PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1247)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 12.9.2015)
Smíchejte tradice francouzské frašky a surrealistický pohled na život maloměšťáckých pokrytců a tuto ambivalenci svěřte mikuláškovské expresi a scénografický výraz obrovské hyperbole...a vznikne zábavná inscenace (před jejíž vulgárností jste včas varováni). Drastická komika i patos bezpečně směřuje k vyslovení jediného: co dříve bylo nemyslitelné a šokující, dnes je normální a jako extrém nevnímané. Herci DvD se potkali s velmi netradičním úkolem a rozhodně v něm obstáli.
(zadáno: 12.9.2015)
Hodina a padesát minut balancování mezi smíchem a přesně tím stavem, kdy jedno vyřčené slovo může bleskurychle navodit atmosféru až vražednou. Herci tento ustavičný proces bez konce, tento normativ života rodinných přátel, udržují v poutavém pulsujícím stavu od prvních minut až k určitým pointám. Děje se tak při náročné disciplíně, kterou tento typ konverzaček je. K tomu nutno ocenit, s jakou razancí dramaturgie s režií bušily do charakterů těch postav.
(zadáno: 12.9.2015)
Skladba čtyř mikrokomedií pro letní večery by mohla fungovat, kdyby každý z příběhů neměl tak jalové pointy. Protagonista mužských postav bohužel ty své figury opět modeloval stylem „ubavit diváka k smrti“. Vždyť je to nekoukatelné.
(zadáno: 12.9.2015)
Loutkářská fantazie se potkala s nápadem připomenout hvězdy prvopočátků kinematografie, a moc to nedopadlo... Nekonzistentní inscenace není ani poctou legendám a s principy němé grotesky se také nepracuje s kdovíjakou dramaturgickou zarputilostí. Největší pozornost na sebe strhnou (i pro technologické provedení) scéna v cirkusu (symbol "starého umění") nebo obraz putování po Americe své doby. Maňásci zpodobňující legendy němé grotesky jsou ovšem výtvarně kouzelní.
(zadáno: 12.9.2015)
Na této inscenaci je nejcennější gogolovský princip nastavování zrcadla. Divák v pozici „účastníka zájezdu“ se ocitá v hotelu okupovaném zdánlivě bizarní skupinou žen, z nichž každá prezentuje nějaký ten „in“ postoj, často předstíraný, jehož výskyt ve společnosti je větší než menší. Je to pohled zábavný, řada situací by si však zasloužila dotáhnout k přesvědčivějšímu provedení. Třeba by došlo na eliminaci několika klišé, jichž se autoři „dopustili“. Příjemné site-specific náladě každopádně nahrává originální a nepřenosné využití pavlačového prostoru Cevro institutu.
(zadáno: 14.6.2015)
Divadelníci z D21 se nevyhýbají komplikovaným předlohám. Tato ctnost se jim občas stane pastí. Román Pale Fire u nás prakticky nikdo nezná (v češtině byl vydán nedávno) a dramaturgie na to evidentně nepomyslela. Věřím, že celé to kombinační pohrávaní s identitami je rafinované, do hry vstupuje nadinterpretace a kdoví, co ještě. Aby divák nebyl ztracen, potřebuje i perfektní hereckou prezentaci (opět složitého) textu, což je další problém ansámblu Déčka. A tak zbývá práce s atmosférou, která je rozehrána s využitím minimalistických, ale docela působivých prostředků.
(zadáno: 14.6.2015)
Arnošt Goldflam na malé scéně Ypsilonky vytvořil inscenaci, která úspěšně navazuje na tradici kafkovských inscenací v tomto divadle. Objevné není ani tak to, že „brouky“ jsou všichni, jen ne Řehoř Samsa, jako transponování této kafkárny do grotesky. Pocit hlavního hrdiny v ní velmi souzní s těmi našimi, vždyť poměřování výkonností je pro kdekoho až jakýsi druh teroru. Téma umocňuje všudypřítomná nadsázka, jež v duchu ypsilonské poetiky přispívá k rozehrání jiného pohledu na „existenciálního“ Kafku. To ostatně je zásluhou i přidaných písní, které korespondují s tématem, jsou to písně „k věci“.
(zadáno: 14.6.2015)
Nasazení Moliérova Misantropa do repertoáru porozumíme už při prvním dějství, kdy text spustí obžalobu společnosti sevřené do přetvářky a převrácených konvencí. Inscenace Lukáše Brutovského je především oslavou slova. Režie s citem modernizuje klasicistní hru, zajímavě pracuje se znaky a za zmínku jistě stojí výtvarná stránka inscenace. Divák s povděkem přijímá bravurní interpretaci veršovaného textu a v tomto smyslu výrazné výkony herců v čele s Filipem Čapkou. A teď co je podle mě špatně: málo odvahy ke škrtání, prazvláštní sterilita inscenace a nekorigované herectví Bohdany Pavlíkové.
(zadáno: 14.6.2015)
Prolínání a rozlišování časových rovin v této retrospektivní hře jsem osobně jako problematické či těžkopádné nevnímal, maje dostatek drobných nápověd. Krom toho si myslím, že v této hře s mrazivým vyústěním není tak podstatné co přesně kdy, ale jak jednotlivé obrazy určuje kontext doby, to je hybatel této časové šachovnice. Na něj zaměřte pozornost. V tom je Mayenburgova hra neobyčejně silná. Zaujme práce s prostorem a je jen škoda, že režie se v průběhu „divadelního času“ stává čím dál více neviditelnou, na což protagonistky doplácí v některých ne zrovna šťastně uchopených výjevech.
(zadáno: 14.6.2015)
Kdo se seriálem Smolíkovi nevyrůstal, asi neporozumí našemu rozjaření nad touto inscenací. Hánusz Miró přesvědčivě zabrnkal na nostalgickou strunu a hlavně ty skvostné figurky kongeniálně zpřítomnil. V této souvislosti je třeba také vyzdvihnout perfektní práci kostýmní výtvarnice Samihy Maleh a pochopitelně všech herců typově přesně obsazených (z mého osobního pohledu nejvýše stojí Jiří Ployhar coby soused Halíř). Skoro až zamrzí, že jsme svědkem jen jedné vesmírné výpravy rodiny Smolíkových, famózní provedení znělky (včetně verze v maďarštině) je ale tuze veselou kompenzací.
(zadáno: 14.6.2015)
Inscenace má zásadní nedostatky (režie, často povrchní uchopení situací, technika jevištní řeči Evy Jeníčkové, svícení...), přesto řešit je nebudete. Všechny tři vypjatě emocionální vrstvy této (skvělé) hry, reprezentované třemi postavami, jsou totiž peckou mezi oči. Vzniklo autentické intenzivní divadlo, a to je na české divadelní poměry vzácné. Inscenace také, myslím, objevuje jeden velký talent – Sašu Borodina.
(zadáno: 14.6.2015)
Od ironika Dürrenmatta se divákům dostalo pohledu na dobu úpadku Západořímské říše, přičemž ty principy defektů jsou nám blízké víc, než jsme si ochotni připustit. Romulus, tento „bratranec“ Hamleta či Kerženceva, rozehraje podivnou státnickou hru...a analogie k dekadenci dneška funguje v celé šíři. Aleš Procházka v titulní roli odvádí svůj vysoký herecký standard, přesto si myslím, že méně „blázna“ a více nejednoznačnosti či otazníků by celku dalo větší náboj. Inscenace, která je skvělou dramaturgickou volbou, by si zasloužila i pevnější režijní vedení.
(zadáno: 14.6.2015)
Málokterá dramaturgie divadla dává svým inscenacím tak jednotnou tvář jako v DNz. Podobají se, je to výraz určité estetiky. Variované, ale nerozvíjené. Kdo chce být zlý, užil by asi už slova prefabrikace. Ani nepoznáte, že za režijním pultíkem byl tentokrát někdo jiný (i když mezi námi, tentokrát jsme svědky režijně ne zrovna přesvědčivé inscenace). Maďarská hra Anamnéza je solidní kafkárna, panoptikum absurdit z nemocničního prostředí, obraz chorého světa vůbec, takže body dávám hlavně za výběr textu a také za herecké ztvárnění těch iracionálních bytostí.
(zadáno: 25.5.2015)
Slanina, Dalecký, Vaňková, Kolář, Musilová, Štěpán, Vitázek, Jícha… Největším pokladem této inscenace je Aleš Slanina, který přesvědčivě ztvárnil trojroli spisovatele Stevensona a vedle toho i dvou postav z románu. Zejména s kalibanovským Benem Gunnem je jeviště ovládnuto strhujícím a pěvecky suverénním výkonem. Charakteristiku rodinného muzikálu sice narušuje propletenec dějových a motivických linek, ale jinak je tu vše, co si rodinný muzikál žádá: silná hudba, je to připomínka dětství, má romantizující náboj, přidává také jedno poselství a na jevišti samozřejmě nechybí vděčná smečka pirátů…
(zadáno: 25.5.2015)
Z jiných příspěvků cítím nepochopení promyšleného režijního konceptu a vůbec nápadu, jak příběh jenom nepřevyprávět. Skutři se nesnaží „rozumět“ autismu, nahlížejí do vnitřního světa hlavní postavy a ten zobecňují s přiznanou groteskností či záměrnou jednoduchostí (ekvivalent Christopherova světa), a tu tvrdou realitu okolo v tom stejně máme jako na podnose. Skutři i v této inscenaci zúročují postupy, které si vyzkoušeli dřív, jako problematické může být vnímáno jejich skloubení s klasicky vystavěným dramatickým textem, chtělo to angažovat dramaturga.
(zadáno: 25.5.2015)
Je zajímavé sledovat, jak se tato zprvu fantasmagorie rozvine ve vysoce angažované divadlo vrcholící působivou katarzní tečkou. Představí s mrazivou přesností „potravní řetězce“ fungování (naší) společnosti i degradaci lidské bytosti v „systému“. Je to sympatické o to víc, že scénář to zvládne bez levicové rétoriky. Muzikál? Tak to bych úplně netvrdil, vtipná hudební čísla každopádně přinášejí funky osvěžení. Kolektivní zápal a souhra je obrovskou devizou této crazy inscenace. Těžko někoho vyzdvihovat a když už, tak asi Patrika Děrgela nebo Kláru Cibulkovou.
(zadáno: 11.5.2015)
Označení tradicionalistické divadlo nemusíme vnímat hned pejorativně, ale jestliže ambice u toho začíná i končí a dramaturgie předloží kus nezbavený prachu a rezignuje na výklad, výsledek prostě nemůže být přesvědčivý. Dohazovačka, či její známější muzikálová podoba, je především úžasně vystavěným jímavým příběhem naděje, prezentujícím jednu z mnoha cest, jak si jít za svým. Pokud to zahrajete jako konverzačku (navíc nevhodně typově obsazenou) a ne jako cestu, není to nikdy ono. A kostýmy se podle mého názoru krutě nepovedly.
(zadáno: 11.5.2015)
(zadáno: 15.4.2015)
Shakespeara můžete hrát na řadu způsobů a jako by to platilo i pro Bartletta. Na jevišti Nové scény sledujeme tak trochu jinou hru, než jak ji Bartlett napsal. Pohled Daniela Špinara je ironický, ta tematická kýčařina a propletenina si ostatně nic jiného nezaslouží, a raději buduje metaforu rozpadu světa skrze model rodiny. Prezentované obrazy jsou plné nejednoznačnosti a hojně k tomu přispívá rozdivočelý styl inscenace (aby v pravý čas došlo na působivá ztišení). Práce s prostorem a kolektivní herectví (!) jsou hlavními devizami inscenace. Kurs stanovený touto inscenací…je za mě velmi dobrý.
(zadáno: 15.4.2015)
Na blogu Nadivadlo se rozvinula pichlavá diskuse na téma směřování Divadla v Dlouhé. Nerozumím jí. Vždyť Divadlo v Dlouhé si výzvy klade - v podobě „nehratelných“ titulů. Nevznikla tu jenom filozofická disputace postavená na slovu, či kuriozita podle běsovského Klímy. Lidská tragikomedie je hrána jako obecně platná groteska lidských typů, která rozmáchle pracuje s bizarností díla a zároveň si zachovává odstup. Sarkastické podobenství o životě je shazováno do frašky, aniž by to bránilo demonstraci mnoha hořkých pravd. Excelentní výkony Jana Vondráčka a Marka Němce.
(zadáno: 15.4.2015)
Racek - Divadlo D21 60 %
Déčko Čechovovi rozumí... Selektivní práce se zádumčivými náladami hry redukuje toho spoustu, přesto tvůrcům a hercům se většinou podařilo zachytit ideály a sny postav, jejich neustálou svíravou konfrontaci s realitou, v níž úspěch nemá jasně vymalované kontury, láska je tu synonymem trápení, a především sledujeme groteskní mátožení postav. To, že Déčko hraje „jen“ úspornou variaci slavné hry, sílu inscenace neumenšuje. Problémem pro ty, kteří hru neznají, může být nepřehlednost děje.
(zadáno: 15.4.2015)
(zadáno: 13.4.2015)
Malá divadelní lahůdka, kterou lze k ochutnání jen doporučit. Hodina hudební výchovy trochu jinak, při níž si mnozí vzpomenou, jak divné tyto hodiny ve škole byly. Konceptuální inscenace nedlouhé metráže stojí na jednom jediném nápadu, přesto je tvůrci a „perfektně naladěnými“ herci stále rozvíjen a posouván. Ve finále se připojí i práce světelného designéra Jana Komárka (a že je to krása!). Toto divadlo beze slov dá dětem rozhodně více než žvatlání pro děti jiného druhu.
(zadáno: 13.4.2015)
Move On - NANOHACH 60 %
V této choreografii Veroniky Švábové je působivě a poměrně srozumitelně zobecněna tvorba tanečníků od „natěšených“ začátků kariéry až po nálady „po deseti letech“ práce v týmu, práce v určitém kulturně-společenském prostoru (macešském, nechápajícím). Choreografie Move On má schopnost zaujmout jednotlivými prvky, často fyzicky velmi náročnými, o soustředěnou dramaturgickou výpověď v tomto konceptu ani zas tolik nejde. Nebo? Běžný divák je pravděpodobně v nevýhodě, kolegové účinkujících v tom asi uzří mnohonásobně více...
(zadáno: 13.4.2015)
Fantasmagorické neučesané divadlo, které banálně vypráví o sociálních problémech, před nimiž zavíráme oči. Autor předlohy na půdorysu známé pohádky vrší na sebe nesourodé sentence a propojuje realitu s absurditou poměrně zábavným způsobem. Co na tom, že více než Ostravsko slyšíme jazyk Slovácka, odkud autor pochází. Toto satirické podobenství rádo přímočaře filozofuje a nelze mu upřít zásahy do černého. Svižná postmoderní pohádka mnoha proměn si mezi diváky Komedie jistě získá své příznivce, je však také dalším důkazem toho, kde Komedii tlačí bota – divadlu chybí režisérské osobnosti.
