PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1254)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 3.10.2013)
Tento muzikál bezpochyby obstál díky režii, libretu a hereckým výkonům Kateřiny Brožové, Marka Vašuta či Jiřího Langmajera. Cit pro žánr a divadelnost situací trochu umenšuje zvolená nepolemická cesta k vykreslení hlavní hrdinky, více méně hledíme do tváře nešťastné matky zkoušené osudem. Jiný rozměr tomuto muzikálu dávají invenční animace a jazzová poloha některých písní. Hůře je, když inscenace zabředá do kýče nebo si hudební motivy „vypůjčuje“.
(zadáno: 3.10.2013)
Knokaut všem běžným loutkařinám. Styl tak šílený, až si jej zamilujete. A Rocky vítězí...
(zadáno: 19.9.2013)
Syrové a ponuré divadlo, které tím, jak se drží osvědčených modelů inscenování vesnických dramat, se propracovalo k bezpečnému odvyprávění strhujícího příběhu. Deákové inscenace postupně řetězí situace, úsporně a bez psychologizování. Konflikt dvou rivalů má takové grády, že pro divadlo stačit bude vždy, i když zapomenete akcentovat ty všelijaké ambivalence a dosti klíčová otázka kolektivní viny, resp. metafora „národní zbabělosti“ se rozpustí v herecké nevýraznosti. Naopak Martin Stránský a Jan Maléř souboj „westernový kliďas vs. psychopatický floutek“ odehráli přesvědčivě.
(zadáno: 19.9.2013)
Loutky se především vysmívají uspokojujícímu voyerismu, s jakým konzumenti komerčního formátu televizních soutěží hledají vítěze a ještě více poražené. Netalentovanost je předmětem zájmu tradiční loutkářské infernální figurky, profituje z ní po svém, to bude mít společné s producentem takových pořadů. Liberečtí loutkáři rozehráli technicky bravurní představení s řadou gagů vtipných, nekompromisních až hraničních.
(zadáno: 19.9.2013)
Konfrontační mozaika, v níž je možné cokoliv. Artistní divadlo vemlouvavé i drzé. Scénář mě svou skladbou a zároveň oděním renesančních textů do postmoderního hávu vyloženě bavil. Některé režijní nápady se mi do nálady sice úplně netrefily a občas se při hledání významů ztratíte, ale víme, se kterým režisérem máme tu čest...
(zadáno: 15.9.2013)
Uzavřít východní epicky rozkošatělou pohádku do české teplákové tělocvičny a ještě k tomu znakování typické pro indické divadlo proložit prvky evropské commédie dell´arte nepokládám za šťastné. Jistě je na co se dívat a většina herců prokazuje své gestické schopnosti, jen ten základ všeho, vyprávění, se v tom režijním a dramaturgickém ornamentalismu dokonale rozpustil. Ztratil jsem se po pár replikách, driblink s basketbalovým míčem tomu vskutku nepomohl.
(zadáno: 15.9.2013)
Cina, Korn, Kříž, Šoralová, Vančura, Kassai, Zonyga, Vlas, Tesařík, Cmuntová, Pavlovčinová. Až na řadu hodně nešťastných textových obratů, které volají po přepracování, jsme svědky nápadité podívané. Vizualita (vč. skvělého light-designu), zapojení prvků nového cirkusu a vedle toho jedinečná práce s pohybem jsou přesně těmi důvody, proč se na Mauglího vypravit. Hudební stránka je poněkud nejednotná, ale je třeba i hudbou charakterizovat různé obyvatele džungle. Hlavní hitovku (píseň Baghíry) z hlavy nedostanete. Ocenit lze i edukační rovinu libreta.
(zadáno: 15.9.2013)
Nekorektní humor tohoto letu může za divadelní výbušnost a živoucnost této malé inscenace.
(zadáno: 15.9.2013)
Poetika Geisslerů se dlouhodobě vyznačuje propojováním starých divadelních tradic a odkazů s nonkonformním divadelním pohledem. Groteskní koktejly většinou chutnaly právě díky této stále přítomné ambivalenci. „Sousedská“ verze oblíbeného námětu však posloužila pouze k rozehrání komediální hříčky, kde nad dramaturgií a režijním stylem dominuje snaha prostě diváka pobavit (na půdorysu známé tragédie, což samo o sobě vytváří rozpor). Inscenace kromě toho, že dobře pracuje s pohybem, hlasem a gagy, už nic dalšího nenabídne. Vlastně ano, bezpečné rozeznání, o kom z nových tváří ještě uslyšíme.
(zadáno: 25.8.2013)
Sympatický projektík založený na jednoduchosti a znakování, které děti vzaly za své. Jelikož představení bývá hráno v exteriérech, zmíněná jednoduchost jde na úkor kompaktnosti tvaru a dramaturgické propojenosti jednotlivých příběhů i rozmachu. Za sebe bych se určitě dožadoval reálné tvorby dortu a aby pádění od příběhu k příběhu bylo narušováno takovými divadelními prvky (hudba, zcizení, krátká řízená diskuse s malými diváky o právě viděném), které všemu dodají poutavější rytmus.
(zadáno: 25.8.2013)
Málokdy se stane, kdy z divadla odcházíte s tak silnou iniciací mysli. Inscenace funguje jako pecka mezi oči. Nelze než ocenit odvahu, se kterou MDP sáhla po tak náročném textu, jehož monologická forma musela být pro herce obrovskou výzvou. Nabízí se srovnání s inscenací Léčitel divadelního spolku Kašpar – tentýž autor, tatáž monologická forma. Režisér Ondřej Zajíc nesrovnatelně lépe pracoval s výmluvnými „psychologickými“ detaily v hereckém projevu, a dal tak celku mimořádnou působivost. Co by to muselo být za sílu, kdyby se hrálo ještě v komornějším prostoru, z očí do očí.
(zadáno: 2.8.2013)
Snažím se (marně) hledat konstruktivní připomínky a analyzovat, proč večer skončil unaveným potleskem. Byl jsem totiž svědkem ne rozverné komedie tak akorát na léto, ale "divadla", které se snaží diváka ubavit k smrti. Prostředky k tomu použité byly laciné, prvoplánové a nezřídka i velmi hloupé či "vykrádající" kdeco. Tak snad jen, že méně by znamenalo více (ať jde o litanie textu, do kterého nikdo nemá srdce zasáhnout, nebo opakovaní fórů) a že část účinkujících herců by se měla ptát sebe sama, kde je hranice trapna a zdali se nepohybují hluboko za ní.
(zadáno: 9.7.2013)
Čupakabra - Masopust 50 %
Zvláštní podobenství, a nevím teda čeho. Přeplácaný a možná až zbytečně moc parodizující styl inscenace mi to nerozkryl. Snaha o absurdní ladění také narazila. Problém po mém soudu je i v textu samotném, který předložené motivy (otázky odpovědnosti, stav bezpráví...) nedokáže spojit do nějaké té konkrétní výpovědi. V neujasněně stylizovaných extempore snad ani nemohlo obstát herectví pánské části obsazení, naopak zaujme Pavla Beretová v roli střídavě bojovné a rezignované Janiny Dušejkové (včetně té polské stylizace řeči).
(zadáno: 9.7.2013)
Inscenace moudrého obsahu a podmanivého rytmu, která „nedramatizovatelnou“ předlohu na jeviště převedla s elegancí a vtipem. Divákům se dostane nejen lekce tanga, těm vnímavějším i psychologie. Miroslav Hanuš začíná být velký specialista na divadlo opřené o hudbu či pohyb. Do hry zapojuje i řadu svých svébytných autorských textů, které nepotřebují mnoho slov na trefné podchycení dušezpytů postav. A jak už psali mnozí, inscenace pozoruhodná svou pohybovou stránkou bohužel nezastihla některé herce v dobré pěvecké kondici.
(zadáno: 16.6.2013)
Divadlo osobních mikrosituací a malých gest s přesnou, velmi přesnou trefou. Braňo Holiček přidává další příspěvek k časozkumné metodě, jejímž zakladatelem je Jiří Havelka.
(zadáno: 11.6.2013)
Dekadence podivně zacyklené hry (která byla vyhlášena nejlepším novým českým dramatickým textem!) si doslova našla „divadelního filozofa“ Dodo Gombára a ten vytvořil jakýsi koloběh zmaru. Potud je vše v pořádku, doba je skutečně divná, a bylo by, kdyby inscenace zachovala autorovu fantazii, nestala se tak doslovnou a také rozbujelou mimo intenci textu, jehož styl zas tak originální není. Nabízí se otázka, co by z Kratochvílova textu zbylo bez té rozbujelosti a zda se z toho vůbec dá udělat plnohodnotné divadlo. Nerad používám silná slova, ale tohle místy bylo k nepřečkání!
(zadáno: 11.6.2013)
AQUALUNG se profilovalo jako divadlo steampunkové poetiky nebo které se neštítí brakových předloh. Zdálo by se, že tato inscenace patří do té druhé dramaturgické linky. Zdání klame. Tak nějak secvičené scénky dle notoricky známého filmu nemají punc originálního divadla. Ocenit lze pouze nasazení herců, kteří v malém počtu přebíhají z postavy do postavy (vzadu musí být pěkný šrumec!). Kapela AQUAJAZZ je bohužel tentokrát jen ozvláštněním, nikoli integrovanou součástí koncepce. Kabaretní svébytnost se vytrácí, originalita se proměňuje na tuctovost. AQUALUNG klesá ke dnu. Chce to nový impuls.
(zadáno: 11.6.2013)
Autora asi všichni máme spojeného s poťouchlou ironií a „nečekanými“ nálezy vlastně běžné absurdity v našich životech. Co z toho může ukázat v plném divadelním světle inscenace skoro až trestuhodně úsporná. Ani ne tak stran scény, jako textem přesazeným z papíru na jeviště, bez dramaturga, bez výkladu postav. Karel Heřmánek je však velký divadelník, i s málem udělá poměrně dost.
„Herectví“ Dany Morávkové je myšleno vážně??
„Herectví“ Dany Morávkové je myšleno vážně??
(zadáno: 4.6.2013)
Co soudit o muzikálu, který svou hudební nevýraznost vyrovnává „hitovkou“ z Carmen? Autorská licence zakomponuje do dobového příběhu ještě šílenější lapsus, aby muzikál měl i další vrchol, na který nenáročné publikum jistěže reaguje. Tvůrčí frivolnost a nepevné libreto se školometskými vstupy nechtěně vytváří jednoduchý kabaret bez ambicí s rýmy typu „sní si krásný sen“. Filip Renč ukázal, že divadelní řemeslo neovládá ani v tomto kabaretním žánru a uchyluje se ke klišé a rádoby efektům. Úroveň choreografických čísel byla tristní. Zaujaly výkony jen Michaely Gemrotové a Filipa Antonia.
(zadáno: 31.5.2013)
Pohled tvůrců zábavně oscilující mezi čítankovou báchorkou a ryzí současností jednoznačně shledávám sympatickým, zejména pro divadelní myšlení, které téma přiblíží lépe než deklamační doslovnost. Pobaví i zcizováky – zamotám-li se do původní mluvy, repliku zahodím, resp. řeknu ji svými slovy. Přesto bylo mi postupem času čím dál více líto, kterých půvabných (a klíčových / dějotvorných!) situací z předlohy se dramaturgie zbavuje. Herecky i přes drobná škobrtnutí solidní inscenace.
(zadáno: 31.5.2013)
Inscenace režisérky Jany Kališové prokazuje, že nemá smyslu kádrovat divadlo bulvárního stylu, když i to se dá udělat s fortelností, která ctí komediální divadlo. Přestože jsem viděl až jednu z mnoha repríz, herci se neuchylují k vyrábění srandy mimo intence Cooneyho hry a pevně svírají otěže této situační komedie. Zejména na Ondřeji Vetchém jsou znát ohromné zkušenosti, které získal v nespočtu komediálních her ve svém domovském divadle.
(zadáno: 17.5.2013)
Antalová, Slanina, Gazdík, Vitázek, Vaňková, Janotová, Coufalová, Kolář, Vlček, Mach, Němec, Lalková, Kováříková, Martinková… Trochu jiné Kočky… Nejde ani tak o jinakost (non-replica byla záměrem od samého počátku), působivost a zajímavost tohoto projektu – alespoň v mých očích – vytvářejí různé koncepční posuny, akcentace určitých témat a především režijní pohled, který ctí formu básně. K tomu si připočtěte perfektní interpretaci od většiny účinkujících a strhující choreografie. Některé nepřesnosti či nevyladěný zvuk jistě s reprízami zmizí. Od scénografie jsem po řadě proklamací čekal více.
(zadáno: 17.5.2013)
Toto mysterium má v sobě obsaženo tolik konotací, že je téměř nemožné pochopit všechny nuance díla. Zážitek ovšem předpokládá, že alespoň něco si propojíme, pak je zaručena i mimořádná zábavnost hry, protože Ghelderodova různá groteskní pootočení „posvátných témat“ sedí jako prdel na hrnec klamům, postojům a vůbec principům i současné společnosti. Pozoruhodná, loutkově stylizovaná forma inscenace v tomto smyslu pak vůbec není samoúčelná, leccos také podtrhne či naznačí. Výtvarná podoba inscenace a herecké výkony těch lidských loutek (zvláště té v titulní roli) bravurní.
(zadáno: 16.5.2013)
Nebudeme se tvářit, že máme před sebou skvost konverzačních komedií, zápletka ani není z těch chytrých, přesto si tato hra vydobyla divácké uznání. Možná tím, že se varuje být ve slovech i myšlenkách doslovná. Když se spojí komediální glanc a noblesa Ivy Janžurové a živelné komediantství Jany Paulové, docela to dává smysl. I tak v řadě situací by se Jana Paulová mohla ještě více varovat okatých šarží, které s divadlem nemají nic společného.
(zadáno: 16.5.2013)
To, že se tato hra dostavuje na jeviště s dvacetiletým zpožděním, není důvod k výtce, neboť „česká otázka“ se zdá být věčná a nelepšící se a česká blbost taky více méně kvete stejně. Sonda do myšlení „některých z nás“ je zábavná do té doby, než dramaturgie s režií připustí provařený estrádní výstup LM nebo opakování jednoho vtipu. Zápletkový šmodrchanec v první půli má docela šmrnc, včetně ironie, pak se napětí vytrácí a převáží něco, co se neodvažuji definovat. Moc se tentokrát nezdařil styl integrování různých písní a popěvků. Výkony Jiřího Lábuse a Oldřicha Navrátila však inscenaci zdobí.
