Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1157)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 14.6.2015)
Kdo se seriálem Smolíkovi nevyrůstal, asi neporozumí našemu rozjaření nad touto inscenací. Hánusz Miró přesvědčivě zabrnkal na nostalgickou strunu a hlavně ty skvostné figurky kongeniálně zpřítomnil. V této souvislosti je třeba také vyzdvihnout perfektní práci kostýmní výtvarnice Samihy Maleh a pochopitelně všech herců typově přesně obsazených (z mého osobního pohledu nejvýše stojí Jiří Ployhar coby soused Halíř). Skoro až zamrzí, že jsme svědkem jen jedné vesmírné výpravy rodiny Smolíkových, famózní provedení znělky (včetně verze v maďarštině) je ale tuze veselou kompenzací.
(zadáno: 14.4.2016)
Poslední inscenace „východně orientované“ Komedie bezděčně podtrhla jeho největší slabinu - bez zdatné režie není divadla. Horkou jehlou ušitá inscenace (což bylo přiznáno) pracuje s navozováním surreálných obrazů, které v kombinaci s fakty sestavují příběh kdysi skutečně existující radikalizované skupiny, falešného myšlení, spasitelských syndromů a hlavně teroristického konání. Oběť je pak personifikovaná člověkem-Veverkou. Místo mechanismů zla či psychologické rozehrávky jsme svědky jen řady ilustrací, děsu z výstřelů a mizerného (režijně nekočírovaného) herectví nových tváří v DK.
(zadáno: 28.7.2019)
Toto není parodie, toto je dokonalá střelba do vlastních řad. Daniel Hrbek se projevil jako bystrý pozorovatel všemožných nuancí fungování vztahů ve vezdejším divadelním světě. Nadsázka tryská, existenciální pnutí postav na maximu a Michal Dlouhý v logice věci nutně hraje herce Boba Barela tak, až z něj cáká pot. Přesto tato komedie z divadelního prostředí je napsaná tak, že ty největší špílce nakonec připadnou jiným postavám. Děj a zápletka se propadají do čím dál větší bizarnosti (a tady bych vložil dramaturgický otazník), styl fabulace připomene tvorbu dávného CD94. Náramná oddechovka pro diváky, pro aktéry šichta.
(zadáno: 6.4.2020)
Dramaturgická volba slavného Millerova dramatu reflektuje dobu, která klade důraz na přínosnost pro korporátní systém a výkonnost. Stavba hry se již vzpírá současnému jevišti, proto oceníte její zhutnění, drobná oslabení některých rovin není neúctou k autorovi. V ABC vznikl působivý obraz degradace člověka, jenž se kvůli tomu propadá do iluzí, ztrácí veškerou empatii a „získává“ schopnost zraňovat. Obsazení Miroslava Donutila je přiznaný obchodní tah, ale vnímat to tak nebudete: obsáhne Willy Lomana s velkou přesvědčivostí a citem pro psychologickou kresbu. Výkon Zuzany Kronerové v roli Lindy je dalším pilířem inscenace.
(zadáno: 16.5.2017)
Trochu Hamlet bez Hamleta, pohádka bez příběhu (nebrat doslova), přesto pro mě jedno z nejzajímavějších uchopení této severské pohádkové klasiky. Vše přetaveno do srozumitelných pohybových sekvencí, hudby a ejhle, kolik se v tom dá nalézt humoru! Celý tvar vůbec půvabně osciluje mezi inspirací tématem a rozvolněnou stavbou. Dramaturgie zřejmě ještě zatlačí na vyprávění příběhu a bude vše korigovat dle reakcí malých diváků. V místy divoké, přesto stále poetické inscenaci prim hraje květinová etuda, příval sněhu (dokonalý prašan) a vtipný Sob! A Sněhová královna hraje na tereminvox.
(zadáno: 12.10.2014)
Nový rodinný muzikál názorně demonstruje, jak neexistující tvůrce dokáže zničit práci ostatních. Řeč je o dramaturgovi nemilosrdně stínajícím hlavy rozpínavému libretu, repetování situací a humoru (na rozdíl od Kapesky) infantilního druhu. „Natahovaný“ muzikál vás přesto dostane... scénografickými nápady a hlavně nádhernou titulní písní v podání Michaely Noskové nebo interpretačními výkony dalších účinkujících (z mého obsazení bych vyzdvihl Daniela Bartáka, Ivanu Korolovou a Jana Kopečného). Stafáž Dagmar Patrasové v titulní roli mnoho nezaujme a „herectví“ Felixe Slováčka ml. už vůbec ne.
(zadáno: 18.9.2023)
Inscenace i přes svůj formát dramaturgické řady „Krátká Dlouhá“ nabídne dostatek prostoru pro uhrančivé výkony představitelek Mařky a Jožky (Eva Hacurová a Berenika Anna Mikeschová) nebo oblouk, jenž má sílu s divákem zacloumat, ale jinak je to samá zkratka, jak obsahová, tak inscenační. Z bezmyšlenkovitého uchopování života oběma sestrami přitom cítíme ten hořce aktuální přesah do dnešních dnů. Komorní inscenace ale ví, co pro takový tvar „na jedno divácké nadechnutí“ použít: využívá jemných interakcí s publikem, zapojuje živou hudbu v podání Ondřeje Rychlého a v pouhých 55 minutách vystaví působivou gradační linku.
(zadáno: 6.4.2020)
65 % Promítnutí situací a nálad, které jen Shakespearovy Sonety mohou asociovat, je v inscenaci přítomno měrou vrchovatou a celkovou kompozici se nezdráhám označit za velice promyšlenou. Je to materiál k objevování. Problém maximálně je, že scénické akce i celá ta poutavá vizualita hovoří až v přílišných zkratkách nebo místy přehluší mluvené slovo. Leckoho mohla zklamat práce s emocionálním základem Sonetů, já se nejvíce ošíval, když Skutři sáhli k obecným klišé. Za velký klad inscenace naopak považuji to, že Skutři vytrhli herce DvD z komfortních zón a „donutili“ je pracovat jiným způsobem…
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 21.3.2020)
Netradiční koncept divadelní procházky historií určitého místa, skrze níž je pojmenována dnešní plytkost, smysl dává velký. Rukama dramaturga prošlo ohromné množství materiálu – kdo by to byl čekal, když jde o „jednu adresu“. Koláž informací, hledání souvislostí a pořádná porce hudební ambaláže se rozvinula do podoby poněkud rozvleklé, méně by znamenalo více. Humor a duch Y přítomny, vytrácí se však kompaktnost mezi mazáky a nastupující hereckou generací. Každý jinak, tak nějak (pokud má co hrát). A nebo úplně děsivě, čímž myslím horlivost R. Janála, v okostýmování, jež vypovídá více o něčem jiném než o divadelní postavě.
(zadáno: 15.3.2017)
Jedno z nejmrazivějších děl české literatury 20. století, opřené o historickou zkušenost, je inscenováno s chladnou odtažitostí a příznačně rozvíjí motivy, které jsou odlesky také naší konzumní společnosti. Nebyl by to Jan Mikulášek, kdyby všemu nedominovala forma. Sdělení hry jakoby v ní zůstávalo až příliš uzavřené a neútočí na diváka motivem prvotního impulsu nebo utahovanou spirálou ohrožení. Což je, myslím, u psychologického textu škoda. Místo hloubky, makarena... Martin Pechlát je zcela jiný Kopfrkingl, především více civilní - anonymní jedinec, jeden z davu. A to ku prospěchu věci je.
(zadáno: 22.12.2013)
(zadáno: 26.9.2022)
70+10 % Biografická kvintesence osudů popové divy vyšla poněkud sentimentálně a nekonfliktně, Dianiškova typického vichřičného zlehčování je pro tentokrát vlastně málo. Je to portrét pietní, a možná by se mnozí zlobili, kdyby tomu bylo jinak. Na druhou stranu u Bezručů vznikl divadelní hit a lví podíl na tom má obsazení Markéty Matulové do titulní role: vedle fyziognomie je tu uvěřitelný dotek se zemitostí i zranitelností ženy, která to neměla úplně snadné. Divácký zážitek dokoná až nečekané přiblížení k interpretační síle hlasu, který se neměl potkat s dobou tzv. normalizace.
(zadáno: 6.12.2015)
Tři dialogy založené na kadenci vnitřních, notně upovídaných hlasů, inscenované v odosobněné formě (postavy jsou uvězněné v plexisklové krabici a herci mluví na porty) mají snadno zpozorovatelný společný jmenovatel, nikoli propojení těch příběhů - což celek poněkud diskvalifikuje. Inscenaci nelze upřít zručné režijní ilustrování těch mnoha vět, některé postupy však si dovolím považovat za klišé, nad jinými se vznáší otázka „proč“. Sporná je „česká“ aktualizace třetího mikropříběhu. Chyběl mi větší důraz na absurditu či fatalitu situací.