PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1247)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 5.5.2019)
Jevištní procházka zákulisím vzniku muzikálové inscenace obsahuje řadu bodů: průvodní slovo režiséra (jeho ostrovtip míří spíše na dospěláky), přeexponované zobrazení situací ze zákulisí příprav (děcka si odnesou zkreslenou informaci o divadelní práci, nadsázku nerozšifrují), herci vyseknou parádní čísla ze svého arsenálu (spokojeni všichni), slovní pohled do orchestřiště (školometský výklad dirigenta Kryštofa Marka) a sekvence z vybraného muzikálu uváděného v HDK, jakože finále (hurá, muzikál je hotov). Myslím, exemplární případ, jak nemá vypadat dramaturgie edukativního projektu pro 7+.
(zadáno: 5.5.2019)
Postapokalyptický obraz je rozehrán tak, aby bylo patrné, jak se přibližuje naší současnosti: hovoří se o uprchlících, vojensky umlčeném konfliktu, což nakonec vede k ohrožení bezpečí domova. „Tradiční hodnoty“ jsou překrouceny a nově interpretovány. Na půdorysu Aischylova dramatu Agamemnón se podařilo se rozehrát dnešní paralelu a černou vizi. Novotného hra je silná zejména v mrazivých dialozích postav. Důraz na text ale jako by chyběl, skrze akusticky mizerný prostor DUPu se spíše buduje atmosféra. Některé momenty působivé jsou, otazník mám však u těch obscénních, jež mnoho smyslu nedávají.
(zadáno: 8.3.2019)
(zadáno: 5.2.2019)
Dramaturgie večera si pohrává s myšlenkou, jak by Strindberg, mistr v zachycování lidské psychiky, vedl slova či reakce svých postav třeba dnes. Po jednoaktovce Ta silnější, v níž monolog v dialogu vede Paní X s Paní Y, následuje zábavná pohybová groteska o souboji Žena vs. Muž, aby titíž se pak přenesli do reality show, kde vládne zase jiná ničivá síla, v podobě ega moderátorky. Na kolik strindbergovskou „jemnou mechaniku“ objevíme ve druhé a třetí části, je otázkou spornou, jistotou však je excelentní interpretace textu Natálií Topinkovou nebo mezi řádky pojmenované metody válcování druhých.
(zadáno: 27.12.2018)
Skutři pro tuto inscenaci oprášili postupy, které si vyzkoušeli už při své rezidenci v Divadle Archa na startu své dráhy. Do procesu tvorby, na jejímž začátku je jen pár múzických inspirací a pak už jen osobní vzpomínky až zpovědi, uvrhli herce z Dlouhé. Ti se výzvy chopili s kolektivním zápalem a výsledkem je kompaktní tvar, jenž kombinuje hlasy, hudbu a zvuk, expresivní obraz. Jednotvárné ladění inscenace však skoro nemá sílu zaktivizovat publikum, nejeden divák se ocitne v pasti servírované melancholické nálady, jinému však může připomenout i něco důvěrně známého z vlastního nitra.
(zadáno: 27.12.2018)
Ptydepe s věrnou družkou byrokracií jsou věční spojenci a přidrzlá ega vládnou druhým snad ještě intenzivněji než v době vzniku hry. Havel s pomocí roztomilé absurditky vykreslil technologický proces, jak vpřed a vzhůru, anebo směrem opačným: metodou nabourání integrity jedince nebo uvržením do spokojených schémat. Nadčasovému textu netřeba nic přidávat. Herci náročný text plný smyček a krkolamů zvládají s přehledem a režie všemu dodává nejen řád, ale i adekvátní groteskní vyznění.
(zadáno: 27.12.2018)
Martin Finger na jevišti demonstruje duše cyniků jako nikdo jiný. Tentokrát divákům předkládá odtažitou technokratickou postavu bez emocí, ačkoli ta je středobodem tragédie antické drtivosti. Dramatizace i výsledná inscenace jsou stavěny vlastně stejně, bez energie. Suchý téměř monolog a odvyprávění příběhu je hlavním představitelem provedeno věrohodně, ne-li velice sugestivně, bohužel tedy v poněkud sterilním inscenačním rámci. Dramatizace snad mohla dát větší prostor ostatním postavám.
(zadáno: 27.12.2018)
Přidávám se k názoru, že jde o nejlepší inscenaci LSS posledních let. Pitínský ji staví na drobných klauniádách, herecké expresivitě…a mluví řečí symbolů a hádanek. Rozpoznáváme odkazy na středověké mirákly a křesťanskou symboliku, commedii dell´arte i vysoký styl své doby, současnost reprezentuje zlatá mládež. Čas se mění, lidé jsou stále stejní. Zápletka je upředená z archetypálních nití, proto působí tak podivně. Nezpochybnitelné jsou však herecké vklady do této inscenace, zejména Anna Fialová se obdivuhodně vypořádala s nástrahami role Heleny, učinila z role velice dynamický part.
(zadáno: 27.12.2018)
Podobenství o démonu s vizáží váženého hraběte zase jednou nabylo na aktuálnosti, akcentováno to mohlo být více. Na aplaudovaném výsledku exteriérové inscenace je znát dlouholetá zkušenost Martina Glasera s možnostmi otáčivého hlediště a jeho přírodního okolí. Divadelní prostředky se zde přibližují těm filmovým, přesvědčivě je stavěna temná atmosféra, i se špetkou humoru. Vše nabere spád od prvních replik a snad jen závěr nedosáhl té správné gradace. Mezi přednosti inscenace patří vedle obdivuhodné koordinace všech složek také svícení nebo individuální výkony K. Janovičové a B. Kaňokové.
(zadáno: 27.12.2018)
Pohádková inscenace se zpěvy, která cílovou skupinu diváků nejspíše nezklame a mile pobaví. A jistě také potěší pamětníky této televizní trvalky, drobné změny jdou na vrub zjednodušení pro dětem určenou divadelní produkci. Ztotožnění s hrdiny pohádky je pro dětského diváka snadné, nejlepší to předpoklad pro vnímání příběhu. Oči dospělého diváka vidí, že poetika předlohy je přece jen oslabena. Inscenace je více secvičena než režírována, potěší však, že tvůrci a herci z plzeňské líhně talentů kopírují kultovní předobraz minimálně. Jen té přebujelé barevnosti bylo na malý prostor příliš.
(zadáno: 27.12.2018)
Zřetelný otisk antických motivů může být pro zkušeného diváka bezpochyby zajímavým stavebním kamenem textu. Další devízy jako by už v něm chyběly, především silnější dějová linka, tempo, inscenaci by možná slušelo výraznější dramaturgické přišpendlení. Rozkročení mezi satirou a obžalobou, s vpády extravagance (většinou determinující charakter postavy), je celkem obsáhlým mixem. Řada momentů výmluvně koresponduje s aktuálními politickými problémy, je to potřebné divadlo odpudivých charakterů (s bravurní schopností postav to maskovat a prezentovat opak), přesto tomu něco chybí…
(zadáno: 27.12.2018)
Zatímco inscenace režiséra Dodo Gombára (MdB, 2017) pracovala se zkratkou, bezbřehou imaginací a symboly, z nichž utkvěl v paměti především motiv křížové cesty hlavní hrdinky, je pražská inscenace Michala Langa mnohem těžší kalibr, opřený o kdejaký realistický výjev. Režie do díla však citlivě vnáší i mystiku či dobový (politický) kontext a exponuje historickou temnotu. Není to úplně příjemná podívaná, divák navíc musí plně přistoupit na časově proměnlivý princip díla. Tereza Dočkalová má na svém kontě další nesmírně přesvědčivý výkon. V inscenaci neladí lpění na snaze o jakýsi umělý dialekt.
(zadáno: 27.12.2018)
Těžko hodnotit projekt, který s divadlem má společného pramálo, je to spíše laboratoř, v níž si mladí tvůrci zkoušejí postupy, zejména animační. Přihlížíme tedy audiovizuálnímu konceptu, kde obsluha monotónně variuje a technologicky zprostředkovává (animace, zvuk) apokalyptickou náladu inspiračního zdroje. Prostor pro vlastní imaginaci? Bez výkladu či divadelní akce v divadle se imaginace zkrátka u mě nenastartuje, což nutně neznamená, že jiní se „nenapojili“. Pro mě z divadelního hlediska to byl zbytečný večer.
(zadáno: 5.12.2018)
V případě inscenování „Josefa“ stačí pochopit mladistvého ducha této kompozice (autory v průběhu času nastavované a hudebně košatící). Tedy přenést na jeviště čirou radost, barevnost a vlastně nic více neřešit. Plzeňská inscenace srší energií, má švih a nebojí se pracovat s emocí. Základním kánonem je tedy hravost a když ještě k tomu máte v souboru pro roli Josefa skvělého Pavla Klimendu, je zaděláno na divácký ohlas, který opět přesáhl hranice regionu. Kromě toho samozřejmě můžete objevovat hudební motivy, které Lloyd Webber vybrousil k dokonalosti v dalších svých dílech.
(zadáno: 16.9.2018)
Po Faustovi v Národním divadle tu máme další inscenaci s kamionem na jevišti. Na archetypovém modelu vznikla "moderní" pohádka, která v plzeňské Alfě ohromuje invenční loutkařinou (= co vše s loutkami lze vyobrazit), baví jemným vtipem a hraje se "drsná" motorkářská muzika. Základem inscenace je však pěkně vystavěný scénář. Práce s loutkou není skrývaná, přesto se propadáte do iluzivní magie loutkového divadla. Motorkářská inscenace mi byla sympatická i proto, že sděluje velkou pravdu našich silnic - dávat si pozor na kamioňáky.
(zadáno: 14.9.2018)
Inscenace postavená na originálním nápadu, příběh sledujeme očima zvířete, jež se stalo v literárním světě legendou. Obdivuhodná práce s videokamerou dá zapomenout na nadužívání těchto technologií v současném divadle, jen nápad se hodně rychle vyčerpá (nejpůsobivější je v samém začátku, včetně zvuků a použití autentických materiálů). Dramaturgie akcentuje téma agresivity v džungli zvířecí i lidské, aby nakonec spočinula v idealistických obrázcích.
(zadáno: 28.8.2018)
Dal bych přednost Tančírně tajemnější a rezonující v duších diváků spíše přes meziprostor historické paměti. Nesentimentální, náležitě hořce sebezpytnou (stvrzující spoluvinu na stavu společnosti) podívanou nám dramaturgie nenabídla, ta inscenace je místy podbízivá nebo zbytečně doslovná… Jenže herci MDP jsou v revuálním žánru jako doma, mákli si a některá individuální čísla jsou jedním slovem strhující, což je diváky právem bouřlivě aplaudováno. A když ve výrazu postavy ztvárněné Hanušem Borem vidíte zrcadlení výmluvného komentáře, jistou ambivalentnost inscenaci v mžiku promíjíte…
(zadáno: 11.8.2018)
Cloud - Divadlo D21 70 %
Řekli si o málo procent (recenze na sebe sama je součástí inscenace), dávám více :) Název se může zprvu zdát zavádějící, jde však po podstatě prostoru, kam si odskakujeme „žít“. Možnosti virtuality, která má relaxační podobu, komunikuje ve zkratkách, umožňuje multitasking, sbírá informace (atd.), samozřejmě nespadly z nebe. „Tohle je jinej žánr“, jak příznačně říká jedna z postav. Inscenaci není nutné vnímat jako behaviorální studii, jen hravou formou zobrazuje nebetyčné rozdíly mezi virtuální a reálnou identitou. Chytrý konstrukt inscenace je nositelem velkého přesahu, jen ho musíte objevit.
(zadáno: 11.8.2018)
Hledání náboje pro tento starý (a stále živý a moderně působící) text skončilo (nejen) u vizuální změti. Je sice přehnané „obvinit“ režii, že stylová roztříštěnost (video, loutky, patos i parodie, živá hudba i rap z nahrávky) oslabuje tematické linky, za sebe jen konstatuji, že jsem se začal prát s nudou. Potenciál by to mělo, kdyby rámování atrakcemi bylo použito účelněji, dramaturgie by nedovolila tak podivně posunout charakter postavy Lady Milfordové a herci byli dovedeni k zářivějším výkonům. Témata jako měšťanská hrdost, rebelství, praktiky vrchnosti… by hned zněla také silněji.
(zadáno: 11.8.2018)
Zaděláno na polemiku s falešným nacionalismem některých frustrovaných, zato hlasitých našinců? Právě že vůbec, téma promarněno. Režie pracuje s celkem konzistentní, „šotkovsky“ klenutou stavbou, nebojí se umocňovat ironii až k hranici trapnosti, ale myšlenkově neujasněná jevištní realizace hatí komunikaci s divákem. Mírně trapnému, místy veselému večírku chyběl rytmus, formální řád. Smyslu celé taškařice (s citovým vydíráním na závěr) jsem se vážně nedopátral. Tvaru nepomáhá ani předstírání jakési spontánnosti. Plusem naopak je, že herci jsou ve vytváření typologických zkratek velice přesní.
(zadáno: 20.6.2018)
Vlček-Holišová-Vitázek-Slanina-Rymeš-Biravský-Halámek… Nekorektní a zároveň tak jedinečný pythonovský humor vtrhl na jeviště Hudební scény MdB ve velkolepém stylu; tento muzikál mohutně útočí na vaše receptory smíchu. A tak trochu i po svém (autoři k tomu ostatně dávají prostor). Inscenace je pevně vystavěna na pointování skečů (některé jsou geniální, jiné slabší) a obrovská nadsázka nese kupředu celé to vyprávění o peripetiích krále Artuše a jeho družiny. Herci ukáznění, a proto skvělí. Hana Holišová v partu Dámy z jezera svým výkonem ohromí. K přednostem inscenace patří také výtvarná složka.
(zadáno: 20.6.2018)
V Pardubicích si ukrojili pořádný krajíc, ale s takovými výzvami soubor jenom roste. Zdařilému a diváky aplaudovanému výsledku inscenace výraznou měrou přispěli zkušení brněnští tvůrci a parádní loutka masožravky se dočkala opětovného využití. Sympatické také je, že se nerezignovalo na živý hudební doprovod. Činoherci nezklamali ani v pěveckých partech, dodávám ale, technické možnosti divadla jim mnoho nepomohly… Pardubickou inscenaci zdobí výkon Martiny Sikorové (Audrey), démonická interpretace hororové květinky (Tomáš Lněnička) a roli věčného outsidera Seymoura pěkně uchopil Petr Borovec.
(zadáno: 20.6.2018)
Fidlovačce vyšla další sázka na hosta. Marek Taclík díky své herecké výbušností obsáhne tragikomickou postavu Michela, který relativizuje pravdu o objektivizuje lež, čímž zamotává hlavu nejen sobě samému, ale i divákům. Autor rozehrává téma Pravdy (založené na lži) v poměrně působivě formě sledu dialogů a režie účinek textu nesnižuje lacinými vtipy. Však i fór s převlékáním vypoví mnohé o rozpoložení hlavního hrdiny. Hru vlastně jen snižuje celkem banální téma a dramaturgie jde u některých scén proti autorovi tím, že je staví jako jednoduchou konverzačku.
(zadáno: 20.6.2018)
Těžko hodnotit, když autor přizná barvu, že jsme byli svědky nehotového tvaru... Bylo to setsakra znát; celou dobu myslíte na jediné – dramaturgickou korekci, která by eliminovala rozvláčnost hry nebo zbytečnou mnohoslovnost některých replik (s nimiž interpretky dost bojují). Iva Janžurová byla při psaní evidentně inspirována žánrem vaudevillu, s chutí nechává postavy balancovat na samé hraně trapnosti. Hře nelze upřít komediální (crazy) potenciál a ani nenastal přešlap v podobě překročení vkusu (i přes situace, které se na jevišti objeví), ale málo platné, bez dramaturga je výsledek špatný.
(zadáno: 20.6.2018)
Mrtvá show RockOpery mi přinesla, není to poprvé, dojmy dvojího druhu: skvělá hudba, která dokazuje, že i meditační setkání může znít náležitě tvrdě, u nástrojů famózní hráči. Pak je tu odvaha zpracovat originální předlohu, ale s texty, jejichž invence končí u únavného repetování. Představení se hrubě nepovedlo osvětlovačům ani nestíhajícímu zvukaři (interpreti), to je bohužel evergreen této scény.
