PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1247)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 24.4.2023)
Propojení (logické) Zeyera a Suka je výzvou nejen pro tvůrce a interprety, ale i pro diváka. Popasovat se s melodramatickými pasážemi musí obě strany a běh času určuje poněkud úmorná hudební plocha. Režisér Štěpán Pácl předkládá pohádkový naivismus s mytickými kořeny ve tvaru opřeném o herce a interpretaci. Jazykovou květnatost a šílenou formu herci naplňují, jistě to nebyla lehká práce, a když se k tomu přidají zkušenosti, výsledek může být i virtuózní (Apolena Veldová jako Runa, Petr Pavlovský jako sluha Radovid). Utopení v patosu nenastalo díky humorným drobnostem a scénografii, jež abstraktními cestami rozžívá a dynamizuje prostředí.
(zadáno: 24.4.2023)
Další Tomášova komiksově stylizovaná jízda, tentokrát i velice temná a nerozpakující se rozkročit až k magickému realismu. Téma přitom skutečné a inscenace vydá za učebnici dějepisu. Sledujeme průlet principy totalitních režimů, co jsou v ustavičném konfliktu s přesvědčením jednoho naivního hrdiny. Pavel Neškudla ho modeluje prostou jevištní existencí, bez okázalostí. Postavě propůjčil jemnosti svého hereckého charismatu a funguje to náramně. Některé fantazijní obrazy zůstaly bez vysvětlivky (ale prý mají oporu v předloze), jinak vás tato mozaika dovede k mezalianci naděje a deprese spolehlivě. Inscenace je zajímavá i svým výtvarným výrazem.
(zadáno: 24.4.2023)
Populární lovestory zpoza louže i jako velký muzikál pracuje s niterností příběhu. HDK pro roli Franka Farmera našlo skvělého činoherce Hynka Čermáka, jenž spoluurčil charizmatickou sílu celé inscenace. Druhou jistotou je výkon Evy Burešové. Překvapí interpretační suverenitou a kouzlem altového hlasu, jímž podmaní i ignoranta, který originální Whitney a protáčení melodických linek absolutně nemusí. Inscenace zvláště ve druhé části má švih, jen libreto je takové, že většina dalších postav nemá co hrát. Režie však ví, jak dodat vtip či jemnou ironii. Převedení písní do češtiny umí být zdařilé (I Will Always Love You) i naopak (I’m Every Woman).
(zadáno: 24.4.2023)
55 % S mikroporty a skvělým představitelem Raymonda na známé cestě sama k sobě. Divácky vděčný titul zanesený ruchy a hudbou si vyžádal řešení, které na činohře štve od začátku do konce. Poutavěji působí komponování drobných pohybových vzorců. Zatímco Martin Písařík odvádí heroický výkon (postava Charlieho je explicitně stavěna na hyperaktivitě ADHD), Matouš Ruml niterný, soustředěný a vlastně i velice vtipný. Inscenace je jinak až zbytečně rozjívená, chce i v minimalistickém konceptu bavit, dát divákům show i porci dojetí, které jen může přinést protnutí zdánlivých mimoběžek. Herecky laciné uchopení role Dr. Bruenera a Susan (alt. V.Ch.).
(zadáno: 24.4.2023)
45 % Přiblížit se k náboji této hry znamená najít typově vhodné obsazení pro životem potlučené hvězdy showbyznysu i dvou představitelů dotěrů, kteří zamíchají kartami víc, než by kdo předpokládal. Na rozdíl od jiných, Karla Zimu pro roli Barryho pokládám za trefu. Zamyšlení nad agresivitou bulváru a symbiotických vztahů umělce s ním, nebo nad hyperkorektní dobou hra ale moc nenabízí. Zuby nezatne ani v tragikomickém ani v sarkastickém módu, lavíruje někde na povrchu (postavy bulvárních novinářů nejsou napsané dobře) a působí svými zvraty, vrstvením okolností a kladením překážek příliš vykalkulovaně. DBz vsadilo na text, který rychle zastaral.
(zadáno: 7.4.2023)
Kašpar si troufl na jedinečný text pro velká jeviště. Minimalistické střihové pojetí, téměř zahazující pohled do dávného času, jde na dřeň. Herci se protáčí na malém jevišti Divadla v Celetné a rozehrávají strhující spektákl o zkaženosti jednoho lidského společenství, o institucionální bezradnosti, co s tím, vyšlou však i záblesk naděje. Výsostně kolektivní pojetí nahradí sílu velkého plátna, pro inscenování Roku na vsi obvyklého, takže i tuto inscenaci zhltnete jako velkou divadelní malinu. Inscenace Kašparu nabídne i typologicky přesné obsazení, díky hereckým výkonům porozumíme lidským slabostem, kolům osudu nebo rezonancím setí a sklízení.
(zadáno: 7.4.2023)
75 % Věčná česká klasika i přes pitoresknost, nad níž nejeden „moderní divák“ ohrne nos, nepřestává udivovat přesnými zásahy i do našeho současného pachtění. Je správné, že dramaturgie ND opět tuto hru překládá divákům k přemýšlení a samozřejmě i k uchopení další hereckou / tvůrčí generací. Přizvání režiséra Martina Františáka se ukázalo jako šťastnou volbou a dále už nezbývá než si z pozice diváka náležitě užít všechny ty konfrontační situace, jež hra nabízí. Tak třeba Ondřej Pavelka svého Buška vymaloval s náramnou přesvědčivostí. Zaujmou i další výkony, Davida Matáska, Martiny Preissové, Radúze Máchy, Ondřeje Malého, Františka Němce…
(zadáno: 7.4.2023)
Téměř neuváděná antická tragédie, kterak Dionýsos přichází…co vlastně? V tvaru, kdy užaslý divák je na jevišti Stavovského divadla konfrontován s „muzikálovou“ a nedeptající formou, tato motivace zanikne jako první. Unášení hudebními výstupy a mozaikovou obrazivostí ale nakonec vypoví velice přesně o pohnutkách, charakterech postav nebo „životě“ dezinformací, bludů a zároveň ponížení racionality. Uvedení Bakchantek dává v dnešní době smysl velký. Hudební stránku bych označil za zajímavou, ne strhující. Pozlátkové téma vsazené do promyšlené progresivní formy má tentokrát potenciál oslovit širší publikum, což podtrhnou i skvělé herecké výkony.
(zadáno: 2.3.2023)
Čekal jsem tajemnost, propadání do hlubin systému, ale dostalo se mi „převyprávěcí“ dramaturgie, postavené na příznačných atributech, posléze praktikách. Skartovačka, kamuflovaný ďábel, záchod cely a explicitně znázorňované mučení. U všech těchto zastavení se budete ošívat i skrze vnímání divadelního času, celek je rozkošatěn do délky až únavné. Předloha rezonuje s každým pomyšlením na běh věcí dnešních, tento divadelní přepis k dnešku zas tak moc nemíří. Ilustruje, ale postrádá zobrazení podstaty. Pro nečtenáře příležitost k seznámení s tímto dílem. Heroický výkon Davida Punčocháře, démonický Tomáše Petříka, autentický Anežky Šťastné.
(zadáno: 22.1.2023)
Juráčková, Němec, Daňhelová… Dramaturgie cenným způsobem explicitně pojmenovává cestu „vzpoury“ proti tupounství a zlu: vede jednoduše z Matildiny mysli (vytváření svého životního příběhu), vzdělanosti a chytrosti. Krystalicky čisté zlo, do kterého, jak se ukáže, je vetknutá celoživotní podlost, bude asi druhým největším tahákem muzikálu: Milan Němec v postavě Ředitelky vytváří ještě větší monstrum než v případě Macechy ve Sněhurce. Tvůrci se nerozpakují přetáhnout na jeviště drsnost předlohy. Vyvažováno nadsázkou a latentním humorem, jenž se stává poslem změny. Hudba neohromí, výkony dětských herců a scénografické non-replica řešení ano.
(zadáno: 28.12.2022)
Schimmelpfennig naplňuje slova Ch. Bukowského, že umělec je člověk, který vyjadřuje složité věci jednoduše. Postava Toma v jedné rozvitější větě výstižně definuje principiální problémy světa a skrze fragmentované rozhovory sociálně nesourodých lidí pronikáme hlouběji do podstaty. Největší smysl pro diagnostiku, až proroctví, ale nakonec prokáže služka Maria, která do dění vstupuje s pragmatickými glosami. Rámec snobského večírku, který může být tím „posledním“, dotvoří pěknou metaforu. Bohužel text je až příliš cyklený, ztrácí postupem času razanci a jeho poetika, s agitačními podtóny, hercům spíše překáží. Inscenováno a zahráno však poutavě.
(zadáno: 28.12.2022)
Ze strany tvůrců je to docela troufalost utáhnout více jak tříhodinový spektákl v důsledně drženém režimu jednoty místa, času a děje a neztratit přitom pozornost diváků ve vzdálených řadách. Kdo se na pomalé odvíjení a rozplétání nově autorsky spletené čapkovské detektivky (a pochytávání detailů ve velkém prostoru) naladí, má šanci si odnést zážitek k přemýšlení. Je to velké pojednání o chodu a nakažlivosti dezinformací v komunitě lidí, kotvení se k pravdám, které jsou iluzorní, nefaktické. V tomto je dramatizace výtečná. Režie však drží opratě tempa na hraně únosnosti a herci předkládají študýrky typů. Bača Míša nejspíše ví.
(zadáno: 28.12.2022)
Je to pro autorskou verzi podpásové, ale porovnejme: Film mrazivá, prostorem sevřená, zajímavě stylizovaná absurdní groteska, polemické zamyšlení nad zbabělostí a odvahou (silné herectví a nakažlivá hudba k tomu), působí to i velice divadelně... K. Pavelka a A. Skala nevytváří jevištní repliku filmu, vydali se vlastní cestou, na níž neuhlídali žánrové rozkročení. Ledabyle vytěžují, redukují, posilují komediální vyznění. Některému překrucování nerozumím už vůbec. Leze z toho hipsterský úšklebek nad „předpodělaností“, ale tehdy (rozuměj za normalizace) strach byl metoda. V tomto směru nejvíce zaujme ztvárnění postavy Ředitele Zdeňkem Žákem.
(zadáno: 28.12.2022)
65 % Divadelní vyprávění s regionálním zasazením, které vzniklo podle knihy Václava Bárty staršího, má potenciál vyvolat vzpomínky a přemýšlení o době našich prarodičů, v čem žili. A rovnou jako ambiciózní muzikál. Ctí ho, že je hudebně osobitý, jen přiznaně inspirovaný lidovými motivy. Kamenem úrazu je široké rozkročení díla, které se tvůrci snaží předložit v pestrém tvaru, ten zapojuje i dětské herce, jelikož o pohled dětskýma očima jde především. No, méně by znamenalo více… Zhmotnění paměti přitom působivě běží na pozadí a bylo dovedeno k silným katarzním momentům, zaznamenat je ovšem po té tříhodinové štrapáci nejeden divák nemusí.
(zadáno: 28.12.2022)
Inscenovat tuto méně známou situační feydeauovskou hříčku o noci v hotelu Eden jako zběsilou vykloubenou fantasmagorii? Proč ne! Je to tak trochu i náhled na Belle Époque a co procházelo na jejím pozadí. Ono to není až tak nepodobné dnešku. Razance Davida Drábka je však už taková, že marně jsem hledal (v grimasách a zakroucených hlasech, výtvarné hyperbolizaci, podivuhodných postavách vstupujících do děje…) smysl toho všeho a něco, co by mě vlastně bavilo a napomohlo naladit se na eskapádu metafor. Nebo ještě jinak, na toto potřebujete pro žánr disponované herce. Jako je třeba Radim Kalvoda. A o čem třeba vůbec nepřesvědčil Vojtěch Dvořák.
(zadáno: 28.12.2022)
55 % Je potěšující slyšet interpretaci dialogického textu na tak vysoké úrovni, přesto nerozumím vznešené náladě okamžiků a dramaturgickému nepřiblížení ironicky zlobnému vyznění, které by lépe propojilo dávný skandalistický text s mravy dnešní doby. Více inscenační dynamiky by prospělo i textu (když už se vybral). A tak se nakonec nejvíce bude mluvit o tom, jak choreografická intermezza složená z kopulační a jiné sexistické gestiky repetováním (stále téhož) působí dost vulgárně a postupem času nesnesitelně. Nebo jak efektní nápad s tramvají, která přiváží a odváží figury Schnitzlerova domina, se nakonec překlopí do otravnosti také.
(zadáno: 28.12.2022)
65 % Inscenaci nelze upřít působivé obrazy a výbornou práci s divadelní zkratkou. Naznačují pečlivou znalost tématu a k vykreslení hrůzné situace často stačí dvě slova, jeden pohled (aneb když dlouho nezapomenete podání dramatického momentu Bohdanou Pavlíkovou). Pulzuje to dobovou náladou, nebezpečí je explicitně komentováno skrze „vlastenecké“ postoje a prostor opanuje žoviálnost kabaretiéra Kašpara (výkon Miroslava Hanuše bude asi hodně komentován, je to trefa do typu a naplno využívá hercovu komplexnost). Střih, časový skok, kabaretní rámec se ztratil, i kouzlo dobrého scénáře. V závěrečné pasáži však potěší bravurní herectví Dany Syslové.
(zadáno: 28.12.2022)
75 % Pražská klubová muzikálová scéna opět předvedla dravost a předkládá divákům jiný typ zážitku. Přemýšlivého, intenzivního, hudebně razantního a pěvecky strhujícího. Přívlastky jako nekorektní muzikál atp. jistě sedí, ale jeho obsah nevnímáte jako něco nepatřičného a hlavní postavu nemáte za zjeva. Roman Tomeš a Elis Ochmanová, změněni k nepoznání, vyprávějí víc o jednom osudu, než aby se tlačilo na výpověď o jinakosti. To je cesta k uvěřitelnosti, průchodu emocí a ke katarzní tečce. Roman Tomeš se také, zdá se, zabydlel v „krutě upřímném“ stand-up formátu inscenace. Režijní mezery shovívavě přehlédnete, s Hedwigem se prostě musíte potkat!
(zadáno: 28.12.2022)
Až strašidelně silný současný text inspirovaný Lorcovou hrou Pláňka. Stone motiv bezdětné ženy přivádí do krajnosti. Partnerská dvojice z generace Y má problém a neschopnost smířit se s osudem roztáčí vír stahující pod hladinu žití. Inscenováno s gradační linkou takové spirály. Přesvědčivé a o psychologii opřené herecké výkony Niny Horákové a Viktora Dvořáka k tomu napomáhají významnou měrou. Řaďte si je mezi nejlepší výkony roku. Vedlejší postavy umetou cestu k destrukci nevědomky, nebo sledujeme přímo kořeny předurčenosti. Slabší stránkou je překlad, některé výrazivo působilo jako marné hledání českých ekvivalentů.
(zadáno: 28.12.2022)
Manifestační dekonstrukce Gorkého hry s drtivou silou ukazuje opaky, než bychom normálně čekali, nestmelující vazby. Je to velká metafora nejen toho, v čem jsme žili (inscenace katapultuje myšlenky do 90. let), ale i principů dneška, jež vytěsňují morálku. Tvůrci na rodinném společenství demonstrují absolutní dno a setrvávání v krizi empatie. Drobné stylizace v šachovnicovém pohybu postav nebo znázornění animozit / závislostí nabízejí další konotace. Divákům, kteří neprchají, zbude příznačná otázka: Cože co?, nebo dojem z přehnaných „metafor“. Jsme svědky moderního herectví. Kromě toho si řeknete, že použití mikroportů má taky jednou smysl.
(zadáno: 22.11.2022)
Záměrný výsměšný vzkaz typickému mainstreamovému diváku DvD? Nebyl předložen experiment, ale útrpný tvar (s hudební kýčařinou v pozadí) svědčící o literárním zaujetí tvůrců, kteří „zmozaikovali“ tunu vytržených vět z různých děl (bezpečně jsem rozpoznal dvě) a myslí si, že to s nevýrazným společným jmenovatelem (tím je nicnedělání) a bez záchytných kotev bude fungovat. Klíč tušíme: cesta k tomu vede přes emoce vyjadřované Marií Poulovou (face camera) a ironizovaný závěr. Díky hercům to chvílemi má potenciál vtahovat či lehce dráždit, ale dramaturgie to zabila. Vyjádření tvůrců, že se navazuje na legendární Sestru Úzkost, už je jenom hloupé.
(zadáno: 12.11.2022)
75 % Young Blood Cirku La Putyka! Mělo to být novocirkusové vyprávění o mladé generaci, dramaturgii nakonec spoluvytvořila realita: přivedla do dveří Jatek78 skupinu studentů z kyjevské akademie. Obraz, kdy tam jen tak stojí v bundách, je silný odpichový moment. I oni mají pohledy upřené do displejů, jenom místo zábavy sledují, co se děje doma. Je znát, že celý projekt vznikl impulzivně a poskládal různé akrobatické umy aktérů, ale z křehkého chaosu se působivě rodí propojování, sdílení. Společný zápal (a vedení Rosťou Novákem) vytvořily takovou konstrukci, z níž promlouvá téma spolupráce a radost z ní. Aniž by se tlačilo na emoční stránku.
(zadáno: 9.10.2022)
Když jsem v sousedství dělal autoškolu, bylo nám „informovaně“ hlášeno, že je tam krokodýl, medvěd, je to Jedová chýše svobodné doby a bordel dohromady, chodí tam ruská mafie a Michal David. Divadlo Na zábradlí, které vyvolává duchy devadesátek, to všechno ve své inscenaci zmíní. Dokumentárně zpracované výpovědi bývalých zaměstnanců se ukázaly být jako dostatečně nosné pro divadelní formát, hraje se o J. bez J., nicméně je to ploché divadlo bez názoru. Zřejmě byla cílem iniciační jízda, otázky a odpovědi jsou ponechané na divákovi. Inscenaci vedle svědectví posouvá už jen snaha o ilustraci: je nápaditá, tu podivná, postupem času monotónní.
(zadáno: 8.10.2022)
85 % Studénka-Daňhelová-Halámek-Štěpán-Gajdoš-Antalová-Juráčková… Memento z dávných věků dalo vzniknout uhrančivé muzikálové inscenaci. S motivy krajové legendy tvůrci nakládají volně, aby dramatická síla příběhu byla jevištně funkční a přes historizující rámec varovně promluvila ke každé xenofobní a předsudky ovládané společnosti. Žádná z postav přitom nedostala černobílý rozměr. Inscenaci zdobí texty. Hudební stránka je neméně pestrá a nápaditá, symfonické plochy se mísí s folklórními motivy, nechybí lyrická intermezza. Pro vyprávění hudebně-dramatické básně má soubor MdB velice disponované herce, více posílené by mohlo být charisma Luky.
(zadáno: 8.10.2022)
Tento komorní muzikál přináší protichůdné vjemy. Čtveřice interpretek s energií modeluje své postavy, vyprávějí, glosují a využívají toho, že každá z postav je z jiného těsta, různých zkušeností. Škoda jen, že nedošlo k dramaturgickému zásahu a zůstaly rozněžnělé i razantní po americku. Problematické jsou obraty českého překladu, bylo znát, že se s nimi na jevišti bojuje. A zcela neuchopitelná je kompilativní hudba, která připomene kdeco. Kaleidoskopické libreto, které vrší situace před narozením dítěte a provází to známými pravdami o mateřství a výchově dítěte, většinu divaček a jistě i tatínků však dobře pobaví. Ambice ani nebyla jiná.
