PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
V asociacích a odbočkách jsem se zamotal, nebavilo mě to tolik, jako jiné ypsilonské motáže.
(zadáno: 21.4.2016)
(zadáno: 22.11.2012)
Drobnokresebná režijní práce s představiteli obou protichůdníků nebo minimalistický přístup k tomu střetu antagonistických (a sebezáhubných) principů jsou asi největšími klady této inscenace. Proč ale jen čekám to gesto, manifest, útok..., když se hraje o tom, o čem se hraje! Odvyprávět romantický příběh s přístupem „unplugged“ a proložit ho dumkami je, v situaci tady a teď, málo.
(zadáno: 14.2.2017)
65 % Herecky to sice není žádná hitparáda, ale zcela jednoznačně říkám: tato inscenace by měla objet celou tuto republiku, ať se z toho Bratrstvo kočičí pracky třeba pos*r*. Od Janka Lesáka je to mazaný scénář, reflektuje ustrnulost koblihové společnosti, která si doslova říká o další Mažňáky na Hradě (i v podhradí). Šípácká platforma posloužila k angažovanému, vlastně politickému divadlu. Hra také varuje před zneužitím médií a marketingovým ovládáním společnosti. Tvůrci přichází s adekvátní divadelní odpovědí, která nepostrádá humor, vyjádřenou naději a – to nejcennější – poměrně ostrý názor.
(zadáno: 25.7.2022)
55 % Na rozdíl od hry Jméno týchž autorů u této překvapí, jak je předvídatelná. Navíc připomene svou modelovostí známou Královu řeč. Zdá se, že potenciál tohoto brilantního dialogu (téma je komediální jen zdánlivě) je v hereckém uchopení. Čím ostřeji, tím lépe. Ať v rovině hlubší či intelektuální, tak bezpochyby klaunské. Oba principy se opírají o vklady i herecké zkušenosti obou protagonistů, jejich diametrální odlišnost v projevu je jenom ku prospěchu věci, přesto hra možná žádá dostat se interpretačně ještě více na hranu. Nakročeno je, některé pasáže ty možnosti již odhalily. S vyhranějšími reprízami zřejmě uvidíme trochu jinou inscenaci.
(zadáno: 21.11.2015)
Těžko hodnotit, jsme-li svědkem text-appealu jen s popocházením a povstáváním, nikoli divadelní inscenace. Procentuální hodnocení nechť vyjadřuje emocionální rozpoložení, které tento literárně-hudební večer vyvolal. Přesto…kdo hledá, najde. Určitou divadelnost skrývá už samotná dramaturgická skladba (písně V+S, básně Jana Borny, sebrané mudroslovné „výkřiky“). Další divadelnost do všeho vnáší nepsaný leader večera Miroslav Hanuš či drobné kreace „Bornoherců“ a to největší divadlo si utvořte někde uvnitř sebe, pod dojmem chytrých, úderných a hlavně vtipných básní skromného mistra - Jana Borny.
(zadáno: 18.4.2013)
Tak tento taneční monolog s tematikou transgenderu uchvátil Ameriku :) Je to vlastně umělecky zpracovaný dokument, na kterém mě nepřestávalo fascinovat, jak performerka neustále převáděla myšlenky nebo pocity do fyzických vyjádření a ta neustále rozvíjela, i díky symbióze s doprovodnými animacemi. Miřenka Čechová vedle různých prvků street dance nebo výrazového tance také skvěle pracuje s odprezentováním emocí a i přes jejich sílu tomu nechybí vtip. Gesta a pohybové vzorce neustále odkazují k jedinému: trýznivému sváru duše s tělem. Boji uvnitř identity výrazně napomáhá i výborný light design.
(zadáno: 28.7.2019)
S respektem, ale bez slitování, takový je Skalův a Krbcové přístup k dílu, které je pro mnohé z nás kultovní. Upravili ne zrovna dokonalý scénář k filmu do jakési komiksové struktury a uchýlili se i k řešením, které jsou na pár pohlavků. Na druhou stranu sympatická je razance, s jakou hipsterská generace posílá komunisty, resp. jimi nastolené principy, do...věčného zatracení. To pak i odpustíte celou řadu zjednodušování. Manifestační charakter posiluje i závěrečné propojení s potentáty dneška - prvek zděšení jako tečka. V neobyčejně uvěřitelné poloze vystavěl Edu Daniel Krejčík, diváky si získává i Bejby Marka Lambory.
(zadáno: 16.5.2017)
Na autory se výtky, že postavy jsou schematické a zápletka předvídatelná, už snesly. Přiznám se, že jsem tohle moc nevnímal. Hra popisující jeden narozeninový večírek o „sametové noci“ totiž divákům uštědří takovou bazální lekci, která vysvětlí leccos z pětadvacetiletého vývoje „po sametu“. Jsou mezi námi, jsou vysmátí a třímají otěže. Herecky je inscenace nejzajímavější v momentech, kdy postavy vystupují ze šablon (zde by se snad dalo lépe pracovat s postavou Michala Bureše, kterou ztvárňuje Jan Plouhar). Je skvělé, že dramaturgie Divadla v Řeznické před takovým tématem neuhýbá.
Akční - zpomalující - nudné. (více v článku na blogu)
Příběh o Saturninovi jako věšák na hudební a taneční čísla. Saturnin zbavený tajemství dopovězením osudů postav. (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.5.2013)
Nebudeme se tvářit, že máme před sebou skvost konverzačních komedií, zápletka ani není z těch chytrých, přesto si tato hra vydobyla divácké uznání. Možná tím, že se varuje být ve slovech i myšlenkách doslovná. Když se spojí komediální glanc a noblesa Ivy Janžurové a živelné komediantství Jany Paulové, docela to dává smysl. I tak v řadě situací by se Jana Paulová mohla ještě více varovat okatých šarží, které s divadlem nemají nic společného.
(zadáno: 6.11.2012)
Vděčná klasická hra, která prověří komediální talent hlavního představitele. Asi nelze jinak, než inscenaci postavit na jednom herci. Matouš Ruml obstál (i když jeho překotnost by zasloužila korekce), celek však ani náhodou. Víte, podle čeho se pozná špatný režisér? ;-)
(zadáno: 17.6.2012)
Pamatuju legendární ypsilonskou inscenaci, tak proto jenom padesátka. Zcela správě dramaturgie dnes akcentuje sociální zoufalství a stěžejní závěrečný obraz je skvěle podaný. V otázkách, které v závěru klade nešťastný hrdina, je konečně ta kýžená gogolovská hořkost i trocha té „oblomovštiny“. V této inscenaci se však nehraje o Podsekalnikovovu duši od samého začátku, pláštík grotesky (a vůbec žánrové neujasněnosti) neustále odvádí pozornost jinam a opilecký rauš před „dvanáctou“, v níž by měl burácet spíše jen náhle nabytý pocit slávy, je opravdu přepísknutý.
(zadáno: 3.10.2013)
Projekt na pomezí divadla, instalace a výzkumu si vytyčil několik, až mnoho tezí (na tak malém prostoru těžko mohly být naplněny) a zapojil do hry různé, až bizarní artefaktové předměty. Příběh je temný, lynchovský a pro téma si šel příznačně do let normalizace. Inscenaci chybí tempo (hercům zoufale chyběla jiskra i jistota), surreálné výjevy zapomínají na spojení motivů či odlišení prostředí, a tak se v ději, byť jednoduchém, ztrácíme. V paměti utkví vlastně jen jeden sugestivní obraz, ano, ten s kvílející bruskou jakožto metafory výslechu StB.
(zadáno: 25.6.2014)
Inscenace, která nepotřebuje k postihnutí poetiky předlohy tuny výpravných kulis a efektů, bude mít mé sympatie. Přesto pratchettovské kouzlo z této inscenace úplně nepromlouvá. Dramaturgie především zapomíná číst humor, který při četbě knih Terryho Pratchetta působí jako smíchová rozbuška, vytříbená svými jemnými konotacemi ve vztahu k našemu reálnému světu. Inscenace se jistě vydá humoru i dynamice vyprávění Terryho Pratchetta vstříc, až projev některých herců nabude větší interpretační jistoty.
(zadáno: 4.9.2016)
Kromě údivu, kde zůstal WS, a otázek, proč inscenace ve jménu posunů a zkrátka jiného, lehce provokativního vidění hry, prohazuje repliky, proč rezignovala na řadu krásných momentů této klasické hry, včetně jejích (zásadních!) temnějších tónů, vlastně nemám výtek (ty erotické narcistní meziobrazy u Daniela Špinara, kterými zde nahrazuje erotizující napětí hry původní, snad už nemá cenu komentovat). Inscenace jako celek je zábavná, vkusně ironická, scénograficky či choreograficky impozantní. A herecky nenudí také, což vzhledem k obrovskému jevišti ND budiž velká pochvala.
(zadáno: 25.3.2013)
Dle očekávání Petr Svojtka tuto trojjedinou hru předkládá divákům v rozverném, ne však dehonestujícím vidění. Nejvíce si budeme pamatovat partu řeckých řemeslníků, na nichž se tvůrci dopouští vtipného aktualizačního posunu. Veškeré příběhy jsou odvyprávěny způsobem, který pravděpodobně i přes několik výstřelků nikoho neurazí. Konfrontace světa reálného a světa „za“ by možná snesla větší razanci, postavy nejsou vcucnuté jen tak někam a pro nic za nic.
(zadáno: 15.3.2017)
Infiltrování prvků nového cirkusu do klasické činohry a posilování vizuální či pohybové stránky je stále bráno jako určité novum i jako prostředek, jak nalákat diváka. Divadlo Na Fidlovačce mělo mimořádně šťastnou ruku při výběru tvůrců. Osobně bych ale pro tento záměr volil modernější překlad Jiřího Joska a pořádný průvan v litaniích textu. Neúnosná délka, nejasný režijní záměr nebo deklamační herectví celkovému dojmu nepřidají. Navíc někteří herci Shakespearovi zůstávají hodně dlužni (výslovnost, práce s blankversem…), ve svých rolích naopak zaujali Jakub Albrecht či Elizaveta Maximová.
(zadáno: 27.12.2018)
Skutři pro tuto inscenaci oprášili postupy, které si vyzkoušeli už při své rezidenci v Divadle Archa na startu své dráhy. Do procesu tvorby, na jejímž začátku je jen pár múzických inspirací a pak už jen osobní vzpomínky až zpovědi, uvrhli herce z Dlouhé. Ti se výzvy chopili s kolektivním zápalem a výsledkem je kompaktní tvar, jenž kombinuje hlasy, hudbu a zvuk, expresivní obraz. Jednotvárné ladění inscenace však skoro nemá sílu zaktivizovat publikum, nejeden divák se ocitne v pasti servírované melancholické nálady, jinému však může připomenout i něco důvěrně známého z vlastního nitra.
