PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Iva Bryndová
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (787)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 24.6.2025)
65% - Že takhle pojaté téma je staré, jsem vyčítala už o sezónu dřív smíchovské činohře, která mu ale alespoň dokázala dostát a nabídla energickou, zábavnou show s okouzlujícími výkony. V Plzni jsou výkony obecně dobré, ale energie muzikálu zoufale chybí. Nejsilnější je v intimních rodinných scénách, převlekovým scénám a těm z kabaretu naopak šmrnc a styl chybí, jen ještě víc zdůrazňují, že od roku 1983 se svět přeci jen posunul dál a takto uchopené, byť stále citlivé téma, je přinejmenším mně už skutečně cizí.
(zadáno: 24.6.2025)
Karlínský Beetlejuice má mnoho problémů. Už ten, že Burtonovu bizarnost a komediálnost se nepodařilo na jeviště převést s patřičnou lehkostí. Karikaturu projevující se úspěšně v postavách Beetlejuice v podání J.Sklenáře, Delie I.Pazderkové či všech R.Genzera střídá snaha o psychologické prokreslení Lydie I.Ben Ahmed i řady situací, v nichž se nachází, a nefunguje to. Pokusy o psychologii a realistično působí zvlášť v jejím případě nejistě a tempo celé inscenace pak upadá. HDK navíc opět neoslnilo zvukem, mnohým nebylo rozumět. Přesvědčili tak vedle J.Sklenáře zejm. zmiňované karikatury, M.Lambora a M.Nosková s M.Tomešovou v epizodních rolích.
(zadáno: 24.6.2025)
Ve své délce poněkud úmorná a zejména přestylizovaná inscenace Janusze Klimszy by měla šanci zaujmout, kdyby se zbavila právě velkého přehrávání a značné míry stylizace, která jí v mnoha momentech znemožňuje gradovat a zcela topí zásadní témata, která by se v Simonově hře dala najít a otevřít.
(zadáno: 24.6.2025)
65% - Inscenace hravě rozehrávající příběh dospívajícího chlapce, který po smrti otce zažívá vedle běžných starostí a radosti dospívajících i některé další, nezřídka ještě náročnější a bolestnější, spojené s otázkami vlastní identity a sexuální orientace.
(zadáno: 22.6.2025)
75% - V inscenaci T.Ráliše potěší jak rovina rodinného dramatu, tak zejména řada parafrází Shakespearova díla a odkazů na něj. Velmi chytrých a nápaditých, které vyvolávají dojem, že nás zřejmě minulá sezóna plná Hamletů měla připravit právě na tohle, na Hamleta, pardon, Ofélii s výkladem. Moderní, výmluvnou. Hovořící o tématech, která nastolil už kdysi Shakespeare a nepozbývají platnosti a aktuálnosti dodnes. Ofélie R. Malinské je vynikající - vlastní a specifickou podobou Shakespearova Hamleta, přesné herecké výkony podávají všichni obsazení. Jen škoda velkého množství dalších motivů, které v druhé části rozbíjí původní sevřenou tragédii. (více v reflexi)
(zadáno: 15.6.2025)
Jan Mikulášek inscenuje křehkou intimní zpověď o životě, manželství i krizi muže středního věku na prknech Divadla Na zábradlí velmi působivě. Pomáhá mu efektní scénografie Marka Cpina, jež dýchá severskou atmosférou a s nenuceností vytváří celou řadu prostředí s vlastní pokaždé trochu jinou náladou. Soustředěným hereckým výkonům, v nichž zůstávají s ohledem na rovinu vyprávění herci stále mírně v odstupu od svěřených postav, vládnou Miloslav König se Simonou Lewandovskou. Formálně je to dokonalé a radost sledovat, ale pro obsah nejsem ten správný adresát.
(zadáno: 15.6.2025)
55% - Zvolna se rozvíjející příběh plný obskurních postaviček, jež se čtveřici herců daří efektně vykreslit, od začátku vyvolá očekávání stran toho, jak se vyvine návštěva novinářky v jedné z odnoží Ku-klux klanu. Všechny odporné myšlenky tohoto hnutí právě zde z velké části zakrývá nepřirozená laskavost a srdečnost - zejména k příchozí návštěvnici, ačkoli zcela jasně zaznívají. Konflikt se očekává od počátku, jenže když v závěru přichází, překlápí se inscenace z Lynchovské absurdity k bláznivému stylu Q. Tarantina a "je po očekáváních" - tento závěr konflikt v podstatě obchází. Zůstane jen pocit vcelku příjemné inscenace, která brzy zapadne.
(zadáno: 15.6.2025)
85% - Inscenace netypická svou formou, kombinující klasickou činohru filmovou dotáčkou, jež získává nemalý prostor, patří k nejvýraznějším a nejaktuálnějším záležitostem, které je možné zhlédnout, zejména svým obsahem. Vedle rodinné tragédie se zabývá především rodinnou historií, nevyřešenými problémy, traumaty a dávnými bolestmi stále se propisujícími do současných vztahů, aniž by sklouzávala k srdceryvnosti či umělosti. Atmosféra na rodinné sešlosti postupně houstne, místy jí prostupuje sarkasmus, vztahy mezi matkou a dcerami i sestrami se odhalují v bolestných intencích. Lehká inscenace to není, ale ve své věrohodnosti je o to působivější.
(zadáno: 15.6.2025)
V podstatě tradičně pojatou inscenaci Richarda III. táhly vzhůru některé herecké výkony, jak Petra Panzenbergera v titulní úloze, tak třeba a zejména Petry Kocmanové v roli královny Alžběty, jinak bohužel nenabídla příliš nového, mimo jiné ani odpověď na otázku, proč právě dnes a proč právě takhle Richarda III. inscenovat, které zdůraznily nenápaditá režie i nepříliš využitá scéna, navíc značně podobná některým dříve v NdM využitým. Ze všeho nejvíc tak tento Richard byl úmorný.
(zadáno: 9.6.2025)
65% - Způsob spolužití, který by měl být ukázkou tolerance, ohleduplnosti a schopnosti se domluvit (bez nich nemůže fungovat), se v Komuně T. Vinterberga a M. Rukova mění v přesný opak, přehlídku sebestřednosti a arogance jedné z postav (s komunou v pozadí) a efektně zobrazuje, jak ty dopadají na zbytek rodiny (je škoda že jen té úzké). To vše v mozaikovité inscenaci O. Sokola, jíž zejména v první části řada střihů mezi humornými okamžiky spíš škodí, ubírá na plynulosti, zvyšuje odcizenost postav od diváka a omezuje tím divácký zájem o ně a souznění s nimi. Je nicméně radost sledovat souhru hereckého obsazení v čele s vynikající L. Žáčkovou.
(zadáno: 9.6.2025)
Drsná, absurdní zápletka Burkeovy hry se rozvíjí v situační i konverzační komice protkané vulgaritou a hrubostí - záměrnou a smysluplnou. Její primární zápletka - politický boj mezi bezzubou, až absurdně komickou, levicí a pravicí vedený násilnými metodami - však sama o sobě poněkud zestárla, minimálně v podání inscenace v režii Ivana Krejčího. Tomu se nepodařilo najít klíč k tomu, jak inscenaci dnes uvést, aby působila aktuálně.
(zadáno: 9.6.2025)
75% - Ve velkolepé a působivé scénografii Petra Vítka a s novým překladem Petra Borkovce Jakub Šmíd se svou inscenací klasické Euripídovy Médey dokazuje, že k působivému inscenování antické klasiky vůbec není potřeba jejích moderních přepisů, naopak mnohem lépe mnohdy funguje sama klasika. Vedle zmiňované scény, překladu a výborných hereckých výkonů v čele s Petrou Kocmanovou k tomu stačí zajímavé režijní nápady například stran zapojení chóru a intenzivně budovaná atmosféra zničující tragédie, v níž jen některé škrty způsobují menší srozumitelnost a pochopitelnost všech někdejších souvislostí.
(zadáno: 9.6.2025)
Jednoznačně nejslabší kus autora Tomáše Dianišky, na jehož výsledku má zjevně zásadní podíl režie Piotra Ratajczaka, na níž je znát, že s Dianiškovou poetikou příliš nesouzní, respektive ji není schopná pojmout a adekvátně zpracovat, takže ani téma tak vděčné, jako jsou časové smyčky, pak nemá možnost vyznít a celá "hra" s ním pak není adekvátně lehce a vtipně rozehrána a topí se v banalitě.
(zadáno: 5.6.2025)
45% - Inscenaci D.Krymova ovlivnily jeho vzpomínky na dětství a babičku. Odtud tedy vychází základní forma střídání několika rovin: fantazie s rodinným příběhem i s přiznáním divadelního prostředí. Nejlépe inscenace funguje tam, kde je hravě spojuje, typicky když půvabná Babička v podání V.Lazorčákové vypráví a vytváří svět Tří mušketýrů. (Nevadí jejich svérázné, ostřejší vystupování.) Jenže v mnoha dalších situacích inscenace při snaze o zvážnění ztrácí tempo tak, že nezbytně vyvolává otázku, zda je skutečně určena i dětem, i s ohledem na některé dramaturgicky nedotažené odskoky. Je škoda, že se budování hravých fantazií nedržela důsledněji. (více v reflexi)
(zadáno: 5.6.2025)
Jakým způsobem příběh jednoho vnímají ostatní? Jak jej budou vyprávět? Jak se změní s pohledem každého jednoho z nich? Všechny tyto otázky předkládá inscenace Tomáše Loužného. Čtveřice žen v ní vypráví příběh páté - oběti, vražedkyně - který se odehrál v jejich těsné blízkosti, ale aniž by ony samy byly jeho účastnicemi. Přesto jej všechny znají, každá má svůj náhled a každá svůj názor potřebuje sdělit. Postdramatický text inscenuje Tomáš Loužný s využitím řady zajímavých režijních nápadů a detailů, čtveřice hereček předvádí výborné herecké výkony, jen bych za sebe potřebovala svižnější tempo, to mě jako už obvykle v jeho inscenacích ubíjelo.
(zadáno: 5.6.2025)
Vizuálně zajímavá inscenace s řadou působivých hereckých výkonů, i scénických obrazů, u níž se mi bohužel nepodařilo pořádně rozklíčovat proč. Proč a o čem ji vlastně "Bezruči" chtějí hrát, na což v případě tohoto souboru velmi nejsem zvyklá. Mozaikovité vyprávění, které nahlíží řadu postav a situací, jež se nakonec spletou dohromady, k odpovědím na tyto otázky neusnadňuje přístup, osobně jsem je nenašla a i kvůli tomu se mi ani cestu k inscenaci najít prostě nepodařilo.
(zadáno: 4.6.2025)
65% - Gorkij se v Dětech slunce vydal podobnou cestou, jakou často využíval Čechov, "na plátno" vedle sebe postavil řadu postav potkávajících se v jednom domě, které všechny do jednoho po něčem touží, v tomhle případě se za tím i pokouší jít, aniž by však byli schopni činit zásadní rozhodnutí a kroky, takže se ve výsledku neděje nic. Tedy v Dětech slunce se děje. Hodně. Kdesi na pozadí a je škoda, že se v inscenaci André Hübnera-Ochodla nepodařilo výrazněji akcentovat ten kontrast mezi soukromou nečinností a veřejnou akcí, mohl by se postarat o ještě mnohem intenzivnější a působivější závěr, ve kterém děs takhle vyzněl pouze lehce.
(zadáno: 30.5.2025)
65% - V podstatě absurdní záminka stojí na počátku dialogu dvou mužů na jedné lavičce. Dialogu, k němuž se oba řadu dní vracejí, aby na sebe v absurdně komických hádkách křičeli a nesmyslně se obviňovali, neschopní jeden druhému porozumět, jeden druhého normálně vyslechnout. Podobně jako byli dříve neschopni jednat "správně" v pravý čas, což je k jejich lavičce oba přivedlo. Lavička je konverzační komedie, říznutá stand-upem i absurdním dramatem. Bohužel od počátku jede v tak zběsilém komickém tempu, že se poměrně záhy ve své formě vyčerpá. Ta zásadnější sdělení pak zůstávají v podstatě upozaděná.
(zadáno: 30.5.2025)
75% - Další krok Národního divadla do oblasti poezie, tentokrát na půdě Státní opery. V první řadě jde o opulentní výpravnou záležitost, dotaženou i díky hudbě, světlům a dokonalé práci s prostorem až k nezapomenutelnému zážitku, který však ocení primárně ten, koho mystická a poetická atmosféra inscenace strhne. Text Eliotovy Pusté země je totiž sám tak náročný, že pro ty, kteří ho předem neměli detailně zanalyzovaný, zůstává v inscenaci především sledem intertextuálních odkazů a působivých veršů, v nichž je však hledání smyslu na místě v podstatě neproveditelné. Na rozdíl od Wernische ale pocitově perfektně funguje.
(zadáno: 30.5.2025)
65% - Nejpůsobivější je tahle ve skrze milá inscenace zpravidla tam, kde v ní vedle cirkusácky obhroublého humoru promlouvá i křehkost, něha a vedle humoru i náznak konkrétních příběhů na pozadí cirkusového umění, tj. zpravidla ve všech scénách s tanečnicí a všemi jejími ctiteli.
(zadáno: 30.5.2025)
85% - Výprava převzatá z ostravské verze v Plzni funguje obdobně zdařile, je škoda, že choreografie nejsou propracovanější a řada z nich je skryta za polopropustnou oponou. Rebecca je nicméně hit s melodickou hudbou, romantickým a současně velmi dramatickým příběhem s řadou velkých - dramaticky i scénicky, v tom směru skutečně okouzlujících, - zvratů, které v Plzni k vynikajícímu zážitku pozvedá skvělé obsazení. Výborné Charlotte Režná s Markétou Peškovou a zejména fenomenální Jan Kříž. (více v reflexi)
(zadáno: 30.5.2025)
75% - Elisabeth Jiřího Nekvasila těží z prověřeného libreta a hudby a z výborného obsazení, vedle Alžbety Bartošové v titulní roli zaujme zejména Patrik Vyskočil jako Smrt, nezklamou ani Tomáš Savka, Andrea Gabrišová či Natálie Podškubková. Scénografie odkazující k cirkusu je zajímavou myšlenkou a nápadem, leč zamrzí, že s ní není pracováno důsledněji a že nápaditější a svěžejší není ani režie či choreografie, které dohromady spíš upomínají na stáří Kunzeho drama-muzikálu. (více v reflexi)
(zadáno: 27.5.2025)
65% - Hana Aleny Mornštajnové je především silný, bohatý a velmi emotivní příběh, z čehož těží i vinohradská inscenace v adaptaci Jiřího Janků a režii Petra Svojtky, které se zdárně podařilo tohle vše udržet. Divadlo je to výpravné, realistické, klasické a výrazně vyprávěcí, se skvělými hereckými výkony - vedle famózní A. Elsnerové, vynikají i výborná A. Černá, Z. Vejvodová či T. Císařová. Té popisnosti a vyprávění je však v inscenaci až doslovně působící adaptace moc - ocenila bych u třetí české verze přeci jen volnější přístup a odvážnější režii.
