PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1156)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 25.10.2015)
„Kdo chce s vlky býti, musí s nimi na lov.“ Při cestě do strašnického Divadelního ateliéru jsem se ptal sám sebe, zdali není od mladých divadelníků pošetilé pouštět se do nelehkého Mayenburga a jeho poměrně komplikované, silně metaforické hry. Přesvědčili mě vyspělým herectvím, které s minimalistickými prostředky diváky zavádí na samou hranici lidství a temnoty. Selhala však technická stránka představení, špatné svícení ubralo ze hry mnohé, co mělo být vyjádřeno očima...
(zadáno: 18.10.2015)
Jak zabít dobrý nápad, jak zahodit potenciál tématu a jak se divadelně ztrapnit. To je převažující dojem z inscenace, která většinu času plyne v poutavém rytmu a zpočátku pracuje se zvoleným tématem celkem příznačně. Uchopení tématu organizovaných zábav, zívajících tlam prázdnoty takové festivity (k níž se mnozí tak upínají a nacházejí v ní falešné uspokojení) a řady klišé s tím spojených, mi mluvilo z duše. Pak se D´EPOG chytil do pasti banalit, pokračoval už jen zveličováním hlouposti a završil produkci něčím, čemu se ani nedalo tleskat, byť trapnost ve zvoleném rámci měla oporu i logiku.
(zadáno: 18.10.2015)
Přestože dramaturgie šla proti tomu, že má být inscenován současný muzikál, a tvůrci nám předložili muzikál notně přezdobený (ve své kostýmní stránce i v choreografii, a už vůbec nerozumím dopsaným pasážím) divák se setkává s nadprůměrnou produkcí, výtečnými výkony řady aktérů (v prvé řadě bych jmenoval Aleše Slaninu, Janu Zenáhlíkovou a Zbyňka Frice), včetně mladých talentů (Vojtěch Drahokoupil a Tereza Navrátilová), kteří jedním slovem překvapili - suverénním herectvím i zpěvem (až na ty nezvládnuté výšky v případě představitelky Julie). Velmi dobrá inscenace v divácky nepřívětivém prostoru.
(zadáno: 28.9.2015)
Konspirační loutkárna z roku 2038 (rok, kdy se naplno zděsíme demografického vývoje) problematického obsahu, ale také ryzí divadelnosti. Dominik Tesař ve své téměř one man show kombinuje technologickou jednoduchost a loutkářský um. Zásadní složkou inscenace je samozřejmě Tesařův bizarní výtvarný styl, za kterým tušíme moře hodin práce. Jen…tu fabuli fakt nepřijímám a humor pokládám za…poněkud svérázný. Ale proč ne!, Divadlo 100 opic se pustilo do politického divadla a přináší NÁZOR.
(zadáno: 28.9.2015)
Raná Brechtova hříčka posloužila k vytvoření bláznivého jevištního tvaru, který staví na výrazné herecké i výtvarné stylizaci. Ale také na několika metaforách (rozpadající se společnosti, útěků, když nám začne něco padat na hlavu…) nebo drastické komice. Nespoutanost inscenace některým divákům asi bude proti srsti. Slovácké divadlo na modelu nepříliš vyvedené svatební hostiny nabídlo symptomatickou výpověď o našem světě. Kolektivní souhra je další z obrovských deviz této inscenace.
(zadáno: 28.9.2015)
Lenka Vagnerová, jedna z největších osobností zcela jiných sfér divadla, přinesla do Minoru jistě vítané osvěžení. Nejde snad ani tolik o to, jak minorské herce v této inscenaci rozpohybovala, důležité je setkání s jiným typem zkoušení a viděním divadla. Robin Hood je výrazové divadlo, pohybového gesta i vtipu. Jen nerozumím dramaturgii, která prakticky vůbec nepracuje s mytickým rozměrem příběhu a redukuje vše na jednoduchou pohádku (s „drsnými“ prvky). Vysvětlení, proč se Robin stal legendou, tomu hodně chybí. Hudební stránka inscenace mytičnosti také mnoho nepřispívá, slouží vyprávění.
(zadáno: 28.9.2015)
Zhlédnuto na MFD, …kde se inscenace evidentně nepotkala s prostorem; její poezie ve Velkém divadle nefungovala. Přes utopení v prostoru se snažím rozumět tvůrčímu záměru, který zahazuje poezii slov a nahrazuje ji poezií vlastní, „skutrovskou“. Nepřišlo mi, že se tak inspiračně děje skrze básníka Puškina, místy to vypadalo jako hon za jemným efektem, ale tento vjem byl možná jen důsledkem nevhodně zvoleného hracího prostoru. Ještě že dramaturgie postavě Taťány nechává „slavný“ text dopisu, Pavlína Štorková v jeho interpretaci potvrzuje, že je velkou herečkou, které věříme každý záchvěv v hlase.
(zadáno: 28.9.2015)
Zvukařina, ta Achillova pata, která dlouho trápila RockOperu, se zdá být vyřešena. Bravo a díky! Ve Faustovi se potkaly dva mimořádné hlasy disponované pro „divadlo pro rockery“. Od Jiřího Zonygy (Faust) nemůžeme čekat kdovíjaké herectví, jen burácivě skvostnou interpretaci písní. Viktor Dyk, který kouzlí s výmluvnými výrazy a gesty, je jedním z nejsugestivnějších Mefistofelů, co jeviště poznala. Jestli RockOpera je, či není divadlem, odmítám řešit. Ve Faustovi pár velmi pěkných divadelních obrazů totiž najdete, dobrou práci v něm odvádějí Bufoni, zajímavé je i zapojení prvků nového cirkusu.
(zadáno: 12.9.2015)
55 % Kříž, Fric, Pálek, Doubravová, Tomeš, Procházková, Blahynková. Uf, vyfabulovat takový tragický příběh, ušitý z absolutní nepravděpodobnosti, zato z nefalešných emocí, to už je nějaká slovenská diagnóza. Skvělá komediální čísla se pokouší koexistovat s ponory na dno duše a jakýmsi omylem subtilní poezie písní Mekyho Žbirky si podala ruku s polohororem. Libreto je dramaturgicky totálně nezvládnuté (řada scén úpěnlivě volá po úpravě či škrtu!) a zvukařův jezdec na maximu při tom všem řvaní je medvědí službou. Obrovské nasazení a interpretační schopnosti mladých herců to je ovšem divadelní sen.
(zadáno: 12.9.2015)
Smíchejte tradice francouzské frašky a surrealistický pohled na život maloměšťáckých pokrytců a tuto ambivalenci svěřte mikuláškovské expresi a scénografický výraz obrovské hyperbole...a vznikne zábavná inscenace (před jejíž vulgárností jste včas varováni). Drastická komika i patos bezpečně směřuje k vyslovení jediného: co dříve bylo nemyslitelné a šokující, dnes je normální a jako extrém nevnímané. Herci DvD se potkali s velmi netradičním úkolem a rozhodně v něm obstáli.
(zadáno: 12.9.2015)
Hodina a padesát minut balancování mezi smíchem a přesně tím stavem, kdy jedno vyřčené slovo může bleskurychle navodit atmosféru až vražednou. Herci tento ustavičný proces bez konce, tento normativ života rodinných přátel, udržují v poutavém pulsujícím stavu od prvních minut až k určitým pointám. Děje se tak při náročné disciplíně, kterou tento typ konverzaček je. K tomu nutno ocenit, s jakou razancí dramaturgie s režií bušily do charakterů těch postav.
(zadáno: 12.9.2015)
Skladba čtyř mikrokomedií pro letní večery by mohla fungovat, kdyby každý z příběhů neměl tak jalové pointy. Protagonista mužských postav bohužel ty své figury opět modeloval stylem „ubavit diváka k smrti“. Vždyť je to nekoukatelné.
(zadáno: 12.9.2015)
Loutkářská fantazie se potkala s nápadem připomenout hvězdy prvopočátků kinematografie, a moc to nedopadlo... Nekonzistentní inscenace není ani poctou legendám a s principy němé grotesky se také nepracuje s kdovíjakou dramaturgickou zarputilostí. Největší pozornost na sebe strhnou (i pro technologické provedení) scéna v cirkusu (symbol "starého umění") nebo obraz putování po Americe své doby. Maňásci zpodobňující legendy němé grotesky jsou ovšem výtvarně kouzelní.
(zadáno: 12.9.2015)
Na této inscenaci je nejcennější gogolovský princip nastavování zrcadla. Divák v pozici „účastníka zájezdu“ se ocitá v hotelu okupovaném zdánlivě bizarní skupinou žen, z nichž každá prezentuje nějaký ten „in“ postoj, často předstíraný, jehož výskyt ve společnosti je větší než menší. Je to pohled zábavný, řada situací by si však zasloužila dotáhnout k přesvědčivějšímu provedení. Třeba by došlo na eliminaci několika klišé, jichž se autoři „dopustili“. Příjemné site-specific náladě každopádně nahrává originální a nepřenosné využití pavlačového prostoru Cevro institutu.
(zadáno: 14.6.2015)
Divadelníci z D21 se nevyhýbají komplikovaným předlohám. Tato ctnost se jim občas stane pastí. Román Pale Fire u nás prakticky nikdo nezná (v češtině byl vydán nedávno) a dramaturgie na to evidentně nepomyslela. Věřím, že celé to kombinační pohrávaní s identitami je rafinované, do hry vstupuje nadinterpretace a kdoví, co ještě. Aby divák nebyl ztracen, potřebuje i perfektní hereckou prezentaci (opět složitého) textu, což je další problém ansámblu Déčka. A tak zbývá práce s atmosférou, která je rozehrána s využitím minimalistických, ale docela působivých prostředků.
(zadáno: 14.6.2015)
Arnošt Goldflam na malé scéně Ypsilonky vytvořil inscenaci, která úspěšně navazuje na tradici kafkovských inscenací v tomto divadle. Objevné není ani tak to, že „brouky“ jsou všichni, jen ne Řehoř Samsa, jako transponování této kafkárny do grotesky. Pocit hlavního hrdiny v ní velmi souzní s těmi našimi, vždyť poměřování výkonností je pro kdekoho až jakýsi druh teroru. Téma umocňuje všudypřítomná nadsázka, jež v duchu ypsilonské poetiky přispívá k rozehrání jiného pohledu na „existenciálního“ Kafku. To ostatně je zásluhou i přidaných písní, které korespondují s tématem, jsou to písně „k věci“.
(zadáno: 14.6.2015)
Nasazení Moliérova Misantropa do repertoáru porozumíme už při prvním dějství, kdy text spustí obžalobu společnosti sevřené do přetvářky a převrácených konvencí. Inscenace Lukáše Brutovského je především oslavou slova. Režie s citem modernizuje klasicistní hru, zajímavě pracuje se znaky a za zmínku jistě stojí výtvarná stránka inscenace. Divák s povděkem přijímá bravurní interpretaci veršovaného textu a v tomto smyslu výrazné výkony herců v čele s Filipem Čapkou. A teď co je podle mě špatně: málo odvahy ke škrtání, prazvláštní sterilita inscenace a nekorigované herectví Bohdany Pavlíkové.
(zadáno: 14.6.2015)
Prolínání a rozlišování časových rovin v této retrospektivní hře jsem osobně jako problematické či těžkopádné nevnímal, maje dostatek drobných nápověd. Krom toho si myslím, že v této hře s mrazivým vyústěním není tak podstatné co přesně kdy, ale jak jednotlivé obrazy určuje kontext doby, to je hybatel této časové šachovnice. Na něj zaměřte pozornost. V tom je Mayenburgova hra neobyčejně silná. Zaujme práce s prostorem a je jen škoda, že režie se v průběhu „divadelního času“ stává čím dál více neviditelnou, na což protagonistky doplácí v některých ne zrovna šťastně uchopených výjevech.
(zadáno: 14.6.2015)
Kdo se seriálem Smolíkovi nevyrůstal, asi neporozumí našemu rozjaření nad touto inscenací. Hánusz Miró přesvědčivě zabrnkal na nostalgickou strunu a hlavně ty skvostné figurky kongeniálně zpřítomnil. V této souvislosti je třeba také vyzdvihnout perfektní práci kostýmní výtvarnice Samihy Maleh a pochopitelně všech herců typově přesně obsazených (z mého osobního pohledu nejvýše stojí Jiří Ployhar coby soused Halíř). Skoro až zamrzí, že jsme svědkem jen jedné vesmírné výpravy rodiny Smolíkových, famózní provedení znělky (včetně verze v maďarštině) je ale tuze veselou kompenzací.
(zadáno: 14.6.2015)
Inscenace má zásadní nedostatky (režie, často povrchní uchopení situací, technika jevištní řeči Evy Jeníčkové, svícení...), přesto řešit je nebudete. Všechny tři vypjatě emocionální vrstvy této (skvělé) hry, reprezentované třemi postavami, jsou totiž peckou mezi oči. Vzniklo autentické intenzivní divadlo, a to je na české divadelní poměry vzácné. Inscenace také, myslím, objevuje jeden velký talent – Sašu Borodina.
(zadáno: 14.6.2015)
Od ironika Dürrenmatta se divákům dostalo pohledu na dobu úpadku Západořímské říše, přičemž ty principy defektů jsou nám blízké víc, než jsme si ochotni připustit. Romulus, tento „bratranec“ Hamleta či Kerženceva, rozehraje podivnou státnickou hru...a analogie k dekadenci dneška funguje v celé šíři. Aleš Procházka v titulní roli odvádí svůj vysoký herecký standard, přesto si myslím, že méně „blázna“ a více nejednoznačnosti či otazníků by celku dalo větší náboj. Inscenace, která je skvělou dramaturgickou volbou, by si zasloužila i pevnější režijní vedení.
(zadáno: 14.6.2015)
Málokterá dramaturgie divadla dává svým inscenacím tak jednotnou tvář jako v DNz. Podobají se, je to výraz určité estetiky. Variované, ale nerozvíjené. Kdo chce být zlý, užil by asi už slova prefabrikace. Ani nepoznáte, že za režijním pultíkem byl tentokrát někdo jiný (i když mezi námi, tentokrát jsme svědky režijně ne zrovna přesvědčivé inscenace). Maďarská hra Anamnéza je solidní kafkárna, panoptikum absurdit z nemocničního prostředí, obraz chorého světa vůbec, takže body dávám hlavně za výběr textu a také za herecké ztvárnění těch iracionálních bytostí.
(zadáno: 25.5.2015)
Slanina, Dalecký, Vaňková, Kolář, Musilová, Štěpán, Vitázek, Jícha… Největším pokladem této inscenace je Aleš Slanina, který přesvědčivě ztvárnil trojroli spisovatele Stevensona a vedle toho i dvou postav z románu. Zejména s kalibanovským Benem Gunnem je jeviště ovládnuto strhujícím a pěvecky suverénním výkonem. Charakteristiku rodinného muzikálu sice narušuje propletenec dějových a motivických linek, ale jinak je tu vše, co si rodinný muzikál žádá: silná hudba, je to připomínka dětství, má romantizující náboj, přidává také jedno poselství a na jevišti samozřejmě nechybí vděčná smečka pirátů…
(zadáno: 25.5.2015)
Z jiných příspěvků cítím nepochopení promyšleného režijního konceptu a vůbec nápadu, jak příběh jenom nepřevyprávět. Skutři se nesnaží „rozumět“ autismu, nahlížejí do vnitřního světa hlavní postavy a ten zobecňují s přiznanou groteskností či záměrnou jednoduchostí (ekvivalent Christopherova světa), a tu tvrdou realitu okolo v tom stejně máme jako na podnose. Skutři i v této inscenaci zúročují postupy, které si vyzkoušeli dřív, jako problematické může být vnímáno jejich skloubení s klasicky vystavěným dramatickým textem, chtělo to angažovat dramaturga.
(zadáno: 25.5.2015)
Je zajímavé sledovat, jak se tato zprvu fantasmagorie rozvine ve vysoce angažované divadlo vrcholící působivou katarzní tečkou. Představí s mrazivou přesností „potravní řetězce“ fungování (naší) společnosti i degradaci lidské bytosti v „systému“. Je to sympatické o to víc, že scénář to zvládne bez levicové rétoriky. Muzikál? Tak to bych úplně netvrdil, vtipná hudební čísla každopádně přinášejí funky osvěžení. Kolektivní zápal a souhra je obrovskou devizou této crazy inscenace. Těžko někoho vyzdvihovat a když už, tak asi Patrika Děrgela nebo Kláru Cibulkovou.
