Redakce

Jiří Landa

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (3031)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 8.10.2012)
Inscenátorům se nepodařilo hru převést do podoby, v níž by se orientovali i diváci neznalí textu. Spíš ji naopak ještě víc režijně znejasnili. V dobrých dvou třetinách představení jsem tápal, „rozjasnění“ přišlo až v závěrečném monologu K. Dobrého. Právě ale kvůli jeho výkonu stojí za to inscenaci navštívit, ovšem doporučuji nejdříve podrobněji prostudovat informace o hře a o autorovi.
(zadáno: 18.5.2015)
„Asociační“ tvar inscenace mě bavil, stejně tak jsem ocenil zase jiný tzv. "odpolitizovaný" pohled na osobnost J. Fučíka, z něhož totalitní moc kdysi stvořila modlu, aby byl po revoluci naprosto zavržen. Z inscenace lze vyčíst, jak a co formovalo žurnalistovy názory, které si pak komunisté přetvořili k obrazu svému. Divadelnost nastudování, využití dotáček a vyrovnané herecké výkony jen podtrhly dobrý dojem ze zhlédnutého. Podobně mě potěšil fakt, že se osobností Fučíka ještě někdo rozhodl zabývat. V jeho blízkosti se totiž událo tolik zajímavých věcí, které by i dnes stály za připomenutí...
(zadáno: 21.10.2010)
(zadáno: 18.5.2012)
55% Inscenace P. Ondrucha zcela nenaplnila možnosti textu, který opravdu není jen „pouhou“ komedií. Do jisté míry se s tématem lidské přetvářky pracovalo, ale vytěžit se z něj dalo mnohem víc. Také s detektivní stránkou hry si mohl režisér pohrát lépe, škoda, že ji takto pominul. Humorné scény byly vypointované vkusně, především pak výstupy H. Karochové. Sympaticky si s Ellardem poradil V. Záveský. Kdo ovšem viděl někdejší nastudování v Divadle ABC, může s klidem vynechat.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 18.7.2014)
65% Režisér J. Mikulášek svým typickým rukopisem celkem zdařile převyprávěl jevištně nesnadno uchopitelný Camusův román. Postavu Meursaulta rozdělil mezi pětici herců (tento postup mi v mnohém evokoval někdejší Jařabovu inscenaci Weissensteina v Divadle Komedie), k jejichž výkonům nemám nejmenších výhrad (nejvíce zaujala dvojice J. Hájek a S. Majer). Stejně "dokonale" působila i Cpinova výprava a přestože byl příběh podán i srozumitelným "diváckým" způsobem, zmocňoval se mě v mnohých scénách pocit již někdy viděného. Inscenace mi až příliš připomínala mnohé Mikuláškovy dřívější projekty.
(zadáno: 31.1.2019)
Pustit se do dramatizace románu E. Hostovského vyžaduje pěknou dávku odvahy. Uvedení Cizince v Disku jistě není náhodné. Jedná se o téma v současné společnosti v souvislosti s problematikou migrantů opět silně rezonující. T. Loužnému se inscenací podařilo vystihnout pocity osamoceného muže, jemuž přes evidentní talent a vzdělání není kvůli vnějším vlivům dovoleno tvořit, ba ani vést plnohodnotný život. A. Langer dokázal stále se prohlubující beznaděj tohoto člověka vystihnout přesvědčivě. Expresivní pojetí vedlejších postav pak zvýraznilo fakt nemožnosti začlenění se do tohoto cizího světa.
(zadáno: 26.4.2013)
(zadáno: 6.12.2022)
35 % Nechápu, co vedlo dramaturgii k nasazení titulu, jehož kouzlo již dávno předávno odnesl čas. Ani G. B. Shaw nebyl dramatik, který by psal jednu perlu za perlou... Navíc tato hra patří spíš k jeho méně zdařilým kouskům. Přesto si, ačkoli dávám relativně nízké procentuální hodnocení, po zhlédnutí představení myslím, že tvůrci i herci dali inscenaci maximum. Vlastně si ani nedovedu představit, co by šlo udělat lépe. Bohužel ani jejich nasazení nestačilo na to, aby se divadlo nenaplnilo všeobjímající nudou a čekáním na to, kdy už představení skončí.
(zadáno: 22.2.2015)
Bonusové představení pro milovníky semaforské poetiky, kde J. Suchý představuje písně, které si nejvíce oblíbil. Tato jazzová session je dobrým odpočinkovým tipem na fajn večer s milou společností nejen z řad účinkujících. Nečekejte však besedu, jedná se spíš o koncert!
(zadáno: 27.10.2011)
(zadáno: 17.2.2016)
Většinou na mě amatérštější herectví J. Suchého působí v jeho inscenacích jako osvěžující prvek. Bylo tomu i v případě Divotvorného hrnce v celkem zásadní semaforské úpravě. Nelze však opomenout ještě jeden amatérský výkon, byť je z jiného ranku. Jedná se o s herectvím a se zpěvem se míjejícího V. Harapese. V tomto směru je třeba zmínit i J. Štědroně... Postavu Belindy J. Menzel vystavěl odlišným „lidštějším“ způsobem lišícím se od rolí typu Žofie Melicharová, v nichž je J. Molavcová přebornicí. I tato poloha herečce sluší. Solidní hudební nastudování. Z muzikálu se však dalo vytěžit víc.
(zadáno: 15.4.2016)
Za sezonu se stává jen zřídka, že se silný text dostane do rukou správnému režisérovi, jenž ho patřičně rozšifruje, moderně zpracuje a všechny herce dovede k přesvědčivým výkonům. Tato inscenace je oním případem. Ještě více se však zdařila souhra R. Špačka s představitelem hlavní role Johna - D. Krejčíkem. Jeho ztvárnění tolika protichůdných pocitů mělo patřičné grády a hercovo nasazení nepolevilo snad ani v jediný moment. Krejčíkovo sólo na podobné vlně maximální autentičnosti doplňovali K. Rímský, P. Horváthová a také P. Rímský. Velmi intenzivní zážitek.
(zadáno: 12.5.2015)
Tuto Šamberkovu taškařici rozhodně nelze hrát navážno. O. Koskovi se podařilo najít zlatou střední cestu pro nadsázku, takže se jednalo o zábavnou podívanou, v níž si mohli studenti vyzkoušet řadu zajímavých typů postav, i když dost jednotvárných. Herecky solidně odvedená práce, snad jen L. Kocáková by mohla zapracovat na odstranění silného asi moravského přízvuku. Nikdy bych se ale nenadál, že se s touto hrou ještě potkám a už vůbec, že mě její nastudování takto mile překvapí.
(zadáno: 20.5.2015)
Hra se čtyřmi monology žen odlišného sociálního zařazení a věku, jež mají přesto dost společného. L. Engelová inscenaci typově přesně obsadila, přičemž každá herečka dokázala postavě vtisknout nezjednodušené, ale výstižné charakterové vlastnosti, které gradací vyprávění vylézaly na světlo světa ve své obludnosti. Ať už se jednalo o závistivou pedagožku D. Černé, přihlouplou uklízečku J. Synkové, distingovanou, ale při tom vypočítavou společnici D. Kolářové, či chladnou komornou M. Málkové. Škoda jen, že režisérka postavy na jevišti nějak nepropojila, inscenace by získala na větší naléhavosti.
(zadáno: 19.3.2011)
Jedna z posledních solidních režií I. Rajmonta v Národním divadle.
(zadáno: 8.10.2012)
Pokus D. Gombára o napsání současné verze románu Karoliny Světlé vyšel jen z části. Především se mu tentokrát dařilo víc coby režisérovi než autorovi. Jestliže vykreslení charakterů postav (nejvíce to bylo patrné u ústředního páru ženicha a nevěsty) nebylo příliš povedené, díky scénografii, kostýmům, světelnému designu a použité hudbě se alespoň podařilo vytvořit zvláštní a velmi působivou atmosféru. Autorem zamýšlená psychologická proměna postav nebyla věrohodná. Herecky bych vyzdvihl P. Hřebíčkovou, M. Pospíchala a M. Hrušku. Svým projevem mě ovšem míjela M. Krátká.
(zadáno: 25.10.2013)
85% Když tak přemýšlím, nepamatuji si, kdy jsem ve Švandově divadle viděl vydařenější kousek. Pod slupkou komedie, a že se člověk zasměje opravdu dostatečně, se totiž při hlubším zamyšlení skrývá i druhý plán, který už tak veselý není... M. Krátká vytvořila krásně kompaktní inscenaci, v níž běží vše ihned od začátku jako na drátkách. A nedojde ani k jednomu zaškobrtnutí, což má na svědomí pět hereček včele s P. Hřebíčkovou, B. Popkovou a E. Vrbkovou, jež „koučuje“ naprosto vynikající J. Šmíd v roli terapeuta.