PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 25.4.2014)
Procházková, Písařík, Laufer, Vojtek, Hořínková… Hledáte-li vyloženě odpočinkový muzikál, proč ne. Markéta Procházková a Martin Písařík odvádějí hodně dobrou práci. Co si počít s tím ostatním... Počítat, kolik melodických linek je „vypůjčených“? Po napočítání páté vykrádačky (včetně vlastní) jsem s počítáním přestal. Bavit se skládačkou banalit a strašidelných klišé neumím. Soudný dramaturg by také okamžitě zarazil podobu přemetů v ději. Za choreografie, souhlasím s ostatními, čtyři mínus. A co by si muzikál počal bez všech těch světelných led stěn? Rozplizl by se v nic.
(zadáno: 25.4.2014)
Ortel - Divadlo D21 50 %
Poněkud nepřehledná kafkárna. Především máme co dočinění s (logickou) kompilací více textů, které se dlouze zastavují u Dopisu otci, snad i u deníků, aby pro samotný Ortel zůstalo jen finále celé inscenace. Zatímco první část na mě působila divadelně poměrně neživotně, neboť často hledá jen ilustraci, efekt (včetně brutální pudingové bitky) nebo dokonce prohazuje postavy (i princip bizarnosti si žádá řád), v závěru režisér velmi zajímavě zpřítomnil sentenci kafkovského světa. Za zmínku stojí hudební „glosující“ mix (zajišťuje Markéta Dvořáková).
(zadáno: 25.4.2014)
Relevantní odvyprávění velkého příběhu na trubadúrské platformě. Stylové a působivé.
(zadáno: 16.4.2014)
Korekce - VerTeDance 70 %
75 % Klobouk dolů před tímhle divadelním myšlením. Prakticky z ničeho je rozpoutána jízda minimalistická základním nápadem, ale bohatá co do sdělení. Alegorie nesvobody, která se inverzně převrací na alegorii svobody, s níž nevíme, co si počít. Jdeme tam a pak najedou jaksi zpět. Až se z toho možná i pobijeme, případně začínáme utíkat do idealizovaných světů. Pohybový experiment „bez pohybu“, „kotníková“ tortura pro protagonisty...
(zadáno: 7.4.2014)
Svižně inscenovaná klasická komedie mírně hořkého obsahu. Mezi přednosti této inscenace jistě patří kolektivní souhra a jemně dávkovaná ironie, která nachází tu pravou polohu mezi archetypy a poněkud cynickým pohledem dneška, že v této hře se opravdu mnoho nestalo. Možná právě zde je sdělení o naší otupělosti a přecházení rozhodně ne banalit. Všechny tři roviny hry jsou provedeny herecky přesvědčivě, i když přece jen největšího šarmu dosahují Marek Němec a Helena Dvořáková v rolích Benedika a Beatricie.
(zadáno: 5.4.2014)
Na inscenaci Jiřího Adámka je opět nutno pohlížet jako na scénický experiment hledačské formy. Tentokrát je inspirovaný „lidskými ruchy“ v kavárně. V originální mozaice postavené na umělé řeči neřeči jsem nejvíce „rozuměl“ Vendule Holičkové, Pavolu Smolárikovi a Danielu Švábovi, klobouk dolů však před všemi aktéry. Netradiční úkol zvládli přesvědčivě. Vztáhneme-li na tento projekt jiná měřítka, nutně se dostaneme k zjednodušujícím karikaturám lidí a právě tato typizovanost mě přestala bavit jako první. Pro celkový dojem ale byli určující herci, jejich schopnosti, včetně vzájemné synchronizace.
(zadáno: 5.4.2014)
Po třinácti letech Apolena Novotná (Látalová) znovuotevřela Trnkovu Zahradu. Kdysi malá poetická, zkrátka nízkorozpočtová záležitost, teď je Zahrady „výtvarně“ plný Minor, první obraz se odehraje již ve foyer, abychom pak všichni společně vešli brankou do tajemné zahrady. Ani dnes není nouze o půvabné situace a hravé nápady. Jako problematické spatřuju dávkování vší té mnohosti do subtilního vyprávění, nelíbila se mi křečovitá snaha dětské publikum i náležitě pobavit. Čímž se přibližuju k brblání Trpaslíka, kterého stejně nikdo neposlouchal...
(zadáno: 5.4.2014)
Je problém v inscenaci, nebo ve mně? Čekal jsem houpání na poetické vlně v duchu předlohy i jejího graciézního jazyka, vyprávění však nabralo kalup poetičnu se vzpírající. Namísto nápadů zpřítomňujících ty prchavé okamžiky vzpomínek na dětství přichází koňská hlava „dospělácké zkušenosti“. Z figurek městečka nepocítíme jeho kolorit. Pročež shledávám tuto dramatizaci i dramaturgii inscenace za velmi nešťastnou. Pěkné naopak je „operetní“ ztvárnění vánoční návštěvy Vařekových u Bajzových. Vasil Fridrich v roli Péti Bajzy si nevydechne a drží s kalupem herecký krok, jak on to umí.
(zadáno: 3.4.2014)
Po dvou letech „divadelního výzkumu“ Farma představila nový projekt. Výsledek? Technicky fascinující fyzické divadlo, nabušené strojovou přesností a výrazovostí. Jeden z obrazů v závěru zprvu ošálí i vaše smysly. Nadšení srazí zvolené téma, které s dokumentární urputností staví banalitě pomník. Téma již dávno ohrané, nahlédnutí z jiných úhlů se nekoná. Informátoři jsou, a to mi nikdo nevymluví, vykalkulovaným levicovým divadlem, které právě proto bude mít ve světě úspěch. A všimněte si, jak pohybové akce, gesta po většinu času žijí svým životem, chybí tomu integrita. Farma sešla ze své cesty.
(zadáno: 3.4.2014)
Kolikrát už divadlo ukazovalo stavy deprese a bolesti, a dál už nic. Tato inscenace je pokračovatelem, ale zaujme specifičností sociálně poníženého prostředí a jazykem. Vypoví o tom světě alespoň hodně a bez příkras. Povídková část „Možná že odcházíme“ je inscenována poutavě, s jízlivým vtipem i poukazem na vteřiny, kdy se aktérům obrací svět do ještě většího hořka. Pak se bohužel promění i styl inscenace, která se v závěru ještě chce zastavit u románu „Zeptej se táty“. Nejvíce živoucí tak jsou figurky ztvárněné Davidem Punčochářem a Klárou Cibulkovou, otec a syn Čapkové nemají vděčný úkol.
(zadáno: 3.4.2014)
Názorná ukázka toho, jak „modernizace“ nebo principy dekonstrukce mohou stvořit ze zaprášené klasiky živou, překvapující a iniciační podívanou. Špinarova kompozice je do detailu promyšlená, má potenciál přivést do divadla mladé diváky. To rozhodně není málo. Přesto některé prvky či postupy se mi zdály poněkud nadbytečné, rušily, snad proto, že sklouzávaly k povrchnosti. Patrik Děrgel výkonem v titulní roli konečně prodal, co v něm je. Perfektní též představitelé Ofélie, Klaudia, Gertrudy či Horacia.
(zadáno: 23.3.2014)
Ryzí pantomimická klaunérie ještě žije! V melancholické melanži, která s minimem scénických prostředků (dveře, dvě popelnice, pírko a dva tři andělské atributy), „objasní situaci“ tam u nebeských bran. Dvě „angely“ se zde trochu nudí, ale mimoděk (či záměrně?) prezentují klišé různého druhu, sdílejí kdejakou lidskou trapnost. Kromě skvostného výtvarného výrazu obě protagonistky předvedou dokonalou práci s mimikou. Jediné, co se vkrade na mysl, je, zdali ze zvoleného tématu nešlo vytěžit víc (jinými slovy, divák by ve společnosti angel klidně pobyl ještě delší dobu, raději jako přihlížející).
(zadáno: 23.3.2014)
Přes nepravděpodobné dialogy a absurdní situace slyšíme tolik proudů podvědomí, až z překvapení nevyjdeme. Kvalita hry je nesporná. Zprávu o dění pod povrchem Petr Svojtka inscenuje s přesnou balancí mezi drsnou konverzační komedií a psychologickým dramatem, s prvky „perplexovité“ absurdity v obou rovinách. Jestli jsem napočítal jedno tzv. hluché místo, tak se skoro omlouvám, že to zmiňuju. Hodně povedený nový překlad od pana Joska a výkony čtveřice herců? Lze to (na divadle) vůbec zahrát líp (přesněji)? ;-)
(zadáno: 23.3.2014)
Inscenace pozoruhodná pro kolektivní herectví vyššího divadelního druhu (nepřibližného, neartistního, autentického, obnaženého – čímž nemyslím ty hodně naturalistické scény). Herci si zaslouží téměř absolutorium (škoda jen haprující dikce Luboše Veselého v zápalu akcí). Odlišný pohled bohužel míří k dramatizaci. Divadelní formát postavený na snaze o převod filmové mnohosti obvykle nevede k dobrému výsledku, zejména se potratí vyznění myšlenek. Publiku tak často v paměti zůstanou extrémní situace, jež bez důsledné dramaturgie spolehlivě odvádějí pozornost. Vzhledem k práci herců to až zabolí...
(zadáno: 17.3.2014)
(zadáno: 12.3.2014)
Po té, co se v chodbě MeetFactory usadíte na nepohodlné schody, se vás tvůrci snaží přesvědčit, že jste svědky trochu tajemného, lyricky dávkovaného příběhu z prostředí letního tábora kdesi ve Švédsku. Další charakteristika žánru? Za mě jednoznačně pseudointelektuálština. Věřím, že i přesto předloha bude poutavá a čtivá, ale co je to platné, když divadelní adaptace (opět) jde klopotnou cestou: zjednodušit, co se dá, přitom odvyprávět toho co nejvíce...a ilustrovat spíchnutými maketami. Ke kladům inscenace patří typově přesné obsazení a vykreslení charakterů postav herci.
(zadáno: 12.3.2014)
V tomto projektu najdeme všechno, co je pro práci Divadla Continuo typické: propojování výtvarných artefaktů či znaků s fyzickým projevem herce a všudypřítomným rytmem. Zejména ta loutkařina je zde fascinující, pracuje se syrovým materiálem, jimž vdechuje až hyperrealistický život. Pro téma si Continuo tentokrát šlo k poněkud morbidním vyprávěnkám z počátku starověku (z nichž čerpala biblická pojednání nebo antická dramatika), nějaké obecné „universum“ se z nich ale přetlumočit podle mého nepodařilo. Tvůrci hledají archetypální situace, a u toho zůstávají, nic nedopoví.
(zadáno: 26.2.2014)
Dnes už prakticky cokoli se může stát divadelní látkou, proč tedy ne vztah spisovatelky a odbojářky Mileny Jesenské a její dcery Honzy přetavený do fiktivního dialogu. Onen dialog, z něhož asi mělo vzejít antagonistické pnutí, nakonec končí u dvou monologů nesourodé dvojice hereček. Vedle excentrické klaunky Ivany Uhlířové se Naďa Kovářová ztratila. Ztrácí se i text, neboť režie dělá vše pro odvádění pozornosti od něj. Dramaturgicky podivná inscenace tak kromě vulgarit napasovaných na postavu Honzy nabídne jedinou jistotu a důvod, proč na tohle do Studia Hrdinů zajít – tím je výkon Uhlířové.
(zadáno: 24.2.2014)
Tato absurdní groteska o pobytu outsidera v racionálním světě je zábavnou i myšlenkově inspirativní „kafkárnou“. Zdánlivě bizarní svět plný zarytého pragmatismu, mezilidského nepochopení či neustálých kontrastů ideálů a reality traktuje docela základní otázky. V nevím kolikátém plánu inscenace mě zaujala drobná noetická mrknutí, že dopachtění k solidnímu postavení (zejména hmotného) je vždy vykoupeno stresem, jenž ničí osobnost člověka. Překvapivě umírněná práce režiséra Jana Nebeského, výborné obsáhnutí prostoru. A herecká báseň...!
(zadáno: 24.2.2014)
Promyšlená kompozice pro tanečnici a zpěvačku, jež uhrančivým způsobem vetkne do myslí diváku otázku, kdo že je ta stařena, posléze žena, odkud jde a kam. A co znamená ta symbolika kostí, zpočátku humorná, přecházející v silnou scénu pohybu ženy „kostí zbavené“. Znamenitá hudební stránka i výkon obou protagonistek stojí za pozornost, byť celkový dojem ve mně La Loba nezanechala takový jako předchozí Jezdci.
(zadáno: 24.2.2014)
Tato mimořádně cenná inscenace vznikla z vnitřní potřeby, jako katarzní výpověď něčeho navždy zasutého v genech (Lenka Lavičková hraje o osudech své babičky). Hrůzy holocaustu popsané úsporným způsobem jsou ideální edukační platformou pro hlavní cílovou skupinu této inscenace, tedy mládež. Přesto říkám: škoda, že inscenace nenabídne víc než popis či vyprávění, zvláště víme-li o kreativitě jiných inscenací DVD. Vše pevně stojí na výkonu Lenky Lavičkové, s níž si příběh odprožijete též. Ostatní více či méně přesvědčivě plní úlohu ztvárnit řadu postav s příběhem spojených.
(zadáno: 24.2.2014)
Můj divadelní čuch signalizuje bravurně napsanou hru, dokonalou sondu do života dnešních třicátníků, kteří nikoli nedopatřením zůstali „singles“. Kdo jiný než dramaturg by měl vidět, jak se báječná hra pod rukama režiséra „přidavače vtipností“ rozpadá a jak se ironie, s níž autor na tento svět nahlíží, rozpustila v divadelně neživé nic. Přitom hercům těžko něco vytknout, jejich nasazení je obdivuhodné.
(zadáno: 14.1.2014)
Z „pohádek“ vzešlých z undergroundové tvorby nesvobodných let se ježí vlasy ještě teď a Minor se nerozpakuje jimi děti ne poučit, ale nasměrovat je k pochopení a jak je důležité v prvé řadě neohýbat hřbet. Na rozdíl od předcházejícího stylově sevřeného Honu na Jednorožce tuto inscenaci poněkud retarduje okatá snaha hrát na vážnou notu i bavit, děti naštěstí jdou s oběma rovinami. Třetí mohla být rovina hudební, při takovém potenciálu, kterým Minor disponuje, bych čekal víc než jen jedno větší „undergroundové“ písňové číslo (nedobrého nazvučení). Zbývá dodat, děti na tohle rozhodně vezměte.
(zadáno: 13.1.2014)
Demytizovaný Kafka v pasti kafkovského života. Nebylo jistě snadné nahlédnout a jevištně převyprávět mnohovrstevnatý text, vyznačující se hlubokou znalostí Kafkova života a díla též (atmosféra jako vystřižená z jeho děl), a přidává nadstavbu, která zarputile pracuje s vlastní autorskou fabulí, logicky dovedenou až k otázce holocaustu. Obdobná zarputilost čiší z inscenace samotné (leccos by se dalo vypustit), ještě že ji „vylehčují“ metafory působivé svou obyčejností. Inscenace se potkala s herci: vedle skvělého Kafky – Jana Hofmana vás nenechají v klidu výkony Jana Zadražila nebo Evy Vrbkové.
