PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1247)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 29.9.2025)
Elegantní provedení ikonického díla, jímž na české poválečné jeviště vstoupil žánr muzikálu, nepřináší, jak by se čekalo, divadlo ve veřejném závazku, ale scéna fungující na komerčním principu. Sázka vychází. Kromě dobře odvedeného řemesla ve všech složkách inscenace, je tu stále kongeniální přepis Voskovcem a Werichem. Za kratší konec tahá jen poselství příběhu, jemuž „moderní“ divák asi již nerozumí. K roli Čochtana se vrací Petr Jeništa, je neodolatelný vlastně i v té protivnosti své postavy, k níž našel originální klíč. Jako rázná a upřímná Káča se zaskvěla Dagmar Křížová, vynikající je taneční výkon Karolíny Poláčkové v roli němé Suzan.
(zadáno: 15.9.2025)
Marně pátrám, zda jsme někdy na jevišti byli svědky tak vyhroceného střetu reality a iluzí, zároveň s mužským šovinismem. Režisérka zachází skrze slavné drama do surovostí, dialogických i fyzických konfliktů, z nichž vnímáme autenticitu, sledujeme také nekompromisní obraz kauzálních nesnášenlivostí i závislostí. Pavlína Hejcmanová přivádí Blanche na jeviště jako padlého anděla, růži, co se má rozvinout, ale nelítostnou rychlostí vadne. Extrapolace příčin je možná až příliš překotná, má však v jejím podání sugestivně uvěřitelnou podobu. K divadelní události významně přispívají i výkony Jitky Hlaváčové (Stella) a Jiřího Hejcmana (Stanley).
(zadáno: 22.8.2025)
Ve scénografické monumentalitě severské nábytkové skříně se rozehrává retrospektiva zvláštního vztahového příběhu. Zdráhali bychom se uvěřit, že je to reálná autobiografie, jelikož autor z ní vychází jako trochu hňup, ztroskotanec v moři citů a svého ega. Zpověď podle všeho jde přes myšlenky, nitro, cosi nepřiznaného, v některých situacích se jistě pozná i příkladný muž od rodiny, co si myslí, že „nebojuje“. Obsazeno Miloslavem Königem a Simonou Lewandowskou, kteří v řadě momentů předloží nejednu přesnou „scénu z manželského života“. Postavy jsou vedeny na lehce ironizující souběžce a na režiséra Jana Mikuláška překvapivě v civilním uchopení.
(zadáno: 22.8.2025)
Inscenace neobyčejného textu divadelníka z amatérské sféry dává pádnou odpověď na zpochybňování životaschopnosti Ypsilonky. Na profesionální výsluní jako druhá (po Městském divadle Zlín) posunula hru s komediálně černým, postupně až bizarním obsahem, který ale především je výmluvnou sondou do ležáckého světa odcházení a do hlav navštěvujících potomků. Režisér Petr Vacek spolu s herci našel rovnovážný balanc mezi hraničním humorem, neshazováním tématu a výpovědí o něm. Dojde i na nostalgicko-melancholickou notu (v Y samozřejmě zároveň hudební). V neobvyklých rolích seniorek s břitkým slovníkem září Lenka Termerová a Lenka Šebek Loubalová.
(zadáno: 22.8.2025)
65 % Zápletka pro lehkou komedii jako dělaná: dospělý syn vyrobí milostný malér, jeho tatík to světácky (a nepříliš obratně) žehlí, aby nakonec vše musely zachránit malé chytré lži (aneb matka vždy pozná a ví si rady i v nepříjemných situacích). Rekognoskace povah a bravurní dialogy zdobí nejedno dílo Joe DiPietra. Hra je příležitostí pro komediální herce, Robert Jašków si postavu Billa užívá, baví publikum, a Petra Špalková v roli Alice se může pasovat na královnu point a teček v debatách. Inscenace, která otevírala další ročník Letní scény pod žižkovskou věží, mohla divákovi méně nadbíhat, ale u takového žánru asi zbytečné řešit.
(zadáno: 22.8.2025)
65 % Některá přání snad ani nevyslovovat, protože se mohou dostat do bizarní konstelace okolností a náhod. Přání se totiž plní. Mírně švihlá zápletka, která svede do jedné místnosti profesorku a jejího dávného studenta, je ku potěše divákově pikantní, více mě však zaujal ten živý (a neokoukaný) styl vršení komediálních situací, které mají tak blízko ke křehkosti a přesahům. I to odkrývání minulosti je vedeno zručnými autorskými cestami. Vsadilo se na mezigenerační hereckou partneřinu a sázka vychází. Dokonce se zdá, že jevištní živel Jany Paulové se drží v úkroku zpátky, aby vyniklo charisma a komediální talent jejího kolegy Marka Němce.
(zadáno: 22.8.2025)
„Vy jste tady vod toho?“ Dotaz, který zaslechnete i jako nakupující v hobbymarketech celkem často. Nápad vystavět na pohledu do zákulisí těchto prodejen divadelní inscenaci (vychází ze skutečných deníkových zápisků) vede k přesvědčivé studii posunutého vnímání i elementárních věcí, lidské ztracenosti a frustrací. Vyznívá to absurdně a zábavně, ale je to do jisté míry zrcadlení rozdělené společnosti, evoluce pozpátku aneb jedinců, co zfušovali své životy a dopouští se blbostí, jež nikde nevyreklamují. V ospalejším rytmu bez gradace defilují různé obrázky, nápadité v rámci minimalistických možností. Figurkaření Jakuba Žáčka si opět zamilujete.
(zadáno: 22.8.2025)
55 % Fragmentovaný sled obrazů s citací poměrně složitého díla, jímž Eliotova básnická skladba je, s decentním průchodem Dona Quijota tím vším (v určité logice opření o víru a naději), je pro diváky atraktivní v tom, že je usazen ve Státní opeře na jevištní točně a je posouván k ději-neději. Občas mu něco v diagonále uteče, stejně tak slova v akusticky paradoxně problematickém prostoru. Soustředěné je to spíš na originální formu a emotivní působení obrazů než na obsah a jeho výklad. Rozpoznáme i další citace. Prvky odlehčování organicky moc nepůsobily. Dona Quijota (kongeniální typ Vladimíra Javorského) je málo, ale inscenace ho má ve štítu…
(zadáno: 22.8.2025)
65 % Svéráznou fantasy, ve které hlavní hrdina jde životem naopak, dramaturgicko-režijní koncepce předkládá zprvu s hraničním situačním i slovním komentářem, což může způsobovat cukaturu u některých diváků. Příjemný ten pohled vlastně vůbec není. A zároveň si vše „komplikuje“ tím, že děj prokládá dobovými songy, na něž musela padnout minimálně polovina přípravy. Tato výplň kouzlí úsměvy. Protikladnost je princip předlohy i metoda inscenace, která nekompromisně pokládá řadu otázek, počínaje předsudky a očekávání okolního světa vůči jedinci. Vojtěch Franců v nezvyklé roli září, nicméně v Rokoku se odehrává zejména kolektivní práce.
(zadáno: 22.8.2025)
Z mého pohledu viděny spíše konceptuální pokusy o uchopení určitého vějíře témat než výpověď o nich. A je to škoda, slibuje-li anotace náhledy na ženství, svobodu či překonávání stereotypů. Pohybová vyjádření vycházela z různorodých dispozic aktérek a sekvencím, byť některé nepostrádaly poutavost nebo měly jasnější kontury sdělovaného, chyběla jednotící či gradační linka. Nakonec shledáme, že základním vzorcem inscenace je totiž sázka na individualitu, která princeznovský pokojíček ukáže v mnoha identitách, rozhodně nejen růžových a klidných. Tvůrkyně pak jako závěrečný obraz logicky spatřují v návratu ke kořenům a ženské pospolitosti.
(zadáno: 22.8.2025)
Zdivadelnění dalšího (málem zapomenutého) hrdinského eposu, jehož dějištěm byla naše zem. Příběh Josefa Serineka nynější optikou působí až fantaskně…nebýt to pravda. Vyprávění je to, jak v Minoru dobrým zvykem, hravě poetické, byť nevyhýbá se, vzhledem k tématu, ostřejším scénám. Uplatňují se různé principy, jak situačně ve zkratkách ztvárnit to, o čem se v divadle obvykle nehraje. Snaha o maximální autenticitu vedla k obsazení titulní role nehercem (roli „Černého partyzána“ ztvárňuje reportér ČT Richard Samko) vychází tak napůl: textu má nakladeno až moc a divadelní řeč je disciplína přetěžká. Přesto klobouk dolů před odvahou do toho jít.
(zadáno: 22.8.2025)
Na půdorysu golemovské a faustovské legendy vznikla hravá inscenace, jen obsažených motivů se může zdát příliš. K prostupování mezi nimi by však měly stačit určité znalosti a naladění na kombinační tvar. Zacílení na pokušitelské svody či pošetilá stvořitelská počínání mu dává jednotící nadčasovou linku, přesto méně by asi bylo více. Jako by ani tvůrci neodolali různým pokušením :) Podívaná je to scénograficky nápaditá, přispívá k magii více než scénář (a pozor v závěru!). Inspirační „rozjetost“ herci samozřejmě využijí k divácky vděčným adaptacím historizujících figur, s improvizační chutí byl využit i prostor pro práci s klasickou loutkou.
(zadáno: 22.8.2025)
75 % Inscenace těžící z parťácké souhry. Sázka na obsazení této trojice herců, kteří se znají a přátelí od školy, jednoduše vyšla. U nás již zdomácnělou hru francouzské dramatičky rozehrají s obdivuhodnou přesností, jež si žánr (a zápletka) žádá. Nejde jen o konverzační rámec a komediální etudy (rozhodně nemůže chybět aspoň jeden výstup Michala Dlouhého, jenž zvedne diváky ze sedadel i za cenu hercova zbrunátnění na dlouhé minuty), aktérům se daří zprostředkovat všechny ty další, křehké roviny hry, ať je to otázka středního věku, živočichopis tří odlišných povah nebo jak ve vteřině a na základě čeho se může něco rozbít letité přátelství.
(zadáno: 22.8.2025)
Rita - Divadlo Metro 60 %
65 % Křehký i rázný sourozenecký duel. Přestože konfliktně nahlíží na otázku důležitého rozhodnutí, autorka jej obdařila přívětivým humorem a jako klíč, co může proměnit vektor pohledu, použila domácí čtyřnohou přítelkyní Ritu a její odchod do psího nebe. Hra španělské dramatičky obsaženým tématem dá vzpomenout na jedno známé dílo jejího francouzského kolegy F. Zellera. Režisérka Viktorie Čermáková inscenaci postavila na jevištní partneřině Jitky Ježkové a Filipa Rajmonta, jež své postavy vedou v civilní a emoční přesnosti. Inscenace, ač skromná na jiné prostředky, potvrzuje proměnu dramaturgie Divadla Metro do smysluplného směru.
(zadáno: 22.8.2025)
75 % Tudorovské královny pohnutých osudů vtrhly na plzeňské jeviště a výsledkem je energická, rovněž emocionální show, ke které stačí vlastně málo: řevnivý i neskutečně vtipný souboj šestice dam (a to ještě máme smůlu, že neznáme nuance ostrovní historie), gestické či jiné znakové identifikace královen a samozřejmě chytlavá říznější hudba (4členná dívčí kapela naživo). Jede se na efekt, jemné provokace a odzbrojující nadhled na předložené téma. Velice mě bavila propracovaná pohybová stránka. Alternace jsem shledal vždy nějak osobité a většinou interpretačně silné, koho vyzdvihnout? Za mě Andreu Holou, Vendulu Příhodovou a Felicitu Prokešovou.
(zadáno: 22.8.2025)
Odstylizovaný, přímočarý a s použitím dnes již opomíjeného překladu. Takový je Kašparův Lear. Obdržíte Shakespeara ve formě odkazujícím k dřevním dobám divadla. Do značné míry v tom je, že inscenace je aranžovaná pro hraní v exteriéru, čemuž přispívá i citlivé krácení. Titulní role byla svěřena Tomáši Kargerovi, jenž buduje svého Leara v nijak strojeném divadelním zpodobnění, přesto jde o uvěřitelnou studii rozkladu stárnoucího pomýleného bouřliváka. Inscenaci by se mohl vytknout matný výklad obsahu dramatu, na psychologické podhoubí dalších postav se také mnoho důrazu nedalo a záměr stavět na slovu a interpretaci měl ve výsledku trhliny.
(zadáno: 22.8.2025)
Když znáte práce „specialisty na Ibsena“ Jana Nebeského, jeho re-interpretační styl zpřítomňování postav, iniciační zasazení do moderních kontextů a chytré krácení těch litanií, zarputilá tříhodinovka Martina Františáka a dramaturgyně Johany Součkové pak snadno vede k postesknutí…PROČ TAKHLE!! Témata, jako čištění lží údery pravdy, drobnohledné rozkrývání podstaty něčeho nemocného okolo nás a dalších metaforických linek, jsou podány v nestravitelném (rozvleklém) formátu. Výkon Tomáše Petříka v partu Hjalmara shledáme heriockým a úkolu vyobrazit Gregersovu až infernální podstatu se skvěle zhostil Jacob Erftemeijer. /Edit: Již se krátilo./
(zadáno: 22.8.2025)
Sáhlo se po slabším textu známého amerického komediografa, kde ze tří aktovek má větší grády jen ta poslední. Tři hořkosměšné variace „z manželského života“ odehrávající se v jednom hotelovém pokoji v různých časech budou vždy vděčnou d vyplnit repertoár oddechovkou, která ale mnoha divákům už přijde taková…vyčpělá, navzdory tomu, jaké nefunkčnosti demonstruje. (Důvod, proč se to přesto nasadilo, znám.) Kdo se nechce na předvídatelných stavbách aktovek unudit, nezbývá mu, než se přeladit na herecké výkony (zejména Josef Carda se v žánru pohybuje jako ryba ve vodě) a zákonitosti konverzačky, resp. z čeho plyne její „staromódní“ zábavnost.
(zadáno: 22.8.2025)
Setkání se mrazivým textem, který by měl patřit do hledáčku mainstreamových divadel disponujících komorní scénou. Dotýká se s lehkým sarkasmem, i přes fiktivnost dialogu, zásadních témat, jež modelují naši dobu a jsou v animozitě k pohodlnému setrvávání v ní. (Dramaturgické ošetření eliminovalo popkulturní odkazy s pouze místním zakotvením.) Autor prokazuje všeobjímající, nejen rešeršní znalost vztahující se k osudu Kurta Cobaina a jeho rozčarování z jednoduchého přijímání své tvorby. Označení jako site-specific je samozřejmě přehnané a režijně mohla být herecká práce dotaženější, přesto doporučuji tuto hru a výkony obou aktérů neminout.
(zadáno: 22.8.2025)
Výročí sto let od vydání Krakatitu připomněla vršovická scéna jeho jevištní adaptací. Dodo Gombár spolu s autorkou adaptace Věrou Maškovou převyprávěli příběh o vynálezci Prokopovi (a jeho objevu schopným vést destrukci světa) střihovou, velmi sevřenou a až intimní formou a v komorním osazení. Otázka odpovědnosti vědce za takové stvořitelské dílo se prolíná s jeho existenciální situací - ta je nahlížená v plné síle zejména při dialogu s mecenášem anarchistů. Ondřej Černý jako Prokop nebo Týna Průchová (různé postavy) hrají s velkým nasazením, režie přivádí na scénu i pohybovou roli Kočky, jejíž symbol není příliš jasný (vědomí krakatitu?).
(zadáno: 21.8.2025)
Milé oživení plenéru divadelně-pohybovým pohledem na instituci, která se přežila. Struktura skečů čerpá z charakteristického prostředí, kdysi tak idylického, a typických situací. Duo Bratři v tricku předvede lecjaký kousek, včetně využití tandemového bicyklu. Nejvděčnější asi je žonglérské ztvárnění hektických náporů, kdy balíky se vrší a razítka bouchají… Ne vše vychází stoprocentně, inscenace však dokazuje, že k poutavé podívané stačí nápad, výmluvně výtvarný výraz figur a novocirkusový um, co se dá aplikovat na podmínky exteriéru.
(zadáno: 21.8.2025)
Autorský, lehce kafkovský pohled na člověka, jehož z pohodlného systému poslala fatální nehoda na okraj, do bezvýznamnosti. Tedy jestli to spíš nebyla trochu karma. Ten příběh baví naivní zarputilostí pana B. a jeho věčným optimismem (v kontrastu s realitou samozřejmě), plynoucím z nejedné současné mantry o úspěšnosti. Vyprávěni používá bizarní slovosledy, resp. zajímavě ložené důrazy. Celou inscenaci táhne výkon Kryštofa Bartoše…a stále přesvědčivý úsměv postavy, jenž buduje tento epos. Divadelní nahlížení Michala Háby na sociální téma a vykreslování situací mi úplně nekonvenovalo, přesto formu inscenace shledávám jako velmi originální.
(zadáno: 21.8.2025)
Souřadnice původního Swiftova díla jsou divoce transkribovány, jeho satirický nádech je přetočený (ono se to nabízí) do přímé analogie konfliktu vyvolaným ruskou zločinnou agresí. Zasazení do přímých příměrů a obrazů na sebe nenechá dlouho čekat. Poetiku dialogu heroicky nezlomeného otce s malým synem (realistická loutka „dabovaná“ Pavolem Smolárikem) vyruší neobratné zpěvní texty a hadrové loutky Liliputů, u nichž iluze jaksi nevyšla. Spitfirovská estetika často decimuje diváka jevištním chaosem, nesrozumitelností křiků, zpěvů i výtvarné ambaláže. Ano, závěr s loutkou koně v životní velikosti (Hvajninim a zároveň duše maminky?) je krásný…
(zadáno: 26.6.2025)
55 % Zbytečně dlouhý shakespearovský digest. Lze se opájet svébytnou variací, s esencemi postav, prostředí nebo zápletkových modulů. Necítíme z toho epigona, ale velkého znalce díla W.S. Dojde i na řadu odkazů na konkrétní hry. Konfrontace rozbíhavých principů mužského a ženského světa je nadějná po ty chvíle, než se poetické zkratky začnou zadrhávat v plytčích nebo natahovaných pasážích. Energii
(skvělých!) herců zmarňuje místy patrný boj s naplňováním režijních pokynů, možná šlo i o neporozumění. Exprese (a textu) je naloženo příliš. I přes nutnost zachování slovní ekvilibristiky toto je materiál na rozvitou anekdotu kratší stopáže.
(skvělých!) herců zmarňuje místy patrný boj s naplňováním režijních pokynů, možná šlo i o neporozumění. Exprese (a textu) je naloženo příliš. I přes nutnost zachování slovní ekvilibristiky toto je materiál na rozvitou anekdotu kratší stopáže.
(zadáno: 9.6.2025)
Drzý apokryf, v němž středobodový není H, ale Ofi, divoce rozehraný v gestech i vyostřených replikách, determinuje bez příkras stav rozkladu rodiny, a kam až to vede. V Rálišově originálním přepisu postavy z Hamleta zamířily do současnosti a servírují v žánrově nesevřeném (což nejspíše bude vytýkáno) tvaru modely chování. Šílí, radikalizují se, mstí se…, a tak dále. Obrázek je to drsný i absurdní. Herectví je niterné (výborné výkony Rosalie Malínské či Beáty Kaňokové) nebo vybuchující a vedené na histrionské hraně (svérázné uchopení Polonia Tomášem Pavelkou – mě bavil nesmírně!). Do „nálad“ vtahuje pozoruhodná hudební rovina inscenace.
