PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1270)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 21.4.2025)
Při pokusu determinovat zdroje, inspirace a stylotvorný výraz inscenace budeme úspěšní jen částečně, a to si ještě pomyslíte něco o drobných mystifikacích a dokonalých kamuflážích. Mimořádný výtvarný vklad ale nejspíše zapůsobí na každého. Do chvilkové mikro-jevištní slávy jsou vytahovány a loutkově postrkovány předměty z půd a nostalgických krabic a uváděny do něžně hravých nebo surreálných vztahů. Zrcadlí se v nich (pro tvorbu Handa Gote typické) téma evoluce, abychom posléze ve výjevech objevovali asociace se světem konzumu. Všechny ty miniatury (v pečlivě strukturovaném rámci) jsou snad i reakcí na podivný chaos a nevědomí o pomíjivosti.
(zadáno: 21.4.2025)
Bylo jen otázkou času, kdy se dramaturgie DJKT potká zrovna s tímto muzikálem. Vznikla inscenace silná v momentech, které se odehrají na půdorysu rodinné sounáležitosti. Albín Lumíra Olšovského vstupuje na scénu div ne jako přízrak, náladový a nesnesitelný k tomu. Záhy svou postavu uvádí i do nepředpojaté roviny a emocionálním pnutím / rychlými střihy nasměruje divákovo vnímání k hlubokému porozumění. Souhra s Martinem Písaříkem (Georges) baví i dojímá. V Plzni vědí, o čem Klec bláznů hrát. To však neznamená, že by pozadu zůstávala ta nablýskaná čísla, komediální rozehrávky nebo zpívané pasáže, ačkoli zrovna v nich jsou znát limity aktérů.
(zadáno: 21.4.2025)
Další úkrok z tradiční dramaturgie DvD přináší konečně smysluplnější výsledek. „Nehratelná“ (minimum slov, ale i obsah) Teoréma přináší v pokusu o divadelní zpracování sdělné podobenství života bez života v jedné celé rodině. Její šablony, vyprahlost a osobní (sexuální) tápání rozbije tajemný cizinec… Způsobem kontroverzním. Režiséru Jakubu Čermákovi spolu s herci se daří vykreslovat charaktery i bez opory slov a pak už je to o míře, jak rozehrát ty explicitní obrazy na jevišti. Sled situací má snad tu vadu, že vše působí předvídatelně. Čekal bych i důraz na výklad než jen obtisk předlohy, vstupuje-li do stereotypního světa zrovna tento Host.
(zadáno: 21.4.2025)
55 % Když chamtivost vládne a určuje vývoj rodinných vztahů. Kánonická hra americké dramatiky je v ABC inscenována poněkud zkratkovitým způsobem. Rodinné drama Lištičky pravděpodobně budeme číst jako metaforu mocenských bojů velkého světa. Přímočařejší uchopení s celkem razantní redukcí textu oslabuje náhledy na charaktery a téměř nuluje emocionální linie, snad aby vynikla chladnokrevnost a metody Reginy Giddensové (pozoruhodná herecká kreace Ivany Uhlířové). Modernizace přináší stravitelnější stopáž inscenace, stylizace pomáhá definování vztahů, ale ne vždy jsou to prostředníky k přesvědčivosti a společenské kritice.
(zadáno: 21.4.2025)
45 % Tento pikantní typ zápletky nevnáší úplně korektní pohledy na ženy a muže (všimněte si, kdo v této hře vychází za největší píííp), ale autor svůj nápad rozproudí bez skrupulí do vděčné mozaiky komediálních situací a většinový (a jistěže v jádru i neprudérní) divák se plácá do kolen, ačkoli by se mohl také ošívat a zamýšlet se, jak snadno Jinx a Larry Bergmanovi sklouzli k lehkomyslnosti. Režie tu autorovu přetahovanou mezi reálnými východisky a bláznivostí hraje vlastně taktéž. Ke cti inscenace slouží herecké výkony, zejména Adély Gondíkové, které přestřelkové dialogy a výrazové zkratky odpovídající žánru hodně sedí.
(zadáno: 21.4.2025)
Anotace může diváka zavést mimo očekávání. Je to bonusová záležitost, vzniklá na několik zkoušek, postavená zejména na stand-up vkladu Jakuba Žáčka. Ten až s magnetizující přesvědčivostí představuje odcházejícího moderátora, rutinéra, až to bolí, čas se mění, vkus také a ve studiu nic není takové, jak se na první pohled zdá. Humor začíná být podezřele kalený cynismem, pátráním po smyslu „30 let ve studiu“ a okolo procházející změnou. Do přemítání vstupují lehce bizarní hudební čísla (mohlo jich být více) v podání herců DNz. Problémem toho konceptu je jeho rychlé vyčerpání a ještě rychlejší tušení, kam tento malý syžetový oblouk doputuje.
(zadáno: 21.4.2025)
Inscenace mi úplně nedává odpověď, proč bych se měl zajímat o tuto disputaci nihilistického levičáka s kritikem totalitarismu, ačkoli řadu obecně platných myšlenek s přesahem do dnešních dnů ve hře samozřejmě s chutí objevíme. Víc mě ale bavilo to střídání „vysoké“ filozofie s „přízemními“, čti praktickými, myšlenkami. Tuhle inscenaci od nudných sfér vzdalují dva faktory: jednak výkony obou představitelů (a zejména Miloslava Königa, jehož herectví nepřestává fascinovat) a jednak režijní kreativita, která děj a slova vsazuje do nečekaných prostředí a zároveň mocně je ilustruje ve výrazu a gestu. Působí to podivně, ale funkčně.
(zadáno: 21.4.2025)
Fenomén Beetlejuice díky producentskému úsilí HDK přichází i k nám a démon toho jména se převtělil do Jana Sklenáře. Broadwayská show pracuje s vděčným prostupováním záhrobí do světa živých. Stavba libreta je poněkud zvláštní, v první části expozičně klopotná, než sdělí divákovi vše potřebné, spektakulárnost hororové zápletky nabere švih až pak. Muzikál je silný ve výtvarném rozmachu a neskutečně energickém uchopení titulní postavy. V nezvykle komediální roli překvapila Dasha, vysoký standard odvádí Marek Lambora, obsazení Ines Ben Ahmed v tak náročné roli však bude vzbuzovat otazníky, stejně jako překlad díla, něco bylo i s nazvučením…
(zadáno: 21.4.2025)
Výkon Denisy Barešové v roli mladé ženy, která chce a chce, překypěné ideály, až ji to zdrtí, se nese v percepci myšlení a spirál dnešních obětí sama sebe. Nejen finanční negramotnosti. Adaptace Tomáše Loužného tak činí s lehkostí, jako by od vydání známého románu neuplynulo přes půl druhého věku. Scénografie, orientovaná pouze na hyperrealistickou výmluvnost, dává prostor hereckému vyjádření, v signifikantní náladě vše doprovází scénická hudba snové houpavosti. Vyprávění, jak (ne)prorazit ulitu průměrnosti se skrze opojení, vášeň a blaženost, má na jevišti Stavovského divadla silnou podobu díky hercům, promyšleným symbolikám i ironizování.
(zadáno: 21.4.2025)
Adaptační posun a drobné změny eliminovaly archaické pohledy na původní teze dramatu, ale časové posuny se budou míjet i s dnešním vnímáním. Autorka přepisu zápletce dodává emancipační pnutí, všímá si genderových nerovností, demonstruje také předsudky okolí. Evě dá i pořádnou tvrdohlavost. Anežka Šťastná v titulní roli je největším lákadlem této inscenace a pojetí role samozřejmě jde proti vžité představě o postavě. Samko je kreslen jako hrubián a žádných servítků se nedočká ani Mánek: M.K.Hochman ho hraje tak přesvědčivě, že je na pár facek. Blýskne se i Andrea Buršová, která v souladu se záměrem buduje Mešjanovku jako groteskní karikaturu.
(zadáno: 19.3.2025)
85 % Dramaturgie DvD zabodovala černou jízdou plnou zvratů a ironických komentářů vměstnanou do rodinného mikroprostoru, kde všichni o sebe zakopávají a obraz na stěně má krizi a kam navíc s návštěvou přichází iluzivní panák… Maďarský dramatik předkládá v divoké kadenci přesahovou studii popírání reality, vlády iluzí a vůbec nefunkčního společenství. Je to i přehlídka „charakterů“ okolo nás. Rychle to pádí k hořkému konci. Herci jsou uvrhnuti do vykloubené stylizace možná bohužel již od počátku, alfa omega inscenace je rytmus a timing. Zejména výkon Kláry Oltové je skvostný. Mrazivá podívaná ústí do kongeniálního obrazu, jenž se neprozrazuje.
(zadáno: 19.3.2025)
55 % Orestova pouť jako terapeutické sezení, v dramatu vytěžujícím postavy z původní antiky. S nimi a linkami ze starých příběhů se nakládá volně až odlišně, místy účelově, sluchu je dopřáván moderní text, jenž si dokazuje intelektuální převahu nad divákem. Kromě toho je celkem šroubovaný, žádné velké poselství (alespoň ke mně) skrze tu stavbu nedoputovalo. Co nezazní explicitně (téma války, kritika patriarchátu…), inscenace moc nezprostředkovává. Herecky nejvíce podnětů k úvahám o (šílených) tématech mi dal David Matásek ztvárňující postavu Agamemnóna. Pak už se jen do paměti dostává stylizační nesourodost postav i obrazů tohoto panoptika.
(zadáno: 19.3.2025)
Autorské uchopení známé látky je osobitou re-interpretací, tak trochu očekávanou, pokud znáte jiné Cabanovy divadelní práce. Pokus o kabaretní (sarkasticky komentující) rámec a provázání děje s drobnými výseky ze života dandyovského bouřliváka Oscara Wildea, autora díla, sice nevychází stoprocentně, ale výsledkem je hravá a živá inscenace s výraznou hudební složkou. Jde to na úkor (redukovaného) textu, ale budu ten poslední, komu to v tomto „ohraném“ případě vadí. Podstatnější je, že interpretace konverzačního stylu je ze strany (nejen) ústřední čtveřice na vysoké úrovni a Michal Slaný a K. M. Fialová bravurně obstarávají kabaretní rovinu.
(zadáno: 19.3.2025)
Tak nějak víte, že jde o Zellerovu slabší hru (a oproti Pravdě jde o variaci skoro téhož) a chápete tu volbu, pokud k ní máte představitelku Alice. Že role Ivaně Chýlkové nesedla, překvapilo. A jestli něco inscenaci nesune pod čáru ponoru, je to výkon Adyho Hajdu v roli Paula. Jeho herecký cit pro konverzační diskurz mezi nemilosrdným pravdařením a milosrdným lhaním drží náboj (odhadnutelné) zápletky. Diskutovaný byl škrt části hry. Dramaturgicky odůvodnitelný, jen se tím postava Laurence, a tedy Jana Stryková dostala mimo důstojný rámec jevištní práce. Další otazníky mířily k tomu, proč na tohle nebyl osloven zkušenější divadelní režisér.
(zadáno: 19.3.2025)
Kdysi výsostně dravá autorská dynamika jako by sklouzávala k lidovější podobě. Fabulace zůstává na dramatika Drábkova formátu bizarní dostatečně, pohyb za hranicí životní pouti a zmatení duší ve zdech pitevny přináší řadu komediálně vděčných momentů, dialogických nebo situačních vtípků, o chrlení přesahových myšlenek a dramatickém oblouku se však mluvit nedá. Inscenace nabídne výrazný výkon Jany Strykové v roli afektované herečky Medy, špičkování postaršího páru, lovestory životních zkrachovalců atp. Do panoptika vstoupí ještě empatická robotka XQB184 - pěvecký a pohybový výkon K. M. Fialové si také řaďte k tomu lepšímu z této inscenace.
(zadáno: 18.3.2025)
Nová Spirála a Živá tvorba společně překvapily záměrem v zrekonstruované aréně inscenovat činohru a ještě k tomu tak intimní příběh, proslavený filmem. Díky promyšlenému konceptu režisérky Viktorie Čermákové (využívajícím technické možnosti NS) a hereckému „ovládnutí“ prostoru Vandou Hybnerovou a Janem Révaiem to vyšlo. Magií slova, drobných gest, emočním napětím zprostředkují silný, krásný, uvěřitelný příběh. Došlo ale na redukce (zásadního elementu, jenž přinutí Francescu vidět věci neopojně) a neporozuměl jsem zborcení důsledně vedené komorní nálady zapojením statistů, natož té demonstraci videomappingu. (Už mi byl jeho obsah vysvětlen.)
(zadáno: 17.2.2025)
S obsahem (inspirováno skutečnou událostí) se nejspíše dostanete do obtížně překonávatelného rozporu, s provedením však nikoli. To je čistá, do nejmenších gest promyšlená práce, již podpoří i skvělé svícení. Oba protagonisté nabídnou uvěřitelné studie psychopatických mladíků, u niž determinaci hrůzného činu hledejme v jejich společenském nezakotvení a vzájemné vazbě, za níž stojí spalující vášeň. Herecky autentické, interpretačně bez zaváhání (o jednoduché zpívání se přitom rozhodně nejedná), na scéně jen dva herci a za scénou klavírní doprovod. Pražské uvedení tohoto komorního muzikálu potvrdilo znamenitou pověst, kterou již měl v NDM.
(zadáno: 14.2.2025)
55 % Zatímco „bůh“ inscenací prochází ve stylizované němohře a s líčením, jež mu dává konkrétní jméno (aneb Karel Gott v podání Kateřiny Císařové), my sledujeme hlavně jiný příběh. Outsiderství jiného zpěváka, toho ve stínu a tak dále. Úděl do značné míry zasloužený. Jak tato linka, tak i ta rešeršní „o pobytu našich hvězd v Las Vegas“ jsou rozehrány bez přesvědčivé výpovědní síly, jen jako takový barvotisk na téma deziluze. Náhled je to v mnohém spekulativní, ale ambice něco demaskovat snad i vychází. Dílčí momenty pobaví, něco naznačí, jinak forma inscenace ční nad obsahem a často za hranou srozumitelnosti zůstal i nejeden zřejmě vtip.
(zadáno: 14.2.2025)
Hrůzostrašná féerie, inspirovaná dobou a Švandou dudákem. Touha po flitrech (a filtrech taky) se tváří se jako fikce, podobnost je však zcela nenáhodná. Tvůrci se dopouštějí podivných zkratek a přetáčení do bizarních rovin, těžko říct, co je záměr a co neznalost. Jedno je ale jisté: v písních a jejich textech (skvělá autorská práce Petra Marka) ty nápodoby jsou k sežrání (a to nejen stěžejní „Brundibar“). Vkořenit ego slavného zpěváka Gabriela Krále do metody nazývané již od starého Říma „chléb a hry“ se strůjcům normalizačního drcení povedlo, Jakub Čermák tyto mefistofelské linky s chutí sleduje. Inscenace těží z všestrannosti souboru ŠD.
(zadáno: 11.2.2025)
Přiblížení vizovického zázraku se nese v poetice Manéží, a je tedy důkladné ve své názornosti. Smršť gagů však nečekejte. Sága se postupně dostává i k niterným vzpomínkám. Osobní retrospektivita trochu snad působí jako loučení velkého klauna, ale tak to být nemůže, protože scénář cílí hlavně na zázrak vizovický, a ten provázkovský jím jen tak proletěl, ačkoli závěrečná ukázka slavných kostýmů je dojemnou tečkou. Inscenace se opírá o bolkovský šarm a spiklenecké přizvání diváků do hry. I přes expresivní hravost a zajímavost všech zákoutí vyprávění se scénář poněkud vleče, chybí tomu dramaturg pošťouchávač a větší jevištní rytmus.
(zadáno: 10.2.2025)
Inscenace složená z motivů proslulého literárního díla z prostředí války a současné syrové reflexe „fronty“ uprchlické propojuje roky 1918 a 2022 v paralele, kterou mnozí stále odmítají vidět. Nebo slova o válce mají za šum v pozadí. D. D. Pařízek bez opulentních příkras a přímé protiválečné filipiky zprostředkovává obě části diptychu silou prostých slov a těžko představitelného pnutí postav. K vyjádření atmosféry stačí velice málo, přesto účinek je okamžitý. Přelom mezi oběma částmi naopak obstará destrukce scény. Intimně vedená inscenace těží z herecké sestavy ex. Komedie (Majer, Pechlát, Míčová), ale nebylo by správné ukazovat jen na ně.
(zadáno: 9.2.2025)
75 % O té, jež si získala mimořádnou popularitu v zemi vycházejícího slunce, když tam byla olympiáda, nejen sportovními výkony, ale i vystupováním. A jaké to asi bylo, když měla v zádech strojovou sovětskou konkurentku. Divadlo Alfa ve spolupráci s tokijským Divadlem PUK tohle převedlo do proměnlivé a ve výrazu křehké loutkařiny (užity východní techniky i něco z naší tradice). Dobové citace či tehdejší atmosféra jsou přiloženy k lehce („do pohádkova“) fabulovanému příběhu, nemohou chybět ani pohledy do zákulisí před rozhodujícími okamžiky. Inscenace má snad tu vadu, že je brzy konec, a to ještě část prořeční dva komentátoři, český a japonský.
(zadáno: 8.2.2025)
Ypsilonské bezčasí zaplnila autorská hříčka, jejíž první provedení si možná někdo pamatuje (Divadlo Extrém), a možná se neví, že vznikla na popud Jana Schmida. Nazkoušena byla ypsilonskou metodou do hravého výsledku, s procházející hudbou (příznačně zvolenou k tématu), zcizováním i vstupy na neveselé hrany života či vztahů. Režie stvořila divácky vděčné figury. Téma chataření (neplést s chalupařením!) je opatřeno i drobnými výkladovými vsuvkami (hrající docent Petr Koura). Zarazí však dramaturgické neošetření hry, která sděluje různými formami nejeden fakt i na třikrát, byť divák dávno ví. Nezbavila se ani kýčařiny poplatné době vzniku.
(zadáno: 6.2.2025)
Velkolepý návrat, na mysl se až vkrádá přívlastek, že jde svým provedením o totální muzikál. Zaujme interpretační silou, vycizelovanými dialogy (taková ta nekorektní politika mezi mužem a ženou), stavěním prožitku na kombinaci velkých čísel s niternými, a vedle toho všeho dámy Vaňková, Coufalová, Gazdíková jsou nyní postavám čarodějek blíže věkem a mohou do nich případně otisknout i odžité zkušenosti. Poživačný hejsek a suverén (tak Petr Gazdík svého Darryla hraje) i přes ďábelské schopnosti je odklizen nakonec celkem jednoduše (ale dosáhl svého). Divácky vděčné zůstává i satirické zpodobnění Eastwicku a když přijde vrcholné kouzlo, létání…
(zadáno: 6.2.2025)
Začíná se fokusem na politický konec Osvobozeného a chvíle rozhodnutí, jak si zachránit krk. Scénář, jehož body vycházejí z emigrační anabáze velikánů naší divadelní historie, ani nemusí dlouze hledat paralely s dneškem. Divákům je dopřána i vážně pěkná etuda a la V+W, mozaikou projde pár písní, ale to už se blíží smutné datum 1.1.1942. Hra nenabídne moc vhledu do Ježkovy hudební geniality nebo emocionálního nitra, v inscenaci o Ježkovi je toho Ježka vlastně málo. Týká se to i písní, přitom máte na jevišti Radka a Ninu. Povzdechy o nevyužitém potenciálu opanovaly pak foyer. Ale hlavně jsem tentokrát nepobral výtvarnou estetiku inscenace.
