Redakce

Jiří Landa

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (3030)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 12.10.2012)
65% Dávám tak vysoké %, pokud neberu v potaz, že se premiéra odehrála v městem dotovaném divadle. Podobně musím pominout i fakt, že inscenaci režíroval prý "broadwayský režisér" G. Barre. Při pohledu na výsledek musí být i laikovi jasné, že jeho režie ke špičkám nepatří. Nejvíc zaujal V.N. Bárta, L. Bílá Amneris zvládla se suverenitou sobě vlastní, K. Nývltová mile překvapila, roli uzpívala s přehledem, otázkou však zůstává její herectví… Pokud ale musí HdK čekat celý rok, aby uvedlo premiéru aspoň této úrovně, je něco špatně. Podobně jako v naší politice, k níž má toto divadlo blízko…
(zadáno: 12.5.2011)
Zajímavý nápad postavit do dialogů (mezi sebou a sestrou) jednu ženu v různých etapách svého života. Kdyby nezůstalo jen u tohoto nápadu a kdyby autor vytvořil smyslupný text bez banálních sentimentálních žvástů typu „štěstí je jen muška zlatá“, mohlo se jednat o netypickou divadelní podívanou. Bohužel. Všechny herečky dovedly text divákům aspoň vkusně prodat, inscenace však postrádala režijní invenci.
(zadáno: 25.2.2020)
Ačkoli inscenace splňuje všechny parametry profesionálně odvedené práce, působí podivně těžkopádně. Chybí jí lehkost, a to jak v případě temporytmu, tak hereckých výkonů. Za velký problém považuji fakt, že mezi postavami nefunguje pořádná „chemie“. Nejvěrohodnější výkon z hlavní trojice představitelů podala L. Končoková coby Konstance, je uvěřitelná ve všech polohách. Orientaci v dění navíc znesnadňuje scénografie, ani využití "loutek" ovládaných větříčky nebyl nejzdařilejší režijní nápad. Přes všechny výtky jde o solidní nastudování, které ovšem cestu k diváckému hitu hře samotné trochu znesnadnilo.
(zadáno: 29.7.2015)
Překvapuje mě, jak M. Čičvákovi inscenace na velkém jevišti DnV vycházejí a de facto patří k nejlepším počinům této scény. V Národních divadlech byla výsledná úroveň jeho prací (na rozdíl od komorních scén) podprůměrná. Promyšlená scénografie, jejíž efektní číslo na konci první části vyrazí nejednomu divákovi dech (přitom však přesně symbolicky koresponduje s pocity obou rivalů), výstižně zpracované postavy Salieriho i Mozarta, jejichž „souboj“ má patřičnou gradaci, to vše tvoří velmi dobrou inscenaci, která by ovšem snesla mírné krácení. O. Brousek dokazuje, jak nedoceněný byl v DNF.
(zadáno: 22.12.2011)
Solidní inscenace, kterou narušovaly četné hudební a baletní vstupy. Tento režijní záměr nevyšel, dramatický příběh dvou skladatelů tím naopak ztrácel napětí. Přesto mě i tuto verzi bavilo sledovat a to především díky dvěma hlavním představitelům – J. Fišarovi a I. Orozovičovi. Nadstandardně byl zpracován Amadeův vztah s Konstance, již ztvárnila A. Mohylová, která se dokázala suverénně přehrát z pubescentního děvčete do ženy, na jejíž bedrech leží chod celé domácnosti. Zásadnější pohled na text toto nastudování ovšem nepřineslo.
(zadáno: 27.6.2023)
Inscenace s několika dobře promyšlenými momenty mě ve výsledku nechala víceméně chladným. Vlastně by mě zajímalo, pro jakou cílovou skupinu bylo její uvedení zamýšleno. Dle mého názoru není pro děti, ale ani pro dospělé. Přes relativně krátkou stopáž mi představení připadalo subjektivně hodně dlouhé. Herecky mě zaujali J. Vondráček, S. Toman a M. Zavičár. Průměrný počin, který bych už nepotřeboval vidět znovu. Ale (ne)předvídatelný závěr oceňuji.
(zadáno: 16.1.2011)
(zadáno: 22.7.2015)
O. Sokol v novém nastudování dění rozehrává velmi pozvolna, obě hlavní postavy nechává pronášet repliky se značným odstupem, čímž sice jejich charaktery po delší dobu zůstávají nejednoznačné, ovšem podobný stín nakonec dopadá i na samotnou inscenaci. Solidní souhra M. Fingera a O. Sokola tedy neměla díky zvolené koncepci potenciál zřetelněji oslovit. V menší roli zlodějíčka proto nejvíce zaujal V. Šanda, který věrohodně vytvořil postavu podivného outsidera snažícího se etablovat mezi lidi, k nimž vzhlíží. Za přispění režie tak vystihl myšlenku, jak tragicky málo někdy někomu stačí ke štěstí...
(zadáno: 18.9.2018)
85% Příběh o těžkém osudu dívky Emy Černé, která si v komunistickém Československu prošla hned několika státem spravovanými ústavy a pěstounskou péčí, mě díky výtvarnému minimalistickému řešení scény, hudbě, promyšlené režijní koncepci V. Tauše a především pak díky dvěma výtečným (a neskutečně sehraným) výkonům T. Voříškové a E. Křenkové hrajících jednu jedinou postavu naprosto pohltil. Jedná se o krásné divadlo, jež je plné emocí a také naděje. Těchto sto divadelních minut nemá hluchého místa. Snad jen absence rozuzlení osudů některých postav byla menší pihou na kráse jinak zdařilého textu.
(zadáno: 3.1.2013)
75% Takhle to dopadne, když se s trojicí herců A. Gasnárkovou, A. Sasínová-Polarzyk a M. Čapkou spojí režisér I. Krejčí. Komorní scéna Aréna je pro mě letos bezpochyby divadlem roku.
(zadáno: 24.2.2016)
Hra s velmi trefnými postřehy, které na české zdravotnictví padnou jak ulité. Režie R. Balleka překvapivě hodně připomíná práce J. Mikuláška, což však nemění nic na tom, že je jeho inscenace hodna pozornosti už kvůli tomu, jak dokázala propojit situace plné černého humoru, krutosti, dojetí a dalších podobných pocitů, které se nás zmocňují při vstupu do nemocničního prostředí. Zároveň pojmenovává i skutečnosti či problémy, o nichž se zdráháme hovořit nahlas. Sehrané obsazení, občasné „zcizováky“ inscenaci dodávají patřičné osvěžení.
(zadáno: 10.1.2011)
(zadáno: 2.5.2011)
Dodo Gombár se snažil vytvořit podobenství na Pašijové hry, které uvedl ve studiu Švandova divadla. Herci své postavy ztvárnili výtečně, stejně výborně se O. Koval postaral o hudební doprovod. P. Děrgel na roli mladíka opět potvrdil, že je velmi talentovaný, líbil se mi i F. Čapka coby roztžitý chlapík. Poselství příběhu na mě ale ani tak nepromlouvalo. Podobných typů her jsem na našich jevištích viděl již spoustu, včetně závěrečné - i když sugestivní scény. Přesto se však jedná o zajímavý a chvályhodný inscenační pokus.
(zadáno: 28.3.2014)
55% Na společnosti Masopust oceňuji snahu nacházet k inscenování pozapomenuté texty, což platí i o nejnovější premiéře hry F. Langera, jejíž režie se ujal J. Frič. Bohužel s přístupem inscenátorů k těmto objeveným „novinkám“ je to již většinou komplikovanější. J. Frič hru servíruje ve velegroteskním pojetí, čímž silné téma eutanazie oslabuje na minimum. Herci se jeho přístupu přizpůsobili na maximum a v rámci zvolené koncepce hrají výborně. Jen škoda, že to celé vyznívá tak nějak do ztracena. A co se týče závěru, v tom už jsem doslova jen tápal. Režisérovy myšlenky se mi rozluštit nepodařilo.