PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1254)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 25.10.2025)
Ratajský, Háma, Kopta, Pecha, Pazderková. Tato hudební komediální jízda se slibně rozjíždí do momentu, kdy už těch posbíraných klišé začne být příliš a začne se používat humor, který není o tom více vědět nebo znát ze života. Ani ne toho taťkovského, scénář propere (prvoplánově) spíše téma středního věku. Po pauze se libreto rozsype zcela a na své si přijdou ti, co mají rádi, když je to náležitě crazy. Hudebně Ondřej Brousek tento komorní muzikál staví na žánrové pestrosti, také vytěžující kdeco, která protagonistům dává poměrně obtížné party. Něco vychází, něco ne. Důslednější práce se zvoleným tématem, nejen s gagy, by všemu jenom prospěla.
(zadáno: 25.10.2025)
Příběh o velikosti lidství, zarputilého lišáctví a empatie, s výsledkem 669 zachráněných dětí. Ale také ostré nasvícení zmetků náhle přičichlých k moci. Počin přesahující rámec divadla. O muzikálovou formu tolik nejde, však také hudba Daniela Kyzlinka neexhibuje, nevrývá se do paměti, jen spoluvytváří nálady. V lineárně vedeném libretu je fokus namířen jednak na postup a způsob myšlení mladého Nicholase Wintona (soustředěný a precizně vystavěný výkon Marca Salvadoriho) a jednak na příběh normálním životem žijící židovské rodiny, jedné z tisíců: Lukáš Janota a Johana Gazdíková jako Stránští předkládají procítěnou studii ohrožení a síly.
(zadáno: 24.10.2025)
Inspirováno poetickým Poláčkem k bláznivé hudební komedii. S Edudantem a Francimorem si užijete rozdováděnou jízdu a jelikož scénář je překombinovaný, tak i dlouhou. Radujete se z výtvarného zpodobnění obou čarodějnických kluků (skvělý Josef Fečo a poněkud přehrávající Filip Hořejš) i zkoumáte nápaditost přetékající stavebnicové scénografie Dave Bensona. S hudebním stylem pro rodinnou inscenaci se Noid nemazlí, jede si, co umí. Fantazie a slovní ekvilibristiky na straně jedné, na druhé nutno strpět i řadu nesnesitelně ječivých (princezny) nebo hřmotných (Ernesto Čekan) výstupů a jiných expresivních zkratek. Inscenace je až protivně neučesaná.
(zadáno: 22.10.2025)
Pocta žánru s velkou pražskou tradicí? V režijně zpackané podobě a bez vnitřní logiky to nemohlo vyjít. Revue je dramaturgickou záhadou, byť známe specifika burlesky. Tady nefunguje ani parodizování, část castu nedisponuje potřebným charismatem. Pásmo poslepovaly různorodé sorty „umění“ a pár výkřiků scenaria. Vedle zdařilých čísel (pohybově a výtvarně dokonalý R. Bruner, nebo novocirkusový let) je to natahované panoptikum pseudoumu (neřešme, to patří k žánru), včetně zpěvů. Objevil-li se náznak tématu, postava s příběhem, přerušeno. Roztančený kabaretiér nemá co přesahově komentovat. Show nemá závěr a možná ani neví, kdo má být cílový divák.
(zadáno: 29.9.2025)
V lese ztracenému Šimonovi pomohou zvířátka, když on pomůže jim. Banální výchozí situace přeroste v napínavý příběh, který trojice loutkoherců rozehraje způsobem velice akčním, až nechápete, co se za ústřední kulisou děje „za manévry, přeskoky, možná i srážky“. Postupně jsou odhalována její prostorová tajemství, sloužící ději i drobným gagům, loutky samotné jsou pak nositeli poetického výtvarného výrazu této loutkařiny. Jednoduchý příběh do poučných archetypálních rovnic zahrne zejména téma outsiderovství nebo i formujících základů, jež pohodlnost doby spíše deformuje. Také odcházíte motivováni dohledat si v encyklopedii, co je to urzon.
(zadáno: 29.9.2025)
Nakouknutí do světa fake news se odpíchne od inkvizičního odmítání pravdy z důvodu nízkého stavu lidského poznání. Naskakování na falešné zprávy je téma jako hrom, materiálů o manipulaci, nebezpečném přetavování pravdy v jiné konstrukty by vydalo i na tříhodinovku a o zábavnost by bylo postaráno. Tato inscenace jen rychle zamíří k jedné často zpochybňované situaci (přistání Američanů na Měsíci), což je příležitost k rozehrání poutavého objektového divadla, v němž sebemenší detaily zprostředkuje kamera. Iluze (a metoda, jak to udělali) je na světě. Má-li inscenace posloužit jako platforma či výkop pro debaty třeba s učiteli, cíl splněn.
(zadáno: 29.9.2025)
Hra, která není přímo dokumentem, jen umělecky přetavuje sled událostí a v nutné zkratce přeloží princip zrodu jednoho diktátora. Tvar je postavený na duelu lídra oligarchistických struktur Ruska ne až tak dávné doby a nenápadného muže v pozadí, který chybou, podceněním jimi byl instalován k moci, která se časem promění v absolutní. Viktoru Kuzníkovi stačí drobná okouknutí chůze a stylu k mrazivě autentickému provedení mladého Putina. Mistr taktiky Berezovskij podle zdrojů byl vybuchující cholerik a kterého je všude plno (tak ho skvělý Tomáš Šulaj i hraje), ale brzy v tomto duelu bude tím prohrávajícím. Celek je ovšem jednou velkou analýzou…
(zadáno: 29.9.2025)
Elegantní provedení ikonického díla, jímž na české poválečné jeviště vstoupil žánr muzikálu, nepřináší, jak by se čekalo, divadlo ve veřejném závazku, ale scéna fungující na komerčním principu. Sázka vychází. Kromě dobře odvedeného řemesla ve všech složkách inscenace, je tu stále kongeniální přepis Voskovcem a Werichem. Za kratší konec tahá jen poselství příběhu, jemuž „moderní“ divák asi již nerozumí. K roli Čochtana se vrací Petr Jeništa, je neodolatelný vlastně i v té protivnosti své postavy, k níž našel originální klíč. Jako rázná a upřímná Káča se zaskvěla Dagmar Křížová, vynikající je taneční výkon Karolíny Poláčkové v roli němé Suzan.
(zadáno: 15.9.2025)
Marně pátrám, zda jsme někdy na jevišti byli svědky tak vyhroceného střetu reality a iluzí, zároveň s mužským šovinismem. Režisérka zachází skrze slavné drama do surovostí, dialogických i fyzických konfliktů, z nichž vnímáme autenticitu, sledujeme také nekompromisní obraz kauzálních nesnášenlivostí i závislostí. Pavlína Hejcmanová přivádí Blanche na jeviště jako padlého anděla, růži, co se má rozvinout, ale nelítostnou rychlostí vadne. Extrapolace příčin je možná až příliš překotná, má však v jejím podání sugestivně uvěřitelnou podobu. K divadelní události významně přispívají i výkony Jitky Hlaváčové (Stella) a Jiřího Hejcmana (Stanley).
(zadáno: 22.8.2025)
Ve scénografické monumentalitě severské nábytkové skříně se rozehrává retrospektiva zvláštního vztahového příběhu. Zdráhali bychom se uvěřit, že je to reálná autobiografie, jelikož autor z ní vychází jako trochu hňup, ztroskotanec v moři citů a svého ega. Zpověď podle všeho jde přes myšlenky, nitro, cosi nepřiznaného, v některých situacích se jistě pozná i příkladný muž od rodiny, co si myslí, že „nebojuje“. Obsazeno Miloslavem Königem a Simonou Lewandowskou, kteří v řadě momentů předloží nejednu přesnou „scénu z manželského života“. Postavy jsou vedeny na lehce ironizující souběžce a na režiséra Jana Mikuláška překvapivě v civilním uchopení.
(zadáno: 22.8.2025)
Inscenace neobyčejného textu divadelníka z amatérské sféry dává pádnou odpověď na zpochybňování životaschopnosti Ypsilonky. Na profesionální výsluní jako druhá (po Městském divadle Zlín) posunula hru s komediálně černým, postupně až bizarním obsahem, který ale především je výmluvnou sondou do ležáckého světa odcházení a do hlav navštěvujících potomků. Režisér Petr Vacek spolu s herci našel rovnovážný balanc mezi hraničním humorem, neshazováním tématu a výpovědí o něm. Dojde i na nostalgicko-melancholickou notu (v Y samozřejmě zároveň hudební). V neobvyklých rolích seniorek s břitkým slovníkem září Lenka Termerová a Lenka Šebek Loubalová.
(zadáno: 22.8.2025)
65 % Zápletka pro lehkou komedii jako dělaná: dospělý syn vyrobí milostný malér, jeho tatík to světácky (a nepříliš obratně) žehlí, aby nakonec vše musely zachránit malé chytré lži (aneb matka vždy pozná a ví si rady i v nepříjemných situacích). Rekognoskace povah a bravurní dialogy zdobí nejedno dílo Joe DiPietra. Hra je příležitostí pro komediální herce, Robert Jašków si postavu Billa užívá, baví publikum, a Petra Špalková v roli Alice se může pasovat na královnu point a teček v debatách. Inscenace, která otevírala další ročník Letní scény pod žižkovskou věží, mohla divákovi méně nadbíhat, ale u takového žánru asi zbytečné řešit.
(zadáno: 22.8.2025)
65 % Některá přání snad ani nevyslovovat, protože se mohou dostat do bizarní konstelace okolností a náhod. Přání se totiž plní. Mírně švihlá zápletka, která svede do jedné místnosti profesorku a jejího dávného studenta, je ku potěše divákově pikantní, více mě však zaujal ten živý (a neokoukaný) styl vršení komediálních situací, které mají tak blízko ke křehkosti a přesahům. I to odkrývání minulosti je vedeno zručnými autorskými cestami. Vsadilo se na mezigenerační hereckou partneřinu a sázka vychází. Dokonce se zdá, že jevištní živel Jany Paulové se drží v úkroku zpátky, aby vyniklo charisma a komediální talent jejího kolegy Marka Němce.
(zadáno: 22.8.2025)
„Vy jste tady vod toho?“ Dotaz, který zaslechnete i jako nakupující v hobbymarketech celkem často. Nápad vystavět na pohledu do zákulisí těchto prodejen divadelní inscenaci (vychází ze skutečných deníkových zápisků) vede k přesvědčivé studii posunutého vnímání i elementárních věcí, lidské ztracenosti a frustrací. Vyznívá to absurdně a zábavně, ale je to do jisté míry zrcadlení rozdělené společnosti, evoluce pozpátku aneb jedinců, co zfušovali své životy a dopouští se blbostí, jež nikde nevyreklamují. V ospalejším rytmu bez gradace defilují různé obrázky, nápadité v rámci minimalistických možností. Figurkaření Jakuba Žáčka si opět zamilujete.
(zadáno: 22.8.2025)
55 % Fragmentovaný sled obrazů s citací poměrně složitého díla, jímž Eliotova básnická skladba je, s decentním průchodem Dona Quijota tím vším (v určité logice opření o víru a naději), je pro diváky atraktivní v tom, že je usazen ve Státní opeře na jevištní točně a je posouván k ději-neději. Občas mu něco v diagonále uteče, stejně tak slova v akusticky paradoxně problematickém prostoru. Soustředěné je to spíš na originální formu a emotivní působení obrazů než na obsah a jeho výklad. Rozpoznáme i další citace. Prvky odlehčování organicky moc nepůsobily. Dona Quijota (kongeniální typ Vladimíra Javorského) je málo, ale inscenace ho má ve štítu…
(zadáno: 22.8.2025)
65 % Svéráznou fantasy, ve které hlavní hrdina jde životem naopak, dramaturgicko-režijní koncepce předkládá zprvu s hraničním situačním i slovním komentářem, což může způsobovat cukaturu u některých diváků. Příjemný ten pohled vlastně vůbec není. A zároveň si vše „komplikuje“ tím, že děj prokládá dobovými songy, na něž musela padnout minimálně polovina přípravy. Tato výplň kouzlí úsměvy. Protikladnost je princip předlohy i metoda inscenace, která nekompromisně pokládá řadu otázek, počínaje předsudky a očekávání okolního světa vůči jedinci. Vojtěch Franců v nezvyklé roli září, nicméně v Rokoku se odehrává zejména kolektivní práce.
(zadáno: 22.8.2025)
Z mého pohledu viděny spíše konceptuální pokusy o uchopení určitého vějíře témat než výpověď o nich. A je to škoda, slibuje-li anotace náhledy na ženství, svobodu či překonávání stereotypů. Pohybová vyjádření vycházela z různorodých dispozic aktérek a sekvencím, byť některé nepostrádaly poutavost nebo měly jasnější kontury sdělovaného, chyběla jednotící či gradační linka. Nakonec shledáme, že základním vzorcem inscenace je totiž sázka na individualitu, která princeznovský pokojíček ukáže v mnoha identitách, rozhodně nejen růžových a klidných. Tvůrkyně pak jako závěrečný obraz logicky spatřují v návratu ke kořenům a ženské pospolitosti.
(zadáno: 22.8.2025)
Zdivadelnění dalšího (málem zapomenutého) hrdinského eposu, jehož dějištěm byla naše zem. Příběh Josefa Serineka nynější optikou působí až fantaskně…nebýt to pravda. Vyprávění je to, jak v Minoru dobrým zvykem, hravě poetické, byť nevyhýbá se, vzhledem k tématu, ostřejším scénám. Uplatňují se různé principy, jak situačně ve zkratkách ztvárnit to, o čem se v divadle obvykle nehraje. Snaha o maximální autenticitu vedla k obsazení titulní role nehercem (roli „Černého partyzána“ ztvárňuje reportér ČT Richard Samko) vychází tak napůl: textu má nakladeno až moc a divadelní řeč je disciplína přetěžká. Přesto klobouk dolů před odvahou do toho jít.
(zadáno: 22.8.2025)
Na půdorysu golemovské a faustovské legendy vznikla hravá inscenace, jen obsažených motivů se může zdát příliš. K prostupování mezi nimi by však měly stačit určité znalosti a naladění na kombinační tvar. Zacílení na pokušitelské svody či pošetilá stvořitelská počínání mu dává jednotící nadčasovou linku, přesto méně by asi bylo více. Jako by ani tvůrci neodolali různým pokušením :) Podívaná je to scénograficky nápaditá, přispívá k magii více než scénář (a pozor v závěru!). Inspirační „rozjetost“ herci samozřejmě využijí k divácky vděčným adaptacím historizujících figur, s improvizační chutí byl využit i prostor pro práci s klasickou loutkou.
(zadáno: 22.8.2025)
75 % Inscenace těžící z parťácké souhry. Sázka na obsazení této trojice herců, kteří se znají a přátelí od školy, jednoduše vyšla. U nás již zdomácnělou hru francouzské dramatičky rozehrají s obdivuhodnou přesností, jež si žánr (a zápletka) žádá. Nejde jen o konverzační rámec a komediální etudy (rozhodně nemůže chybět aspoň jeden výstup Michala Dlouhého, jenž zvedne diváky ze sedadel i za cenu hercova zbrunátnění na dlouhé minuty), aktérům se daří zprostředkovat všechny ty další, křehké roviny hry, ať je to otázka středního věku, živočichopis tří odlišných povah nebo jak ve vteřině a na základě čeho se může něco rozbít letité přátelství.
(zadáno: 22.8.2025)
Rita - Divadlo Metro 60 %
65 % Křehký i rázný sourozenecký duel. Přestože konfliktně nahlíží na otázku důležitého rozhodnutí, autorka jej obdařila přívětivým humorem a jako klíč, co může proměnit vektor pohledu, použila domácí čtyřnohou přítelkyní Ritu a její odchod do psího nebe. Hra španělské dramatičky obsaženým tématem dá vzpomenout na jedno známé dílo jejího francouzského kolegy F. Zellera. Režisérka Viktorie Čermáková inscenaci postavila na jevištní partneřině Jitky Ježkové a Filipa Rajmonta, jež své postavy vedou v civilní a emoční přesnosti. Inscenace, ač skromná na jiné prostředky, potvrzuje proměnu dramaturgie Divadla Metro do smysluplného směru.
(zadáno: 22.8.2025)
75 % Tudorovské královny pohnutých osudů vtrhly na plzeňské jeviště a výsledkem je energická, rovněž emocionální show, ke které stačí vlastně málo: řevnivý i neskutečně vtipný souboj šestice dam (a to ještě máme smůlu, že neznáme nuance ostrovní historie), gestické či jiné znakové identifikace královen a samozřejmě chytlavá říznější hudba (4členná dívčí kapela naživo). Jede se na efekt, jemné provokace a odzbrojující nadhled na předložené téma. Velice mě bavila propracovaná pohybová stránka. Alternace jsem shledal vždy nějak osobité a většinou interpretačně silné, koho vyzdvihnout? Za mě Andreu Holou, Vendulu Příhodovou a Felicitu Prokešovou.
(zadáno: 22.8.2025)
Odstylizovaný, přímočarý a s použitím dnes již opomíjeného překladu. Takový je Kašparův Lear. Obdržíte Shakespeara ve formě odkazujícím k dřevním dobám divadla. Do značné míry v tom je, že inscenace je aranžovaná pro hraní v exteriéru, čemuž přispívá i citlivé krácení. Titulní role byla svěřena Tomáši Kargerovi, jenž buduje svého Leara v nijak strojeném divadelním zpodobnění, přesto jde o uvěřitelnou studii rozkladu stárnoucího pomýleného bouřliváka. Inscenaci by se mohl vytknout matný výklad obsahu dramatu, na psychologické podhoubí dalších postav se také mnoho důrazu nedalo a záměr stavět na slovu a interpretaci měl ve výsledku trhliny.
(zadáno: 22.8.2025)
Když znáte práce „specialisty na Ibsena“ Jana Nebeského, jeho re-interpretační styl zpřítomňování postav, iniciační zasazení do moderních kontextů a chytré krácení těch litanií, zarputilá tříhodinovka Martina Františáka a dramaturgyně Johany Součkové pak snadno vede k postesknutí…PROČ TAKHLE!! Témata, jako čištění lží údery pravdy, drobnohledné rozkrývání podstaty něčeho nemocného okolo nás a dalších metaforických linek, jsou podány v nestravitelném (rozvleklém) formátu. Výkon Tomáše Petříka v partu Hjalmara shledáme heriockým a úkolu vyobrazit Gregersovu až infernální podstatu se skvěle zhostil Jacob Erftemeijer. /Edit: Již se krátilo./
(zadáno: 22.8.2025)
Sáhlo se po slabším textu známého amerického komediografa, kde ze tří aktovek má větší grády jen ta poslední. Tři hořkosměšné variace „z manželského života“ odehrávající se v jednom hotelovém pokoji v různých časech budou vždy vděčnou d vyplnit repertoár oddechovkou, která ale mnoha divákům už přijde taková…vyčpělá, navzdory tomu, jaké nefunkčnosti demonstruje. (Důvod, proč se to přesto nasadilo, znám.) Kdo se nechce na předvídatelných stavbách aktovek unudit, nezbývá mu, než se přeladit na herecké výkony (zejména Josef Carda se v žánru pohybuje jako ryba ve vodě) a zákonitosti konverzačky, resp. z čeho plyne její „staromódní“ zábavnost.
