Redakce

Jiří Landa

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (3030)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 24.1.2015)
P. Kolečko opět přesvědčil, že dokáže napsat hru na jakékoli téma, přičemž třeba klidně propojí i problematiku hornictví s filozofií. A proč ne, když to celé v tomto crazy podání funguje?! Autor si dokáže dělat legraci úplně ze všeho, což asi ne každý divák skousne. Inscenace se může chlubit skvělou souhrou celého ansámblu, kterému herecky, ale i pěvecky vévodí M. Sedláček. Zábavná podívaná, jejíž humor ovšem ocení především kolečkovsky vyzrálejší jedinci, kteří se, sledujíc jeho tvorbu kontinuálně, už lecčehos nezaleknou. Chvílemi je to totiž opravdu silná „černá káva“.
(zadáno: 12.1.2015)
85% Velmi chytře napsaný chytrý text navíc obohacený o spoustu úsměvných replik. Autoři jistě hodně reakcí odpozorovali od dětí, pro něž tvoří. Hlavním triumfem (a nebojím se použít tak silná slova) však bylo obsazení M. Menšíka do hlavní a jediné role. Jeho nasazení, autenticita a lehkost, s jakou se dokázal během chvíle proměňovat z postavy do postavy, byla téměř neskutečná. Během padesáti minut nenechal diváky ani na chvíli ve "štychu" a do hlediště stále přinášel nové impulzy, jimiž atakoval jejich pozornost. Pro mě jeden z nejlepších hereckých výkonů sezony.
(zadáno: 16.11.2014)
Emotivní podívaná evokující, byť možná někdy až příliš odlehčenou formou černého humoru, snad všechny lidské pocity spojené se smrtí a umíráním. Smutek, dojetí, únava, pocit "vysvobození", to vše a mnohem víc v sobě obsahuje výtvarně a hudebně precizně zpracovaná inscenace, kterou navíc zdobí perfektní souhra všech devíti herců. Jeden z největších divadelních požitků posledních měsíců.
(zadáno: 21.10.2014)
75% Inscenace složená ze čtyř různých aktovek propojených jedním základním místem děje a tématem, na který je nazíráno z různých úhlů pohledu a dob. Zaujalo mě i celkové vyústění příběhu s dalším možným synonymem pro slovo děvka... Čtyři různorodé dramatické dialogy vznikly ve správných tvůrčích rukou, takže Z. Onufráková s P. Hřebíčkovou mohly opět dokázat, jak polarické je jejich herectví a za jak krátkou chvíli se dokáží přehrát do diametrálně odlišných postav. Myslím, že se tato inscenace zařadí k hitu Cry Baby Cry, který režírovala "ta s krátkým jménem" :))
(zadáno: 17.10.2014)
Nastudování Fantoma snese srovnání s londýnskou verzí. Jestliže české provedení ztrácí pár bodů na hudebním nastudování, dohání to opulentní výpravou dýchající novotou. Povedené přebásnění je prosto do uší bijících novotvarů či podivných rýmů. Pěvecky vyrovnaná ústřední trojice R. Schwab, M. Sommerová a T. Vaněk (postavu zpracoval výborně i herecky). V roli "sopránu" a "tenora" vystřihli dvě pěkné figurky L. Silkenová a N. Višnjakov. Jen škoda technicky nedokonalých scén jako je pomalé spuštění padajícího lustru či použití nezdařilé figuríny oběšence. I tak se ale jedná o skvělou podívanou.
(zadáno: 3.10.2014)
85% Inscenace se hraje již 18 let a stále drží skvěle pohromadě, jakoby měla premiéru nedávno. Navíc je obohacena o řadu dalších vtipných momentů (humorem souznících s Feydeauovým textem), jež se na ni léty uvádění nabalily. Největším zážitkem jsou herecké kreace Z. Herfortové, především pak ve 3. dějství, kde úžasně vystřihla opileckou scénu. Nikdy bych nevěřil, že se dá ve hře celkem nenápadná postava Luizy takto výborně zpracovat. P. Štěpánovi sedne více role Viktora, u Boutona byly patrné rezervy. Dále zaujali I. Ondříček, R. Jícha či Z. Junák. Úspěch si tato inscenace vyloženě zaslouží.
(zadáno: 2.10.2014)
Jedno velké strhující sólo J. Kříže v hlavní roli a to ve všech muzikálových disciplínách. S každou novou premiérou je zřejmé, že se dostal zase o level výš. V Praze se v současnosti nenajde lepší muzikálový herec. Ovšem v inscenaci není jen Kříže! V dalších rolích zaujmou R. Tomeš, M. Doubravová a zejména M. Procházková, postavu Stephanie zpracovala výtečně herecky, a tak bych mohl pokračovat dále. HSN není libretově žádným skvostem, J. Ďurovčíkovi se ji však podařilo inscenovat bez hluchých míst a v takovém tempu, že není čas na nudu a ani na to si uvědomit, jaké české texty posloucháte.
(zadáno: 19.9.2014)
(zadáno: 18.9.2014)
Anotace Zakázané uvolnění v pánském podání přesně vystihuje Padesátku, v níž excelují J. Prachař, M. Taclík, ale především pak O. Pavelka. Text byl opečován dramaturgem a režisérem v jednom V. Kotkem, což je na výsledku vidět, poněvadž v inscenaci chyběly zbytečně protahované scény, což je mnohdy u Kolečkových her (a následných inscenací) hlavním kamenem úrazu. V Padesátce se navíc ani přes crazy humor nevytratilo ono cosi navíc, co je pod nánosem vtipných replik uschováno. V. Kotkovi se režijní debut vydařil a P. Kolečko dokázal, že se i přes nadprodukci her a scénářů zatím ještě nevyčerpal.
(zadáno: 16.7.2014)
(zadáno: 15.7.2014)
Nikdy bych nečekal, že mě tak ohraná látka ještě dokáže zaujmout. Možná v tom hrálo roli prostředí brněnského Biskupského dvora, výborná hudební nahrávka, působivé filmové dotáčky, důmyslná choreografie, skvělé výkony všech herců (zejména H. Holišové, A. Březinové a Z. Bureše) a zároveň decentní režie dbající na zachování genia loci legendárního filmu... Ani tato inscenace ho sice nepřekonala, nicméně velmi se přiblížila k jeho „skorodokonalosti.“ Není přece nic hezčího, než když při sledování náhodou zjistíte, že se přitrouble usmíváte, přičemž podobně je na tom i váš doprovod a diváci kolem.
(zadáno: 26.6.2014)
(zadáno: 6.6.2014)
Inscenace od doby brněnské premiéry vyzrála, také jí prospělo přestudování do prostoru DNz. Ke trojici „pamětníků“ přibyli herci z tamního souboru, kteří se poetice režiséra přizpůsobili na výbornou. Inscenace nyní vyznívá naléhavěji, mísení vážného s nevážným nepatřičněji a provokativněji, ovšem zároveň lze z viděného přesně vyselektovat, co je a není důležité – tedy čím se lidé trápí zcela zbytečně a naopak. Pohled člověka žijícího dnes na uplynulých sto let tím získává zajímavé rozměry a dokáže evokovat i vzpomínky na vlastní prazážitky, o nichž jsme si mysleli, že jsou dávno zapomenuty.
(zadáno: 23.4.2014)
Nejen díky lepšímu technickému zázemí Divadla Kalich, je nyní "prádlovská" letní verze ještě o něco vydařenější. Zlepšení bylo patrné i u samotných aktérů, skvěle si vedli R. Tomeš, M. Doubravová, T. Vaněk, L. Pečenka, ale i další. Super hudební doprovod. Inscenace je kompaktnější, škoda jen dlouhého monologického výstupu Maureen - je tak nezajímavě napsaný, že v této části, ač se herečky snaží sebevíc, běh představení chtě nechtě vždy zadrhne. Z jeviště do hlediště čiší neskutečné množství pozitivní energie, takže pokud něco nepropásnout, je to tato verze Rentu. Škoda jen "utopených" titulků.
(zadáno: 18.4.2014)
Režisér I. Krobot výborně zpracoval materiál I. M. Jirouse a F. Jirousové, přičemž vycházel zejména z deníkových zpráv dcery Františky mapujících jejich osmileté společné soužití a zároveň posledních osm života známého provokatéra. Z velice intenzivní výsostně divadelní inscenace, v níž oba herci podávají strhující výkony (J. Kolařík navíc perfektně vystřihne i několik písní), lze celkem přesně vyčíst nejen, jaký vztah mezi sebou otec s dcerou měli, ale také, jak složitou osobností Jirous byl. I. Krobot se snažil o komplexní pohled s patřičnou objektivní výpovědní hodnotou. A to se mu povedlo.
(zadáno: 15.4.2014)
Inscenace mi svým režijním pojetím, které věnuje maximální péči hercům, připomínala Smočkovo výtečné nastudování Tramvaje do stanice Touha, které je k vidění v ČK. Autorem upravenou verzi z roku 2005 pro Divadlo Rokoko nově přeložil J. Josek, což byla dobrá volba. Postavy tak mluví současnějším jazykem, než je tomu v "umravněné" verzi manželů Pellarových. Vyrovnané výkony všech čtyř herců, kteří dosahují maxima možného. Vlastně jsem ještě nikdy neviděl hrát takto naplno a precizně V. Gajerovou. A Honey V. Kubařové je úžasnou studií daného typu žen. Že by životní režie P. Svojtky?
(zadáno: 27.3.2014)
75% Výborný S. Rašilov. Walsera vystavěl jako ztroskotance, který se cítí ublíženě, ví o svém celkovém úpadku, přitom však nedokáže adekvátně zhodnotit svoji současnou situaci, nemluvě o ceně sebe sama. Inscenace na mě promlouvala především otázkou, do jaké míry je dobré si zachovat svá přesvědčení a kdy už je nutné se otevřít okolnímu světu včetně komerce, aby člověk mohl žít aspoň trochu uspokojivým životem a aby nebyla fatálně narušována kontinuita jeho tvorby. Hořko–směšné výstupy dvojice Rašilov–Prachař patřily k tomu nejlepšímu z inscenace, výborně si ale vedli i L. Trmíková s J. Černým.
(zadáno: 24.3.2014)
Jeden z vrcholů divadelní imaginace J. Havelky. Perfektně zpracovaná skoro až filmová groteska. Výborná hudební složka, která se prostě nemůže oposlouchat, kompaktnost celku podtrhuje scéna s více než zdařilými kostýmy, stejně tak jako přesné svícení. Oceňuji provázanost filmových dotáček s děním na jevišti, jen některé kouzelnické triky bohužel nevyšly, což přičítám hostování v La fabrice (soubor nehrál v prostoru, pro nějž je inscenace určena). A nejlepší scény? Tak namátkou: scéna s cigaretami či útěk před „Zubatou“. Hravost této inscenace nezná mezí. Těch šedesát minut uteče jako voda.
(zadáno: 18.3.2014)
Strhující podívaná. Velmi silná hra byla i režijně solidně zpracována. Nemohu se však zbavit dojmu, že to byl právě hlavně text, co mělo největší zásluhu na takovém prožitku. Herecky celkem vyrovnané, jen scény na začátku, v nichž účinkující ztvárňují malé děti, ne vždy vyzněly věrohodně. Druhá část také mohla být o něco kratší, nicméně ani výše uvedené nedostatky nic nemění na úvodním sousloví tohoto komentáře. Pokud na něco zajít do Komedie, je to rozhodně tato inscenace.
(zadáno: 6.3.2014)
Devátá inscenace L. Smočka v Ungeltu nabízí snad maximum, jež je možno v součinnosti herec – režisér na divadle spatřit. Na skoro prázdné scéně P. Kostka s F. Němcem rozehrávají duel, v němž se rozložení sil neustále mění. Oba herci soustředěně vytvářejí postavy mužů, kteří k sobě kvůli nepřízni osudu nacházejí cestu. Jejich jemná práce s mimikou a gesty patří do skript! Na bolestné téma odchodu nejbližšího člověka hra potažmo inscenace nahlíží s humorem a vzbuzuje zvláštní dojetí (škoda jen ne zcela přesvědčivého závěru). V Ungeltu jsou k vidění tři velké výkony – dva herecké, jeden režijní.
(zadáno: 6.3.2014)
75% Přehlídka divadelní imaginace. Autoři projektu vytvořili skvělou podívanou fungující na bázi strašidelného zámku, kde je navíc k vidění i dobré divadlo. Přestože ne všechny aktovky hrané paralelně vykazovaly srovnatelné kvality, díky režiím, hereckému nasazení a celkovému konceptu se nejednalo o nikterak fatální záležitost. Inscenace naopak ukázala, jak lze dobrou dramaturgickou prací mnohé zachránit. Největší zážitek přinesl závěrečný Zkrvavený skřivan, jenž byl hrán pro všechny diváky najednou. Výborná stylizace, výtvarný koncept a herecky nejkompaktnější část.