PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Jiří Landa
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (3027)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 11.7.2022)
Koncentrované herectví H. Dvořákové a P. Oubrama. Jestliže Oubram dokáže do Lea promítnout vlastnosti jako zdrženlivost hraničící až s upjatostí, která se díky komunikaci s Emmi mění v uvolněnost, odhodlání a možná až v poťouchlost, Dvořáková Emminu pragmatičnost a mírnou náladovost proměňuje v touhu po poznání něčeho nového, co by její život nasměrovalo na jinou cestu. M. Schlegelová uchopila text střízlivě, vyhnula se přílišnému sentimentu a přesládlé romantice. Proto je Na Půdě k vidění především inscenace se silným příběhem, po jejímž zhlédnutí odcházíte příjemně naladěni, ať už je závěr obdařen happyendem nebo rozuzlením zcela opačným.
(zadáno: 11.7.2022)
V nejlepším slova smyslu herecká exhibice B. Kaňokové, která dokázala s velkou dávkou autenticity ztvárnit dívku Chloe, jíž se podařilo uprchnout od únosce a nyní se svěřuje se svým příběhem novináři. V retrospektivních střizích se dokázala s lehkostí proměňovat a přeskakovat z jednoho časového období do druhého. P. Oubram ztvárnil únosce jako podivína, který má v sobě doslova až dětskou něhu kloubící se s násilnickými sklony. Velmi věrohodné podání. Proměnu investigativního novináře v člověka ženoucím se za bulvární senzací pak výtečně sehrál T. Drápela. Režijně výborně vystavěná inscenace.
(zadáno: 11.7.2022)
V. Hlaváčková v roli inteligentní a úspěšné Alice soustředěně modeluje její proměnu od počátečních znepokojujících příznaků Alzheimerovy nemoci přes uvědomění si své opravdové zdravotní situace až po zjištění, že se zřejmě přiblížila závěrečná fáze onemocnění. Zděšení z toho, co se s Alicí děje, herečka vysílá k divákovi přesně dávkovanými nonverbálními projevy, ať se již jedná o výrazy očí či gesta, která jsou v komorním prostoru výmluvnější než by byl sebevětší příval slov. Navíc se snaží držet postavu prostou zbytečných hysterických výstupů. Postavy Aliciných dětí citlivě ztvárňují D. Krchňavý a A. Šišková, jejího muže P. Oubram.
(zadáno: 17.1.2022)
75 % Režie J. Šmída v přehledné dramatizaci A. Petrase hovoří mnohými symboly a náznaky, které má ovšem divák šanci rozklíčovat, třebaže rozhodně nejsou prvoplánové. Precizní výtvarné řešení. D. Šoltýsová vytváří Annu jako emancipovanou ženu, která si vlastně ani pořádně neuvědomuje, že by její chování mohlo být vnímáno nevhodně. V momentě, kdy ztrácí vše, nepropadá laciné hysterii, přestože je na ní celková sklíčenost plně zřetelná. Ačkoli k ostatním hercům nebyla dramatizace až tolik štědrá jako k Anně, všichni do svých postav vtiskli řádnou dávku přesvědčivosti. Inscenace, která k publiku promlouvá všemi svými složkami.
(zadáno: 3.8.2020)
75 % Díky své nové verzi získala inscenace svěžejší tvář, což se týká nejen pěveckého nastudování, ale hlavně choreografie vycházející z původního Balašova konceptu, který nyní rozpracovala J. Burkiewiczová. Povedl se i nový casting, herecky a pěvecky je obsazení, až na jednu výjimku (J. Vrána, jenž nedokázal využít potenciál postavy), vyrovnané. Pokud bych měl zmínit některá jména herců, kteří mě zaujali o něco více, patřili by mezi ně F. Kaňkovský, který přesvědčivě ztvárnil tragický Bučův osud, D. Sitek coby otec Zobar a L. Molínová v roli Izergil. R. Balaš obnoveným nastudováním vychytal nedostatky toho předchozího.
(zadáno: 4.5.2020)
Autentické prostory kulturního domu Vltava, kde se skutečně konají schůze SVJ, mají jistě velký podíl na tom, že vznikla inscenace, která může směle konkurovat své pražské kolegyni. Nejvýraznějším kladem novinky M. Schlegelové je především herecká souhra celého souboru. Vyzdvihl bych pak výkony D. Bambasové a T. Kobra, jejichž slovní přestřelky jsou velice přesně timovány, nebo J. Untermüllera, který v celé své zrůdnosti vykreslil postavu obdivovatele starých estébáckých pořádků, či R. Šmotka. Jeho výstup, v němž postupně přechází z nebetyčné radosti z úmrtí matky k pláči, patří k nejemotivnějším chvílím představení.
(zadáno: 29.1.2020)
Herecké divadlo, které mám rád. Režie O. Sokola podtrhuje etické otázky, které hra klade, a zároveň pracuje s její doslova až intimní atmosférou, jež z inscenace vyzařuje. Vycizelovaný dialog S. Černodrinské a L. Žáčkové v druhé části byl pro mě pomyslným vrcholem představení. Přestože Sokolovo nastudování nabízí naprosto vyrovnané herecké výkony, možná i díky lépe napsaným figurám, mě více oslovila dámská část obsazení. V. Šanda v nelehké úloze autistického chlapce vytvořil věrohodnou postavu bez laciných vnějškových efektů, k nimž často podobné typy rolí svádějí. Rozhodně doporučuji k návštěvě.
(zadáno: 29.1.2020)
Krásné, poetické, atmosférické. Tento šansonový večer stojí za opakované návštěvy.
(zadáno: 5.12.2019)
75 % Výborně zpracovaná komedie, kterých je na českých jevištích jako šafránu. Inscenace navíc od herců vyžaduje (i kvůli bezpečnosti) velké soustředění a dodržení timingu jednotlivých situací, přičemž klade nemalé nároky na technickou složku. Celé obsazení musí dodržet přesnou míru stylizace, aby pointy fungovaly. Tím vším se nastudování K. Heřmánka může chlubit. Vyrovnané herecké výkony, snad jen občasně přidávaný humor (J. Carda parodující Z. Srstku) není namístě. Tato komedie obstojí sama o sobě, bez podobně dodávaných vtipů. Zpracovat crazy komedii, aby nebyla lacině podbízivá, je kumšt. V DBz se to povedlo.
(zadáno: 28.7.2019)
75% Hra D. Kellyho nutně potřebuje před inscenováním projít výraznou dramaturgickou úpravou, a především se potkat s jasným režijním názorem. Setkání T. Mašína s dramaturgyní I. Smejkalovou v tomto případě vyšlo na výbornou. Z autorova nepříliš zdařilehého textu vytvořili kompaktní inscenaci s působivou atmosférou, na níž se výraznou měrou podepsala jak scénografie, tak hlavně light design a hudba. K. Heřmánek ml. a S. Haváčová si dokázali výsostně přihrávat a věrohodně vystihli psychologii svých postav. Jsou další silnou stránkou inscenace, na jejímž tempu a rázných střizích je zřejmé, že ji připravoval filmový režisér.
(zadáno: 8.6.2019)
CAMPQ - Divadlo Letí 80 %
85% Unikátní divadelní projekt s detailně promyšlenou koncepcí a realizací. Jeho největší devízou je ovšem fakt, že se nehraje a neinscenuje pouze na efekt. Pod hravým a zábavným hávem silně rezonuje aktuální celospolečenská situace, přičemž je divák konfrontován s různorodými lidskými charaktery, jejichž prostřednictvím tvůrci nenásilnou formou poukazují na věci, vůči kterým bychom neměli zůstávat neteční. Interakce mezi hercem a divákem je příjemným zpestřením a překvapivě vůbec nestresuje. Šest hodin v tomto adaptačním táboře uteče jak nic. Doporučuji zůstat až do samého závěru, který přináší více než výmluvnou tečku.
(zadáno: 4.2.2019)
Langova dramatizace Žítkovských bohyň mě oslovila svojí divadelností (na rozdíl od epičtějších Gombárových verzí; kouzlo obou Gombárových inscenací pro mě tkvělo zejména v práci s atmosférou a mystikou), což se odrazilo i ve scénickém provedení, které tak bylo akčnější a realističtější než u Gombára. Osudy postav měly u Langa zřetelný vývoj, a oceňuji také vodítko v podobě letopočtů, které uváděly jednotlivé scény. Došlo tak k zásadnímu usnadnění orientace v tak rozsáhlém díle. Herecky musím vyzvednout T. Dočkalovou, I. Wojtylovou a M. Málkovou. Drsně syrová, ale pohlcující podívaná.
(zadáno: 1.2.2019)
75% Zdařilá dramatizace K. Tučkové, která sice mohla v první části pracovat s větší zkratkou, nicméně i tak se jí podařilo vytvořit adaptaci poskytující souboru zajímavé příležitosti. Reálie vesnického života byly vykresleny přesvědčivě, postrádal jsem jen větší důraz na Eliasovu genialitu, o níž se divák dozvídá často jen zprostředkovaně. D. Gombár vytvořil inscenaci s mnoha sugestivně zpracovanými scénami, která v druhé části graduje a přechází do strhujícího finále. Inscenaci herecky vévodí J. Erftemeijer, T. Červinek a A. Buršová. D. Gombár se se Švandovým divadlem nemohl rozloučit lépe.
(zadáno: 1.2.2019)
75% Inscenace je syntézou přirozeného herectví J. Ciny, který během osmdesáti minut zvládá udržet pozornost publika, suverénně interpretuje nelehké písně K. Marka, vede dialogy, monology, dokáže tvárně pracovat s hlasem, a detailně promyšlené výtvarně-režijní koncepce. Malý princ Studia Dva je pastvou pro oči, uši i duši. Malou pihou na kráse je snad jen počáteční přílišná akčnost hlavního hrdiny, kterou má na svědomí režie.
(zadáno: 31.1.2019)
85% Režisér sáhl po vydařené Krobotově dramatizaci, s níž spolu s dramaturgií velice citlivě pracoval. Typově přesné obsazení všech tří stěžejních rolí Jana Dítěte, působivě jsou navíc ztvárněny scény, kdy si Janové předávají životní štafetu... Inscenace má spoustu silných momentů (i díky hudbě!), a ačkoli herci ztvárňují několik postav najednou, nejde o figurkaření. Toto nastudování vzdává hold jazyku B. Hrabala, jeho poetice, a zároveň v sobě zrcadlí naději i prostý fakt, že si každý musí ujít kus cesty, aby poznal a pochopil pravé životní hodnoty. Inscenace stojí za opakované zhlédnutí.
(zadáno: 5.12.2018)
85% Režijně precizně vystavěná inscenace, zdařilá i po výtvarné stránce. J. Pokorný text nepřepracovává k obrazu svému (jak k tomu většinou mívá tendence) "jen" vede herce, aby svým postavám vdechli patřičný punc „ujetosti“. Po celou dobu se hraje v mírné nadsázce, která tomuto cool příběhu vysloveně sluší. Režisér vynalézavě domýšlel i některé crazy scény, zvlášť pak v závěru. Těžko vyzdvihovat některý z výkonů, šlo o naprosto vyrovnané obsazení, v němž nebylo slabšího článku. Další z výborných inscenací Komorní scény Aréna.
(zadáno: 29.11.2018)
Ostravský soubor zatím (dle mého názoru) nejzdařilejším českým nastudováním Koček podává zprávu o tom, že jít cestou jeho celkové proměny započaté někdy v roce 2010, bylo správné rozhodnutí. G. Petráková děj situovala na střechy ostravských domů, přičemž si dala záležet na tom, aby byly jasně čitelné jednotlivé životní příběhy koček, z nichž se tato muzikálová mozaika skládá. Preciznímu hudebnímu nastudování stejnou měrou „sekunduje“ pohybová složka. Těžko vyzdvihovat jednotlivé výkony, nicméně L. Hudec Šubrt je jako Rozumbrad po právu hvězdou inscenace. Na muzikál vzácně vyrovnané výkony.
(zadáno: 18.9.2018)
O. Sokol opět dokázal, že si s hrami M. McDonagha rozumí nejen jako režisér, ale i coby překladatel. Jeho překlad je „plnokrevný“, spousta humorných dovětků a glos jistě vznikala až během zkoušení. Všechny postavy, včetně těch vedlejších, mají díky pečlivé režii v inscenaci své opodstatnění. Přestože Kati patří mezi klasické ansámblovky, herecky jde o velmi vyrovnanou inscenaci (přesto si dovolím vyzdvihnout D. Černou). Škoda jen (sice) oku lahodící, nicméně ne zcela divácky komfortně řešené scény. Z mnoha míst zleva totiž není skoro během celého představení na určité postavy vidět.
(zadáno: 18.9.2018)
Amerikánka - Jatka78 80 % 
85% Příběh o těžkém osudu dívky Emy Černé, která si v komunistickém Československu prošla hned několika státem spravovanými ústavy a pěstounskou péčí, mě díky výtvarnému minimalistickému řešení scény, hudbě, promyšlené režijní koncepci V. Tauše a především pak díky dvěma výtečným (a neskutečně sehraným) výkonům T. Voříškové a E. Křenkové hrajících jednu jedinou postavu naprosto pohltil. Jedná se o krásné divadlo, jež je plné emocí a také naděje. Těchto sto divadelních minut nemá hluchého místa. Snad jen absence rozuzlení osudů některých postav byla menší pihou na kráse jinak zdařilého textu.
(zadáno: 22.8.2018)
T. Bernhardovi se v DNz daří. Po třech někdejších slavných inscenacích nyní nové vedení přišlo se zdařilou dramatizací D. Viceníkové a J. Mikuláška, kterou na tuto trojici navazuje. Tvůrcům se podařilo zdivadelnit román téměř dokonalým způsobem, navíc oceňuji jejich smysl pro trefnou „českou aktualizaci“, čímž inscenaci zásadním způsobem obohatili. Téma přetvářky, snobství a pozérství se zvoleným režijním konceptem podařilo vystihnout velice trefně. Podobným způsobem lze hovořit o zcela vyrovnaných hereckých výkonech, jimž dominují zejména H. Hájek a M. Sidonová, ale také o výpravě M. Cpina.
(zadáno: 7.5.2018)
75% Představení Prodané nevěsty rámující pohled na zásadní okamžiky českých dějin. Možná se někomu může zdát tento nápad jako neoriginální, ovšem v podání týmu nového ročníku KALDu se neoriginality nikdo bát nemusí. Tvůrci se totiž vyhnuli klasickým klišé typu „cinkání klíčů“ apod. Průlet sto padesáti lety naší historie má ve ztvárnění mladých herců (jejichž výkony jsou překvapivě vyrovnané) švih, spád, baví a rozhodně není laciným retrem. Vypravěč J. Štěpnička inscenaci výtečně zceluje a dává mu další přidanou hodnotu. Tento ročník si první absolventskou inscenací nastavil laťku hodně vysoko.
(zadáno: 2.5.2018)
85% Po ročním mezičase, kdy se v DD měnilo umělecké vedení, tato scéna vyrukovala s inscenací, kterou slaví 25. výročí svého založení. A jedná se o oslavu více než důstojnou. Inscenace se totiž pyšní všemi pozitivy, jež stojí za dlouholetým úspěchem tohoto divadla - herecké výkony, které nikdy nespadnou k šarži, precizní režie a dramaturgie. Dvě rozdílné části pojí smysl pro originální humor, navíc se trefně (každá rozdílným způsobem) obracejí k dnešku a mají opravdovou výpovědní hodnotu. Přitom je to celé zábavné včetně víceméně scénického čtení, z něhož „dejvičtí“ udělali divadelní zážitek.
(zadáno: 19.3.2018)
D. Krejčík se v inscenaci s hereckou lehkostí přenáší přes několik let, během nichž se jím ztvárňovaná postava chlapce musí vyrovnávat s psychickými problémy matky, která se několikrát pokusila spáchat sebevraždu. S podobnou lehkostí dokáže navázat i kontakt s publikem, s nímž komunikuje tak empaticky, že se během představení cítí příjemně i ti diváci, kteří podobnou interakci nevyhledávají. Díky herecko-režijnímu porozumění a precizně zpracovaným situacím vzniklo v OLDstars další monodrama, které dokáže oslovit diváky napříč generacemi. Řada monodramat OLDstars se začíná zajímavě rozvíjet.
(zadáno: 4.3.2018)
75% T. Dianiška ve své nové hře dokázal s nadsázkou propojit nostalgii po 90. letech, kdy v ČR docházelo k zásadním změnám (přičemž většina z nás má tuto dobu spojenou buď s dětstvím nebo s dospíváním), i s druhou stránkou těchto časů, kdy mnozí z přičinlivců přišli ke značnému majetku apod. ... Přestože se děj odvíjí v šíleném crazy stylu, velice trefně poukazuje na to, jak je jakákoli sebekrásnější myšlenka snadno zneužitelná "ku prospěchu svému". Inscenace je to šílená, vtipná, nabíjející, ale svým způsobem i hodně smutná. Ještě, že se dá na to vše dívat i s takovým nadhledem.
