PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 22.12.2013)
(zadáno: 22.12.2013)
Snaha nahlédnout a prohlédnout byla, ale stále v tom primárně vidím intelektuálskou onanii. Estetika hnusu (a jednoho vpravdě nesnesitelného hereckého výkonu) jakoby na něco dramaturgicky zapomněla.
(zadáno: 21.12.2013)
Uplatnění principu dekonstrukce může přinést zajímavý výsledek, je-li o samého začátku jasné, co tvůrci chtějí. Tady to po mém soudu dlouho nevěděli. Není divu, že stavba inscenace se ukázkově rozpadla. Ale je to zábavné divadlo, divadelní vidění a vůbec nonsensová hravost Jiřího Jelínka je k sežrání. Když z inscenace vyskočí Dürrentmatt, zatěžkání mrazivou absurditou pěkně koresponduje s Jelínkovým stylem, neboť nonsens a absurdní drama mají k sobě blízko.
(zadáno: 21.12.2013)
Neviděl jsem avizované osekání známého dramatu na dřeň, ale ztuchlé divadlo. Rozumím snaze o minimalistický pohled, jenže k tomu je potřeba přesvědčivosti. Málokterý režisér to umí a ne každý herec se v takové koncepci neutopí. Nefunguje ani záměr dramaturgie hrát jen tak mimochodem o diktátu společenských norem a popírání své přirozenosti. Herecké výkony mě nepřesvědčily a největší problém mám s otázkou, pro koho tato Maryša je vlastně určena.
(zadáno: 21.12.2013)
„České století“ podle Docela velkého divadla. Ozvěny známých šlágrů rámují příběh herečky, vedle níž procházely dějiny, které lidi dusily. Půdorys scénáře je poměrně banální, ale hraje se o situacích, které je nutné si připomínat v jakékoli podobě. Znalce potěší, když tímto pásmem „projdou“ i některé dřívější inscenace litvínovských divadelníků.
(zadáno: 9.12.2013)
Tato filozofická groteska pregnantně pojmenovává, proč se společenské systémy zaseknou vždy, kdy je potřeba něco změnit. Myšlení lidí je setrvačník poháněný zbytnělou loajalitou a připosražeností vůči zahnilému systému, své sehraje i pachtění za vlastním prospěchem. Bezvýchodný stav rozehraný na modelu soužití osmi bizarních figur baví, i když hře je padesát let (a úplně pro každého její styl není). Je proto velmi šťastné, že téma hry je převedeno spíše do obecné roviny a se zaujetím labužníka je akcentován její absurdní humor. K tomu tři (Isteník, Mazák, Zedníčková) skvělé herecké výkony.
(zadáno: 9.12.2013)
Více technologické divadlo, než snaha uchopit téma s divadelní explikací. Je to taková správně neživá (ale i docela zábavná) podívaná, která s lehkou ironií na půdorysu publicistického divadla pracuje pouze s tím, co vydal internet. K divákům promlouvá autentická směsice hlášek nebo stádních projevů šikany. Projekt se veze jen na jedné zprávě z hlubin Sítě, nemá ambici postihnout problém komplexně ani moralizovat. Znak ukřižování nebohého schizofrenika M.K. v závěru se mi jeví jako nadbytečný. Inscenace se bude také hrát pro školy, učitelky budou problém, …protože tomu nebudou věřit.
(zadáno: 1.12.2013)
Poselství inscenace, nevzdávat se svých snů a v životě nikdy pokud možno nerezignovat, má samo o sobě váhu. K tomu si přidejte páru představitelky titulní role a hravé podání splněných snů. ...Ani hravost, jež se snad u tohoto typu inscenace rozumí samo sebou, ještě pořád není tím, co zaujme nejvíce. Mě bavila především mozaika nálad, která se nerozpakuje zarámovat hlavní myšlenky inscenace trhlou nadsázkou, k moderním slovům přidat fláky hudební minulosti, grotesku vystřídat poetickým zastavením.
(zadáno: 1.12.2013)
(zadáno: 26.11.2013)
Bzzz. WTF? Odpovím si: Veselohra, jejíž starodávná vetchost byla substituována razantní komikou, ironiemi a dotěrnou přepálenou stylizací. Potud to má smysl a logiku, nehratelný text hodit do zcela jiného vidění, diváci se více či méně baví. Zatímco jiné Drábkovy tajfuny přinášejí nemálo apelativních momentů, tady pusto a prázdno. Neprotestuju, že tohle se objevilo na „posvátných“ prknech, ale je to na ho*no takováto dramaturgie. Klidně to zopakuju jedenáctkrát jako Moucha. Jako by David Drábek nenapsal řadu zajímavých her. Nejvíce tak u mě boduje scénická hudba Darka Krále nebo herecký zápal.
(zadáno: 25.11.2013)
Usadil se a nepustil pocit, že na této inscenaci je něco špatně. Je to snad eklektickými snahami autorky jevištní adaptace i režiséra. Dostat na jeviště co nejvíce a ještě něco svého navíc nemohlo přinést neroztříštěný pocit. Forma přebíjí obsah. Na prvním místě by podle mého měl být osudový příběh Markéty Lazarové, svár duše a těla, temnota žití, ne tolik ryk okolo a všelijaké ilustrace, které k nepříliš šťastné dramatizaci vlastně ani moc nepasují - nebezpečí parodie je blízko! Snad až se herci ve svých rolích zabydlí, bude silněji znít, zde dost podstatné, slovo. Co dodat? Čestná prohra...
(zadáno: 25.11.2013)
Váhám, zda si inscenace zaslouží toto vyšší hodnocení. Dobře, dělám, že nevidím, jak je po tolika reprízách rozjetá a herecky neposlušná, pořád se hraje moderní komedie, která Švandovu divadlu sluší.
(zadáno: 24.11.2013)
(zadáno: 19.11.2013)
Kdo by to byl řekl, že popelkovský příběh dívky Alex z amerického filmového muzikálu zapadne do dnešní doby s tak intenzivním vyzněním. Nebyl by to Stanislav Moša, který by v nové divadelní verzi tohoto muzikálu tak zajímavě neakcentoval sociální otázky a nesoustředil se na valéry cesty za splněním snu. Navrch krásný, emotivní výkon Svetlany Janotové v hlavní roli. Zaujalo mě také herecké ztvárnění dvojice outsiderů Glorie a Jimmyho v podání Andrey Březinové a Aleše Slaniny. Zato Ondřej Studénka (Nick) se má ještě hodně co učit, jenom snaha nestačí… České texty písní, žel, poněkud šroubované.
(zadáno: 19.11.2013)
Této konverzačce je už nějaký pátek, poselství však má neobyčejně trefné. Právě proto bych okamžitě zahodil operetní manýry, přestal okatě brnkat na komediální strunu a nechal celé to zaslepené společenství „výrazného ega“ spláchnout s expresivní razancí. (Anebo hledal mezi „drzými“ texty současných autorů.) Čímž si odpovídám na otázku, která mě po zhlédnutí pronásledovala, proč mi tato inscenace „ani ryba ani rak“ (ať zůstaneme u vodního příměru) uchopením ze strany dramaturgie nesedla.
(zadáno: 4.11.2013)
Poláková, Noid, Liška, Roden, Korn, Sedláková... Proč si tento hit muzikál nezaslouží zatracení: 1) interpretace písní, 2) velmi zkušený režisér, jemuž patří zásluha, že se tato podívaná nechytila do svých vlastních pastí (díky dávkování nadsázky, práci s prostorem, práci s emocí aj.), 3) jedna z nejpůsobivějších scén, kterou jsem kdy na divadle viděl, 4) výkon Báry Polákové. Teď to horší: Tenhle mišmaš neměl spatřit světlo světa na karlínském jevišti. Interakce mezi písněmi a libretem, až na jednu výjimku, je toliko úsměvná. „Jukebox“ muzikál málokdy přinese dobré libreto, ale že až takhle…
(zadáno: 4.11.2013)
Potěší především výkony herců. Pokud se tvorba „nového“ Divadla pod Palmovkou dočká takových znamenitých interpretací, máme se nač těšit. Režisér Michal Lang skvěle rozehrává symbolickou rovinu a rituální východiska známého příběhu, opíraje se o zajímavé scénografické řešení. Jenom…jak to říci…druhá polovina vzešla z dramaturgické dílny uspavače hadů.
(zadáno: 4.11.2013)
Tyto temné hry ze světového dramatického odkazu české divadlo buď převypráví v umořující deklamaci, nebo v postmoderním uchopení. V inscenaci mladoboleslavského divadla platí třetí možnost: drama je oživeno různými abstrakcemi a jeho největší devizou je to, jak koexistují se sebezničující vášní, z níž není úniku. Verlaine je pro Petra Mikesku tak říkajíc životní rolí. Litanie textu ovšem zůstávají, hluchým místům se neumí ubránit ani promyšleně vystavěná inscenace.
(zadáno: 4.11.2013)
Každá generace si prochází svým „dekadentním“ obdobím. Mladá autorka nabízí divákům vůbec ne neobratnou hru (ačkoli vyústění zápletky tušíte na míle daleko), jen mi chybí vysvětlení, k čemu to je. Je moc dobře, že se objevil soubor, který se chce s divadlem prát, věřím, že příště uvidím režijně důsledněji vedenou inscenaci s dramaturgicky sevřenějším, tzn. nerozprsklým sdělením. Lehké (a vtipné) interaktivity tohoto představení se obávat nemusíte. Přestože dávám nižší hodnocení, tento soubor mě do budoucna zajímat bude!
(zadáno: 4.11.2013)
Me-, me-, metal… Tahle banda kolem Milana Steigerwalda si získala mé plné sympatie už v čase, kdy jejich produkci pohřbívala řada kiksů, zejména technických. O to raději konstatuju, že závěrečná část trilogie, čerpající z hlubin antického dávnověku, nabízí zatím nejvíce konzistentní podívanou. Kromě parádního hudebního nářezu lze nejen ocenit výsledky snahy o lepší „technický dojem“, ale i integritu divadelního řešení některých situací aneb vše má větší řád. Také pokulhávání rockopeřího potěru za hlavními hvězdami pražské RockOpery (za mě Dyk, Střihavka, Opava, Časarová) už není propastné.
(zadáno: 4.11.2013)
Sám sobě vším není zrovna dobrá metoda pro inscenování, jakkoli je Zuzana Ofenbartl Dovalová velkým talentem a tento muzikál pevně stojí na jejím výkonu. Co způsobilo rozporuplný výsledek? Velká slova, aniž řemeslně a s patřičnou psychologií zvládnu vystavět libreto, zaštiťování se „a new musicalem“, ačkoli režie kupí jednu začátečnickou chybu za druhou a někteří herci jsou hodně slabí. Pokud se nehraje „o něčem“ a jen se na šňůru navazují korálky selektovaných výjevů ze života E.O., které si režie komplikuje exponovanými choreografickými prvky, může vzniknout karikaturní podívaná.
(zadáno: 4.11.2013)
(zadáno: 11.10.2013)
Více než inscenace happening, který s pietou rozhodně nepočítá. Přesto je v této Audienci tak nějak pocitově všechno z duelu Sládka a Vaňka. Výtvarný nápad (masky hlavounů) zas odkazuje na kreatury minulosti (jež se vrací?), v zacyklení gest nacházíme ironii vůči ustavičnému čecháčkovskému blábolení a že se performerky před očima diváků smetou pivem? Když výsledkem je sugestivní pandán naší vyprahlosti či kocovině, podpořený nablblým úsměvem, divadelní smysl to dává, ...i když skončit to mělo asi nejen chichotáním...
(zadáno: 7.10.2013)
„Karel to věděl...“ Ten moudrý klaun s kytarou vzrůstu nedaleko dřepu a úsměvu naruby a úst plných střepů ukázal, co je to přesná prognostika na dvacet let dopředu. Vnášel kocovinu tam, kde se teprv radostně dopíjela první sklenka. Apelativní koncentrát slov Karla Kryla dostal nápaditou divadelní podobu a promlouvá k idiotskému dnešku, kdy české dějiny tvoří hluší, apatičtí a nepřemýšlející ovčané. Inscenace Dodo Gobmára (a skvělé šestice herců) nemá ambice burcovat, je absurdní a mírně ironickou reflexí naší „demokratury“.
(zadáno: 3.10.2013)
Stanislav Majer se začal nebezpečně podobat Juliu Fučíkovi...oholená tvář, nad čelem vzdouvavá hrdá kadeř, deklamace divných slov. S touto rozporuplnou osobou předválečné žurnalistiky inscenátoři zacházejí jakoby názorově nezúčastněně a aniž by dění na jevišti dali nějaký řád, zároveň také fragmentárně (zdroj určitého napětí). Občas zapojí divokou metaforu (jejíž význam podchytíte třeba časem). Vždy však důsledně vycházejí z autentických slov nebo dobových textů. Zábavnost inscenace snad nakonec najdete v její nelogice a absurdním vyznění. Co taky s těmi všemi žvásty a uměle vytvořeným kultem.
