Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1157)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 24.9.2016)
Proč tento komediální thriller na jevišti Komorní Fidlovačky moc nefunguje? Nepracuje s napětím od samého počátku, v prvé části vázne tempo a egomaniacké figury nejsou vystavěné na klíčovém parametru hry, jímž je práce s přetvářkou. Při stopování příčin se dá spekulovat o tom, že to mohlo být spíchnuto horkou režijní jehlou, absencí aktivního dramaturga a v neposlední řadě obsazením: 2x typově stejné (živelné) herectví a 2x spíše šarže než herectví. Vše dohromady bohužel evidentně utlumuje náboj hry i její přesah do jiných, všem důvěrně známých sfér.
(zadáno: 4.11.2013)
Tyto temné hry ze světového dramatického odkazu české divadlo buď převypráví v umořující deklamaci, nebo v postmoderním uchopení. V inscenaci mladoboleslavského divadla platí třetí možnost: drama je oživeno různými abstrakcemi a jeho největší devizou je to, jak koexistují se sebezničující vášní, z níž není úniku. Verlaine je pro Petra Mikesku tak říkajíc životní rolí. Litanie textu ovšem zůstávají, hluchým místům se neumí ubránit ani promyšleně vystavěná inscenace.
(zadáno: 21.3.2020)
(zadáno: 7.2.2013)
Jitka Smutná, Máša Málková. Téma hry by mělo být ranou do palice. Proč tomu tak nakonec není? Je třeba oddeklamovat mnoho slov a takový text obtížně konstruuje napětí, byť mu nelze upřít vtipné pointování dialogů. Režie nemá zbraň proti řadě klišé a motání v kruhu, a to vlastně ani v okamžiku, kdy „nastává hodina Dafné“. Poctivé výkony herců ve smyslu autenticity, akorát do myslí diváků se toho mnoho nezaryje. Zůstal nám voyerský pohled, který nedostal mnoho iniciačních impulsů.
(zadáno: 9.1.2018)
Dramaturgie DvŘ sáhla tentokrát po méně přesvědčivé hře, která snahou o postihnutí více témat spíše ztrácí, než získává. Ubírá tím na výpovědní síle momentů, jež tušíme někde v průsečících všeho, jako jsou iluze minulosti nebo pojmenovávání vlastní identity. Autor přesně popíše dopady voleb na vztahy v jedné rodině (jsou zkrátka prezidenti, kteří rozdělují společnost), přidá radikální postoj (zde spojitost s útěky) a zároveň postavy zatíží osobními problémy. Na premiéře byly znát rezervy v režijní i herecké práci, což si ale přeložte tak, že Jitka Smutná v roli Muddy bude ještě lepší.
(zadáno: 28.7.2019)
Je to bezesporu nosný nápad aplikovat dvojakost v nás na většinu postav (tedy nejen na ctihodného Célestina) procházejích tímto věčně svěžím příběhem, jenž světu dali francouzští klasici 19. věku. Komorní slovenská parafráze se tak stala příležitostí pro ypsilonské herce, aby jedním tahem vykreslovali ambivalentní figury, daří se jim to i s jistou dávkou mystifikace. Slečna Nituš Lumíry Přichystalové tady rozhodně není žádná puťka. Hostující režisér Peter Oravec otevřel prostor pro téma a hravost, stěžejní atributy ypsilonské tvorby. Naplněno tak napůl. A scénografie se úplně nesrovnala s jevištěm Ypsilonky.
(zadáno: 5.3.2024)
75 % Připomínají sbírku kuriozit a z jejich ne-talentu se vyděluje cosi originálního, ryzího, vzpírajícího se konvencím. Hra pootáčí úhly pohledu způsobem, jenž doba zaměřená na dokonalost a škatulky potřebuje. Po expozici talentové soutěže sledujeme typické „mikuláškovské“ schéma proudění postav jevištěm a je to opět vtahující. Nakolik za sestavou jsou skutečné předobrazy, si netroufám komentovat, zato zřetelně vidíme vklady herců do úkolu poprat se s neobvyklými figurami, zatížených vnitřní bolestí, a předvést hudební bizár. Z mozaiky se nejvíce rozvine zejména hypnotický příběh Daniela (David Petrželka je velmi platnou akvizicí inscenace).
(zadáno: 22.11.2022)
Záměrný výsměšný vzkaz typickému mainstreamovému diváku DvD? Nebyl předložen experiment, ale útrpný tvar (s hudební kýčařinou v pozadí) svědčící o literárním zaujetí tvůrců, kteří „zmozaikovali“ tunu vytržených vět z různých děl (bezpečně jsem rozpoznal dvě) a myslí si, že to s nevýrazným společným jmenovatelem (tím je nicnedělání) a bez záchytných kotev bude fungovat. Klíč tušíme: cesta k tomu vede přes emoce vyjadřované Marií Poulovou (face camera) a ironizovaný závěr. Díky hercům to chvílemi má potenciál vtahovat či lehce dráždit, ale dramaturgie to zabila. Vyjádření tvůrců, že se navazuje na legendární Sestru Úzkost, už je jenom hloupé.
(zadáno: 15.5.2016)
Hra založená na „unrealisierbar“ absurdní situaci a na základně toho se chce vyjadřovat k reálnému fenoménu dneška. Divadlo při dobrém uchopení snese cokoliv a výsledek může být sdělný. Proč tomu v případě této inscenace není? Vedle žánrového nevědomí (tohle měla být groteska!) nebylo zřejmě nikoho, kdo by sekýroval „přibližné“ herce, kteří více pracují se situací než s textem. Ten má evidentně postihovat paralyzovanou schopnost komunikace těch tří smutných hrdinů, inscenace tento stavební kámen hry vůbec „neprodala“. Dojem hodně pokazí i hloupé (přidané) zakončení (publikem ovšem kvitované).
(zadáno: 21.11.2023)
45 % Předchozí potkání s Brechtem (Hovory na útěku) vedlo v Dlouhé, která se „nehratelným“ titulům věnuje programově, k inscenování živoucího a originálně pojatého spektáklu. Houštiny měst jsou podobně „nehratelná“ věc, jen z rané tvorby, ale rovněž s konfrontačním základem. Dřívější inscenace této linie uměly nacházet v nouzi ctnost, tato drží čáru neprostupnosti. Přičemž děj nelogické stavby, dialogy nepřirozené, postavy bez motivů, zatížení literární odkazy k tomu. Inscenace bez proměn rytmu, bez klíče. No sakra. Odtušíme přesahy do současnosti (iracionální svět bez hodnot) a vnímáme skvělý výkon Jana Sklenáře (postava záhadného Shlinka).
(zadáno: 23.5.2017)
Text zračí znaky toho, že autor svého času byl posedlý démony. Výsledkem ale je celosvětově známá hra. Důvody, proč tomu tak je, se asi najdou – tak třeba pro její katarzní sílu, která dá odpovědi na základní otázky spojené s vírou a láskou. Tým SpouHry původně repetetivní litanie krátí a s odvahou se brodí temnými zákoutími duše. S psychologicky náročnými rolemi se herci popasovali „po svém“, avšak do atmosféry zapadl i emocionální vklad Zuzany Bydžovské do role Farářky i strohost výrazu Petry Horváthové v roli Lisbeth. A Chlapec Daniela Krejčíka? Intenzivní, soustředěný, přesvědčivý výkon!
(zadáno: 14.12.2010)
(zadáno: 9.4.2012)
Laboratoř Jakuba Folvarčného je pro mě prototypem toho, jak asi má vypadat živé umění. Vzniká především z odpozorovaného. Reaguje bizarním i vtipným způsobem na dění kolem nás, pracuje s proměnami a nečekanými úhly pohledu. Snad jen větší soustředěnost na témata by nebyla od věci.
(zadáno: 16.11.2014)
Jiří Janouch je aranžérský mág. Co on a korepetitor spolu s herci připravili, se rovná malému divadelnímu zázraku. Důvod, proč V+W Revue navštívit, bychom tedy měli. Doporučení poněkud hatí fakt, že první polovina autorské koláže je bez pardonu bramboračka, kterou při životě udržují oslí můstky. Až s postupujícím děním revue dostane řád, nadsázka je konečně nadsázkou a autorské rejdy se svébytně propojí s poetikou a nekompromisností moudrých klaunů. Celku by prospělo méně didaktické urputnosti a upuštění přebytečné páry.
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 3.10.2012)
Audiovizuální performer se utkal s pevně daným textem. Vyřešil to kulišácky, slovo není nositelem příběhu, je prostředkem, který slouží tomu, co je Krushovi vlastní: intenzivnímu divadlu, které kombinuje mimování, zvuk (přesněji hluk) a významotvorné výtvarno, včetně vstoupení geometrie vytvořeného prostoru do hry. V tom je tento počin a jeho postupy bezpochyby inspirativní. Znejistíme při pohledu na (zvrácené) podivnosti, projektu chybí řekl bych i dramaturg. Přišla na mě i nuda, když se to dostávalo do bezradné smyčky. Ale třeba tento můj pocit mít nebudete a uvidíte v tom šílení světa.
(zadáno: 26.5.2012)
Čím více se Aqualung vzdaluje svému steampunku a blíží k rozverné naivitě, režijní nedůslednosti a herectví založeném na jednoduché karikatuře, tím se stírá jeho výjimečnost. S Čapkovou antiutopií Ondřej Lážnovský bohužel naložil dost dětinsky a bez definování, čím inscenace žánrově a obsahově má být. Nabízel se rámec jazzového kabaretu, hororové grotesky, kvazimystiky... (se vším Aqualung pracovat umí). Vtip nebo trocha toho napětí však jde jen přes vizualizaci, karikaturu, šroubované využití Čapkova textu. K pohodové atmosféře, o kterou jde na lodi Tajemství primárně, to možná stačí, ale...
(zadáno: 6.12.2015)
Překvapení. Ve skromných podmínkách vznikla podle klasické předlohy inscenace, jejíž půvab tkví ve vtipném posunu podoby tří vánoční duchů, scénografii, která je sama o sobě poetickým principem, a v neposlední řadě dramaturgie „polidšťuje“ mrzouta Scrooge, aby posílila ztotožnění dětského publika s takovou postavou. Režisérka V. Herajtová zřejmě nestrpí polovičatosti a znouzectnosti, kterými se to v povětšinou experimentech Divadla D21 jenom hemží. Inscenace pěkně pracuje s detailem, potěší i herecké výkony v čele s Petrem Pochopem nebo hudební stránka inscenace (malou slabinou je však zpěv).
(zadáno: 10.4.2017)
Šikovný tah s angažováním profesionálního tanečníka Jana Ondera a tradiční ypsilonské postupy (tentokrát s detektivním laděním) vytvořily poutavý vhled do toho, jak to možná nebylo, nebo bylo. Pátrání po souvislostech tuto hru postavenou na montážním principu, věcných dialozích a naznačených kontextech dovede především k pojmenování mistrovství v oboru, s nímž jméno Freda Astaira už navždy bude spojeno. Malé jeviště je kouzelně roztančené, situace se vrší zdánlivě bez ladu, jen v poslední době dramaturgie a někteří herci v menších rolích již tradičně postrádají schopnost opustit blbý nápad.