Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1157)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 20.10.2012)
(zadáno: 24.10.2017)
Na scénu HDK vtrhl energický muzikál zápletky jednoduché, zato velký svým tématem: je o svobodě a svobodném myšlení. Takové dramaturgii tleskám. Soulová hudba uchvátí a nepustí (zvučení na špičkové úrovni). Libreto i hudba jsou postavené tak, že nemůže vzniknout „očekávaná“ one woman show, každá z postav má svůj velký prostor (pěvecký, pro komediální číslo atp.). Interpretačně tak diváky fascinuje nejen Lucie Bílá, ale i třeba Iva Pazderková či talentovaná Vendula Příhodová. Střídmá režie slouží celku. Škoda jen, že dynamické choreografie jsou spíše estrádní než pro muzikálové divadlo.
(zadáno: 8.3.2015)
Tuto inscenaci si zařadím do škatulky rozhlasová hra na jevišti, která je nějakým způsobem divadelně ilustrována. A že k působivému obrazu někdy stačí hodně málo, jak obě herečky dokazují. Přesvědčivě rozehrávají mozaiku osudových momentů ze života sester B., ale k vykreslení zvoleného tématu chybí výraznější zapojení dobového kontextu (např. jak se k Zorce zachovali „kolegové“ z divadla), který by těm střípkům dodal podstatně větší dramatický náboj.
(zadáno: 8.3.2015)
V nepřekonatelné inscenaci Mozart v Praze byla Kouzelná flétna logickou zastávkou, v případě nové mozartovské inscenace jí patří již, pomineme-li ypsilonské odskoky jinam, celý prostor. Co nabízí tato kratochvíle kolem flétny, která je kouzelná? Především recykláž toho, co už pamětníci v Ypsilonce slyšeli. (Pořád to má neobyčejné „kořínkovské“ kouzlo!) Příběhy z Divadla na Vídeňce scénář zapracovává nesměle, a tak se bavíme mozaikou poskládanou ze známé opery. Inscenace bohužel působí nekompaktně a na vině bude nesourodé herectví tohoto ansámblu (včetně děsivého přehrávání Romana Janála).
(zadáno: 2.6.2018)
Nejvíce bych tomto monstrprojektu vytknul pramalou empatii vůči dětskému divákovi a režijně nezvládnuté vedení účinkujících. Režie sleduje jiný cíl - „vyrábět“ show. Vulgarity a neuhlídaná exprese jsou zřejmě součástí tvůrčího pocitu, že tak to má být. Neúnosná délka představení, pitomé aktualizační vsuvky, nevhodný prostor studené ratejny, nebo fotograf, co ho pořadatel nechal pobíhat v zorném poli, to jsou další drobnosti, které způsobují nejedno rozčarování v řadách diváků. Velmi dobře Emou Mikeškovou vedený orchestr nebo herecky světlejší okamžiky (L. Ondruš) nejspíše zůstanou zapomenuty.
(zadáno: 8.7.2016)
Kdo by to byl čekal, že ze soukromého divadla bude promlouvat hlas tak angažovaný, tak hrdý a otevírající oči. Monodramatický text je tvrdou obžalobou současných, za vlasy přitažených forem politické korektnosti, jejíž absolutizující tendence jsou patrné všude kolem. Milan Kňažko vede s diváky podmanivý dialog a aniž by text byl doslovný, mezi řádky čteme, jaká je za tím zhoubnost. Kňažko k roli přistupuje s přesností provazochodce, který udrží pozornost autenticitou svého vystoupení. Režie ke škodě věci nemá svou ambici, kromě drobných ilustrací do hry mnoho divadelního nevnesla.
(zadáno: 25.4.2014)
Znám lepší momentální poctu Ladislavu Fialkovi, Angel-y v Altě. Jistě, Jiří Havelka je právem uznávaný reprezentant jiného divadelního myšlení a některé momenty či situace v Šílenství jsou k sežrání, zajímavá je též myšlenka vytváření vlastní svobody uprostřed šílícího světa, ale co naplat, okouzlení prvky filmů noir přispělo k vytvoření jen jakési rozehrávky a je příležitostí pro herce zkusit si žánr, kde jim režisér sebere výrobní prostředek – slovo. Nebude nakonec na celé inscenaci nejzajímavější ten (z hlediště nepředstavitelný) šrumec v zákulisí?
(zadáno: 12.12.2021)
Divadelními prostředky převyprávěná slavná filmová látka se i v jiné, úsporné formě opírá o hereckou autenticitu a vhled do outsiderovství. Tento obraz s podobou cirkusácké romance, včetně obtahů záporů, se nakonec mění divákovi před očima. Divák se samozřejmě také dočká očekávaného: bláznivá, neotřesitelně dobrácká a senzitivní Gelsomina a hřmotný frajer Zampanó jsou role pro Báru Hrzánovou a Radka Holuba. Atmosféru dotváří přiznaně kašírovaná iluze svérázného cirkusáckého mikrosvěta. Stačí to na emoční zásah? Neztrácí se v některých přehrávaných grimasách tajemství? Neprospěl by inscenaci jinak uchopený temporytmus?
(zadáno: 19.9.2010)
Opět výrazné výtvarné a pohybově stylizované divadlo, které nenápadně, zato účinně přináší edukativní sdělení. Druhá půlka zachraňuje slabší první. (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.5.2013)
To, že se tato hra dostavuje na jeviště s dvacetiletým zpožděním, není důvod k výtce, neboť „česká otázka“ se zdá být věčná a nelepšící se a česká blbost taky více méně kvete stejně. Sonda do myšlení „některých z nás“ je zábavná do té doby, než dramaturgie s režií připustí provařený estrádní výstup LM nebo opakování jednoho vtipu. Zápletkový šmodrchanec v první půli má docela šmrnc, včetně ironie, pak se napětí vytrácí a převáží něco, co se neodvažuji definovat. Moc se tentokrát nezdařil styl integrování různých písní a popěvků. Výkony Jiřího Lábuse a Oldřicha Navrátila však inscenaci zdobí.
(zadáno: 10.10.2010)
Několikátý remake této úspěšné inscenace. Za sázku na jistotu by asi měly být body dolů, ale když vidíte, jak si to herci společně s diváky užívají... (více v článku na blogu)
(zadáno: 13.4.2017)
Dotek islandské básnivosti (expresivně předaný a tu chytře, místy však úmorně režijně ilustrovaný) postrádá něco jako výklad. Spoilovat souvislosti divákovi dopisem, který čte v metru cestou domů, je netradiční řešení, osobně bych dal přednost zprostředkování významových vazeb a motivů přímo na jevišti. Oporou divákovi text není, metafora zaujme u některých technologických ilustrací, ne ve slovech. Obejito přes sugestivní aproximaci (až fyzicky nepříjemnou), kterou zprostředkovává liška, šamanka...Tereza Hofová. S racionálním čtením neuspějete. Smajlík (jakože to vlastně je a není výtka).
(zadáno: 2.3.2011)
(zadáno: 26.2.2012)
Cirk La Putyka si dovolil malý úkrok stranou od své originální poetiky k vizuální show. Nepokládám to za šťastné, ale neprotestuji. Zjevná je inspirace dobou němé grotesky (parádní čísla s prkny) a projekt se nezřetelně pokouší o propojení s Mozartovou „Fraška sonátou“. Divadelní šťávu to téměř nemá, číslo střídá číslo bez příběhového konceptu, zato v invenčních variacích. Je to zábavné i plné hluchých míst, obrovské co do umění a schopností protagonistů i pouhá gymnastika, při níž aktérům (na premiéře) došel dech i jistota. Představení na Nové scéně po mém soudu také nebylo dobře nasvícené, snad v La Fabrice bude lépe.
(zadáno: 17.5.2013)
Toto mysterium má v sobě obsaženo tolik konotací, že je téměř nemožné pochopit všechny nuance díla. Zážitek ovšem předpokládá, že alespoň něco si propojíme, pak je zaručena i mimořádná zábavnost hry, protože Ghelderodova různá groteskní pootočení „posvátných témat“ sedí jako prdel na hrnec klamům, postojům a vůbec principům i současné společnosti. Pozoruhodná, loutkově stylizovaná forma inscenace v tomto smyslu pak vůbec není samoúčelná, leccos také podtrhne či naznačí. Výtvarná podoba inscenace a herecké výkony těch lidských loutek (zvláště té v titulní roli) bravurní.
(zadáno: 2.3.2011)
Viděno dávno, pradávno. Jestli se z toho za ten čas stalo "úplně jiné představení", nechť si to režisér a hlavní protagonista srovnají sami se sebou...
(zadáno: 25.7.2022)
Tomeš-Pazderková-Kikinčuk-Ratajský-Vydra-Daňhelová-Korolová-Hořejš-Pechová-Kretschmerová-Břínková… Z muzikálu lze snad číst, že záměrem byla nadsázka, k níž se přidává povýšení příběhu rovnou na broadwayskou show (jistě, svérázného hoštického střihu). Zhudebnění známé filmové komedie v autorsky osobitém crazy pojetí mě na „dotovaném“ jevišti HDK neuráží (proč nedopřát divákům po covidové diktatuře trochu odlehčení), pokud dramaturgický plán příště nabídne zas ambicióznější dramamuzikál. Herci naštěstí nejen obtiskují situace z filmu, choreograficky je to povedené, jen se nesmíte dovědět, že některá čísla jsou přizpůsobované (ne)umu alternací.
(zadáno: 30.3.2017)
Martina Krátká uchopila závěrečné dílko Čapkovy tzv. noetické trilogie s důrazem na otázku, jakou roli v životě obyčejného člověka hraje slušnost. Ukazuje se, že velkou a že slušný zrovna nebyl. Sledujeme melancholický retrospektivní sebezpyt s poměrně mrazivými okamžiky (do role beze jména obsazen ideální představitel Miroslav Hruška). Ve scénografii vlakového kupé defilují za pomocí přihrávačů životní momenty „slušného člověka“. Výpovědní sílu hry poněkud utlumil nekočírovaný temporytmus inscenace nebo rušivá exaltovanost projevu Petra Buchty, který jako by doběhl z velké scény.