PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 12.5.2011)
Časozkumná elegie inspirovaná vším možným (Jarmuschův Dead Man a jiné?). Inscenace nabízí takovou severskou kovbojku, prožitky okamžiku, detaily, na něž by si jinde netroufli (protože by vyhnali diváka z divadla), a pozor – fikci, která s osudy českého polárníka mnoho společného nemá. (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.11.2013)
(zadáno: 22.5.2017)
Lumír Olšovský zahájil své působení v pozici šéfa muzikálu DJKT na výbornou. Pobláznil herce legendární Westkou a ti se mu odvděčili nejen přesvědčivými výkony. Balkonová scéna v podání Kateřiny Falcové (Maria) a Pavla Režného (Tony) je strhující. A nejen tato. Trojlístek skvělých výkonů doplňuje Soňa Hanzlíčková Borková jako Anita. O inscenaci se bude mluvit i proto, jak akcentuje témata hýbající dneškem, tj. imigrace a nesnášenlivosti. Původní orchestrace zní velmi dobře, jen ty podkreslující pasáže hádek a bojůvek jsou pořád dlouhé :) Vykutálené řešení interpretace těžké písně Somewhere :)
(zadáno: 28.12.2022)
Až strašidelně silný současný text inspirovaný Lorcovou hrou Pláňka. Stone motiv bezdětné ženy přivádí do krajnosti. Partnerská dvojice z generace Y má problém a neschopnost smířit se s osudem roztáčí vír stahující pod hladinu žití. Inscenováno s gradační linkou takové spirály. Přesvědčivé a o psychologii opřené herecké výkony Niny Horákové a Viktora Dvořáka k tomu napomáhají významnou měrou. Řaďte si je mezi nejlepší výkony roku. Vedlejší postavy umetou cestu k destrukci nevědomky, nebo sledujeme přímo kořeny předurčenosti. Slabší stránkou je překlad, některé výrazivo působilo jako marné hledání českých ekvivalentů.
(zadáno: 12.9.2023)
65 % Mozaiková komedie, jak se říká „ze života“, vystavěná s autorskou zručností na zdánlivě izolovaných mikropříbězích, jejichž dějištěm je administrativní barák, a poslední dílek má sílu granátu. Alespoň ve smíchové reakci publika. Herci si své bizarní figury a ztvárnění jejich osudů náležitě užívají a diváci spolu s nimi. Inscenace odhaluje, jak skvělým komikem je Aleš Háma, ale také ostatní herci se v komediálním žánru zkušeně pohybují, excitují situace a dovádějí je k přesným pointám. Nic snadného. Doporučuji si všímat i scénografického řešení a samozřejmě drobných detailů, které se linou ději a kolorují nejen prostředí, ale i myšlení.
(zadáno: 24.5.2012)
Co je více životaschopné na jevišti? Blbina vydávaná dramaturgií divadla za vysoce intelektuální umění, nebo pracuje-li se s kartami otevřenými? Docela velké divadlo uchopilo Geislerovu absurditku po svém, tedy hlavně hravě, a podle teze, že někdy je dobré nebrat vážně vůbec nic a dát prostor „perplexovému“ smíchu.
(zadáno: 21.3.2020)
Poutavé, kolektivně vedené vyprávění o legendě českého sportu je možná ještě více výpovědí o době, přičemž právě její obludnost je podána jednoduchou formou, to přispívá k maximální srozumitelnosti pro diváka 8+. Druhý plán dokonce navozuje pocit sevřenosti a bezútěšnosti, hrozeb v pozadí. Otevřený prostor pro debatu s rodiči/prarodiči. Samozřejmě se seznámíme i s fenomenální kariérou Emila Zátopka, jeho svérázným humorem a osobní statečností. Scénografické prostředky k vyprávění se nezdráhám označit za opravdu výtečné: mechanické loutky běžců vytvořené pomocí 3D tisku a práce s nimi je na inscenaci to nejpozoruhodnější.
(zadáno: 10.1.2015)
Dávná absurdní hříčka posloužila k rozehrání minimalistické eskapády, jež se motá kolem bavičských klišé. Vznikla do jisté míry kritika světa, který baží po zábavě. Smíchy v hledišti postupně ustávají, až se jeden z diváků (...). Schematickou předlohu tato inscenace převrací do schematičnosti jiné, je silná tam, kde staví na ryzí improvizaci a lehkosti. Jakmile zabředne do lascivnosti nejhrubší podoby, stala se (alespoň pro mě) nekoukatelnou a trapnou, nikoli tématem, ale provedením. Tvůrci podle mého naprosto podcenili fakt, že žijeme v mnohem absurdnějším prostředí než protagonisté této hry.
(zadáno: 21.3.2020)
Z dlouhé řady Zabijáků uvedených na českých jevištích tento vybočuje. Neváhám ho označit za nejlépe dramaturgicky vyložený a režijně pochopený. Není karikaturou sama sebe, důsledně pracuje s autenticitou figur a do druhého plánu vkládá ironické tóny a nepřehnanou nadsázku. Pokorného inscenace je totiž odpovědí na svět, v němž si lze koupit „všechno“. Herecká síla inscenace není jenom o precizním trefování point nebo podání černých linií hry, ale také v až animální přesvědčivosti. Na vzorku těchto individuí hra pojmenovává nefunkční společnost snad i více než v době svého vzniku. Coolness dramatika žije!
(zadáno: 24.2.2016)
Před lety cool pro otrlejší, dnes spotřební zboží. Produkce Divadla Kalich neriskuje ani v nejmenším, přivedla totiž na své jeviště atraktivní obsazení, na což diváci budou slyšet. Režie uchopila tuto černou grotesku s patřičným rozmachem, citem pro trefování point a nezveličováním situací. To je pro inscenování Lettsovy hry možná větší výhra než v případě dávnější hyperbolizované inscenace režiséra Michala Langa. Vynikne tím obraz „nepovedených životů“ těch smutných hrdinů. Koho zas až tak nebere lákadlo „hvězdného obsazení“, bude paradoxně nejvíce potěšen výkonem Anny Fialové v roli Vicki.
(zadáno: 9.11.2015)
Toto napsal autor lehkosvižného, dialogicky brilantního Mého romantického příběhu? Zde za prvé marně pátráme po nějakém přesahu, společenském kontextu, za druhé dějová linka neví, kudy kam. Zbývá jisté tarantinovské kouzlo hry, ale pamatovat si budeme především „vyrobené“ skeče. Humor nevyplývá ze situací nebo z výchozího paradoxu tolik, jak asi bylo zamýšleno. „Gangster – popleta“ navíc nenašel oporu ve výkonech J.Erftemeijera a V.Švarce. Přesto je tu jedna veličina, která dává zapomenout na tu mizérii okolo: David Punčochář (včetně výtvarné podoby), který s rolí Glendenninga snad i splynul.
Žáby - Divadlo Kámen 20 %
Minimalismus nezkoumající, ale rovnou ubíjející. Žáby se, na rozdíl např. od Mlejnku, nepovedly.
(zadáno: 17.4.2016)
Vystačí-li váš komediální apetit s příběhem, který není ničím víc než rozvitou anekdotou (jejíž pointu odtušíte hodně brzy), s gagy, jež si autor, sám herec, přihrává sobě, zklamáni neodejdete. A jistě, na jevišti je skvělá dvojice, která je v tomto žánru jako doma. Vděčnější příležitost, text už je tak napsán, má Radek Holub, který ji využil naplno.
(zadáno: 29.10.2017)
55 % Tvůrčí dvojice Jarkovský – Vašíček dle očekávání partu Šípáků demytizuje a zbavuje starosvětského kouzla. Je-li, či není to špatně, nechť posoudí každý sám. Nejsou vzoroví dokonalostí, jsou trochu komičtí, zlehka nepatřiční, klíčové je, jak soudržně řeší záhadu hlavolamu a na čem stojí napětí. Divadelní sugesce Stínadel dosahuje maxima propojením velkolepé konstrukce scény a fyzické akce (angažován obratný parkourista). Tady má inscenace švih a spád, ale dojde také na tu nejhorší retardační věc: mnohobodový kvíz a nakonec i soutěž v odtažitých bludišťákových disciplínách. Vítěz se stane…
(zadáno: 5.4.2014)
Po třinácti letech Apolena Novotná (Látalová) znovuotevřela Trnkovu Zahradu. Kdysi malá poetická, zkrátka nízkorozpočtová záležitost, teď je Zahrady „výtvarně“ plný Minor, první obraz se odehraje již ve foyer, abychom pak všichni společně vešli brankou do tajemné zahrady. Ani dnes není nouze o půvabné situace a hravé nápady. Jako problematické spatřuju dávkování vší té mnohosti do subtilního vyprávění, nelíbila se mi křečovitá snaha dětské publikum i náležitě pobavit. Čímž se přibližuju k brblání Trpaslíka, kterého stejně nikdo neposlouchal...
(zadáno: 14.12.2010)
Zahrada - Nablízko 60 %
(zadáno: 3.11.2017)
Inscenace beze zbytku naplňuje záměr poutavého muzikálu pro rodinné publikum (6+). Nadčasový příběh je vyprávěn v principiálně jednoduchém, ale správném schématu (jednoznačné pozice dobra a zla, humor…), scéna logicky hýří barvami a hudba je vypravěčem nálad. Dojde i na nenásilnou interakci s publikem. „Co zůstalo v Brně?“ Asi ta hravá básnická poetika významotvorných slovních hříček…nemálo jich bylo poztráceno v šumlu. A ani zvukař neměl svůj den. Interpreti různorodých postav a postaviček přispívají svým umem k příjemně strávenému večeru a za zmínku rozhodně stojí výkony dětských herců.
(zadáno: 17.12.2012)
Neúspěšná mise do vesmíru. Snad z toho důvodu, že trio účinkujících věnovalo secvičení méně času než Robert Smolík těm výtvarně-technickým rekvizitám. Inscenace selhává i didakticky. Naivita či rozverný přístup by nevadily (děti tohle vezmou), kdyby ze všeho tolik nečouhala nejistota, interpretační především. Je však možné, že jsem si jen vytvořil (inspirován úvodním slovem Vojty Švejdy) tento problém, když jsem očekával, že místo pokusů o „činohru pro děti“ se aktéři budou více držet výrazových prostředků, které je obvykle zdobí.
(zadáno: 18.4.2013)
Kolečkův divadelní sitkom i přes svou fabulační nespoutanost (a možná až dramatickou neukázněnost) pojmenovává pocity z rozkladu čehosi. Není důležité další pátrání ani nemyslím, že je opodstatněné obviňování autora z povrchnosti, tato hra má především pobavit (zároveň nechat pocítit skoro čechovovskou deziluzi) a být příležitostí pro komediální (vy)řádění tří mladých hereček, které příležitosti využily měrou vrchovatou.
(zadáno: 9.1.2018)
DpP vs. MdB? Každá inscenace je jiná, a přece stejné, obě se totiž odráží od kvalit tohoto dramatického textu. Brněnská inscenace je více poetická, historizující a hudebně jímavá, inscenace Palmovky je více objevitelská co do dalších témat v textu ukrytých. A humor nachází obě inscenace snadno a na stejných místech. Poslední proměnnou je osobitost herců. Dianiškův Will je svérázná planoucí figura. Suverénním výkonem překvapí Kamila Trnková v roli Violy. Vděčnou postavu herce Neda s grácií sobě vlastní uchopil Radek Valenta. A tak by se dalo pokračovat. Velmi příjemná (a chytrá) inscenace. 75 %
(zadáno: 26.11.2016)
Romantizující dobovka spojuje řadu diváckých vděčných konstrukcí. Divadlo na divadle, nemodernizované pojetí a hlavně ty emocionálně silné chvíle, které může přinést jenom skutečná láska. Náznaková replika divadla Globe je svědkem vyfabulovaného příběhu, ovšem s řadou reálných faktů (znalec Shakespearova díla radostí pookřeje). Na režii Stano Slováka je cenná práce s emocí - základním článkem celého velkolepého plátna a neuspěchané vyprávění podbarvené jemným humorem a hudbou. Na zdařilé mozaice nutně má podíl celý ansámbl, v čele se skvělou Svetlanou Janotovou a „Willem“ Dušana Vitázka.
