PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1254)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 3.5.2013)
Ve hře Králíček, v tom docela hutném koncentrátu smutné hořkosti a vtipné ironie, se zrcadlí možná i naše outsiderovství, kdy podněcující fantazie člověka v rozletu neustále naráží na drsnou realitu a nedá se z toho vymanit. Nevěříme si pak už v ničem, stáváme se hračkami… V postavě „Králíčka“ (výborná Pavla Beretová) se tluče póza playgirl a křehká zranitelnost způsobem samozřejmě fatálním. Posedlost současnou dramatikou nabývá (velkého) smyslu, když dramaturgie Letí natrefí na zajímavý text a když režie k němu nalezne docela invenční inscenační klíč.
(zadáno: 18.4.2013)
Přemýšlivému divákovi se dostane znamenité alegorie naší připosraženosti, která je přesně tím důvodem, proč se emočně, myšlením a hlavně svobodomyslně nepostavíme proti Goliášům v různých formách. Myšlenky hry se mohou zdát idealistické a jevištní myšmaš může být protivný, ale logiku to dává. I tak to chtělo vzpurného dramaturga s nůžkami nebo naopak bičem pro dopsání postavy Hurta, aby Milan Němec měl o čem hrát. Připojuji se k obdivu nad prací Jaroslava Milfajta (varhany a technologie kolem toho) a hudebně opět hodné pozoru!
(zadáno: 18.4.2013)
Tak tento taneční monolog s tematikou transgenderu uchvátil Ameriku :) Je to vlastně umělecky zpracovaný dokument, na kterém mě nepřestávalo fascinovat, jak performerka neustále převáděla myšlenky nebo pocity do fyzických vyjádření a ta neustále rozvíjela, i díky symbióze s doprovodnými animacemi. Miřenka Čechová vedle různých prvků street dance nebo výrazového tance také skvěle pracuje s odprezentováním emocí a i přes jejich sílu tomu nechybí vtip. Gesta a pohybové vzorce neustále odkazují k jedinému: trýznivému sváru duše s tělem. Boji uvnitř identity výrazně napomáhá i výborný light design.
(zadáno: 18.4.2013)
Minimalistický taneční projekt, který jde proti tanci a svým tématem se vzpírá i divadlu, rozehrály dvě ženy, performerka Markéta Vacovská (v netradiční roli boxera Muhammada Aliho) a zpěvačka Lenka Dusilová, s energií, která bourá NoD. Jejich zprvu antagonistická, později souznící energie detekuje sílu a boj, prohry a vítězství, červenou nití tanečního příběhu je Parkinson, ta možná vize konce našich životů. Některé obrazy je obtížné rozklíčovat, jiné – zejména ten závěrečný – jsou strhující.
(zadáno: 18.4.2013)
Přiznávám minutí s myšlenkovými proudy tohoto projektu, který mi byl navíc i silně nepříjemný (a kdo viděl, tuší proč). Často mě minula i logika jevištních akcí, které působily přeplácaně, ale za vším jistě byly nějaké ty významy nebo aluze na život a dílo polského malíře a literáta 1. pol. 20. století. Tahle „noir“ alegorie mě lekala a rušila, odváděla pozornost k fetišistickým piškuntáliím, napojení se tudíž nemohlo konat. Ještě že na jevišti byla skvělá Miřenka Čechová.
(zadáno: 18.4.2013)
Kolečkův divadelní sitkom i přes svou fabulační nespoutanost (a možná až dramatickou neukázněnost) pojmenovává pocity z rozkladu čehosi. Není důležité další pátrání ani nemyslím, že je opodstatněné obviňování autora z povrchnosti, tato hra má především pobavit (zároveň nechat pocítit skoro čechovovskou deziluzi) a být příležitostí pro komediální (vy)řádění tří mladých hereček, které příležitosti využily měrou vrchovatou.
(zadáno: 16.4.2013)
Černíková, Strenáčik, Slováček, Hrabě, Pártlová, Zonyga, Střihavka, Štědroň, Ciatti, Doležalová… Kapka medu je průlomová. Malým divákům adekvátní formou představí formát „velkého hudebního divadla“ a nabídne i nějaké to „poučení“. Vstřícnější vstupné na představení pro veřejnost by proto nebylo od věci. Autoři hudby překvapili poměrně rozsáhlou kompozicí i chytlavými melodiemi, jen texty se mohly více opřít o fantazii. Nad inscenací nevládne ruka režiséra, každý na jevišti dělá, co umí. Vyzdvihl bych Petera Strenáčika v roli Myslivce a famózní hlas Martiny Pártlové (Kapeska).
(zadáno: 16.4.2013)
Manson - DOT504 50 %
Aleš Janák tomuto projektu vtiskl typický a už drahně let schematický rukopis TNF. Je to fyzické divadlo překvapující drásavou fantazií, skrze niž se snaží promlouvat téma zákeřnosti a tajemstvím zahaleného zabijáctví. Obrazy jako by ani neměly ambici něco dopovídat, nabídnout zpřítomnění zrůdy-šílence (a manipulátora!) Mansona tady a teď. Čísla s krychlemi jsou samozřejmě strhující, tvůrci se však ustavičně chytají do pasti atraktivní formy, kterou nezřídka naplní i hodně mdlým obsahem. Retardujícím prvkem je dále herecký projev Petra Srny.
(zadáno: 16.4.2013)
Přemýšlím, proč mi dojem z inscenace zůstal zahalený a proč mě neobměkčilo ani využití stínohry či výjevy, které zdařile kombinují ritualitu, zvuk a výtvarný vtip. Na vině snad může být opisný způsob dramatizace a pouhé aranžování jednotlivých scén, namísto souladu režijní práce se záměrem, který asi po inscenaci chtěl, aby poukázala na konfrontační otazník, zdali „divoši“ náhodou nejsou civilizovanější než my, příp. na téma vzájemné asimilace. A už vůbec divákům nepomůže nepřesvědčivý Lukáš Šolc, jehož postava „dobrodruha“ není ani věrohodným pozorovatelem ani dobrým zprostředkovatelem faktů.
(zadáno: 25.3.2013)
Drábkovo uchopení známé látky je tak razantní a průrazné, že vám to minimálně sundá klobouk z hlavy, pokud nějaký nosíte. Vichřičná expresivita tvaru inscenace se nezastaví před ničím a pohybuje se na samé hraně trapnosti. Drábkův orkán naštěstí vychrlí i řadu apelativních šípů a může se opřít o herce, kteří umí udržet míru brutální stylizace v koukatelné podobě (ani zdaleka to však neplatí pro všechny). Dostalo se nám kýžené razance, která českému divadlu často chybí, v tomto případě ale zbude lítost, proč dramaturg nebyl větrolamem, mohla z toho být událost sezony.
(zadáno: 25.3.2013)
Dle očekávání Petr Svojtka tuto trojjedinou hru předkládá divákům v rozverném, ne však dehonestujícím vidění. Nejvíce si budeme pamatovat partu řeckých řemeslníků, na nichž se tvůrci dopouští vtipného aktualizačního posunu. Veškeré příběhy jsou odvyprávěny způsobem, který pravděpodobně i přes několik výstřelků nikoho neurazí. Konfrontace světa reálného a světa „za“ by možná snesla větší razanci, postavy nejsou vcucnuté jen tak někam a pro nic za nic.
(zadáno: 25.3.2013)
Tvůrcům v čele s Janem Jirků se podařilo inscenačně obhájit troufalý záměr uvést na jevišti adaptaci skvostu českého literárního odkazu. Stačilo málo, aby výsledek byl přesně opačný. Naštěstí zavčasu se inscenace přestala topit v přílišném kombinování kdečeho, kdy na jevišti nedrželo pohromadě snad vůbec nic, a našla se - v síle slova.
(zadáno: 25.3.2013)
Je radost vidět takovouto dramatizaci Čapkových povídek, a pak že to nejde. Arnošt Goldflam našel klíč k převedení na jeviště, k dispozici má herce, kteří mikrosvěty těchto často ironických Čapkových povídek vykreslí s bravurou. Jen...není to moc laskavé? Jednokolejná nálada snad může za to, že závěr se už moc vleče.
(zadáno: 19.3.2013)
Inscenace Michala Dočekala pojmenovala pocit z naší doby v rozvrkočeném stylu, který ne náhodou připomene kocovinu, a za pomoci drobných, většinou vtipných ilustrací. Velmi bude záležet na osobním natočení tohoto čechovovského krasohledu: můžete zažít téměř tři hodiny nudy, nebo absorbovat hořké příchutě, stejně jako se tou seancí marnosti s frustrací bavit. Vnímavý divák si s touto inscenací prožije různé pocity. Panoptikum „kocoviny“ snad mohlo být odvážnější a dramaturgicky ve svém gestu promyšlenější, když jde o deprese vyššího řádu, tedy celé společnosti.
(zadáno: 19.3.2013)
Na této performanci je pozoruhodné, jakým způsobem tvůrci vyhmátli pocit, deziluzi stavu, ve kterém žijeme, a odpovídají na to ironickými návody, jak přežít v různých absurdních situacích, protože přežívání nám jde docela obstojně. Proti tomu mají problém vytvořit kompaktnější tvar a nerecyklovat své vlastní postupy.
(zadáno: 9.3.2013)
Ještě tak rozumím záměru (vtipu), aby si herci zahráli kretény non plus ultra. Problém je v tom, že se tak děje v hodně blbé (i blbě napsané) hře, která si pro fóry chodí do poslední cenové. Režisér Osiřelého západu (!) si neví rady s dialogy ani s prostorem, často ani s pointami situací, a hlavně kolegovi Suchánkovi zapomněl vysvětlit, že tohle a tohle na divadle nikdy nebude fungovat a že mnoho zajíců, myslivcova smrt. Vše přispívá k tomu, že každá z postav ztrácí jakoukoli uvěřitelnost, punc outsiderství je očouzen i zjevnou bezradností herců, jež jsou navíc svázáni mikroporty.
(zadáno: 2.3.2013)
Inscenace kabaretního ladění je docela rafinovanou obžalobou dnešní senzací lačné doby. Posloužily k ní střípky osudů vrtošivé a démonům propadlé slavné MM. Úsečný, dokumentárně koncipovaný scénář, který zřejmě pracuje s mnoha zdroji, překvapí svou dramatičností i vtipem. Zuzana Onufráková zahrála vnitřní proměny MM jako z partesu, nesklouzla ke karikatuře pouhé naivky. Pochvala též skvělým sekundantům, na nichž stály situační proměny. Inscenace se může také chlubit promyšlenými detaily, jen něčeho je příliš, jiného se nedostává (některé možná fatální momenty života MM se scénářem jen mihly).
(zadáno: 1.3.2013)
Za tuto minimalistickou instruktáž přibližující hnus a zvůli ekonomické (nad)moci nebo cíle a manipulativní taktiky lobbingu si režisér Petr Boháč zaslouží uznání, stejně jako oba protagonisté. Svět Lovců (a těch ostatních) je podán s přiměřenou dávkou rozverné divadelní imaginace, aniž by to oslabilo cynismus, který na nás shlíží z miliardářských zámků, tragikomické vyznění těch autentických slov a závěrečnou užaslost, jaké svinstvo se tu kryje. Apelativní divadlo s diváky v pozici voyerů by možná sneslo méně těch příkras, výměnou za větší důraz na temné myšlení.
(zadáno: 28.2.2013)
Veselé skoky opět diváky rozpumpují energetizující dávkou smíchu a radosti z pohybu. Vítejte na konkurzu na role do velkého amerického muzikálu. Na rozdíl od předchozích projektů Ve stanici nelze! nebo Havran je Chabrus line podívanou o poznání plošší. Zahájí se dvěma generálními vtipy a ty pak představení ostudně mele až do konce, nijak je nerozvíjí, ačkoli téma outsiderství si o to tak hezky říká.
(zadáno: 28.2.2013)
Mám-li srovnat s předchozí Divokou kachnou, tady zážitek zřetelně oslabuje fakt, že Eyolfek opravdu nepatří mezi klenoty velkého Nora. Přesto se tvůrčímu týmu podařilo ze hry vykřesat téměř nemožné a největší jejich trefou - vedle temných i vtipných symbolickch asociací - je, že Eyolfka čtou jako krutě ironickou hru. Sobce přece nezměníš, citovou retardaci rovněž... Z hereckých výkonů dominuje ten Jana Vondráčka.
(zadáno: 28.2.2013)
Divadelní myšlení této inscenace, ačkoli logicky pracuje s jednoduchými prvky (hraje se pro nejmenší diváky), využití prostoru a jakási vnitřní dynamika vyprávění (i přes tu nutnou redukci motivů předlohy) mi byly stejně jako v případě Krabata velmi sympatické. Vojta Švejda jako Havran, kterého si děti zamilují. Kdo má dítka (nejlépe taková, která se nebojí interaktivity), představení Tanečního studia Light ve Studiu ALTA jim dají rozhodně víc než žvatlavé divadlo bez invence jinde.
(zadáno: 28.2.2013)
Uhrančivá, strojová a expresivní choreografie. Lovím nit skrze ni a také skrze libozvučně sestavenou anotaci. V okamžiku, kdy se zdá, že ji mám a že performance nabídne „vnější“ téma (odpoutání se, smích, začátek neovlivněného myšlení...), balerínka se poslušně navrací do zajaté koleje „vnitřní“ posedlosti sama sebou. No, i to dejme tomu může být téma, jen plnokrevné divadlo si žádá asi něčeho nosnějšího, i přes obdivuhodný fyzický výkon Andrey Miltnerové.
(zadáno: 28.2.2013)
Inscenaci vnímám především jako pokus o generační manifest proti lhostejnosti a – s prominutím – hlouposti lidí, kteří si (i díky médiím) ani nevšimnou, co jim padá na hlavu. Forma inscenace je režijně nápaditá, jen scénář by mohl být poněkud méně rozdrobený. Skeče a písně Politického kabaretu jsou zkratkovitou analýzou systému „s chybou“. Mnohé pojmenují a odhalí pár souvislostí. Zajímavým nápadem je identifikace postav dle „voličského dresu“ (křikloun, pragmatik, nevyhraněná). Jen ta jízlivost je taková „měkkýšovitá“, nemanifestační. A opravdu musí R. Klučka oblažovat diváky nikotinem?
(zadáno: 28.2.2013)
Programové odpoutání od taneční formy a přesnosti k jakoby ležérní banalitě ještě pořád může být tvůrčí. Deadline, bezesporu „velké téma“ odrážející, jak postupujeme životem, je však podáno s takovou dramaturgickou impotencí, prostorovou bezradností a choreografickou prázdnotou, že takové divadlo pozbývá jakéhokoli smyslu.
(zadáno: 28.2.2013)
Svébytné a vtipné. Navíc je diváckou radostí sosat tu dlouhou řádku metaforických obtahů české malosti, divadelník zas může ocenit nadčasový faustovský motiv. Na Šotkovy slovní hříčky už by měl někdo zřídit fan club, přihlásím se hned. Trochu bych posílil kadenci závěrečných obrazů (už to ztrácelo šťávu) a budu pevně věřit, že Milan Šotek se udrží být sám sebou, neboť náznaky kopírování stylu jistého fenoménu tam přece jen má. A doktor Struna v Ivanu Luptákovi má vskutku neobyčejný herecký výraz...
