PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1247)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 15.5.2016)
Populárem vysokého stylu je tato inscenace, na jejímž počátku stál nápad převést na jeviště „nedramatizovatelný“ bestseller o nekonečné rozdílnosti mužů a žen. Vše, co uslyšíte a uvidíte, JE pravda. K převedení na jeviště posloužila nepříliš složitá výchozí situace, od které se proud skečů, překvapení a písní (o vtipné texty není nouze) odpíchne. V případě potřeby se přenášíme přes oslí můstky, ovšem s elegancí; Miroslav Hanuš vsadil na „vtipná řešení“, opřel se o kreativnost herců a sám disponuje režisérskou schopností, která celku dá revuální šarm.
(zadáno: 15.5.2016)
Pod kůží zarytá Krobotova dramatizace s (po mém soudu) absolutním postihnutím pojmu „oblomovština“ ve vší té tísnivosti a hereckým výrazem Ivana Trojana... se v Dlouhé připomněla. A to je špatně. I patnáct let poté srovnáváte a inscenace Divadla v Dlouhé vám přijde jako provinční záležitost. Přitom není špatná a Michal Isteník také, byť poněkud urputně, předkládá esence oblomovštiny (kterou nakonec najdete i jinde). Tato dramatizace, která je v dobrém smyslu slova taková netečná, snad záměrně nepřináší odpovědi, a tím dráždí. Platforma pro ironii a groteskní škleb zůstala však nevyužita.
(zadáno: 21.4.2016)
(zadáno: 19.4.2016)
(zadáno: 17.4.2016)
Vystačí-li váš komediální apetit s příběhem, který není ničím víc než rozvitou anekdotou (jejíž pointu odtušíte hodně brzy), s gagy, jež si autor, sám herec, přihrává sobě, zklamáni neodejdete. A jistě, na jevišti je skvělá dvojice, která je v tomto žánru jako doma. Vděčnější příležitost, text už je tak napsán, má Radek Holub, který ji využil naplno.
(zadáno: 17.4.2016)
Tohle je na užaslé pomlasknutí, jak ten herecký potěr Čechovovi, resp. jeho postavám rozumí (jistě i díky pedagogům K. Frejové a T. Petříkovi), a jak to umí předat divákovi přes emoce, klíčový předpoklad úspěšné čechovovské variace, kterou navíc oživil nápad s hereckým prohazováním postav. Jak to tak u studentských projektů bývá, ne všechno bylo herecky dokonalé, naopak některá jména bude dobré si pamatovat.
(zadáno: 14.4.2016)
Pádnou odpovědí na extrémistické tendence ve společnosti a stejně tak na nevědomí plynoucí z přehlížení historické paměti je tato dramaturgie. Vznikla inscenace se silnou výpovědí (k níž se dobere až dokumentárním způsobem), méně však antickou drásavostí a metaforičností, kterými se vyznačuje předloha. Režie i ústřední protagonista (parádní výkon Jana Teplého ml.) volí řadu „stravitelnějších“ prostředků. Aueho oči nejsou dýkami, vyprávějí. Probodnutý divák by už jaksi nemusel znovu přijít, ale takové divadlo by hned získalo maximální punc.
(zadáno: 14.4.2016)
Po pravdě, tato hra nenabízí až tolik zábavy, jak se z anotace může zdát. Ne proto, že by nebyla zábavná, důvodem je spíše to, že jakmile dramaturgie s režií v ní jen zlehka vstoupí na tu jedinou možnou cestu k divákovi, tedy řízné akcentování paradoxu, kdo je tady v tomto světě skutečným bláznem či zkrátka outsiderem, zbude tomu jen atraktivní obálka. Do docela nevděčných pozic se tak dostaly nové herecké posily MDP a jestli někdo z herců zaujal trefou do „bláznovství“, tak to byly dámy Diana Šoltýsová a Veronika Gajerová.
(zadáno: 14.4.2016)
Poslední inscenace „východně orientované“ Komedie bezděčně podtrhla jeho největší slabinu - bez zdatné režie není divadla. Horkou jehlou ušitá inscenace (což bylo přiznáno) pracuje s navozováním surreálných obrazů, které v kombinaci s fakty sestavují příběh kdysi skutečně existující radikalizované skupiny, falešného myšlení, spasitelských syndromů a hlavně teroristického konání. Oběť je pak personifikovaná člověkem-Veverkou. Místo mechanismů zla či psychologické rozehrávky jsme svědky jen řady ilustrací, děsu z výstřelů a mizerného (režijně nekočírovaného) herectví nových tváří v DK.
(zadáno: 28.3.2016)
Interaktivní modelování tématu manipulace mě svou přímočarou a do extrémů přivedenou formou neoslovilo. Ale bylo to zajímavé...protože kde jinde uvidíte výprask herečky, aby tatáž si pak podmanila poslušné psíky z (dobrovolných) zájemců z publika. Jestli nakonec nebyla nejpozoruhodnější hravost (či diagnóza) publika, pro co se jednotliví diváci rozhodli ve volné interaktivní části. Před tím divadelnosti bylo pomálu, zaujala jen schopnost Jakuba Čermáka pohrávat si s publikem a jeho pohotové i vtipné reagování na vzniklé situace.
(zadáno: 28.3.2016)
K této inscenaci by měli dávat Návod k použití. Co tím chce autorka říci, se mi dešifrovat nepodařilo, kromě obecných úvah o jakémsi žití ve virtualitě. Inscenace mě neustále zaváděla na slepé koleje (ano, potřebuju si zdůvodňovat, co se to děje na jevišti) a především nedala odpovědi, proč dramaturgie činohry ND po tomhle sáhla (a proč diváka mučí dvěma hodinami deset bez pauzy). Aby nebyla mýlka, vše ostatní mě pohltilo, práce režisérky s prostorem, scénická hudba (!) nebo některé herecké sekvence, jenže když si pár dní po zhlédnutí těchto zmatečných rovnic nic nepamatujete, je to těžký...
(zadáno: 28.3.2016)
Proti této opulentní divadelní hostině, která krásně ironizuje (co taky jiného si s tímhle materiálem počít) zašlou, ale půvabnou veršovánku, se těžko najde protestující hlas. Daniel Špinar bravurně zvládá velký prostor a jeho práce se symbolikou je pastva pro vnímavého diváka. „Operní“ stylizace nebylo ani málo ani moc (i když deklamace Patrika Děrgela se mnohým už může jevit jako přemodulovaná). Více zaujmou výkony Jany Pidrmanové, Vladislava Beneše či Radúze Máchy. Té inscenaci však chybí racio, zato těch drobných Špinarových ego-ornamentů až vlezlostí přebývá.
(zadáno: 24.2.2016)
Před lety cool pro otrlejší, dnes spotřební zboží. Produkce Divadla Kalich neriskuje ani v nejmenším, přivedla totiž na své jeviště atraktivní obsazení, na což diváci budou slyšet. Režie uchopila tuto černou grotesku s patřičným rozmachem, citem pro trefování point a nezveličováním situací. To je pro inscenování Lettsovy hry možná větší výhra než v případě dávnější hyperbolizované inscenace režiséra Michala Langa. Vynikne tím obraz „nepovedených životů“ těch smutných hrdinů. Koho zas až tak nebere lákadlo „hvězdného obsazení“, bude paradoxně nejvíce potěšen výkonem Anny Fialové v roli Vicki.
(zadáno: 21.2.2016)
Divadlo Kampa má zvláštní auru. A to mimořádné herectví dvou velkých dam, Blanky Zdichyncové a Marcely Nohýnkové, prostě musíte vidět. Svěží konverzačka v sobě ukrývá moc pěkné poselství, jejím kamenem úrazu je však ta detektivní zápletka. Dramaturg by asi volal po jejím zjednodušení, aby její nepravděpodobnost nedevalvovala onen kontrastní vtip primární konstrukce tohoto malého (určitě ne nemožného) příběhu.
(zadáno: 21.2.2016)
Tento komediální diskurz o mužské sebestřednosti a (málem) konci jednoho dlouholetého přátelství se v Divadle Bez zábradlí potkává s interprety, kteří jsou ve vodách rychlopalné konverzačky, kde je nutné přesně trefovat pointy, jako doma. Důvodem k návštěvě představení ale už může být fakt, že Art (Obraz) je skvěle napsaná hra.
(zadáno: 21.2.2016)
Talentované, sympatické a herecky zdatné je ypsilonské mládí. Radost pohledět, jak se spolu s bardy zhouplo na vlně encyklopedického hesla SWING, který má Ypsilonka v krvi od samého počátku. Snad se brzy dočkáme i vlastní generační výpovědi, jelikož přehlédnout, že to bylo jen hodně dobře naučené (inu, pedagogem je Miroslav Kořínek), zkrátka nešlo, zejména když večer počítá s hostem, kterým na mé repríze byla první dáma českého jazzu Jitka Vrbová. Swing je i cítění, stav ducha... Pásmo sestavené Janem Schmidem osciluje mezi závažnějšími tématy i prostou gagovou rozverností, bude vás bavit...
(zadáno: 21.2.2016)
Junák, Mach, Pekar, Apolenář, Štěpán, Gazdík, Vitázek, Slanina, Ondříček, Herfortová, L.Kolář, Coufalová, Gajdoš, Skálová, M.Kolář… Velkolepě koncipovaný muzikál mě zklamal hudbou a méně logickým libretem, které musí posloužit dramatičnosti a postihnutí mozaiky osudů při takové dějové lince, kdy divák čeká „na ten zlomový moment“. Režii se daří obrousit patos mnoha situací, aby finální dojem byl pod vlivem obecného podobenství o potrestání lidské pýchy a přinesl katarzi. Od herců MdB opět můžete očekávat vysoký standard ve všech složkách muzikálu, zaujme i scénografické řešení inscenace.
(zadáno: 20.2.2016)
(zadáno: 29.1.2016)
Ač jsem nebyl trefen calembourkou, vše ostatní mě jedním slovem zasáhlo: slovní ekvilibristika (která opět zasypává sebe samu a často padá pod lino), veselé či naopak jímavé písně (ta o labuti je nádherný klenot, prosím pěkně!) a ty drobné či větší herecké kreace, které dají vzpomenout na dobu dávných text-appealů. Dotažené to není ani náhodou, herecky bezprostřední (i ve vztahu k divákům) ano. A je to divácká radost, když jste svědkem něčeho, co baví herce v každém okamžiku.
(zadáno: 29.1.2016)
Nezdá se mi, že byl naplno využitý potenciál hry (hra o přátelství, na kterém ale v inscenaci nestojí důraz?). V té hutné palbě dialogů i situačních momentů jako by chyběl kamínek, který dostaví celou mozaiku. Přesto jsme svědky poutavé groteskní inscenace silně hořkého obsahu (téma krize středního věku už je zkrátka takové) a o vysoké herecké úrovni nepochybujte. Nejvíce divácky vděčná úloha připadla Jiřímu Langmajerovi, který v roli Jardy vystřídal Jana Dvořáka. Proti budějovické inscenaci se na Palmovce ještě sympaticky krátilo, ...až se neuhlídalo, jak zarezonuje ten závěrečný zvrat.
(zadáno: 26.1.2016)
První odtažitá, druhá jednoduše geniální a třetí část poněkud utopená v opulentně řešeném prostoru. Ačkoli fragmentování celku moc neprospívá, téma manipulace a moci nebo cestičky naše ke stádnosti byly prezentovány zajímavě, neprvoplánově a s výpovědní silou.
(zadáno: 26.1.2016)
Zábavná a sebeironická cesta krajinou ženské psýché se opírá o drobná gesta, výstižné grimasy, pohybové vzorce, čili bravurní interpretaci, ale zároveň je svázána poněkud chaotickým scénářem, obecnou dramaturgickou hmotou, která celku spíš podlamuje kolena, než aby byla výpovědí. A to je důvod, proč mě inscenace moc nebavila. Závěrečná nevtíravá aktivizace diváků však patřila mezi ty nejzajímavější (a nutno dodat i nejzábavnější), jež jsem kdy na divadle potkal.
(zadáno: 10.1.2016)
Moderní dramaturgie by měla být vůči těmto hrám, jejichž stavba si libuje v nekoncizním (a únavném) vyprávění, nekompromisní. Myslím, že mistrovské a do detailu promyšlené herecké drobnokresbě by to dokonce prospělo. Iva Janžurová v roli stárnoucí divy je famózní, ale soustředění na litanie textu bylo přece jen patrné, přičemž dalo se to eliminovat, nejen škrty. Retrospektivní pohledy se opírají i o výkon Igora Orozoviče, jenž ani zdaleka není Ivě Janžurové jen pouhým sekundantem. A nakonec by mě zajímalo, jestli obrácený pohyb nebeských těles v projekci je geniální záměr, či chyba :)
(zadáno: 6.12.2015)
Neuvěřitelné, co tihle školou činoherci ve svém založeném souboru prokazují za schopnosti. Výrazově průzračná a magnetizující pohybová férie vystupňovaná od útržků k hromadné zábavné choreografii. Veselé skoky začínají mít těžkou konkurenci... :) Negativ je ryzí trochu tematizovaná pohybovka, divadla v tom moc nenajdeme, ale je to krásné, má to vtip. Pohybový rej, famózní zpěv Terezy Krippnerové, hudba Bohuslava Martinů...a jeden výtvarný artefakt, jehož význam (zaujat spíše tím vším ostatním) jsem nepobral.
(zadáno: 6.12.2015)
Je „ypsilonský“ princip montáže a autorského budování na zkouškách nepřenositelný? Irelevantní úvaha. Inscenace o zapomenutém novináři je promyšlená a cenná v tom, jak je postavená na konfrontaci se současnými médii. Ba co víc, determinace současnosti (pracuje se s čistými reáliemi) se projevuje čím dál větším zabřednutím do novinářských žump. To je funkční stavba kdekoliv. Problém bohužel nacházíme jinde: Ačkoli Martin Hruška za pomoci dokonalé výtvarné spodoby pracuje s gestem vpravdě cyranovským, inscenace se vůbec nepotkala s prostorem. Na velké jeviště to prostě nestačí.
