Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1156)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 11.5.2015)
Označení tradicionalistické divadlo nemusíme vnímat hned pejorativně, ale jestliže ambice u toho začíná i končí a dramaturgie předloží kus nezbavený prachu a rezignuje na výklad, výsledek prostě nemůže být přesvědčivý. Dohazovačka, či její známější muzikálová podoba, je především úžasně vystavěným jímavým příběhem naděje, prezentujícím jednu z mnoha cest, jak si jít za svým. Pokud to zahrajete jako konverzačku (navíc nevhodně typově obsazenou) a ne jako cestu, není to nikdy ono. A kostýmy se podle mého názoru krutě nepovedly.
(zadáno: 11.5.2015)
(zadáno: 15.4.2015)
Shakespeara můžete hrát na řadu způsobů a jako by to platilo i pro Bartletta. Na jevišti Nové scény sledujeme tak trochu jinou hru, než jak ji Bartlett napsal. Pohled Daniela Špinara je ironický, ta tematická kýčařina a propletenina si ostatně nic jiného nezaslouží, a raději buduje metaforu rozpadu světa skrze model rodiny. Prezentované obrazy jsou plné nejednoznačnosti a hojně k tomu přispívá rozdivočelý styl inscenace (aby v pravý čas došlo na působivá ztišení). Práce s prostorem a kolektivní herectví (!) jsou hlavními devizami inscenace. Kurs stanovený touto inscenací…je za mě velmi dobrý.
(zadáno: 15.4.2015)
Na blogu Nadivadlo se rozvinula pichlavá diskuse na téma směřování Divadla v Dlouhé. Nerozumím jí. Vždyť Divadlo v Dlouhé si výzvy klade - v podobě „nehratelných“ titulů. Nevznikla tu jenom filozofická disputace postavená na slovu, či kuriozita podle běsovského Klímy. Lidská tragikomedie je hrána jako obecně platná groteska lidských typů, která rozmáchle pracuje s bizarností díla a zároveň si zachovává odstup. Sarkastické podobenství o životě je shazováno do frašky, aniž by to bránilo demonstraci mnoha hořkých pravd. Excelentní výkony Jana Vondráčka a Marka Němce.
(zadáno: 15.4.2015)
Déčko Čechovovi rozumí... Selektivní práce se zádumčivými náladami hry redukuje toho spoustu, přesto tvůrcům a hercům se většinou podařilo zachytit ideály a sny postav, jejich neustálou svíravou konfrontaci s realitou, v níž úspěch nemá jasně vymalované kontury, láska je tu synonymem trápení, a především sledujeme groteskní mátožení postav. To, že Déčko hraje „jen“ úspornou variaci slavné hry, sílu inscenace neumenšuje. Problémem pro ty, kteří hru neznají, může být nepřehlednost děje.
(zadáno: 13.4.2015)
Malá divadelní lahůdka, kterou lze k ochutnání jen doporučit. Hodina hudební výchovy trochu jinak, při níž si mnozí vzpomenou, jak divné tyto hodiny ve škole byly. Konceptuální inscenace nedlouhé metráže stojí na jednom jediném nápadu, přesto je tvůrci a „perfektně naladěnými“ herci stále rozvíjen a posouván. Ve finále se připojí i práce světelného designéra Jana Komárka (a že je to krása!). Toto divadlo beze slov dá dětem rozhodně více než žvatlání pro děti jiného druhu.
(zadáno: 13.4.2015)
V této choreografii Veroniky Švábové je působivě a poměrně srozumitelně zobecněna tvorba tanečníků od „natěšených“ začátků kariéry až po nálady „po deseti letech“ práce v týmu, práce v určitém kulturně-společenském prostoru (macešském, nechápajícím). Choreografie Move On má schopnost zaujmout jednotlivými prvky, často fyzicky velmi náročnými, o soustředěnou dramaturgickou výpověď v tomto konceptu ani zas tolik nejde. Nebo? Běžný divák je pravděpodobně v nevýhodě, kolegové účinkujících v tom asi uzří mnohonásobně více...
(zadáno: 13.4.2015)
Fantasmagorické neučesané divadlo, které banálně vypráví o sociálních problémech, před nimiž zavíráme oči. Autor předlohy na půdorysu známé pohádky vrší na sebe nesourodé sentence a propojuje realitu s absurditou poměrně zábavným způsobem. Co na tom, že více než Ostravsko slyšíme jazyk Slovácka, odkud autor pochází. Toto satirické podobenství rádo přímočaře filozofuje a nelze mu upřít zásahy do černého. Svižná postmoderní pohádka mnoha proměn si mezi diváky Komedie jistě získá své příznivce, je však také dalším důkazem toho, kde Komedii tlačí bota – divadlu chybí režisérské osobnosti.
(zadáno: 13.4.2015)
Hodně bude záležet na rozpoložení každého diváka, jak se popasuje s tím morbidním tématem, načež z druhé strany je atakován revuálním rámcem, který vyznění posouvá zas někam úplně jinam. Nestačila by střední cesta? Hra pojednává sice o rakovině a odvážném rozhodnutí hlavní hrdinky urychlit odchod ze scény, ale se vztyčenou hlavou, ...co to vše doprovodit jen špílci a nenapodobitelným a hodně platným židovským humorem? Právě to mi na inscenaci přišlo nejvíce životaschopné.
(zadáno: 13.4.2015)
Údajný hit amerického divadla? Obsahuje-li divadelní text od samého počátku až do konce boj o pravdu jedné zemité barmanky, ke škodě všeho působí i dost schematicky, je zřejmé, že hodně rychle vystřílí své náboje směrem k divákovi. Možná by tomu tak nebylo, kdyby duelu nechyběla barevnost, zvraty, pronikavější pohled na ty dva diametrálně rozdílné charaktery, k tomu ale také režijní důslednost nebo větší herecká jistota Lubora Šplíchala. Zavítáte-li do Řeznické na tuto hru, přesto zklamáni odcházet nebudete. Herectví Vilmy Cibulkové, to je svým způsobem fenomén.
(zadáno: 8.3.2015)
Hůlka, Machálková, Nývltová, Trapl, Lévi, Strenáčik, Genzer, Křížková… Legenda se vrátila. Muzikál světových parametrů má svou sílu i po letech. Zásluhu na tom má stále fenomenální Daniel Hůlka, vynikající Adriana & Sandra Kamily Nývltové, neméně tak Tomáš Trapl v té krásné trojroli, ale nezapomínejme ani na lehké zmodernizování pro dnešní jeviště ze strany režie nebo naprosto perfektní nazvučení. Myslím, že Dracula se také konečně setkal s prostorem...
(zadáno: 8.3.2015)
Trapas festivalu Malá inventura. Punková performance (a také výtvarná instalace) jako by snad ani nechtěla, aby přihlížející porozuměl a nemyslel si snad, že je zřejmě o tom, co v NoDu vydrží pojistky. Výtvarně sošný Krusha existenciálně pádí chaosem, výtvarná působivost se záhy mění na bezradnost a v závěru trapnost. Krushovi rozhodně nepomohli ani „spoluautoři“ tohoto „divného divadla“. Alternativa pro alternativu je a bude něčím zcela zbytečným.
(zadáno: 8.3.2015)
Výtečně tematizovaná choreografická práce, která abstrahuje formy násilí ve společnosti, kdysi a nyní. Téma mimořádně cenné je podpořeno i jedinečnými výkony pětice tanečníků. Tohle se jen tak nevidí. Závěrečná doslovnost autentického kamerového záznamu s naprosto šíleným obsahem už mi však přišla nadbytečná. Jelikož důležitou součástí performance (pro její pochopení) je i mluvená pasáž, měla být titulkována...
(zadáno: 8.3.2015)
Po vydařených projektech Krabat a Hodně malá čarodějnice, v nichž práce s tématy vycházela z explicitní divadelnosti a svébytné pohybové imaginace, s Karlíkem přichází zklamání. Výprava do továrny na čokoládu pana Wonka je poněkud polopatická, ničemu nepřispívá ani dvojí přesun diváků. Veškeré snahy o zpřítomnění patologie negativních vlastností současných dětí i dospělých (a k tomu vliv médií) vyznívají dost křečovitě. Přidává se - překvapivě - i hodně neinvenční choreografie. Druhá část názvu projektu je navíc poněkud zavádějící.
(zadáno: 8.3.2015)
S hereckým charismatem Jany Paulové tato inscenace stojí a padá. Zdánlivě tuctová hra (od samého počátku tušíme, kterým směrem se děj bude ubírat, říká to i název) vtipně rozkládá na prvočinitele „šťastnou“ osamělost aneb co to s takovým člověkem dělá. Hra také neotřele nahlédne na věčné rozdíly ženského a mužského principu. Režisérka Lída Engelová zcela správně neotevřela stavidla herecké exhibice. A věřím, že s reprízováním se David Suchařípa ve vzájemné souhře s Janou Paulovou více zabydlí...
(zadáno: 8.3.2015)
V nepřekonatelné inscenaci Mozart v Praze byla Kouzelná flétna logickou zastávkou, v případě nové mozartovské inscenace jí patří již, pomineme-li ypsilonské odskoky jinam, celý prostor. Co nabízí tato kratochvíle kolem flétny, která je kouzelná? Především recykláž toho, co už pamětníci v Ypsilonce slyšeli. (Pořád to má neobyčejné „kořínkovské“ kouzlo!) Příběhy z Divadla na Vídeňce scénář zapracovává nesměle, a tak se bavíme mozaikou poskládanou ze známé opery. Inscenace bohužel působí nekompaktně a na vině bude nesourodé herectví tohoto ansámblu (včetně děsivého přehrávání Romana Janála).
(zadáno: 8.3.2015)
Od této sondy do „světa skrytého za hereckou maskou“ jsem očekával, přiznám se, o trochu víc. Ocenit lze masky ve stylu japonských origami nebo samozřejmě několik zdařilých sekvencí, které v mžiku odhalí fatalitu herecké řehole, ale co dál? Práce s prostorem téměř tragická a výstup Jiřího Černého (v roli režiséra) dokoná tušené, že dramaturgii ani moc nezajímá celek. Velké téma, kam až je člověk ochoten klesnout, bylo odhaleno ne zcela přesvědčivě.
(zadáno: 8.3.2015)
Tuto inscenaci si zařadím do škatulky rozhlasová hra na jevišti, která je nějakým způsobem divadelně ilustrována. A že k působivému obrazu někdy stačí hodně málo, jak obě herečky dokazují. Přesvědčivě rozehrávají mozaiku osudových momentů ze života sester B., ale k vykreslení zvoleného tématu chybí výraznější zapojení dobového kontextu (např. jak se k Zorce zachovali „kolegové“ z divadla), který by těm střípkům dodal podstatně větší dramatický náboj.
(zadáno: 8.3.2015)
Tolik deprese a bezvýchodnosti se na jevišti opravdu nevidí. Děj se odehrává na pozadí šílené doby, ale mnohem hrůznější je obraz rozpadu rodiny a demonstrace příčin. V Komedii ke starší makedonské hře přistoupili hodně minimalisticky s důrazem na herecké podání. To bezpochyby je účelná cesta k tomu, aby tísnivost hry s plnou vahou se přenesla do hlediště. Proti tomu: nezvládnutá práce s prostorem, řada divadelních klišé nebo nešťastné režijní uchopení některých postav (Kraus, Sára ad.). Marně hledám i logiku pro použití filmových dotáček, jejichž styl je navíc takový, že retardují děj.
(zadáno: 12.1.2015)
K inscenování dramatizace Gogolovy poemy přistoupila Hana Burešová, jak je pro ni typické, skrze divadlo stylizované, které pracuje až s karikaturami nebo artistně modulovanými situacemi. Odpovídá to Gogolovu nikoli ironickému, ale v tomto případě naštvanému šklebu. Na tuto inscenaci je třeba pohlížet jako na fór od karikaturisty, jenž chce poukázat na trapnost (postav) a zoufalství (těch, co je sledují). V textu se skrývá velmi přesná obžaloba toho, čím žijeme i my. Inscenaci dominuje famózní Isteníkův Čičikov (de facto oběť systému) a neotřelou hereckou polohu pro Nozdreva našel Petr Štěpán.
(zadáno: 10.1.2015)
Dávná absurdní hříčka posloužila k rozehrání minimalistické eskapády, jež se motá kolem bavičských klišé. Vznikla do jisté míry kritika světa, který baží po zábavě. Smíchy v hledišti postupně ustávají, až se jeden z diváků (...). Schematickou předlohu tato inscenace převrací do schematičnosti jiné, je silná tam, kde staví na ryzí improvizaci a lehkosti. Jakmile zabředne do lascivnosti nejhrubší podoby, stala se (alespoň pro mě) nekoukatelnou a trapnou, nikoli tématem, ale provedením. Tvůrci podle mého naprosto podcenili fakt, že žijeme v mnohem absurdnějším prostředí než protagonisté této hry.
(zadáno: 9.1.2015)
Tvůrci použili vlastně velmi jednoduchou, avšak mimořádně účinnou formu extrémního divadla, která atakuje snad i práh bolesti. Ztěžklé pohyby v (příšerných) decibelech sněhové bouře vytváří obrazy zpřítomňující permanentní nebezpečí, šílenství vysokohorských výprav a zároveň i poezii těch drsných míst. Při putování mezi horskými štíty oba aktéři zapojí vedle prvků závěsné akrobacie také (skvělou) vertikalizující iluzi nebo nečekaná zákoutí sálu. Po přestávce dojde i na bouři mediální, jejíž znázornění je opět velmi působivě, až šílené. Bacha, je to fakt na hraně zdravotního rizika.
(zadáno: 9.1.2015)
Hodnocení bude možná až nespravedlivé vůči představitelům hlavních rolí, kteří beze zbytku naplňují režijní záměr a přispívají k budování zvláštní estetiky této inscenace. Jenom nechápu, jak se mohl na jeviště dostat text, který bez zásadnějších úprav na divadle nemůže životně fungovat (má mnohem blíže ke scénáři filmovému) a který je k uzoufání plný pitomých obratů (ano, i já slyšel dialogy z jihoamerických telenovel...vadilo, a hodně, protože takové divadlo nic nezpřítomní, o ničem nevypoví). Bojové scény, detektivní syžet, jakož i celá atmosféra tvoří bohužel jen skořápku kolem velkého nic.
(zadáno: 9.1.2015)
Vnitřní energie nekošatých, koncentrovaných vět spolu s herecky velmi autentickým podáním „jednoho banálního trojúhelníku“ tvoří živé divadlo, které nemusí trhat kulisy (ani ty kulisy vlastně nepotřebuje). Autor má napozorované znaky chování lidí v mezní situaci, kterou (asi) připravily prachobyčejné stereotypy, a nejsžíravějším momentem všeho je pak otázka přijetí principů odpovědnosti. Hrálo se i o mně, v nastaveném zrcadle uvidíte sebe i vy. A koho by snad neoslovila katarzní linka příběhu, může v textu hledat aluze čechovovské nebo shakespearovské.