PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 5.11.2017)
Nespoutaný Kolečkův styl ve spojení s dalším rozbíječem konvenčního divadla Davidem Drábkem daly vzniknout bizarní komediální melanži s lacinějšími přísadami, která publikum nejspíše rozdělí na dva tábory. Podivná je konstrukce hry - trochu soudobá satira, která je nakonec spíše parodií na podnikatelský boom devadesátek, do toho invaze prvků známých z žánru sci-fi a v závěru přichází „pomsta nebes“). Má to švih, diváci se baví hláškami, ale celek nefunguje ani jako konverzační komedie o české malosti z prostředí zbohatlíků (zde tuším téma, které mělo promlouvat nejvíce), ani jako nonsens.
(zadáno: 5.11.2017)
55 % Nátura SpoluHry neochvějně vybírá další silný, bolestný, emocionálně stavěný text. Jeho obsah je drsný, přesto v mnohém vypovídající o současném světě (odmyslíme-li si iracionalitu jednání postav). Konstrukce zápletky je taková, že chce šokovat, kalkuluje s tím. Tím si u mě hra vybudovala odtažitost, ale na každého tento text asi bude působit jinak. Impozantní herectví Vilmy Cibulkové je zprostředkovatelem klíčových esencí hry, Kateřina Kaira Hrachovcová buduje svou postavu učitelky skrze nitro, svědomí, nervózní pohledy… Režijní rezervy by se našly u práce s prostorem.
(zadáno: 5.11.2017)
Amazonky jako symbol extrémistických pnutí ve společnosti, jako důkaz snadného sklouznutí do záhuby, když agrese si podá ruku s letargií a provokace je metoda. Strhující fyzické divadlo se tedy odráží od živého tématu a čtyři fantastické performerky vydají za celý zástup krvelačných Amazonek. Promyšlená struktura místo katarzní tečky dovede diváka spíše k úžasu. Gradující podívaná za doprovodu extatické hudby (bubny, el. kytara, synťák - zvuky až děsivé) pracuje s dynamickou choreografií a v závěru akrobacií, divadelní zkratkou, perfektním light designem a vyznačuje se velkou originalitou.
(zadáno: 3.11.2017)
Inscenace beze zbytku naplňuje záměr poutavého muzikálu pro rodinné publikum (6+). Nadčasový příběh je vyprávěn v principiálně jednoduchém, ale správném schématu (jednoznačné pozice dobra a zla, humor…), scéna logicky hýří barvami a hudba je vypravěčem nálad. Dojde i na nenásilnou interakci s publikem. „Co zůstalo v Brně?“ Asi ta hravá básnická poetika významotvorných slovních hříček…nemálo jich bylo poztráceno v šumlu. A ani zvukař neměl svůj den. Interpreti různorodých postav a postaviček přispívají svým umem k příjemně strávenému večeru a za zmínku rozhodně stojí výkony dětských herců.
(zadáno: 3.11.2017)
Poměrně triviální (ne bezmyšlenkovitou) zápletku autoři muzikálového díla uchopili tak, že divák až žasne nad tím velkým plátnem, které se z toho podařilo vytvořit. Je to „bláznivý disneyovský svět“ zasazený do otravných amerických reálií, to ano, ale také dynamický muzikál, z něhož jde až hlava kolem (když na diváka zaútočí ta vícehlasná čísla). Stylu odpovídají i nápadité, mile potrhlé choreografie nebo „nelogika“ konstrukce scény, která ale umožní držet tempo. Zapeklité protiúkoly zvládly jak Ivana Vaňková, tak Viktória Matušovová s odzbrojujícím šarmem i přesností, přitom nepodbízivě.
(zadáno: 3.11.2017)
75 % Sága vyklenutá nad obdobím dlouhých desítek let je na první pohled stylizovanou časosběrnou montáží, na druhý už fascinuje mikrodramaty daných okamžiků, které se zadírají pod kůži a přináší nejedno drsné poznání: o charakteru tohoto národa ve chvílích lámání chleba, o sousedech „převlékačích“… Je to hra o hlasu svědomí (málo paličáků jako sedlák Vojta) i snadném podléhání předsudkům nebo manipulaci. Inscenace ve svém závěrečného šklebu obtiskne myšlenkový profil těch, co nerozdýchali pohled na pravdu, a o pauze proto opustili divadlo. Bravo!
(zadáno: 29.10.2017)
55 % Tvůrčí dvojice Jarkovský – Vašíček dle očekávání partu Šípáků demytizuje a zbavuje starosvětského kouzla. Je-li, či není to špatně, nechť posoudí každý sám. Nejsou vzoroví dokonalostí, jsou trochu komičtí, zlehka nepatřiční, klíčové je, jak soudržně řeší záhadu hlavolamu a na čem stojí napětí. Divadelní sugesce Stínadel dosahuje maxima propojením velkolepé konstrukce scény a fyzické akce (angažován obratný parkourista). Tady má inscenace švih a spád, ale dojde také na tu nejhorší retardační věc: mnohobodový kvíz a nakonec i soutěž v odtažitých bludišťákových disciplínách. Vítěz se stane…
(zadáno: 29.10.2017)
Neholduju cukroušskému kroucení na divadle, i kdyby to herci hráli s takovým ajfrem jako Patrik Děrgel a Jan Bidlas. Ani jakékoli prezentaci perverzit a penisů. S americkým stylem vyprávění na mě ať dramaturgové nechodí. Přesto tragikomičnost výstupů této povrchní hry je odzbrojující a je řekněme výpovědí o předsudcích, kterými jsme sežraní. Režie většinou nachází pro všechny postavy (neveselých či bizarních osudů) adekvátní groteskní podobu a dovedla herce k jedinečným stand-up výstupům. Závěr už zabředává do klišé. Otázkou zůstává, jak na balanc na hraně snesitelnosti zareaguje běžný divák…
(zadáno: 24.10.2017)
Na scénu HDK vtrhl energický muzikál zápletky jednoduché, zato velký svým tématem: je o svobodě a svobodném myšlení. Takové dramaturgii tleskám. Soulová hudba uchvátí a nepustí (zvučení na špičkové úrovni). Libreto i hudba jsou postavené tak, že nemůže vzniknout „očekávaná“ one woman show, každá z postav má svůj velký prostor (pěvecký, pro komediální číslo atp.). Interpretačně tak diváky fascinuje nejen Lucie Bílá, ale i třeba Iva Pazderková či talentovaná Vendula Příhodová. Střídmá režie slouží celku. Škoda jen, že dynamické choreografie jsou spíše estrádní než pro muzikálové divadlo.
(zadáno: 15.10.2017)
Ejhle, sympatické generační divadlo. Dva performeři představují dva rozdílné principy: ona žije v přijímání „experiences“ světa (měřeného základní jednotkou jeden like), on je hloubavější a zajímá ho evoluce. Sebevědomí má takové, že je na zabití. Platformou celé výpovědi je zkratkovitá dada smršť kombinující kdeco, ve svém vyznění je příjemně ironická, vzdorovitá a je to pohled kritický. Konečně!
Sára Arnstein je pro mě objev: je to živel na jevišti, klaunka, mimořádně disponovaná pro vyjádření pohybové i za pomoci slova. Zahraje banalitu divadelním zveličením i přirozeným gestem.
Sára Arnstein je pro mě objev: je to živel na jevišti, klaunka, mimořádně disponovaná pro vyjádření pohybové i za pomoci slova. Zahraje banalitu divadelním zveličením i přirozeným gestem.
(zadáno: 15.10.2017)
Buraj potvrzuje tezi, že správný divadelník pracuje s výzvami, jako třeba jevištně ztvárnit složitou literární předlohu, kde slova (rozpad hodnot je téma) naplňují na 600 stran. Obcházející řešení je toto: vzít řekněme ty podstatné a určující výseky pro pochopení rakouského modernisty. Tato slova zastřít diskotékou, aby zbyla jen jakási náladotvorná explikace. Slova se v takové formě ztrácejí, podstata divadla pláče. Po pauze přichází nevídaná sebeironie, kašírovaný vhled na zahulenou divadelní zkoušku. „Velký“ režisér přijel inscenovat Brocha a herci jsou neposlušní, protože tomu nerozumí…
(zadáno: 14.10.2017)
V teoretické rovině (viz odpovědi Vojtěcha Bárty ve zpravodaji NW) cítíme zdatnost a posedlost tématem, v praktické je to fiasko. Od zavádějící název přes nedůslednou dramaturgii až po režii, která nezná základy řemesla. Divák je ponechán v ustavičném tápání, není se čeho chytit. Téma (život a dílo šumavského umělce „s démony“ Josefa Váchala) by mohlo jistě být dostatečně nosné, kdyby scénář měl koncepčnější podobu a režie vedla Jakuba Folvarčného po cestě budování konkrétní nepřibližné postavy. Inscenace se po celou dobu zasekává v pokusech o abstraktní vyjadřování. Těžkopádnost nudila.
(zadáno: 14.10.2017)
Nature přináší jen výkřiky, pravda pregnantních významů. Divák je nucen hledat a nacházet si jednotlivosti, které snad mají potenciál promlouvat ke světu, který ztratil kořeny, mezi hrobem a znovuzrozením. Ocitnout se v pasti nesrozumitelnosti celého tvaru je snadné. Míněno i v tom smyslu, kolik metaforických slov zahubí zvukař nebo se na cestě k divákovi ztratí v úzké chodbě v podzemí NNŽ, která je sugestivním hracím prostorem. Miroslav Bambušek v ní rozehrává neskutečné inferno, výtvarně a perspektivou velmi působivé a s impozantní figurou hudebníka, kterým je Vladimír Franz, k tomu.
(zadáno: 14.10.2017)
35 % Pokušitelská přitažlivost díla představitele španělského surrealismu vedla k pokusu divadelně uchopit tuto zvláštní obraznou mozaiku jedné karnevalové noci, prostředníka k vykreslení jakési oslavy smrti a (skutečného? snového?) soužití sumbisiva se dvěma tyrankami. Nálady a situace jsou předkládány skrze zvukové ataky, nahotu a neherectví P. Skaly. Dojde i na (technicky mizerné) předčítání úryvků z knihy. Inscenace je prosta výkladu té „poetiky zvrácenosti“, na nezachytitelný Arrabalův svět jsou aplikovány postupy, které více než ilustraci nenabídnou. Ve výsledku nepodnětná „alternativa“.
(zadáno: 14.10.2017)
(zadáno: 14.10.2017)
Když Šedesátky, tak 60 :) Tvůrčí dvojice Svojtka – Janků žánr bláznivé hudební komedie má zmáknutý jako nikdo jiný a vždy dokáže něčím překvapit. I v této vzpomínkové féerii dojde na opravdu povedené špílce, v inscenaci dále pěkně funguje propojování holého pragmatismu se světem ideálů v kterékoli myslitelné podobě. Hudební dramaturgie osloví nejednoho z diváků a provedení písní je opět na nečekané úrovni. Jako problém vidím strojovou (repetetivní) klopotnost scénáře a řadu zbytečných doslovností. Hezká role pro Hanuše Bora (retrofil Karel), svými výkony zaujmou i další aktéři.
(zadáno: 18.9.2017)
Inscenaci provází kontroverzní pověst, nic takového na ní neshledávám. Viděl jsem pouze přepjatost, herce svázané brutální stylizací. Obhajobu takového stylu mi dramaturgie nenabídla. Gagová smršť první části postrádá vtip, je těžkopádná a vlastně zoufale nudná. Změna inscenačního stylu po přestávce je částečným vysvobozením, tu a tam začne být i zřetelný impresionista Šrámek a téma deziluze se vyloupne jak měsíc nad řekou a konečně se začne hrát o konfliktech „starého a nového světa“. Pojetí (zde ústřední) postavy Slávky Hlubinové (P. Staňková) je sice neskutečně živelné, ale to je tak vše.
(zadáno: 16.9.2017)
Koláž skečů. Nespočet citací z dobových pohlednic vytváří neumdlévající asociativní mozaiku toho, čím jsme žili. Často bez point. Bezruči komponují absurdní přeskoky z tématu na téma, brzy však vypozorujeme cosi (pro nás) typického… Scénář se nezastaví před ničím, pracuje s cynismem stejně jako s roztomilostí. Pro fór se jde i do naší současnosti. Prapodivný dramaturgický nápad dostal na jevišti překvapivě kompaktní podobu a herci všemi těmi zkratkami, které musí vytvořit, procházejí s lehkostí (desítky rychlých převleků my diváci nevidíme). Škoda, že se tvar nepodařilo nějak rozvinout. 55 %
(zadáno: 16.9.2017)
Jarkovského a Vašíčkovo podání klasiky baví a dráždí. Propojují tradice s dnešním venkovským životem způsobem drzým, ale v mnohém pravdivým - omezenost lidská, faleš, žití dle vzorců a v nenaději jsou témata, o nichž psala Preissová, jsou i znakem dnešní „vyspělé“ doby. Uctivý pohled to věru není. Na scéně defilují balíci...a je tu i nešťastná Eva (výborný výkon Andrey Ballayové), která si naběhla... Překvapí, kolik humoru do scénáře této „depky“ autorská dvojice vnesla. Posuny jsou vtipné, avšak jdou na úkor zápletky původního tragického příběhu.
(zadáno: 16.9.2017)
Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých - Naivní divadlo Liberec 50 %
Pro mě inscenace nepřekročila rámec určitého scénografického či technologického konceptu (instalace). Monotónní vyprávění o ostrovech nám tolik vzdálených je ilustrováno různými postupy (iluzivní makety, stínohra, světelné body, náznakové projekce…). Slyšet je apel proti zkáze života a zaujal krásný dvojhlas vln. Projekt ponouká: seznamte se s pozoruhodnou knižní předlohou nebo zalistujte atlasem světa.
(zadáno: 16.9.2017)
Za výchozím tématem, tedy strhujících osudů prvorepublikové divy, hledejme groteskní metaforu celého 20. století. Svým způsobem politický muzikál je plný ironie a provokuje tím, že otázky jen pokládá. V sarkastickém duchu - ne náhodou dějem provázejí dva klauni. Na jednoduché scéně se roztáčí mlýnice nachystaná na Baarovou a demonstrace „jednoduchých“ pohledů na věc může začít. Kontroverzní vyznění libreta baví. Hudební partitura střídá revuální čísla s jímavými pasážemi. Texty prvotřídní. Režie nevymýšlí blbosti. Nezapomenutelné výkony Alžběty Bartošové a Petra Jeništy. Karlín bledne.
(zadáno: 16.9.2017)
Zjevné antisemické paralely, zdá se, nikoho už netrápí. Zůstalo však také to nadčasové, tepající, vizionářské. Tahle krysařovská seance v Divadle Kalich se opět pokouší vybudit letargickou dobu. Příběhem "padni komu padni" a hudbou pěnící krev. Podstatné je však to, jak se témata Landova Krysaře potkávají s dneškem a jak se muzikál Krysař potkal s talentovanou generací herců. Marie Křížová, Přemysl Pálek, ale i třeba Kateřina Steinerová předvedli dechberoucí výkony. Zaujme také scénografické řešení nové inscenace, stejně tak některé pohybové sekvence.
(zadáno: 5.7.2017)
Již hry uvedené pod hlavičkou Divadla Puls naznačovaly, že Natálie Kocábová umí napsat řízné dialogy. Sledujeme plejádu prudkých povah a jeden protipól „z jiného světa“. Z jeviště doslova (až nepříjemně) cáká hysterie a konflikty neberou konce, ale vtip Kocábové text má taky. Cenné přitom je, jak se dotýká současných reálií a právě hysterického myšlení našinců. Mezi řádky se skrývá angažované téma a pro bojácné české divadlo je tato hra vlastně průkopnická. Zápletka se možná otírá o banality, režie to však eliminuje prací s komediálním potenciálem hry. O zbytek se starají skvělí herci.
(zadáno: 4.7.2017)
V kvantifikovaném kalupu, který MdB servíruje svým divákům, se objevil další úkol pro sehranou autorskou trojici Šotkovský – Slovák – Štěpán. Ti k finále přivedli dávnější „nápad na téma“. Od prvotních úvah se odchýlili a nutno dodat, že ku prospěchu věci. Pouhá procházka brněnskými pověstmi by divadelně nosná mnoho nebyla. Inscenace nabídne asi to, co se od ní očekává: příjemnou zábavou pro letní večery pod petropavelskými věžemi. S žánrově rozskotačeným hudebním doprovodem k tomu. Přesto mnozí nad konstrukcí příběhu tentokrát asi zívnou a řeknou si, že potenciál tématu mohl být lépe využitý.
(zadáno: 4.7.2017)
Když se koncepce letní inscenace nepotká s prostorem… Pro 26řadé auditorium bez elevace tohle je faux pas. Ruchy z okolí celkem v pohodě, zvučení si prostor přesto žádá, snímání hlasů (a zvuků) „odspoda“ však není úplně šťastné. Co vnímá ta jevišti bližší polovina hlediště? Dráždivou shakespearovskou esenci, která vtahuje svým minimalistickým pojetím a zpřítomňující civilností. Sledujeme drakonicky seškrtanou podobu známé tragédie, kde nezbylo místo na filozofický rozměr (i „být, či nebýt“ je shozeno) ani na Oféliino šílenství. Inscenace sleduje své téma: neurózy a zkratkovitosti naší doby.
