PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 12.10.2014)
Mírně uhozené pohádky to mají v divadelních přepisech těžké. Málokdy dosáhnou atmosféry předlohy a zůstane jen u slepovánky vybraných scének. A hledá se, jak vyprávění divadelně ilustrovat. Tuto cestu nakonec ani nezpochybňuju, nelze však nepocítit, jak některé části na jevišti nefungují (např. cirkus), stejně tak na jevišti nefungují absurdní fóry předlohy a děti se s některými postavami neztotožní (ve smyslu, že hned pochopí jejich jednání a úmysly), což je u dětského divadla error z největších. Vosa Marcelka v podání Hany Mathauserové ovšem u dětí boduje...
(zadáno: 13.9.2014)
Tato hra vlastně ani není tolik študýrkou „testosteronu“ a „dobráním se pravd o méně dokonalé polovině lidstva“, zato baví svou vtipnou konstrukcí a půjdeme-li ještě dál, je pandánem některých současných feministických her. Dlouho a s úspěchem uváděná inscenace je postavená na herecké individualitě, a zároveň skvělé souhře aktérů, bez které by řada komických situací (včetně těch parádních opileckých gagů) byla divadelně ztracena.
(zadáno: 11.9.2014)
Do Ponce zavítala choreografie vysokých parametrů s kreativním vkladem většiny aktérů. Z pohledu čistě divadelního jsem viděl vynikající práci s prostorem nebo s emočním výrazem, něco takového se jen tak nevidí. Nejslabším článek z mého pohledu je nízká sálavost zvoleného tématu. Ztráta identity spojená s naší pozvolnou, chtěnou i nechtěnou cestou ke globalizaci je dalším z řady obecných témat, které bez konkretizace nemají šanci diváka více oslovit. Ze všeho nejvíce z celé performance na mě promlouvalo spíše téma strachu. Je škoda, že vedle kreativity technické nestojí i kreativita názorová.
(zadáno: 11.9.2014)
Vlčí jáma se těžko stane diváckým hitem, je však důstojným příspěvkem do žánrové rozmanitosti DvD a dobře zapadá do jeho „objevitelských“ ambicí. Inscenace kulhá v dramaturgickém sdělení (o čemže a proč hrajeme) a prim má forma. Velmi působivá, korunovaná heroickým výkonem Heleny Čermákové! Na onu dramaturgickou otázku bych si rád dosadil, co inscenace prostřednictvím mikrosvěta běsovských vztahů pouze mlhavě naznačila a nijak nerozvíjela: o manipulaci, které se nám dostává měrou vrchovatou a ze které se tahle společnost nedokáže vymanit.
(zadáno: 11.9.2014)
Neuvrhovat postavy hry do sfér nejbanálnějšího trapna (jako v předchozích hrách) je hlavní devíza tohoto oddechového letního projektu. Inzitní divadelní styl arturovců však i nadále zůstává zážitkem svého druhu. +10 % za snahu představit text s poselstvím, -10 % za to, jak školený herec Braňo Polák nezvládá zahrát nadsázku.
(zadáno: 7.7.2014)
Po všelijakých modernizacích klasiky je novinka Letních shakespearovských slavností balzámem, rehabilitujícím slovo a jeho interpretaci. Od obsazení do rolí Beatrice a Benedicka bych čekal starší herce, ale výkony Petry Horváthové a Václava Jílka dají zapomenout na podobné úvahy. Tato letní inscenace se k vlastní škodě dopouští i diskutabilních krácení, které jakoby nechtějí dát prostor zlu a řadě dalších motivů. Přestože se skutečně „mnoho nestane“, brnkání jen na příjemnou strunu je u této hry docela slušný dramaturgický kiks. A diskutovaný Petr Čtvrtníček v roli Puškvorce? A proč ne? :)
(zadáno: 7.7.2014)
Terorismus, stejně jako jiné lidské zlo, zvrácenosti či obyčejná hloupost, se klidně může stát předmětem divadelního výsměchu, skrze nějž je vyjádřeno vlastně i pohrdání. O odvaze katalánského komediografa se přesto mluvit nedá. Na to jeho crazy hra je moc jednoduchá a slušela by spíše jevištím bulvárních scén. Také režie bohužel podtrhla její fraškovitý styl, nejvíce patrný v ustavičném protahování akcí. Aby téma skutečně rezonovalo, potřebuje punc pravděpodobnosti a nepitvořivé! vedení herců. Takto se dá pochválit jen práce s ironií a rozhodně vás bude bavit Radim Kalvoda v roli Gorky.
(zadáno: 1.7.2014)
Zřejmě půjdu proti davu – režijní manýra této krátké inscenace mě absolutně nebavila, přestože veškeré dění na jevišti shledávám jako promyšlené a herci zdatně plní své úkoly. Těžko se hledají výtky, ale co má divák dělat, když intelektuálně zaobalená inscenace prošumí kolem hlavy neznámo kam.
(zadáno: 1.7.2014)
Jednoduchý výpočet říká, že účastník této interaktivní hry vidí pouhou třetinu možného, a to je důvod k naštvání, nebo alespoň vyjevení přání vidět mikrohry Esteve Sorela v ucelenějším podání. Ambice „divadelní bojovky“ s bizarními průvodci mohla být také promyšlenější, méně únavná pro všechny zúčastněné. A ta zhlédnutá třetina? Nabídla setkání se zajímavým autorem, který poukazuje na degenerativní vývoj lidí zabředlých v zaklínadlech „moderní“ doby. Zajímavé postřehy se bohužel občas promísí s banalitou a pseudodramatičností, jež se v obludné podobě projevily hlavně ve společném finále.
(zadáno: 1.7.2014)
Snad i estonský autor je si vědom vytvoření zcela nepravděpodobné zápletky. Pak můžeme s klidem přijmout nadsázku, šarm a expresí podbarvené herectví Báry Hrzánové (doslova „vymazlená“ role) a také idiomatickou hru, že ono je dobré občas si protřepat duši. Režie nachází tu pravou polohu pro inscenování takové hry. Hloupé je, že dobré rozpoložení při sledování zápletky končí, když se v druhé polovině celá ta absurdita přetočí k banalitám.
(zadáno: 1.7.2014)
Bez doprovodu hudby Davida Kollara či mluveného slova by performance Miřenky Čechové a Báry Látalové působila jako nedynamický konceptuální tvar. Díky audiopřenosu zvukové stopy (čtená esej na téma trauma) se do tematického uvěznění (v dobrém slova smyslu) dostává divák, který sdílí dva vjemy: ze sluchátek a z jevištní akce. Škoda jen té distance, která diváky v Ponci dělila od uzavřeného boxu, v němž probíhá vizuální performance. Spoluprožití traumat a jizev, nevyhnutelných stop života, dostalo až příliš odtažitou, často nečitelnou podobu.
(zadáno: 1.7.2014)
Inscenace je bohužel zralá na analýzu, kde stala chyba (příp. tiché stažení nebo alespoň přepracování). Je za výsledkem nepřenositelnost poetiky Cabaretu Calembour na jiné herce, kterým repliky vůbec nešly do úst? Jejich tápání v evidentně neosvojeném textu? Proč hra, jež se asi dobře čte, na jevišti nabrala tak jalovou podobu? Může za to okaté roubování (nápodoby) ypsilonské poetiky na jinou? Atd. A není nakonec Šotkova rozvitá kocourkovská anekdota prostě špatná hra a anotace divákům signalizuje jinou písničku?
(zadáno: 1.7.2014)
Ano, skvělý Michal Dlouhý, kterému tato nelehká (kvanta textu...) role sedla jako nikomu. Odmyslíme-li si americké reálie, velmi snadno se také dobereme pocitu, že sledujeme cosi z českého politického dvorku. Takhle mluví, takhle jednají...a my je neustále volíme – dává to logiku? Mamet by jistě snesl více přímočarosti a méně tónů frašky.
(zadáno: 1.7.2014)
(zadáno: 26.6.2014)
Čapkovský expresionismus (se špetkou tehdy užívaného naivismu) nahradila poetika zcela jiná. Obdobným způsobem je eliminován a nahrazen jiným čapkovský jazyk, grr! Špinarova fantasmagorie přitom má velký potenciál ke zpřítomnění zaprášené hry (viz scénografie a obrazy s Cvrčky, Lumkem či "korporátními" Mravenci), vše ostatní jsou podle mého přehmaty, které celé alegorii ubírají sílu. Slovo ničí tisíceré akce, jekot, nešťastně je uchopena postava Tuláka. Inscenace se bude míjet i s otrlejšími diváky. Nedaří se. Čas pro důrazné otevření otázky, co činohra ND má hrát a JAK to má hrát, nastal.
(zadáno: 25.6.2014)
„Křížová výprava“ joudovitých železničářů, které semlel pokrok (zrušení jejich trati), se jeví jako pěkná ptákovina. Nutno jedním dechem dodat, že zručně napsaná, napěchovaná hořkou ironií a za mě říkám také velmi zábavná. Odhaluje lidskou malost nebo neutěšené psychosociální perspektivy. Herecky povedené, ocenit lze i souhru všech protagonistů, takže jediným zásadním problém inscenace je, že se dramaturg či režisér nijak nepopasovali s tím, že hra pracuje se třemi nesourodými částmi, které by na jevišti nesourodě právě neměly vypadat, aby vyzněla témata hry.
(zadáno: 25.6.2014)
Znepokojivé divadlo, strhující i rozporuplné, chladně odtažité, plné různých závorek… Nejsem si jistý, zda je to dobrá kombinace. Udržet krok s myšlenkovou šíří, kterou do této kafkárny otiskl Dodo Gombár, je jedním slovem nemožné: vše jako by bylo postaveno na neustálém zpochybňování. Téměř se nehraje o hororové absurdní situaci. Do hlavních pozic v ději se posouvá Řehořova rodina, což zajímavé je. Zato nakupení různých symbolik, ironických pohledů, včetně silného nánosu exprese nebo dalších „posunů a změn“, bezpečně vede k chaotickému vjemu z viděného – a i v tom můžeme hledat nějaký symbol.
(zadáno: 25.6.2014)
Inscenace, která nepotřebuje k postihnutí poetiky předlohy tuny výpravných kulis a efektů, bude mít mé sympatie. Přesto pratchettovské kouzlo z této inscenace úplně nepromlouvá. Dramaturgie především zapomíná číst humor, který při četbě knih Terryho Pratchetta působí jako smíchová rozbuška, vytříbená svými jemnými konotacemi ve vztahu k našemu reálnému světu. Inscenace se jistě vydá humoru i dynamice vyprávění Terryho Pratchetta vstříc, až projev některých herců nabude větší interpretační jistoty.
(zadáno: 25.6.2014)
Vitázek, Uličník, Matušovová, Vaňková… Muzikál dobrého interpretačního řemesla, plochého libreta, rýmovaček a aranží zachraňujících unylost hudby. Výborná Viktória Matušovová v roli Féliciany. Juanovský mýtus posloužil k vytvoření nelogické melanže: přímočarý chlípník, či spíše nemocný člověk, zabředá do lyrických pastí a započíná vést notně banální dialog s Bohem. Muzikál nepřivádí na jeviště postavu ovládanou vnitřními démony a pýchou, spíše zdůraznil (a podle mě nechtěně) naivitu libreta, v hledišti se ozýval po mnoha replikách smích. Taková dramaturgická mizérie v MdB, věc nevídaná.
(zadáno: 25.6.2014)
Tato jízda Divadla Puls ve mně vzbudila ambivalentní pocity. Inscenace je sympatická svou divokou nespoutaností a na své si přijdou i milovníci „hlášek“. Nepevný scénář postavený často na improvizaci ovšem potřebuje hereckou zkušenost. Protagonistky se velmi často nepotkaly, přehrávaly situace, a tím bortily jakoukoli uvěřitelnost a prvek autenticity, o který asi mělo jít, se do rozlučkové jízdy nedostal. Až přišel moment, kdy se to zvrtlo k nekoukání. Jak to tak bývá, všude se dá najít výjimka: pointy trefovaly Lucie Radimerská a Barbora Jelínková.
(zadáno: 21.5.2014)
Inscenace kabaretního ražení o mýtu jménem Havel vítězí především tím, po jakých cestičkách drobných absurdit si vyšlapala cestu. To je důvod, proč nemá šanci někoho snad urazit. Sejmutí nimbusu ne Havla, ale právě jeho mýtu bylo provedeno vskutku nápaditě a navíc výbornými herci (Míla König, Petr Jeništa, Marie Spurná). Hudební stránka, přiznám se, mě zrovna nezaujala a lze také litovat, do čeho tvůrci uvrhli Natálii Drabiščákovou, postava „Univerzála“ se moc nepovedla...
(zadáno: 19.5.2014)
TNF vždy zdobila groteskní bizarnost neopakovatelného průrazu. S dramaturgickým postihnutím zvoleného tématu byl, kromě prvních, vskutku kultovních inscenací, vždy na štíru. Nekoná se to...ani to. Leccos jde na vrub orientace na komornější projekty a vůbec změny kurzu, ale aby téma inscenace bylo postavené na strašidelné banalitě, je teprv ta špatná vizitka. Z tématu vzestupu a pádu umělkyně jsme se dozvěděli, že šňupat koks není dobrá cesta. Představení mnou navštívené navíc bylo plné nepřesností (vyjma tanečníka Jana Bursy) a dramaturgické bezradnosti.
(zadáno: 19.5.2014)
Maryša - HaDivadlo 60 %
Na jevištích se objevily dvě „podobné“, minimalisticky řešené inscenace Maryši. Proti kolegům z pražského divadla Komedie herci brněnského HaDivadla svůj úkol zvládli o poznání lépe. Mají výraznou Eriku Stárkovou a za zmínku jistě stojí výkon Miroslava Maršálka, který Lízalovi dal punc postav antických tragédií. Co jinak... Do dramatu tvůrci vetkli, „jak se se to tak dělává“, drobné modernizační prvky, základní textová linka je poctivě odvalena, závěr zajímavě zacyklen, stejně jako paralely osudů lidí, a po „morávkovsku“ jsou diváci oblaženi citováním scénických poznámek. Krácení by prospělo.
(zadáno: 30.4.2014)
(zadáno: 25.4.2014)
Znám lepší momentální poctu Ladislavu Fialkovi, Angel-y v Altě. Jistě, Jiří Havelka je právem uznávaný reprezentant jiného divadelního myšlení a některé momenty či situace v Šílenství jsou k sežrání, zajímavá je též myšlenka vytváření vlastní svobody uprostřed šílícího světa, ale co naplat, okouzlení prvky filmů noir přispělo k vytvoření jen jakési rozehrávky a je příležitostí pro herce zkusit si žánr, kde jim režisér sebere výrobní prostředek – slovo. Nebude nakonec na celé inscenaci nejzajímavější ten (z hlediště nepředstavitelný) šrumec v zákulisí?
