PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1156)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 21.2.2016)
Junák, Mach, Pekar, Apolenář, Štěpán, Gazdík, Vitázek, Slanina, Ondříček, Herfortová, L.Kolář, Coufalová, Gajdoš, Skálová, M.Kolář… Velkolepě koncipovaný muzikál mě zklamal hudbou a méně logickým libretem, které musí posloužit dramatičnosti a postihnutí mozaiky osudů při takové dějové lince, kdy divák čeká „na ten zlomový moment“. Režii se daří obrousit patos mnoha situací, aby finální dojem byl pod vlivem obecného podobenství o potrestání lidské pýchy a přinesl katarzi. Od herců MdB opět můžete očekávat vysoký standard ve všech složkách muzikálu, zaujme i scénografické řešení inscenace.
(zadáno: 20.2.2016)
(zadáno: 29.1.2016)
Ač jsem nebyl trefen calembourkou, vše ostatní mě jedním slovem zasáhlo: slovní ekvilibristika (která opět zasypává sebe samu a často padá pod lino), veselé či naopak jímavé písně (ta o labuti je nádherný klenot, prosím pěkně!) a ty drobné či větší herecké kreace, které dají vzpomenout na dobu dávných text-appealů. Dotažené to není ani náhodou, herecky bezprostřední (i ve vztahu k divákům) ano. A je to divácká radost, když jste svědkem něčeho, co baví herce v každém okamžiku.
(zadáno: 29.1.2016)
Nezdá se mi, že byl naplno využitý potenciál hry (hra o přátelství, na kterém ale v inscenaci nestojí důraz?). V té hutné palbě dialogů i situačních momentů jako by chyběl kamínek, který dostaví celou mozaiku. Přesto jsme svědky poutavé groteskní inscenace silně hořkého obsahu (téma krize středního věku už je zkrátka takové) a o vysoké herecké úrovni nepochybujte. Nejvíce divácky vděčná úloha připadla Jiřímu Langmajerovi, který v roli Jardy vystřídal Jana Dvořáka. Proti budějovické inscenaci se na Palmovce ještě sympaticky krátilo, ...až se neuhlídalo, jak zarezonuje ten závěrečný zvrat.
(zadáno: 26.1.2016)
První odtažitá, druhá jednoduše geniální a třetí část poněkud utopená v opulentně řešeném prostoru. Ačkoli fragmentování celku moc neprospívá, téma manipulace a moci nebo cestičky naše ke stádnosti byly prezentovány zajímavě, neprvoplánově a s výpovědní silou.
(zadáno: 26.1.2016)
Zábavná a sebeironická cesta krajinou ženské psýché se opírá o drobná gesta, výstižné grimasy, pohybové vzorce, čili bravurní interpretaci, ale zároveň je svázána poněkud chaotickým scénářem, obecnou dramaturgickou hmotou, která celku spíš podlamuje kolena, než aby byla výpovědí. A to je důvod, proč mě inscenace moc nebavila. Závěrečná nevtíravá aktivizace diváků však patřila mezi ty nejzajímavější (a nutno dodat i nejzábavnější), jež jsem kdy na divadle potkal.
(zadáno: 10.1.2016)
Moderní dramaturgie by měla být vůči těmto hrám, jejichž stavba si libuje v nekoncizním (a únavném) vyprávění, nekompromisní. Myslím, že mistrovské a do detailu promyšlené herecké drobnokresbě by to dokonce prospělo. Iva Janžurová v roli stárnoucí divy je famózní, ale soustředění na litanie textu bylo přece jen patrné, přičemž dalo se to eliminovat, nejen škrty. Retrospektivní pohledy se opírají i o výkon Igora Orozoviče, jenž ani zdaleka není Ivě Janžurové jen pouhým sekundantem. A nakonec by mě zajímalo, jestli obrácený pohyb nebeských těles v projekci je geniální záměr, či chyba :)
(zadáno: 6.12.2015)
Neuvěřitelné, co tihle školou činoherci ve svém založeném souboru prokazují za schopnosti. Výrazově průzračná a magnetizující pohybová férie vystupňovaná od útržků k hromadné zábavné choreografii. Veselé skoky začínají mít těžkou konkurenci... :) Negativ je ryzí trochu tematizovaná pohybovka, divadla v tom moc nenajdeme, ale je to krásné, má to vtip. Pohybový rej, famózní zpěv Terezy Krippnerové, hudba Bohuslava Martinů...a jeden výtvarný artefakt, jehož význam (zaujat spíše tím vším ostatním) jsem nepobral.
(zadáno: 6.12.2015)
Je „ypsilonský“ princip montáže a autorského budování na zkouškách nepřenositelný? Irelevantní úvaha. Inscenace o zapomenutém novináři je promyšlená a cenná v tom, jak je postavená na konfrontaci se současnými médii. Ba co víc, determinace současnosti (pracuje se s čistými reáliemi) se projevuje čím dál větším zabřednutím do novinářských žump. To je funkční stavba kdekoliv. Problém bohužel nacházíme jinde: Ačkoli Martin Hruška za pomoci dokonalé výtvarné spodoby pracuje s gestem vpravdě cyranovským, inscenace se vůbec nepotkala s prostorem. Na velké jeviště to prostě nestačí.
(zadáno: 6.12.2015)
Tak nevím, já jsem byl svědkem umně aranžovaného divadla a dramaturgie, která jedno z nejznámějších děl symbolismu polidšťuje a zpřítomňuje. Zároveň inscenace, které (možná záměrně) chybí lyrický rozměr předlohy, alegorický šarm a něco jako vysvětlení, proč je nám tento příběh vyprávěn a proč tak nedramaticky až mechanicky. Ztvárnění ústřední dvojice dětských postav Pavlínou Štorkovou a Filipem Kaňkovským je samozřejmě trefou do černého, jinak jsem viděl rutinní herecké kreace sloužící inscenaci. Mně ta inscenace prostě přišla navzdory své vizuální atraktivitě taková...„prázdná“.
(zadáno: 6.12.2015)
Svým vyzněním ambivalentní hra katalánského dramatika je v Rokoku inscenována, jako bychom si společensky už vážně sáhli na dno a úpadek morálky, nad níž se vztyčila obluda Cynismus, dosáhl maxima. Model jedné příšerné rodiny zkažené penězi a mocí je vykreslen způsobem, který nehladí a z něhož solidně mrazí. Jiří Hána vytvořil jednu z nejodpornějších postav své herecké kariéry :) Přesto ve hře nacházíme záblesk naděje. Inscenace snad mohla lépe pracovat s nekonečnou ubohostí figur, varovat se karikaturního či zjednodušujícího vyznění.
(zadáno: 6.12.2015)
Překvapení. Ve skromných podmínkách vznikla podle klasické předlohy inscenace, jejíž půvab tkví ve vtipném posunu podoby tří vánoční duchů, scénografii, která je sama o sobě poetickým principem, a v neposlední řadě dramaturgie „polidšťuje“ mrzouta Scrooge, aby posílila ztotožnění dětského publika s takovou postavou. Režisérka V. Herajtová zřejmě nestrpí polovičatosti a znouzectnosti, kterými se to v povětšinou experimentech Divadla D21 jenom hemží. Inscenace pěkně pracuje s detailem, potěší i herecké výkony v čele s Petrem Pochopem nebo hudební stránka inscenace (malou slabinou je však zpěv).
(zadáno: 6.12.2015)
Tři dialogy založené na kadenci vnitřních, notně upovídaných hlasů, inscenované v odosobněné formě (postavy jsou uvězněné v plexisklové krabici a herci mluví na porty) mají snadno zpozorovatelný společný jmenovatel, nikoli propojení těch příběhů - což celek poněkud diskvalifikuje. Inscenaci nelze upřít zručné režijní ilustrování těch mnoha vět, některé postupy však si dovolím považovat za klišé, nad jinými se vznáší otázka „proč“. Sporná je „česká“ aktualizace třetího mikropříběhu. Chyběl mi větší důraz na absurditu či fatalitu situací.
(zadáno: 22.11.2015)
Harwoodovo drama zasazené do doby poválečné denacifikace nevyniká akčností, je založené na propracované struktuře, jejímž základním kamenem je nejednoznačnost, na mistrné psychologii a geniální syntéze historických reminiscencí a mrazivé aktuálnosti všude tam, kde se společnosti nepodařilo vypořádat se s minulostí, politicky i morálně. Do rolí majora Arnolda a dirigenta Furtwänglera byli obsazeni Vasil Fridrich a Jan Vlasák, jejich výkony v tomto duelu jsou strhující a v jistém smyslu nečekané. Precizní režie nebo scénografické řešení jsou dalšími důvody, proč tuto inscenaci nevynechat.
(zadáno: 21.11.2015)
Co psát. Inscenace trefující se do vlastních řad je zajímavá, vtipná a herecky originálně uchopená, nechybí jí ani obecný přesah. Divadelní estetika, kterou v DNz úspěšně razí trio Viceníková – Mikulášek – Cpin, dostala další díl či další variaci téhož stylu, kde forma stojí nad vším ostatním. Proč ne. Ta manýra zatím vůbec není pro zlost, zejména jsou-li na jevišti skvělí hráči, souznící s uměleckými záměry. Inscenace by se možná mohla obejít bez některých obscénností. (Pro zlost je spíš hraniční diskomfort pro diváky, v okleštěném foyer i v sále.)
(zadáno: 21.11.2015)
Těžko hodnotit, jsme-li svědkem text-appealu jen s popocházením a povstáváním, nikoli divadelní inscenace. Procentuální hodnocení nechť vyjadřuje emocionální rozpoložení, které tento literárně-hudební večer vyvolal. Přesto…kdo hledá, najde. Určitou divadelnost skrývá už samotná dramaturgická skladba (písně V+S, básně Jana Borny, sebrané mudroslovné „výkřiky“). Další divadelnost do všeho vnáší nepsaný leader večera Miroslav Hanuš či drobné kreace „Bornoherců“ a to největší divadlo si utvořte někde uvnitř sebe, pod dojmem chytrých, úderných a hlavně vtipných básní skromného mistra - Jana Borny.
(zadáno: 21.11.2015)
Necháváte se unášet herecky okouzlujícím a pěvecky strhujícím vrabčákem Markéty Sedláčkové, až by jeden přehlédl, že dramaturgie divadla sáhla po nepříliš kvalitní hře bulvarizujících tendencí a vůbec východisek. Slavné písně vyzpívané z duše jsou zde snadným garantem emocionálního dopadu na diváky. Vedle rozčepýřené a náladami proměnlivé Edith má představitelka Marlene poněkud nevděčnou úlohu, přesto ani na andělskou Ivanu Vaňkovou publikum nedalo dopustit. Komisní strnulost postavy však nebyla zrovna tou pravou polohou pro tento možná fiktivní, možná pravdivý duel.
(zadáno: 21.11.2015)
Jak inscenovat něco, co máme tak zaryté pod kůží? Nápodobou naturščikovského projevu filmových aktérů té nešťastné taškařice tolik vypovídající o české povaze? Přesazením „zlého snu“ těch malých českých lidiček na jeviště bez současného vhledu? Zvolíte-li tuto cestu, s velkou pravděpodobností z toho vyjde pouhý kompilát, snaživý, ale nepřesvědčivý. Přesně to se stalo litvínovským divadelníkům, kteří se do adaptace pustili i přesto, že ansámbl neobsáhne tolik postav a zdvojování nepůsobilo svým provedením zrovna šťastně.
(zadáno: 9.11.2015)
Méně známý muzikál Lloyd Webbera je hudebním klenotem, což v MdB podtrhla zbrusu nová zvuková technologie – ano, hudba je divákům blíž, stejně tak emoce. A o ně v tom vlastně velmi intimním příběhu jde v prvé řadě. Zdánlivě protichůdné stavební kameny muzikálu, ten až rozpor, někoho asi rozčaruje, ostatní však myslím zůstanou okouzleni i hloubkou jednoduchého dějového rámce. „Valjeanovský“ Petr Gazdík, velký talent Eliška Skálová a perfektně vedení dětští herci jsou zárukou divadelního zážitku. Úplně dobré to nebylo se sbory, k roli Amose obsazené Dušanem Vitázkem se už vyjádřili jiní.
(zadáno: 9.11.2015)
Rozbouřené moře nápadů, technologická propracovanost (včetně výtvarného doprovodu), práce s estetikou nefunkčního (přerušovaného) divadla a neoriginální herecké otisky do postav tohoto morytátu, to je skladba inscenace, jež vychází z méně známé balady R. L. Stevensona. Čeho se také nedostává, je dramaturgické uchopení tématu (šmejdi a jiná sebranka), které se z té mírně bláznivé mozaiky nevynořuje tak, jak by mohlo. Za nepříliš šťastnou považuji dominanci filmové dotáčky v závěru, byť je pro svou latentní grotesknost skvělá.
(zadáno: 9.11.2015)
Toto napsal autor lehkosvižného, dialogicky brilantního Mého romantického příběhu? Zde za prvé marně pátráme po nějakém přesahu, společenském kontextu, za druhé dějová linka neví, kudy kam. Zbývá jisté tarantinovské kouzlo hry, ale pamatovat si budeme především „vyrobené“ skeče. Humor nevyplývá ze situací nebo z výchozího paradoxu tolik, jak asi bylo zamýšleno. „Gangster – popleta“ navíc nenašel oporu ve výkonech J.Erftemeijera a V.Švarce. Přesto je tu jedna veličina, která dává zapomenout na tu mizérii okolo: David Punčochář (včetně výtvarné podoby), který s rolí Glendenninga snad i splynul.
(zadáno: 28.10.2015)
Převedení fejetonů z populárního blogu do divadelních zkratek se podařilo. Vznikla mozaika ironická a trochu nahněvaná, především však velmi zábavná. Skeče pulsují od banalit k hodně zásadním problémům doby a koho by doslova nenadchlo, jakým způsobem se Kalbovci trefují do kýčařiny nebo pokřivených fenoménů současnosti (kdy většině populace samozřejmě nedochází, s čím mají tu čest).
(zadáno: 28.10.2015)
Kdybych chtěl být patetický, pojmenuju tuto hru jako jednu z nejdokonalejších autobiografií, jelikož má frapantní přesah do našich životů. I já se v tom Matějovi setsakra poznával a rozuměl tomu vnitřnímu hlasu. Hlavními devízami hry jsou autentické pohledy na situace běžné i „reálných katastrof“. Skenovací proces vtipně rozehraný skrze „vnitřního krále“ nabídne i závěrečnou katarzi. Herci inscenaci dali, co hra potřebuje, tedy civilnost s tragikomickým dovětkem a emocionální různorodost. Kladem inscenace je i střídmá režie Norberta Rakowského nebo scénografické postihnutí Matějova nitra.
(zadáno: 28.10.2015)
Tato inscenace mi nedává mnoho logických odpovědí. Ještě lze chápat, že „otvírákem“ nového DpP se stala proto, že to provozně tak vyšlo. Jinak máme co dočinění s hrou podivně rozkročenou mezi čímsi absurdním, mystickým (snovým) konstruktem a britsky „suchou“ komedií. Naší historické zkušenosti se její styl myslím docela vzpírá. Na své si každopádně přijdou znalci historických reálií, ale pochybuju, že i pro ně to bude zdroj černého humoru. Nejvíce obhajitelné (i v kontextu hry) jsou herecké výkony Martina Hrušky, Ondřeje Volejníka a Jana Konečného.
(zadáno: 25.10.2015)
Pražská muzikálová off-scéna přidává (po Rentu) další projekt mrazivé autenticity a sdělení, které bohužel nachází svou rezonanci i v našem degenerovaném hodnotovém systému. Oba mladí herci přesvědčivě odhalují důvody propadu do iracionality, „spalující vášně“, která ústí v šílené jednání. I proto inscenace překračuje, také díky režii Lumíra Olšovského, pouhou studentskou práci. Do dalších repríz lze oběma aktérům popřát větší zabydlení v intonační i herecké přesnosti a aby se nesklouzávali po poněkud schematických valérech předlohy.
