Redakce

Michal Novák

redakční zkratka: mys

souhrnná stránka redakceVolby

Hodnocení (1067)

Filtrování hodnocení:    
   

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: < 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>

(zadáno: 21.3.2020)
Pohled z druhé strany, který diváka ani ne překvapí, jako vtáhne a iniciuje receptory k ohledávání mnohdy šílených dobových souvislostí. Scénografie příznačně volí podobu šikmé plochy… Dva velikáni české kultury, absolutně rozdílní, pod jednou střechou, jsou zpodobněni skrze pár znaků a dál už je to svébytná melanž (v pozitivním smyslu slova). Miroslav Hanuš vystavěl ikonického Wericha mimo mediálně známé obrázky, Luboš Veselý obdařil černého anděla poezie jemnou běsovitostí. Navzdory chytře poskládaným slovům a obecně scénáři nutno dodat, že tato dramaturgie textu nebude pro každého.
(zadáno: 21.3.2020)
Až na to, že libreto není žádným skvostem a muzikál je režií poněkud bezradně uchopen, zejména v činoherních pasážích, včetně jalových nápadů. Když se zpívá, je to nebývalá krása a něco úplně jiného, než co nabízí komerční muzikálová scéna. Písně jsou zprostředkovatelem cesty do temného horečnatého meziprostoru mezi životem a smrtí. Hlavní postava Newton – Bowie spíš pozoruje, co se děje, největší diváckou pozornost přitahuje tajemná Dívka (která jako by přišla z Exupéryho), i proto, že Erika Stárková zpívá fantasticky. Inscenaci zdobí i další individuální výkony, Igora Orozoviče, Pavola Smolárika nebo Niny Horákové.
(zadáno: 21.3.2020)
Hradecká inscenace jedinečné hry o manipulaci je metaforou naší doby. Režie umístila příběh do rámce se zajímavými symbolickými významy a hraje se o ďábelských znameních na tváři, o manipulaci, jejíž zlověstnost vychází z mladistvé elegance a dobře volených slov. Oběť (Julie) je vnitřně silná bytost, a přece podléhá, na „vině“ je romantická (idealizující) mysl a tím spoutaná láska. Minimalisticky přesný Jan Sklenář a Sara Venclovská bez expresivních berliček v dialozích výmluvně odprezentují technologii ovládání i vzájemné pouto. Ústřední dvojici doplňuje hrabě – naiva a bázlivec v neméně zdařilém podání Jakuba Tvrdíka.
(zadáno: 21.3.2020)
Z dlouhé řady Zabijáků uvedených na českých jevištích tento vybočuje. Neváhám ho označit za nejlépe dramaturgicky vyložený a režijně pochopený. Není karikaturou sama sebe, důsledně pracuje s autenticitou figur a do druhého plánu vkládá ironické tóny a nepřehnanou nadsázku. Pokorného inscenace je totiž odpovědí na svět, v němž si lze koupit „všechno“. Herecká síla inscenace není jenom o precizním trefování point nebo podání černých linií hry, ale také v až animální přesvědčivosti. Na vzorku těchto individuí hra pojmenovává nefunkční společnost snad i více než v době svého vzniku. Coolness dramatika žije!
(zadáno: 21.3.2020)
Manželé Pixovi umí sestavit chytré libreto a napsat poutavý příběh s přesným zacílením na dětského diváka, resp. rodinné publikum. To není žádná novinka. V pokračování „Kapky medu“ jde o především o záchranu Kapesky, ale je rozehrána i řada dalších podtextů. V rámci hravém, mírně hororovém a nenásilně naučném. Na druhou stranu nepřehlížel bych rozdíl proti „Jedničce“: „Dvojka“ nemá moc co nabídnout interpretům po hudební stránce. Přesto vysoký interpretační standard zejména Martiny Pártlové je další jistotou inscenace. V HDK žel zvuková režie nezvládla činoherní pasáže a hudba z nahrávky zněla až nezvykle ploše.
(zadáno: 21.3.2020)
Hodně temná groteska, kde optimistická vyústění opravdu těžko očekávat. Přestože jsem se v bergmanovských přeskocích a propojování záhy ztratil a stylizování některých figur začalo lézt na nervy, byly to pořád poutavé tři hodiny. Objevování nových významů přenechám jiným, mně stačilo dramaturgické zacílení na vztahová minidramata a latentní krutost. Celkovému vjemu prospívá i jakási odtažitost pohledu na bergmanovské figurky. Stejně jako u Mýcení i tato inscenace vyžaduje vystoupit mimo herecké komfortní zóny, výkony Jakuba Žáčka a Petry Bučkové jsou pozoru hodné.
(zadáno: 21.3.2020)
Žádné ornamenty, režie se soustředí na sílu příběhu a psychologii postav. Ke vzniku prvotřídní inscenace klasického dramatu to bohatě stačí. Excelují Pavla Gajdošíková v titulní roli a Norbert Lichý jako Lízal – to je až neuvěřitelná herecká studie vnitřního pnutí postavy. Inscenace se nezavděčí těm, kteří očekávají neformalistní uchopení. Drobnými posuny se však inscenace vzdaluje čítankovému uchopení: vždyť moment, kdy je to Maryša, kdo má tendenci napít se kávy, dává logiku. Hraje se ve středové aréně, v prostoru, který doslova kypí skrývanými emocemi a v němž se hraje o pošlapané hodnotě svobody a svobodomyslnosti.
(zadáno: 21.3.2020)
Netradiční koncept divadelní procházky historií určitého místa, skrze níž je pojmenována dnešní plytkost, smysl dává velký. Rukama dramaturga prošlo ohromné množství materiálu – kdo by to byl čekal, když jde o „jednu adresu“. Koláž informací, hledání souvislostí a pořádná porce hudební ambaláže se rozvinula do podoby poněkud rozvleklé, méně by znamenalo více. Humor a duch Y přítomny, vytrácí se však kompaktnost mezi mazáky a nastupující hereckou generací. Každý jinak, tak nějak (pokud má co hrát). A nebo úplně děsivě, čímž myslím horlivost R. Janála, v okostýmování, jež vypovídá více o něčem jiném než o divadelní postavě.
(zadáno: 21.3.2020)
65 % Martin Františák dílo, jež předznamenává vrcholná vesnická dramata, jevištně realizuje s přídechem romantismu (to je v plném v souladu se Světlou) a nahlíží přes nejednu symbolickou hádanku. Občas je i hádankou konstrukce adaptace Lenky Lagronové, pro kterou je stěžejním tématem emancipace. Motiv oběti hlavní hrdinky zůstal v pozadí. Sledujeme především křehké rodinné drama, které se rozbíhá k širším důsledkům. Jelikož inscenace je hrou proměn, od retrospektivních výjevů přes psychologickou bitvu až po situace civilní, chyběl promyšlenější celkový rámec. Pavla Gajdošíková obdivuhodně zvládla záskok hlavní role.
(zadáno: 21.3.2020)
Celkem jednoduchý (účelně zkratkovitý) digest událostí zprostředkovávající události, které by měla znát i ta nejmladší generace. Z tohoto pohledu smysluplná divadelní práce, v níž je potenciál vyvolávat otázky směrem k rodičům či pedagogům, nejednoho teenagera možná zaujmou i hudební střípky a přivedou ke zjištění, v čem je jejich nadčasovost. Je vlastně nachystán prostor pro epilog, který proběhne už mimo divadlo. Více než herecká akce atmosféru inscenace vytváří technologie, aneb zase ty kamery. Naštěstí snímají velice pozoruhodnou práci loutkářů-animátorů. Obrazy to jsou i silné, nic pro přátele starých pořádků.
(zadáno: 21.3.2020)
Po Bolkovi i Čmaňa hraje Harpagona. Na jevišti ani v jednom případě nepobíhá a nehořekuje excentrik, spíše smýkají s nimi okolnosti. Pavel Zedníček dává důraz na vychytralost starého chamtivce, obdařil ho různými maskami a postupně odkrývá patologické znaky Harpagonova uvažování. Inscenace je naštěstí daleka toho, že ostatní postavy jsou stafáží a přihrávači, přesto nečekejte od toho víc než solidně zpracované, ale nekomplikované zábavní divadlo. Je to naplno využitý dar, který Pavel Zedníček obdržel ke svému životnímu jubileu.
(zadáno: 21.3.2020)
Jen jestli to, co se použilo pro divadelní adaptaci, se neodchyluje příliš od předlohy a nejede si svou svižnou jízdu někam mimo výseč. Postrádal jsem v dramaturgii inscenace především dosazení onoho pocitu ztracenosti, který roztáčí život mimo kořeny, když to globalizovaný svět umožnil. A vlastě i deprivace z toho všeho. Místy z toho lezla agitka proti předsudkům. Herci se blýsknou řadou dobře vystavěných etud, za nimiž je znát promyšlená režijní práce. A že se ze všeho podařilo vykřesat docela kompaktní tvar, je také zásluha herců a režiséra.
(zadáno: 21.3.2020)
Další z řady digestů doprovázených minimalistickou hereckou akcí. Zazní pořádná nálož toho, čemu je dobré neustále naslouchat. Koncept bohužel nepočítá s ničím jiným než s kvantifikací, chybí moment sváru či dialogů, který by sledování, resp. naslouchání učinil poutavějším i z toho divadelního hlediska.
(zadáno: 21.3.2020)
Vybroušenému textu se dostalo nevýbušné podoby. Cestou k pointám uvadá nejedna replika, nejeden dialog. Jistě, tušíme vazby na současnost, ale celou dobu jsem se nezbavil pocitu, že chybí dramaturgický impuls, o čem „Žebráckou“ hrát právě dnes. Celku by snad prospělo více rytmu a méně oponkovitosti. Martin Donutil bezpochyby je obdařen charismatem i zkušeností, ale na Macheatha potřebujete ještě jinačí level – ten je obejit přes bezelstný úsměv a upřímné oči. Janu Vlasákovi (Peachum) uškodila režijní nedůslednost. Do věhlasu režiséra mi nezapadá ani řada prvoplánových řešení, vždyť Havel, to je především rafinovanost.
(zadáno: 21.3.2020)
Okamžikem, kdy je divákům oznámeno, že mají zavřít oči a vnímat vše přes sluchátka, skončilo divadlo. Začala audiokniha nevalného obsahu. Za mě udílím diskvalifikaci, a nemá to nic společného s tím, že fantasy žánr moc nemusím. Hlasy, ruchy, zvuky vyrábějí aktéři přímo před vašimi zavřenými zraky a binaurální snímání z vás dělá hlavu uprostřed příběhu. Přes řadu klišé a tolkienovských nápodob se z příběhu o hrdinské cesty za drakem klubala průhledná alegorie, která by snad snesla více propracovanosti. Věřím, že jsem byl svědkem laboratoře, z níž pro budoucnost vzejde komplexnější projekt, aťsi nabitý prací s technologiemi.
(zadáno: 21.3.2020)
Problematická inscenace. Komiksový charakter hry se absolutně nepotkal s prostorem letní arény pod Žižkovskou věží, vzpíral se mu i přes snahu herců o dodržení žánru. V „kamenném“ Kalichu všemu může být jinak a komediální inscenace bude fungovat. V ukrutném vedru, jež panovalo při premiéře, se s podmínkami i žánrem nejlépe vyrovnala Kristýna Frejová. Na opačném orbitu se pohyboval výkon M. Kavana, míjejícím se s profesionálním jevištěm o světelné roky, herci nebylo rozumět a tak dále.
(zadáno: 21.3.2020)
(zadáno: 1.12.2019)
Na jeden z vrcholných drama-muzikálů si paradoxně trouflo „regionální divadlo“ a je z toho událost sezony. Libreto Michaela Kunzeho v typické vícerozměrné formě rozpoutává sugestivní hru na pomezí reality a meta-prostoru předurčenosti, zároveň ostře tematizuje otázky osobní svobody člověka. V symbióze s úchvatnou hudbou Sylvestera Levaye (kterou žeru dlouhodobě) vzniklo mnohem více než vyprávění o osudech císařovny Sissi. V hlavních partech excelují Soňa Hanzlíčková Borková a Pavel Režný - a dále zase máme tu čest s parádním kolektivním dílem. Nebál bych se vést postavy ještě po ostřejších a výbušnějších liniích.
(zadáno: 14.10.2019)
Tomeš, Polyáková, Kříž, Procházková, Tenkrát, Pleskot, Hořejš… Muzikálová událost sezony se koná i nekoná. Interpretační výkony jsou někde mezi špičkou tuzemské muzikálové produkce a vesmírem a je tady rozuměno emocionální náladě, nebo i lehké komičnosti elánovských písní. Libreto, které je moderní transkripcí Monte Christa, prokombinuje kdeco bez dramaturgického vhledu a korekcí. Proč tolik zbytečné vaty a hlavně doslovnosti? Výsledkem je neúměrná stopáž a nemyslím, že přelévání nálad odpoví na otázku, čím tento jukebox muzikál, kromě pocty skupině Elán, chce být. Balanc mezi patosem a rozverností je ošemetná disciplína.
(zadáno: 14.10.2019)
BodyVoiceBand vychází z principů syntetického divadla EFB a tentokrát je vše umocněno tím, že se pracuje s písněmi z dílny Jana Buriana (včetně jeho osobní účasti v představení). Pokračovatel rodu vypráví svými songy o „třetím věku“ celkem krutě, ale smířlivě. Doprovázeno pohybovou akcí, jež rytmizuje nevýbušnost stáří. Zato nadhled a hravost nechybí, místy však choreografickému principu inscenace poněkud padá řetěz. Soudím také, že ohlas této komorní inscenace bude úměrný tomu, jak komu je osobně blízký styl poezie „osamělého písničkáře“ Jana Buriana.
(zadáno: 14.10.2019)
Burleskní filozofování vlámského dramatika je bezpochyby vděčnou příležitostí pro divadelníky. Zároveň i zrádnou. V Plzni sáhli po hororu Sir Halewyn (dle středověké legendy) a posílili jeho melodramatický charakter o muzikálové či rockovější tóny. S výsledkem nestrhujícím (včetně hudební stránky) a po mém soudu vyprázdněným. Loutkovost postav byla tím posledním, co lze na nedlouhé inscenaci považovat za atribut autora. Vše podstatné zachvátil patos, mysteriózní atmosféra brala dráhu ke kýči a míjela se s účinkem. Scénografické kouzlení v prázdné temnotě vhodné snad pro jinou inscenaci.
(zadáno: 28.7.2019)
Dočekalova inscenace reprodukuje nervní dobu, se společenskými animozitami a tušeným zlomem do agrese, a do toho spolu s Shakespearem vkládá ryzost a horečnatost vzplanuvšího citu. Zároveň její dynamický styl bude blízký mladému diváku. Je to neobyčejně funkční vzorec pro inscenování této vrcholné tragédie. Pohnutí v publiku vybudí obě roviny, nedosáhne jen na ignoranty. V inscenaci je přítomen i vtip. Ústřední dvojice je přesvědčivá navzdory či právě v souladu se zvolenou stylizací extrémní mladistvosti. Jinými slovy výkony Terezy Marečkové a Zdeňka Piškuly jsou skvělé. Jako sporné se jeví sloučení postav Chůvy a Knížete.
(zadáno: 28.7.2019)
Nasazení hry o králi, jenž zblbnul a začal se chovat jako debil, a její uvádění na dohled od hradních oken, potěší. Dramaturgická odvaha jistěže nespočívá v této drobné provokaci, ale v tom, že se sáhlo po málo uváděné a poněkud problematické hře velkého alžbětince. Inscenace si neodpustila nejeden modernistický rýpanec, jinak je však vyprávěna tradičními prostředky a za citlivého krácení. Martin Hofmann v roli krále Leonta bohužel působil, jako by si neporozuměl s režisérem, jak ztvárnit celý ten oblouk žárlivce bez příčiny, pohrdajícím i právem. Další postavy jsou rozehrány přesvědčivěji, zejména Hermiona Petry Špalkové.
(zadáno: 28.7.2019)
Toto není parodie, toto je dokonalá střelba do vlastních řad. Daniel Hrbek se projevil jako bystrý pozorovatel všemožných nuancí fungování vztahů ve vezdejším divadelním světě. Nadsázka tryská, existenciální pnutí postav na maximu a Michal Dlouhý v logice věci nutně hraje herce Boba Barela tak, až z něj cáká pot. Přesto tato komedie z divadelního prostředí je napsaná tak, že ty největší špílce nakonec připadnou jiným postavám. Děj a zápletka se propadají do čím dál větší bizarnosti (a tady bych vložil dramaturgický otazník), styl fabulace připomene tvorbu dávného CD94. Náramná oddechovka pro diváky, pro aktéry šichta.
(zadáno: 28.7.2019)
Alcest se ocitá v době technologické. Skrze klasickou hru je popsán sebevzhlíživý svět. Anebo hipsterská žvanírna. Další substituční přístup v činohře ND. Oslabit hru o motivické vazby, vyčistit prostor razantním škrty a dosadit ústřední aktualizační prvek, který se bezprostředně váže k současnosti, a něco se připíše… Skrze klasickou hru jsou tak nacházeny jisté souvislosti. Je zřejmé, že tento přístup vyžaduje aktivního diváka, kterého ovšem neodradí evidentní schválnosti. Herci přitom jsou mimořádně disponovaní pro práci s veršem a Vladimír Javorský je schopen vykreslit Alcesta přes jeho zhnusené nitro.

Další stránky hodnocení: < 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>