Jiří Koula

Toto je Koulův blogísek. Jan Večeřa miluje divadlo a hokej. Já mám rád divadlo a většinou mě dost baví Večeřova práce. Pokud jde o hokej... Takhle, sport mě obecně moc nezajímá a hokej mi navíc způsobuje trauma, nevím, zda jsem v tom sám (pak by se to mohlo jmenovat Koulův syndrom), ale když sleduju hokej, tak většinu času nevím, kde je puk. Po úvodním vhození okamžitě zmizí, pak se z řeči těla hráčů snažím odhadnou...

Toto je Koulův blogísek. Někdejší umělecký šéf Divadla D21 Jakub Šmíd se s touto svou funkcí rozloučil režií vlastní dramatizace románu Borise Viana Pěna dní. A já konečně plním jeden ze svých restů a pokusím se vylíčit, jak velkolepou tečkou za touto etapou ona inscenace je. Převést tuto knihu na jeviště je nesnadný úkol, ať už kvůli tomu, že se odehrává ve světě, v němž se realita snoubí s poezií a funguje podle ...

Toto je Koulův blogísek. Inscenaci Kněžna spolku +- VeDvou jsem zhlédl před více než půl rokem, sem tam se k ní v myšlenkách vrátím, abych promyslel různé její aspekty, témata, kterými se zaobírá, a její košatost mi znemožňovala najít přístup, jak se k ní vyjádřit, myšlenky se mi vždy rozutekly, zabloudily v labyrintu Kněžniny rozmanitosti. Moc jsem si to komplikoval, onu neuchopitelnost totiž tvůrci velmi trefně v...

Toto je Koulův blogísek. Proč vyrazit na inscenaci Já, Diagnóza spolku +- VeDvou? Protože je vtipná, dojemná, hravá, promyšlená, upřímná... a nabízí něco, co jinde těžko najdete. Jde totiž o monodrama Lumíry Přichystalové o Lumíře Přichystalové. O nelehkém období, kterým si prošla, o tom, co mu předcházelo, o vzestupu, pádu a touze se zase zvednout. Je to ona, kdo nám líčí svůj vlastní život, své vzpomínky, své myš...

Toto je Koulův blogísek. Eugène Ionesco napsal několik desítek divadelních her, z nichž jen čtyři se na naše jeviště relativně pravidelně vracejí. Nebo pět, započítáme-li právě i Třeštění ve dvou, jež bylo možno zhlédnout naposledy v roce 2000 a na repertoáru Divadla Nablízko vydrželo půl roku. Proč se příliš neinscenuje? A proč k tomu došlo právě teď? Na první otázku odpověď nemám, podle mě by tato hra slušela lec...

Toto je Koulův blogísek. Na začátek řeknu to jméno. A slušný též nebudu. Pokud Lucie Andělová za Hanu neposbírá všechny letošní herecké ceny, tak jděte do prdele. Omlouvám se, muselo to ven, teď už slušně, byť na jména ještě dojde. Hana - kniha A začněme hned prvním: Alena Mornštajnová. Ta už za svůj román Hana řadu cen posbírala. A právem. Tíha důsledků rozhodnutí jedné ženy, tragédie jednoho rodu, příběh jednoho...

Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.   Před týdnem jsem navštívil premiéru Přítelkyň z domu smutku, první inscenace jednoho z letošních absolventských ročníků Vyšší odborné školy herecké. Když jsem o den později mířil do Divadla Kolowrat na první reprízu, měl jsem už v hlavě obrysy blogu a zbývalo doplnit pár detailů. Následující představení však bylo v něčem tak jiné, že se mi prvotní koncepce zcela rozplynula. N...

Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.   Mám problém. Jeskyně slov je podle mě fakt pecka. Jenže pokud jste ji neviděli, bylo by kontraproduktivní vám tu vypsat, co vše jsem si v ní našel. Takže jen stručně, během představení jsem se náramně bavil, ač mi nebylo vždy úplně zřejmé, proč se odehrává právě to, co zrovna vidím a slyším. A když jsem si to pak následně v klidu znovu prošel, všechno do sebe zaklaplo a mně s...

Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.   Na úvod budiž seznam důvodů, proč uvažovat o návštěvě Rain Woman (a proč si já dám v příští sezóně určitě repete): Gustav Hašek, Ivana Machalová, Gustav Hašek, Hana Mathauserová, Gustav Hašek, Marek Zeman a Gustav Hašek. Nebo stručněji, herecké výkony, jimž pro mě suverénně vévodí ten Haškův. A ještě stručněji lze vyjádřit seznam důvodů, proč se Rain Woman vyhnout: David Dráb...

Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.   Divadlo D21 si pro tuto sezónu vytyčilo téma "Kam až smíme?". A vláda v posledních měsících poskytla jasnou odpověď: Nejlépe nikam a rozhodně ne do divadla. To už naštěstí přestává být pravdou, takže se podívejme na Zločin a trest, jednu z inscenací, jež na tuto otázku hledají odpověď. Původně jsem ji chtěl strhat, ale jak jsem o ní přemýšlel, postupně jsem dospěl k tomu, že ...

Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.   Na Nesmír jsem vyrazil ze čtyř důvodů. Prvním byla možnost se po dlouhé době podívat do Českých Budějovic. Druhým šance vidět na jednom jevišti mého divadelního miláčka Pavla Oubrama, Kamilu Janovičovou z mého nejoblíbenějšího absolventského damáckého činoherního ročníku za posledních pět let a Františka Hniličku s Danem Kranichem z mého nejoblíbenějšího absolventského damáck...

Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.   Tracy Letts je v našich luzích a hájích (tedy domcích a panelácích) známý pro své dvě starší hry, Zabiják Joe a Srpen v zemi indiánů. Zabiják je nadupaná černá komedie, Srpen americká pitvačka. Protokol (pro mě bohužel) patří do té druhé kategorie. Stručně řečeno, inscenace divákovi hodinu a půl ukazuje průběh jednání městské rady, kde "něco visí ve vzduchu", aby to konečně v...

Tento blog je o mně. A možná trochu i o Tobě, o Tvém příspěvku k mému bordelu v hlavě. Takže i tak o mně. O divadle bloguju téměř deset let. Původně jsem psal pro radost a z vnitřní potřeby, o něčem jsem dumal a pak si to odložil do blogu, abych si vyčistil hlavu a mohl dumat zase o něčem jiném. Dlouho jsem ani nevěděl, zda to někdo čte, bylo mi to jedno. Pak jsem se začal s divadelníky socializovat a zjistil, že mě...

Šumavské legendy od uskupení, jež si říká Spolek R312, jsou posledním představením, jež jsem viděl naživo před... Však víte. Takže budiž prvním, o kterém se rozepíšu s nadějí, že si to někdo přečte a v růžové budoucnosti, kdy už se to zase bude smět, se na tuto partičku zajde podívat. Protože jestli chci následujícími řádky něco říct, tak právě to, že to za to rozhodně stojí. Kde začít? Od názvu souboru. Když si vyg...

Když jsem byl na premiérové afterparty dotázán (někým mimo tvůrčí tým) na své dojmy z Černé vody, odpověděl jsem, že s ní mám stejný problém jako s jinými inscenacemi Lucie Ferenzové, totiž že nemá názor (inscenace, ne Ferenzová). A byť si za tím stojím snad u všech zhlédnutých inscenací uskupení Kolonie, v případě Černé vody je to nesmysl. Poučení? Neptejte se mě na bezprostřední dojmy, dost možná plácnu něco, čemu ...

Přesně před rokem měla v NoDu premiéru Bible 2, nejvyšší čas se k ní vyjádřit. Na úvod nechť tedy konečně veřejně zazní, co jsem po zhlédnuté repríze psal soukromě režisérovi Jankovi Lesákovi a dramaturgyni Natálii Preslové, ta inscenace je prostě boží, pro mě jednoznačně nejlepší komedie, co jsem loni viděl. A teď si pojďme rozebrat proč. V anotaci a též snad v každé recenzi se objevila informace, že je inspirována...

Koukám, že u nás má Král Ubu v Divadle D21 vesměs pozitivní ohlasy. Jo, částečně tomu rozumím a mohl bych se přidat ve stejném duchu. Tleskám režii Jakuba Šmída, který dokázal různými triky na malém jevišti vyvolat zdání mnohem většího prostoru. Drží se groteskní stylizace, ovšem tak, že je to stravitelné i pro mě, který tomuto žánru nijak zvlášť nefandím. Petr Pochop a Hana Mathauserová ústřední pár zobrazují správn...

Inscenace Divadla D21 obvykle zhlédnu hned při premiérovém uvedení či brzy poté, v případě Války s mloky mi ale trvalo téměř čtyři měsíce, než jsem se k tomu odhodlal. Proč? Inu, protože mi myšlenka zpracovat tuto látku formou kabaretu přišla sama o sobě tak neatraktivní, že jsem se toho bál. O to větší radost mám, že nyní mohu (ano, s téměř ročním zpožděním) konstatovat, že mé obavy byly liché, tento přístup má něko...

Podle Karla Čapka "Kritizovat - to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl." Nechť je hned v úvodu jasno, inscenace Adama Skaly a Martina Satoranského Všechno, co v nás zkurvili komunisti je nejspíše právě tím divadlem, které bych dělal já, kdybych to uměl. Tenhle načančaný úvod tu nechám, pětkrát přepsaný zbytek mažu a zkusím to stručněji. O čem Komunisti jsou? Kavárenští mu...

Ať je hned na úvod jasno, Homo 40 je pecka! Vidět spolu na jevišti takové hvězdy, jakými pro mě jsou Michal Kern, Tomáš Kobr a Radim Vizváry, jak ze sebe vydávají maximum při interpretaci textu, jenž je unikátní tím, že jde o komplexní pohled na pražskou gay komunitu (no, na to ještě dojde), je čirá radost, přičemž přiznávám plusové body i zbytku inscenačního týmu, tedy výtvarnici Lindě Boráros, dramaturgovi Davidu K...

Na inscenaci Pod sněhem se dá dívat dvěma způsoby. První si vybrali kolegové Jiří Landa ve své recenzi a Lukáš Holubec ve svém blogu (a vlastně ještě výrazněji Helena Grégrová ve svém komentáři), totiž vyzdvihnout její přednosti a pokud jde o nedostatky, tak je zmínit jen letmo či rovnou zamlčet. Ä ten druhý, tedy udělat to přesně naopak, si volím já. Takže na úvod jen ve stručnosti onen přející náhled. Jasně odděle...

20.1.2020 Milý deníčku,dnešek byl mazec. Večer jsem viděl v Bolce Legendu 997 (V+V) tematizující život svatého Vojtěcha, konečně zase jednou divadlo, co mě fakt bavilo, jev to poslední dobou vzácný. Ráno jsem si ze zcela nesouvisejícího popudu opět přečetl Havlův rudolfinský projev z roku 1997, který přednesl tisíc let po Vojtěchově smrti. A během dne zemřel Jaroslav Kubera, takže se média zaplnila jeho medailonky a...

Věřím a nenávidím je nejnovější přírůstek do rodiny "domácích" monodramat OLDstars a z nich jediné, k němuž jsem se dosud nevyjádřil. Kéž by to tak mohlo zůstat! Ovšem když vidím, jak u nás této inscenaci přibývají veskrze pozitivní hodnocení, nemohu dále mlčet, osobně mám totiž s touto inscenací jeden opravdu velký problém, jímž je samotný text Stefana Massiniho (či jeho český překlad, ale budu předpokládat, že v ně...

Kdybych byl dotázán na svůj největší divadelní zážitek této sezóny, bez váhání bych odpověděl Vyhnání Gerty Schnirch pod hlavičkou 3D Company uváděné v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Kdybych měl říct tři, byly by to obě premiéry a první repríza této inscenace. A pokud byste chtěli pět... Nastalo by dlouhé ticho. Ne že bych neviděl jiné dobré divadlo, ale připodobním-li to k maratonu, tak ve chvíli, kdy nejlepší bě...

Tramvaj do stanice Touha a Znalci, dvě divadelní hry, jež od sebe dělí padesát let, Atlantský oceán a míra známosti jejich autorů (první napsal americký dramatik Tennessee Williams, a pokud čtete tento blog, dost bych se divil, kdybyste o něm dosud neslyšeli, druhou pak dánská dramatička Nikoline Werdelin a kdo jste o ní už slyšeli, vyhráváte zlatého bludišťáka). Mají ale i něco společného, jednak to, že jejich insc...

OLDstars vstupují do této sezóny novou sérií monodramat, z nichž prvním je Jidáš, inscenace textu u nás neznámé nizozemské dramatičky Lot Vekemans. Východisko hry je prosté, po dvou tisících letech očerňování svého jména přichází Jidáš, aby promluvil. Promluvil? Ne aby se obhájil, aby vysvětlil, aby...? Tak jinak. Všichni víme, co jméno Jidáš znamená. Zkráceně zrádce, případně jde o "indiánské jméno" "ten, který za ...

Tento týden se v Pidivadle na Letné odehrálo definitivně poslední představení, VOŠH hledá pro své divadlo nové působiště a současné prostory obsadí letenští hipsteři. Pro mě osobně to znamená, že od příští sezóny na Letnou zajdu leda tak na "koncert" na tamější pláni, o tom však tento blog není. Pojďme se ohlédnout za posledním mezinárodním studentským divadelním festivalem PidiFEST, který se v Pidivadle konal v prv...

Záměnová komedie není zrovna můj nejoblíbenější žánr, zejména proto, že se postavy obvykle chovají neobyčejně hloupě, aby se děj mohl zamotávat a jít tak kupředu. Aby to aspoň trochu fungovalo, je třeba, aby bylo v sázce opravdu hodně, pak se dá zkratkovité jednání pochopit. Toto Ray Cooney ve své hře Prachy? Prachy! zvládá, vše se točí okolo kufru plného peněz, v druhém plánu pak najdeme hrozbu smrti, jo, to by šlo....

S textem Dennise Kellyho Rituální vražda Gorge Mastromase jsem se setkal před třemi lety v inscenaci v Disku, za niž režisér Adam Svozil získal Cenu Marka Ravenhilla (za nejlepší českou inscenaci nového textu za rok 2015), v níž účinkovaly vycházející hvězdy Matyáš Řezníček, Eva Hacurová a Elizaveta Maximová, z níž jsem byl soudě dle svého tehdejšího komentáře dost nadšený, podle jiných jsem v tom nebyl sám... A přes...

Když jsem zjistil, že se Lorca - původně první část absolventské dvojinscenace Lorca † Bernarda na VOŠH - obnovuje v Žižkovském divadle Járy Cimrmana pod hlavičkou 3D Company, vyvolalo to ve mně údiv a blahosklonné "No, tak ať si kluci zkusí.", neměl jsem však v plánu tuto nyní již samostatnou inscenaci navštívit. Když na mě však na Facebooku vyskočila předvánoční repríza spojená s vánočním večírkem, řekl jsem si "al...

Před čtyřmi měsíci jsem se v blogu k Temné energii vypořádal s "divadlem Matěje Samce", tedy s rozdílem mezi jeho a mým pohledem na divadlo, co a jak by mělo sdělovat. A přiznávám, že jsem na ten text byl pyšný, po pěti letech diváckého zápolení s inscenacemi MeetFactory jsem si pro sebe konečně pojmenoval, co mi vlastně vadí. Tento pocit mi vydržel dvanáct dní, tedy do chvíle, kdy jsem zhlédl Psí dny. Po představen...

Na českém divadelním nebi se jasně rozzářila nová dvojhvězda, dramaturgicky-režisérské duo Kristýna Kosová - Adam Svozil. Pro obhajobu tohoto vzletného tvrzení se pojďme podívat na jejich tři společné inscenace (odpremiérované během loňské sezóny ve dvouměsíčních intervalech na třech scénách ve třech městech) a způsob, jakým pracují. Dánská občanská válka 2018-24 Předvánoční inscenace Divadla Na zábradlí (premiéra ...

Asi jste si všimli, že žijeme v rozhárané době. Na Hradě sedí stařec rozdělující společnost, který nás orientuje směrem k Rusku a Číně, vtipkuje o střílení novinářů, lidé kolem něj provádějí podivné věci, ale je u značné části populace oblíbený, prý protože říká věci na rovinu. Premiérem je zase člověk s ne zrovna čistou minulostí, u níž se drží Plzákova hesla "Zatloukat, zatloukat, zatloukat.", který už se ani nesn...

Toto je pro mě osobně nejdůležitější blog, který jsem kdy napsal, inscenace Máma říkala, že bych neměla pro mě totiž představuje důkaz, že divadlo je možné. A teď už jen vysvětlit, co tím myslím. Na úvod je fér se k něčemu přiznat. Vzniku této inscenace jsem byl výrazně blíže, než je obvyklé. Četl jsem první verzi upraveného textu, měl hned z několika stran informace o průběhu zkoušení a zprostředkovaně je tak proží...

Neslušní jsou třetí inscenací textu Pauly Vogel v Komorní činohře a stejně jako u Jak jsem se učila řídit a Dlouhé vánoční cesty domů se i zde ukazuje, že je to znamenitá volba, Vogel prostě umí psát, má cit pro drama, umí vykreslit konkrétní prostředí a zároveň v něm najít témata je přesahující. Po premiéře jsem před divadlem zaslechl otázku "O čem to vlastně bylo?", pojďme si na ni odpovědět. V základu jde o hru o...

Už pár dní tento blog odkládám a mám nutkání tak učinit znova, abych si vše ještě jednou přebral. Ale ne, stejně už na nic nového nepřijdu, pojďme do toho. Důvodem mé váhavosti je, že Nymfay je pro mě hrou kontrastů, záměrných ale i neplánovaných. Začněme textem, tedy tím, jak si ho rekonstruuji ze zhlédnutého představení. Matouš Danzer a Natálie Preslová se inspirovali Malou mořskou vílou, což znamená, že zachovali...

Než se dostanu k samotnému Tajemství, dovolte mi zdlouhavý obecný úvod, řekněme pro navození atmosféry. Mohl bych ho sice přilepit k jakémukoliv blogu o vydařené inscenaci a jeho obsah už jistě sepsali jiní a lépe, ale cítím, že teď a tady je ten správný čas a místo. A konečně máte svobodu ho přeskočit. Divadlo Divadelní představení je prchavá záležitost, odehraje se ve vymezeném čase a zmizí v nenávratnu, zbudou p...

Čekání na Kokota je třetí inscenací královen něžného punku, kolektivu Maso krůtí. Než se na ni podíváme, vraťme se na chvíli k předchozím dvěma. Jejich prvotina Soul(ó)ženy zkoumala dnešní ženu, co od sebe očekává ona sama, co od ní očekává okolí, podstatnou složkou byli muži, vztahy, rodina. Ač vše vycházelo bytostně z tvůrkyň, výsledek byl zobecněný, stylizovaný. Následující inscenace Cirkusvobody se rozeběhla dv...

Na úvod budiž pointa tohoto blogu, Babičky - nejnovější počin Divadla Cylindr - jsou podle mě inscenací pro druhé zhlédnutí, až se na ně vydám znova (a to se může snadno stát), tak už si je opravdu užiju. No a teď ta delší část, totiž proč k tomu nedošlo hned napoprvé. Asi by teď měl přijít disclaimer ve stylu Wikipedie: "Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.", nicméně vzhledem k v...

Na úvod přiznávám, že jsem se s tímto u nás bezkonkurenčně nejčastěji inscenovaným Koljadovým textem setkal v Pidivadle poprvé, takže už samotná možnost se s ním seznámit (byť v rázně proškrtané podobě - sedmdesát minut čistého hracího času ve srovnání se dvěma hodinami jinde) je pro mě veliké plus. Zároveň jde o první absolventskou inscenaci tohoto ročníku, všechny herce jsem viděl poprvé. A tato kombinace přináší j...

Inscenaci Dům uměleckého poltergeista jsem navštívil začátkem září a šest týdnů jsem v sobě nosil pocity velmi podobné těm, jež ve svém blogu popsal Lukáš Holubec. Až po této době odezněla paralýza z viděného a do mysli mi vstoupilo i něco jiného. Pojďme se na inscenaci podívat obšírněji, zasaďme ji do kontextu. Divadlo X10 má se site-specific projekty bohatou a v rámci pražské scény vlastně i dost ojedinělou zkušen...

Na Zrození Venuše jsem vyrazil s velkým očekáváním, neboť mi bylo během různých podivadelních posezení několikrát nadšeně doporučeno. Po skončení představení jsem byl rozčarovaný, ne že by to bylo špatné, jen to pro mě zjevně nebyla taková pecka jako pro ty, kteří mi to vychvalovali. Tedy aspoň jsem si myslel, že právě to je důvod mých rozpaků. Kdybych u toho zůstal, vystačil bych si s komentářem, že Zrození Venuše ...

Vítejte u dalšího dílu občasníku Koula miluje Divadlo Kampa. Tedy Divadlo Cylindr. Tedy divadlo Ivety Duškové. Podíváme se v něm na poslední tamější novinku Edith Piaf: Dnes nechci spát sama. Samotný titul říká vše podstatné - inscenace zpracovává život této zpěvačky primárně skrze pohled na její vztah k mužům. Vychází z životopisu sepsaného Simone Berteaut, jež po jejím boku strávila třicet let a byla tak svědkyní (...

V blogu iniciovaném Temnou energií jsem se obšírně vypořádal s rozdílem mezi mým pohledem na divadlo a přístupem, který v MeetFactory razí Matěj Samec, v základu jde o vnější zkoumání člověka v situaci versus exkurzi do vnitřního vesmíru postavy. Poslední tamější novinka Strážci občanského dobra 2 je z mého pohledu cenným příspěvkem k tomuto tématu. Než opět zabloudím v labyrintu svých myšlenek, na úvod stručné shrn...

Tento blog sice snad ve výsledku bude i o Temné energii, nicméně úvahy o ní mi nabídly rámec, skrze nějž se mohu vypořádat s MeetFactory obecně, tedy jmenovitě s Matějem Samcem, uměleckým šéfem, dvorním (tedy jediným, bereme-li v úvahu pouze domácí inscenace) dramaturgem a autorem poloviny dramatizací současného repertoáru. Ten jsem zhlédl celý a hodlám v tom pokračovat, nicméně přiznávám, že se se Samcovým pohledem ...

Věnováno jiné "Lucy". Brát otáčkového Draculu jako to, čím na první pohled je, tedy letní zábavu pro celou rodinu, mohl bych tak leda odkázat na hodnocení kolegů. Nebo bych to vypsal za sebe a vyzdvihl scénu Pavla Boráka, Renfielda Jana Dvořáka, Van Helsinga Pavla Oubrama, Lucy Beáty Kaňokové, Minu Kamily Janovičové a dramaturgyni Olgu Šubrtovou s režisérem Martinem Glaserem za to, jak to celé zapadá a šlape. A na ...

Tajemná záře nad VILOU, A pak přišla Mirna, Bang - tři po sobě jdoucí premiéry Divadla Letí v rozmezí čtrnácti měsíců, z nichž jsem byl nadšený. Pokud jsem předtím měl toto uskupení rád, tak v tomto období jsem se do něj zamiloval. A pak přišla apokalypsa servírovaná s čajem namísto máslové sušenky. To je jedna divácká linie, teď úvod z druhé strany. Viděl jsem všechny čtyři pražské inscenace her Caryl Churchill uve...

Tomáš Šťástka ve své recenzi na Cloud píše: "Představení Cloud... však bohužel pouze klouže po povrchu." Kolega Lukáš Holubec to ve svém zdejším komentáři vidí podobně: "Je pravda, že Cloud nejde nijak do hloubky, což na zdejší scéně není zcela zvykem...". A konečně o obdobný pocit se se mnou podělila i jedna "nechci říkat víla, ale co na tom, i kdyby byla". Ač mám dva z nich rád a jsem jim vděčný, že svým pohledem n...

Jeden obraz prý vydá za tisíc slov, takže tady je: A teď těch tisíc slov. Je to fotografie z Bolesti, nejnovější inscenace Studia Hrdinů, co vidíme? Anitu Krausovou v černých šatech (kostýmy: Tereza Hrzánová) na úzkém schodišti vyříznutém jediným reflektorem ze širokého stupňovitého hlediště Studia Hrdinů. Fotografie pochází z galerie k inscenaci na webu divadla, na této Krausová stojí, na dalších jde, sedí či lež...

Na Komorní činohru jsem narazil poměrně krátce poté, co se přesunula do Divadla Troníček, konkrétně v listopadu 2013. A byla to láska na první pohled, do konce sezóny jsem zhlédl sedm dalších jejích inscenací, čímž jsem zkompletoval její tehdejší repertoár, a následně nové kousky do svého diváckého portfolia zařazoval obvykle zhlédnutím první reprízy. Miloval jsem KoČku pro výběr textů, výběr herců a pro Jiřího Bábka...

Všechny báječné věci a Margaritě... jsou dvě monodramata, jež letos Tomáš Staněk pod hlavičkou OLDstars přidal do svého režijního portfolia (vedle Natašina snu a Po Fredrikovi). A čerstvě přihodil Martin Satoranský (aspoň mnou) dlouho očekávanou inscenaci Jordan. Než se ke všem třem postupně vyjádřím, dovolte mi poněkud zdlouhavé dumání nad povahou tohoto žánru se zasazením do kontextu divadla obecně (a klidně ho pře...

Sedmý ročník mezinárodního festivalu studentského divadla PidiFEST je minulostí a stejně jako v předchozích třech letech rád splním svou poslední povinnost sepsáním tohoto blogu. Na PidiFESTu se už čtyři roky vyskytuji ve třech rolích - jako divák, porotce a účastník čtyřdenního mumraje. O tom třetím letos psát nebudu, opět byl dostatek alkoholu i nedostatek spánku, večerní program (AlekYnův koncert, překvapení v pod...

Tento blog budiž jednak splacením mého dluhu vůči jedné z paralelek VOŠH, jednak ukázkou, jak rozličně může ve výsledku na diváka působit práce stejné režisérky se stejnými herci, pokud pracují na výrazně odlišných textech (dobrá, to není moc překvapivé). Zatímco Zabijáka Joe v Pidivadle považuji za mimořádně zdařilou inscenaci, jež bude zítra právem hájit domácí barvy na PidiFESTu, o Maryše tamtéž to už říct nemůžu....

Název tohoto blogu má trojí důvod. Zaprvé jsem si ho vypůjčil od Pavla Dobeše, jehož písně zaznívají na místech podobných tomu, kam přijíždějí Thelma se Selmou. Zadruhé je láska jedním z podstatných témat této hry, k tomu se ještě dostaneme. No a zatřetí bude tento text aspoň zpočátku spíše než čím jiným otevřeným milostným dopisem. Ano, slyš, světe, miluju A studio Rubín. Už zase či ještě pořád? To je složitější. M...

Je jich šest a dali se dohromady v roce 2016, proto Divadlo 6-16, tolik vysvětlení z úvodu Filipa Nuckollse - jednoho ze zakladatelů - před oběma mnou viděnými představeními. A z jeho projevu ještě přihodím, že jde o uskupení s ambicemi tvořit nezávisle (čti bez dotací), inscenovat u nás dosud neuvedené (anglické) texty a uvádět je v netradičních prostorách. Takže co, tak trochu Letí, tak trochu Bambušek? Ne, parta d...

Přiznávám, v uplynulém roce (nebo přesněji od loňského března) jsem Divadlo D21 trestuhodně zanedbával. Ne že bych do něj nechodil, leč o tamních inscenacích jsem mlčel. A přitom se toho během onoho období stalo povícero, kromě čtyř "dospěláckých" premiér se změnilo umělecké vedení a též nastoupila nová "píárka", vskutku kouzelná to bytost, u níž si člověk nemůže být jistý, kdy se objeví jednorožec (pokud se v něj ro...

Byl jednou jeden Cafe Bar 3+1, v němž za dlouhých zimních večerů pár krásných bláznů napadlo, že by mohlo být zábavné zahrát 31.3. Macbetha na prostoru 3x1 metr v 31 minutách pro 31 diváků za 31 Kč na hlavu. A jak si usmysleli, tak se skutečně stalo. Proč vůbec o takovéto akci psát? Stručně řečeno jednak proto, že se bude opakovat (a to dříve než za rok, první repríza bude už v neděli 8.4.), takže se můžete zajít pod...

Anotace inscenace Lorca † Bernarda končí takto: "Muži X ženy, láska X nenávist, povinnost X touha, život X smrt...", kolega Lukáš Holubec pak ve svém blogu konstatuje, že pokud jde o muže versus ženy, vidí to jako remízu. Slovy kdejakého sportovce: Tak určitěééé... Aneb nesouhlasím. Na úvod jen stručně ke koncepci inscenace, první půlka z mužské dílny publiku představí Federica Garcíu Lorcu - člověka, aby po přestávc...

Když jsem odcházel na podzim roku 2016 ze Studia Hrdinů po zhlédnutí inscenace Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, hlavou se mi v tu chvíli honily vlastně jen dvě myšlenky: "Tohle bude trhák." a "Mně se to nelíbilo." K prvnímu lze snad jen samolibě poznamenat, že jsem měl pravdu, o tom druhém si pojďme povídat (no dobrá, bude to jen můj sáhodlouhý monolog). Z různých stran jsem zaslechl (či zahlédl), ž...

Během popremiérového večírku poslední inscenace Divadla Letí Bang jsem zaslechl, že je publikum rozděleno na dva tábory. Někteří se jí cítili osloveni, spatřili v ní přesah, závažnost, aktuálnost, viděli v ní hlubší smysl. No a jiní ne. Dojmy těch druhých shrnul ve své recenzi Dominik Melichar, pohled těch prvních zkusím formulovat já. Bang povrchní Vlastně rozumím, že je možné inscenaci či už přímo text Maria von Ma...

Uplynul už téměř rok od chvíle, kdy jsem sepsal blog na Rozlučku 2 Divadla Puls, je tedy nejvyšší čas podívat se na další dvě inscenace tohoto souboru, jež od té doby vznikly, totiž na A v prachy se obrátíš a LIVE, když se dívá celé město. Nejdříve ale obecnější zamyšlení. Divadlo Puls je svým způsobem fascinující projekt - Rozlučka, Hotel (Z)matek, Hrozinka v čaji, Rozlučka 2, A v prachy se obrátíš a LIVE, když se ...

V případě inscenace Strach jíst duši je na první pohled všechno jasné. Jasná je předloha - postarší Němka si začne s výrazně mladším Maročanem, což jí dává xenofobní okolí pořádně sežrat. Jasný je důvod, proč dnes tento přes čtyřicet let starý film Rainera Wernera Fassbindera dramatizovat a inscenovat, dokonce i to, proč právě v Brně (tamější Slušní lidé se před pár dny opět výrazněji projevili). Jasná je i režie Jan...

Práci Michala Háby jsem sledoval od chvíle, kdy opustil DAMU. Ne snad nějak zevrubně a už vůbec ne s upřímným zájmem, ale sledoval. Sice mě fascinovaly jeho nekonvenčnost a koneckonců i satyrský vzhled, nicméně mi tato stylizace (ať už záměrná či ne) do enfant terrible pražského divadla přišla poněkud zbytečná. Nikdy jsem o jeho práci obsáhleji nepsal prostě proto, že jsem v ní nenalézal nic, co by mi za to stálo, sp...

S lítostí vám oznamuji, že po krátkém životě nás opustila Evropa. Zrodila se v druhé polovině minulé sezóny a do té současné nenastoupila. Nezáleží už na tom, zda se jí osudným stal nezájem diváků či vnitřní potíže, o mrtvých jen dobře, zavzpomínejme na její lepší stránky. Pravdou však je, že není snadné najít někoho, kdo by je mohl vyzdvihnout. Byla uvedena tuším všehovšudy třikrát a vezmu-li v úvahu názory diváků, ...

Můj první dojem z Osamělosti komiksových hrdinů byl obdobný tomu, co zmiňuje ve svém blogu Vladimír Mikulka, totiž "neurazí-nenadchne", akorát bych ještě přidal "leč náramně pobaví". Přiznávám, spadám do cílového publika. Je ale tato inscenace opravdu jen takovou sympatickou blbůstkou určenou specifickému diváckému segmentu? Tato otázka úzce souvisí s jinou, totiž zda komiks jako žánr je jen takovou pohádkou pro děti...

V druhé polovině minulé sezóny představilo v Divadle Kampa domácí Divadlo Cylindr Ivety Duškové inscenaci románu Lva Nikolajeviče Tolstého Anna Karenina. Po premiéře a čtyřech reprízách bylo uvádění přerušeno, aby se Agáta Dušková mohla věnovat roli významnější než jakékoliv divadlo, totiž roli matky, v prosinci se však na jeviště vrací, je tedy nejvyšší čas podívat se na to, proč byste měli na Kampu vyrazit. Osobní...

Text Sibylle Berg A pak přišla Mirna inscenovaný Divadlem Letí navazuje na autorčinu předchozí hru A teď: Svět! neboli Co je venku, do toho mi nic není, jejíž inscenaci můžete zhlédnout ve Strašnickém divadle. Obě stojí za návštěvu, obě jsou pozoruhodnými sondami do životů dnešních středostavovských žen. Nebo lépe, ač jsou tyto v ohnisku autorčina zájmu, přesto skrze ně zachycuje a komentuje ducha doby. A teď: Svět!...

O inscenaci Davida Jařaba Macbeth - Too Much Blood by se dalo napsat leccos pozitivního. Jak jsem zjistil, už tak učinili mnozí jiní. Po (přiznávám, že letmém, proto mi odpusťte, co jsem přehlédl) pročtení všech online ohlasů, na něž odkazuje či je předkládá tento portál či doprovodný text k inscenaci na stránkách Divadla Na zábradlí (stejně jako zdejších uživatelských i redakčních komentářů), mě fascinuje několik vě...

Umělecká skupina OLDstars vstupuje do své patnácté sezóny a první vlaštovkou oslav je inscenace Po Fredrikovi s Matyášem Řezníčkem v režii Tomáše Staňka. Je to takový milý návrat ke kořenům, právě z OLDstars Řezníček vzešel, aby pokračoval přes DAMU rovnou do Národního divadla. Vzpomínkou na minulé časy je pak i to, že je inscenace uváděna v prostoru HarOLD, někdejším působišti OLDstars, který dnes funguje jako zkuše...

Na podzim proběhl ve Strašnickém divadle Festival maďarského divadla Naostro!, jehož součástí byl i večer dvou scénických čtení představujících soudobou maďarskou dramatiku. Tedy aspoň takový byl záměr, který se povedl tak napůl. Bez otce Jako první byla uvedena hra Bez otce, za niž její autor Csaba Mikó před čtyřmi lety získal cenu kritiků za nejlepší maďarské drama. Místní herci pod vedením Ewy Zembok předvedli t...

Po své barové prvotině Soul(ó)ženy představil kolektiv Maso krůtí v Experimentálním prostoru NoD Cirkusvobody, svůj pokus o plnohodnotnou inscenaci. Abych vysvětlil titulek tohoto blogu, tak cirkus je forma, svoboda téma, nejistota pocit, který výsledkem prostupuje na několika úrovních. A teď podrobněji. Cirkus jako forma je funkční nápad, poskytuje totiž zastřešení pro sled ne nutně navazujících scének, jež díky ně...

Ve svých blozím často zhlédnutou inscenaci používám coby odrazový můstek k mudrování o nesmrtelnosti chrousta, nípu se v interpretacích, hledám hlubší smysl, snažím se viděné zasadit do širšího rámce... V tomto případě na to kašlu. Girls jsou inscenací, jež se netváří být ničím víc, než čím se zdá být na první pohled. A tato průzračnost je tak absolutní, až je mi to sympatické. Hodně sympatické. Výchozí situace - si...

S Mayenburgovým Mučedníkem jsem se setkal třikrát. Poprvé formou scénického čtení v rámci cyklu Bůh X ve strašnickém Divadle X10, kde jsem se do něj zamiloval a pocítil touhu ho vidět jako inscenaci. Následně v Disku, kde se sice herci snažili, ale s koncepcí Mikoláše Tyce jsem se nepotkal, přistoupit k tomuto textu vážně podle mě musí nechtěně vyznít jako (sebe)parodie. No a do třetice nyní v OLDstars a stručně řeče...

Viděli jste Pana Polštáře v Činoherním klubu? Já ano, tak před osmi lety. A nejsilnější vzpomínka, jež mi z něj uvízla v hlavě, je, jak stojím o přestávce před divadlem a zapaluju jednu cigaretu od druhé, abych se uklidnil. Možná bych to dnes vnímal jinak, ale tenkrát to pro mě byla sonda do krutého světa, v němž bylo zlo všudypřítomné a bylo ho tolik, že mi ve výsledku přišlo metafyzické, existující samo o sobě a v ...

Věnováno studánkám, z nichž plaché laně v tichu půlnočním chodí Jamesona pít, a temnému hvozdu nad nimi, jenž poloskryt v mlze cigaretového kouře stráží jejich klid. Mighty Sounds je hudební festival, jehož třináctý ročník proběhne za dva týdny v Táboře. DriveHouse je můj v současnosti bezkonkurenčně nejoblíbenější (nejen) pražský podnik/bar/klub/místo pro občerstvení a potěchu těla i ducha. A i-divadlo je divadelní...

Mezinárodní festival studentského divadla PidiFEST má za sebou šestý ročník, měl by si tedy hodit na záda aktovku a vyrazit do školy. Letošní ročník ukázal, že by mohl přeskočit základní i střední školu a zkusit rovnou maturitu. Zatímco přívlastek mezinárodní v uplynulých letech naplňovali studenti ze slovenské Nitry (takže pro nás Čechoslováky šlo o festival domácí, lokální), tentokrát přijeli účastníci též z Polska...

Za pár dní tomu bude rok, co jsem v Komorní scéně Aréna zhlédl Budovatele říše. A za pár týdnů je čeká derniéra. Osobně mi to přijde dost líto, ne náhodou se tato inscenace objevila v mých nominacích ve výroční anketě jako jedna z pěti nejlepších, které loni vznikly (a já měl to štěstí je vidět). Čím mě tato inscenace fascinuje? Stručně řečeno svou komplexností a univerzálností, jen s trochou nadsázky můžu napsat, ž...

V Divadle Disk lze aktuálně vidět inscenaci Téměř TŘI SESTRY, původně klauzury letošních absolventů činohry, což se odráží v soustředění na herecké výkony. Díky tomu jsem po letech konečně naplno procítil Čechovovy postavy, jejich nezměrnou a nenaplněnou touhu po lepším životě a propadání se do močálu banální každodennosti, v závěru i slzička ukápla. A je to tak v pořádku, úkolem herce je vymáchat divákovi čumák v ni...

Včera se na pražské divadelní scéně (znovu)objevilo Divadlo La'My premiérou inscenace Svolení. Nezažil (a vlastně ani nezaznamenal) jsem jejich předchozí působení, přiznávám, že mi je i jedno, proč si dali pauzu, podstatné je, že nyní opět hrají a jejich novinka stojí za vidění, pro mě několikeré. Zhlédl jsem ji včera, uvidím ji znovu v pondělí a rád na ni zajdu třeba za půl roku, až se všichni herci pevně usadí ve s...

Most před navždy od OLDstars je vskutku podařená inscenace, na níž lze krásně ilustrovat jednotlivé kroky k úspěchu. Most přes navždy - kniha Na počátku bylo slovo. Tedy hodně slov, celá kniha sepsaná Richardem Bachem. Pro někoho kult, pro někoho nesnesitelné ezokecy, pro někoho obojí v závislosti na věku a životní zkušenosti. Pravdou je, že jde o takovou směsici všeho možného, že si v ní téměř každý může něco nají...

Jack Clover studuje českou a ruskou literaturu na Oxfordské univerzitě. A též píše divadelní hry. Jeho text Ostrovní lidé vyhrál před rokem univerzitní festival. A shodou okolností se přihodilo, že byl v překladu Richarda Juana Rozkovce inscenován samotným autorem v OLDstars, máte tedy jedinečnou příležitost okusit současnou britskou studentskou dramatiku. Nebo aspoň zjistit, jak vidí Clover určité aspekty dnešní dob...

Tato inscenace je mým třetím setkáním s Caryl Curchill. Předchozí dostaveníčka ve mně vzbudila spíše než co jiného rozpaky, nemůžu sice autorce upřít výrazný osobitý styl, jen jsem se s jejím způsobem výstavby textu v kombinaci se zvolenými tématy míjel. Nebo jsem se míjel s pohledem režisérek (Pavla Tejnorová v Lásce a informacích, Viktorie Čermáková v Je to tu)? Buď jak buď, do třetice všeho dobrého, v Drunk Enough...

Na konci předpředminulé sezóny odpremiérovalo Divadlo Puls inscenaci Rozlučka, na počátku této Rozlučku 2. Podobnost názvů není náhodná, dalo by se též hovořit o dámské a pánské verzi Rozlučky. Inscenace jsou si v lecčems podobné, hlavní impuls dodala principálka Pulsu Lucie Radimerská (v první přišla s námětem, ve druhém je společně s Matoušem Danzerem jmenovanou spoluautorkou, přičemž v obou případech jde o díla ví...

Svým divákům nadělilo Pidivadlo pod stromeček Sněhovou královnu, variaci na pohádku Hanse Christiana Andersena. Z té vyšla Natálie Preslová a sepsala příběh, který je a není Andersenem, stejně jako je a není pohádkou. A právě tato rozpolcenost ve stylu chytré horákyně je důvodem, proč už mi inscenace měsíc leží v hlavě a pořád nevím, jak se k ní postavit. Ale lepší už to nebude, takže co je v Pidivadle k vidění? Zač...

Jako dobrý... O nejnovější inscenaci Morčata uskupení Tygr v tísni by se dalo napsat leccos pozitivního. A tak tak učiním. Sáhnout dnes po tomto románu Ludvíka Vaculíka je až překvapivě dobrý krok. Vaculík jej sice dopsal v roce 1970, avšak témata, jež se v něm objevují, jsou vskutku pozoruhodně aktuální, na jedné straně obraz prototypicky šťastné rodiny, z něhož se však postupně vynořuje mnohem temnější stránka (c...

Minulost Přiznávám, na Den opričníka od Tygra v tísni jsem se přes půl roku bál vyrazit, protože inscenace Studia Hrdinů. Nebo přesněji protože Karel Dobrý. Sice přinesu pár sov do Atén, ale musím zmínit, že Dobrý je prostě démon. Je démon na jevišti i mimo ně, kdo jiný by mohl ztvárnit ústřední postavu Sorokinova románu? A učinil-li tak on, má vůbec smysl, aby to zkoušel ještě někdo jiný? Za svůj výkon před třemi l...

Už dva roky plánuji přetavit téměř soukromou reakci na kritiku této inscenace ve standardní blog. Vzdávám to, tady to máte syrové, jen s pár kosmetickými úpravami: Inscenace jako celek je pokračováním Gombárových snah o uchopení Anděla/Smíchova, vystižení genia loci (viz Eskalátor a Nebe nad Berlínem), zde zachovává místo a jde napříč časem. Návaznost tu je též na druhou linii táhnoucí se oběma předchozími inscenace...

V Praze můžete v současné době vidět dvě inscenace, pod jejichž texty je podepsán Tomáš Dianiška - Zvrhlou Margaret v A studiu Rubín a Mlčení bobříků v Divadle pod Palmovkou (tedy odmyslíme-li si obnovené liberecké inscenace po Dianiškově přesunu do Prahy). Kromě autora je spojuje i to, že jsou jejich fabule příliš absurdní na to, abychom uvěřili, že byly vymyšleny za střízliva. Je tu ale drobný háček, z většiny jde ...

Teoretický úvod Jsme lidé. Banální fakt, že? Ale co přesně to znamená? Pro účely tohoto textu řekněme, že tři věci. Myslíme, cítíme a z rozličných důvodů udržujeme kontakty s jinými lidmi. Tím jsou definovány tři sféry (intelektuální, emocionální a sociální) a v každé z nich jistě existují určité dovednosti, měřítka úspěšnosti jejich zvládnutí a z nich plynoucí škály (inteligence měřená jako IQ, emoční inteligence, ...

Mé procentuální hodnocení ani následující text nevyjadřují nutně obecnou úroveň inscenace, ale vztahují se ke konkrétnímu představení, totiž premiéře. Jenže je to právě konkrétní představení, jež divák obvykle vidí, proto se musí počítat. Nezbývá než doufat, že budete mít větší štěstí než já. Jak si tak pročítám zdejší hodnocení, zřejmě budu v menšině s názorem, že Chvála bláznovství je dobrá divadelní hra. Ale já s...

V Praze lze v současné době (ještě stále) viděl dvě inscenace zabývající se Karlem Krylem - Země Lhostejnost ve Švandově divadle a KRYL - Zmrdtvýchvstání zažít Divadla D21. Země Lhostejnost První inscenace vychází především právě z knihy Země Lhostejnost, sbírky Krylových posametových politických komentářů, a Půlkacíře, souboru jeho rozhovorů s Milošem Čermákem z téže doby. V jednom z nich se objevuje myšlenka, že ...

Inscenace Studia Hrdinů Mlčky křičet zobrazuje marné (a tragikomické) pokusy Simone Weilové najít si své místo ve světě. Můžeme ji číst jako zprávu o hledání smyslu života jedné konkrétní (a reálné) ženy, ovšem její zázemí nabízí (snad nejen pro mě) zajímavý přesah. Jak v inscenaci zazní, její prarodiče byli ortodoxní židé, její rodiče pak volnomyšlenkáři, bohémové. Tato fakta v kombinaci s osudy hlavní hrdinky ve vý...

Anotace k inscenaci Nick slibuje zajímavý divácký zážitek, kdy si budete muset sami poskládat svou verzi příběhu, již přijmete, s níž z divadla odejdete. Viděl jsem, odešel jsem, leč odnáším si akorát otázku: V čem přesně by má účast měla spočívat? Možná takový byl původní záměr, ale to, co se na jevišti odehrává, lze jen těžko nazvat jedním příběhem ze tří úhlů pohledu, mezi nimiž bych se musel rozhodnout (jak tomu...

Když si pročítám hodnocení svých kolegů, přijde mi zajímavé, nakolik se mohou lišit naše vzpomínky na seriál Smolíkovi. Mé nízké hodnocení je dáno především tím, že jsem na tomto seriálu vyrůstal a měl jsem ho opravdu rád. Inscenace Studia Dva je příjemnou rodinnou podívanou, jež by i stála za doporučení určité cílové skupině, má však jeden "drobný háček" - Smolíkovi nejsou tak docela "ti Smolíkovi". S tímto pocitem ...

V tomto textu srovnám dva projekty imerzivního divadla (protože ke srovnávání prostě vybízejí) - Golema uskupení Tygr v tísni, jenž se hrál před pár lety ve VILE Štvanice, a Pomezí stejnojmenného uskupení, které můžete aktuálně navštívit pár kroků od metra Florenc (tedy mohli byste, pokud na březen, až se uvádění opět obnoví, seženete lístek). Imerzivní divadlo je pojem u nás spíše neznámý, tak začněme jím. Jde o di...

Když jsem i přes výzvu jedné z účinkujících k diskusi po představení utekl do mrazivého večera, měl jsem jasno v jediné věci, totiž že o této inscenaci chci něco napsat. Jak jsem se tak snažil přebrat viděné, abych následujícím řádkům dal jednotný styl, napadaly mě různé stylizace, mohl bych to pojmout jako zapálený feminista, jako echt šovinistické prase, případně se z této roviny vykroutit uchýlením se k čistě diva...

function showBlogRest(){document.getElementById('blog-disclaimer').style.display='none';document.getElementById('blog-rest').style.display='block';} Na začátek pár slov pro ty, kteří Tajemnou záři nad VILOU dosud neviděli. Inscenace podle mě rozhodně stojí za návštěvu, neboť na zdánlivě malém prostoru nabízí poměrně komplexní obraz dnešního světa, tedy aspoň těm, kteří jsou ochotni vidět, ty zajímavé tahy štětce jsou...

#Google generace je inscenace, k níž jsem bezprostředně po zhlédnutí zaujal postoj "Ale jo, děcka se snaží, hrajou o tom, co je jim blízké, takže jim (to) věřím, jenže co z toho?". V následujících dnech se mi však opakovaně vracela na mysl, takto jednoduše se s ní vyrovnat nemohu, zkusím to tedy poctivěji. Základní rámec zůstává, jde o inscenaci od dnešních středoškoláků o dnešních středoškolácích. Možná bude znít p...

Rusové v ČR Po ukončení působení Centra východní dramatiky v Divadle Komedie v minulé sezóně chybí na pražské (či obecně české) divadelní scéně subjekt, který by kontinuálně reflektoval, že se i kulturně nacházíme ve střední Evropě, že též na východ od nás vznikají dnes texty, které si zaslouží pozornost. Jistě, Štěpánkova Komedie se řadovými inscenacemi obracela převážně k Polsku a tento prostor zdá se zůstává pok...

V repertoáru OLDstars se skrývá jeden značně nedoceněný skvost, kterým je právě Dvojhlavý orel. Přiznám se, že jsem se na tuto inscenaci v minulé sezóně několikrát chystal a vždy si nakonec řekl, že radši ne. Přece jen, Jean Cocteau v úpravě Františka Hrubína, anotace slibující "básnické drama", to mi evokuje hromadu krásných slov, ale co jestli "skutek utek"? Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Už samotný text v s...

Na Gogolova Revizora lze nahlížet dvojmo, dá se brát jako komedie či jako kritika společnosti, na první pohled maloměšťácké, ale základní lidské vlastnosti jsou stejné všude, mění se akorát projevy. Tyto roviny mohou působit poněkud uměle a v Gogolově textu se přirozeně pojí ve společenské satiře (a to v závěru snad až zbytečně přiznaně: "Komu se smějete? Sami sobě se smějete!"), ovšem z pohledu inscenace už to tak j...

Druhý červencový víkend proběhl v Roudnici nad Labem třetí ročník benefičního divadelního festivalu OLDstars on the ROUD. Pravděpodobně jste o tomto festivalu dosud neslyšeli, dost možná ani o uskupení OLDstars, jež ho organizuje. Tento text budiž zčásti snahou o nápravu, zčásti zprávou jednoho přiznaně nadšeného účastníka. Na úvod jen drobné varování a reklama. Tento blog je dlouhý, vážně dlouhý, dost možná nejdelší...

Tento text má jediný účel, poděkovat letošnímu absolventskému ročníku KALD DAMU za těch nadmíru příjemných více než deset hodin, jež jsem úhrnem v posledních měsících strávil v hledišti při jejich inscenacích. To by se však dalo odbýt jednou větou, proto volím cíl zástupný, totiž hájit tezi, že ony inscenace jako celek měly svou smysluplnou dramaturgii, byť si toho dost možná herci samotní (ani další zainteresovaní) ...

Stručně Tento blog bude poněkud delší a dost možná v něm prozradím více, než by měl potenciální divák vědět, proto na úvod stručné shrnutí. Na Noční se vyplatí vyrazit proto, že se "mláďatům" podařilo vystihnout cosi, co se v současné době snaží uchopit režiséři zvučných jmen s herci zvučných jmen na scénách zvučných jmen... A mnohdy s výrazně horšími výsledky. Noční od OLDstars je inscenace aktuální, vtipná a svižn...

PidiFest 2016 skončil, inscenace jsou dohrány, ceny rozdány, Bobík nalezen (a odvezen za hranice), alkohol vypit, místní i přespolní (doufám) v pořádku dorazili domů, spánkový deficit se časem dožene, co zbývá? Pro mě osobně se ještě jednou ohlédnout a podat písemné svědectví, snad o něco méně zmatené než mé živé vystoupení, forma blogu je mi přece jen výrazně bližší. Nebudu si ale hrát na kritika, který z objektivní...

Duben se chýlí ke konci, blíží se první máj. Někdo se těší na polibek pod rozkvetlou třešní, někdo se snad chystá oslavit práci, část pražské divadelní kritiky však už teď jistě chladí šampaňské, aby ho mohla bouchnout z radosti nad tím, že z Pařízkovy svatyně konečně vyfičeli nedomrlí pohrobci té osvětlovačky z Ostravy. Divadlo Komedie sice bude po neurčitě dlouhou dobu zavřené a jeho další osud je nejasný, ale to n...

Penis pravdy jsem nejdříve zhlédl při první repríze a výstupem byl tento komentář: "Inscenace, jež mi spíše než coby živý organismus přijde jako důsledek ošklivé autonehody, po němž zůstalo na silnici maso zábavy a z něj trčící obnažené kosti hlubších myšlenek. Přijmete-li tuto divadelní dělenou stravu, není to nakonec vůbec marné." Jenže stejně jako se na začátku hry Emil po skoku ze střechy paneláku zvedne a začne ...

Divadlo je živé umění, jehož "produktem" není inscenace, ale vždy konkrétní představení. Pozorování možná banální, ovšem občas se připomene tak silně, že je třeba se o ně podělit. Inscenaci ZLOČINY.ŽENY.DOC jsem zhlédl dvakrát, premiéru před deseti měsíci a včerejší derniéru. A ač si stojím za tím, co jsem tenkrát napsal, dnes to můžu považovat jen za zbytečně dlouhý úvod k tomu, co jsem viděl a hlavně prožil včera. ...

Vojcek (Projekt Vojcek) v Divadle D21 je zrcadlem nastaveným divákovi. To se sice dá říct o divadle obecně (konečně i požitek z "bezduché řachandy" je dán primárně vaší ochotou nechat se tímto druhem humoru bavit), ale právě u této inscenace jsem si dosti výrazně uvědomil. Pokud na představení zabloudíte omylem, aniž byste znali práci režiséra Jiřího Ondry či Büchnerův text, nelze vyloučit, že si povzdechnete "Probo...

V Městském divadle Kladno mají na repertoáru tak trochu záhadnou inscenaci Otec / Matka. Vlastně dvě inscenace, Otec a Matka. Nebo možná nemají. Že je to zmatené? A to je jen začátek. Můj příběh To bylo tak, v říjnu loňského roku uvedlo divadlo inscenaci Otec / Matka sestávající ze dvou her současného francouzského dramatika Floriana Zellera. Šlo o poslední počin uměleckého šéfa Daniela Přibyla, který o pár týdnů p...

Předehra S textem Smrt Člověka-Veverky jsem se poprvé setkal během scénického čtení z cyklu KOMEDIE+. Líbila se mi ústřední metafora a kontrast mezi rozličnými pohledy či snad emočními nastaveními na popisované mimořádné události, ovšem jinak jsem z něj byl rozpačitý. K mému překvapení se pak v Komedii rozhodli tuto hru inscenovat, jak zaznělo na popremiérovém přípitku, během "čekání na popravu" nechtěli divadelníc...

Philip Ridley napsal Vanilkovou džungli, monodrama dívky s nepěkným osudem, vtipné i mrazivé, uvěřitelné ve své absurdnosti. Šimon Dominik text přeložil a ujal se režie. A k inscenaci přispělo ještě několik lidí. Tak, tím jsem si odbyl povinné položky, aby se tento blog dal označit za vztahující se k inscenaci jako celku, a teď už se přesuňme k tomu hlavnímu, nebudu předstírat objektivní pohled, nezaujaté stanovisko...

Nač to zastírat, hra Mikve izraelské autorky Hadar Galron je v rámci současné (a deset let vnímám jako současnost) dramatiky zjevením, malým skvostem, s nímž se mohou poměřovat jen nemnohé jiné texty. V čem spočívají její klady? Prvním je fakt, že sledujeme osm ženských postav, z nichž každá je jiná, přesto se ale přirozeně scházejí na jednom místě. Navíc děj není dán čistě "interakcí rozdílností", ale má svůj "objek...

"Velký třesk na Malé scéně je projekt, který formou světové premiéry a maximálně dvou repríz (tedy tří exkluzivních představení) prezentuje původní tvorby českých umělců." Tolik oficiální definice Divadla D21. Kdybych měl popsat, co tento projekt znamená pro mě, pak večery, při nichž zažijete nečekané (zejména proto, že nemůžete předem vědět, co byste očekávat měli), ale s velkou pravděpodobností to bude dost osobní....

V programu ke Korunovaci, nejnovější inscenaci Divadla Komedie, najdeme zdánlivě vše podstatné. Je zde vyjádření autora Marka Modzelewského, proč hru napsal: "Korunovace je velmi osobní hra. Je to do značné míry můj vlastní příběh. Napsal jsem ho v průběhu puberty, která přišla, až když mi bylo třicet. Podíval jsem se na svůj život a něco jsem si uvědomil. Všechno, co dělám, profesionální i osobní záležitosti, je zce...

Text Jana Vedrala je možno číst jako středověký politický thriller s dlouhou expozicí. Kašpar se zjeví uprostřed lidí a polovinu hry sledujeme, jak se na jeho čisté přirozenosti odrážejí lidské nešvary. A pak se konečně začne něco dít a není to vůbec špatné. Pokud byste chtěli textu pomoci, možná byste přemýšleli, jak diváka přes onu první část přenést, aby si mohl vychutnat druhou. Natália Deáková se však vydala zc...

Proč? Michal Novák svůj komentář uvádí těmito slovy: "Nasazení Moliérova Misantropa do repertoáru porozumíme už při prvním dějství, kdy text spustí obžalobu společnosti sevřené do přetvářky a převrácených konvencí." Kdybych měl následující řádky shrnout do stručné odpovědi, asi by zněla: "Je to, co se tváří jako obžaloba, skutečně obžalobou?" Podívejme se na to trochu podrobněji. Na jedné straně tu máme Alcesta, pa...

Poslední loňskou premiérou Divadla Komedie je "dokudrama" Varvary Fajer ZLOČINY.ŽENY.DOC. Nejde o čisté dokumentární drama, inscenace je v několika rovinách rozkročena mezi dvěma světy, což je jednoznačný důvod na ni vyrazit.Leitmotivem tohoto blogu budiž (základní) protiklady, mužský a ženský princip. S prvním se pojí rozum, struktura, řád, rozlišování, světlo, tvrdost, pevnost, s druhým emoce, beztvarost, chaos, je...

Přihodilo se, že mne z přání ředitelky Vyšší odborné školy herecké Věry Kmochové oslovila ředitelka Pidivadla Lucie Radimerská, zda bych nebyl ochoten zúčastnit se coby porotce festivalu soukromých hereckých škol PidiFEST 2015. Tuto úlohu jsem s povděkem (čímž oběma děkuji za prokázanou čest a projevenou důvěru) přijal, a když se to doslechla sestřička moje milená a zároveň spoluredaktorka Pavla Haflantová, ponoukala...

Uznávám, že nadpis tohoto blogu není nijak vtipný ani originální, ale přesně vyjadřuje to, co jím chci říct, Průstřel Rackem v Pidivadle je inscenací, kterou prostě musíte vidět, zaslouží si, aby byla permanentně vyprodaná a na její zhlédnutí existoval dlouhý pořadník. Dobrá zpráva pro vás potenciální diváky je, že v tuto chvíli tento stav dosud nenastal, takže máte šanci.Čechovův Racek nese podtitul "Komedie o čtyře...

Kliknutím na "Rozumím" stvrzujete své srozumění s tím, že se v textu blogu vyskytují vulgarismy a výrazy v dnešní době urážlivé, jež však v jiné době na jiném místě urážkou nebyly a v tomto kontextu jsou myšleny.   Rozumím Sečteno a podtrženo, na otázku, proč zajít do Pidivadla na Praha City Blues, mám jednu ne sice originální, leč v tomto případě opravdu trefnou odpověď: už pro ten pocit. function ...

Ve výroční anketě jsem v kategorii Divadelní osobnost roku nominoval Jana Novotného za originální způsob, kterým přečetl Maryšu. Anketu jsem odeslal a hned dalšího dne se ve mně usadil červík pochybností, jenž od té doby hlodá a hlodá. Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Já k tomu dodám, že za režisérem stojí dramaturg(yně), konkrétně za Janem Novotným Markéta Bidlasová. Jaký byl její podíl na Mary...

Michal Novák své hodnocení uzavírá touto větou: "Měl-li být rok 1913 rokem jistého přelomu, z této malé inscenace jsem se nedozvěděl, proč by tomu tak mělo být." Tento blog budiž pokusem o odpověď. Stručně řečeno, rok 1913 byl přelomový tím, že byl posledním rokem před rokem 1914. Tato odpověď není tak anekdotická, jak by se na první pohled mohlo zdát, pojďme se nad ní trochu zamyslet.Pro ilustraci si vypůjčím myšlen...

Pidivadlo se pyšní tím, že uvedlo v české premiéře hru Doroty Masłowské Mezi náma dobrý. To je víceméně pravda, zahraju si ale na puntičkáře a trochu to upřesním. Pidivadlo uvedlo inscenaci, v níž se řekne většina textu a skrze něj se na jeviště dostanou autorčiny myšlenky a postřehy, byť většina jich nezní zrovna halasně.Masłowské text je vskutku oříšek, přeskakuje mezi pohledy a tématy, aby se opakovaně vracel k př...

V dílu Danajský dar seriálu Jistě pane ministře je ministr pro administrativní záležitosti Jim Hacker vmanipulován do závazku vytvořit integrovanou dopravní politiku. Když se to dozví jeho stálý tajemník sir Humphrey Appleby, proběhne rozhovor, jehož součástí jsou tyto repliky: Hacker: "Dopravní politiku potřebujeme." Appleby: "Jestli my znamená Británii, tak je to pravda. Ale jestli tím my myslíte sebe, mě a tohle ...

Na úvod tohoto blogu mi dovolte shrnout, co k jeho sepsání vedlo, je to dle mého důležité pro to, co bude následovat. Když jsem ze svého okolí zaslechl ohlasy na Sněhurku ve Studiu Hrdinů, pojal jsem obavu, nakolik budu schopen při její návštěvě vstřebat dění na jevišti. Na svou reprízu jsem proto s sebou vzal "odbornou pomoc" - psycholožku, jež sice není v psychoanalýze (a právě kolem této disciplíny se vše točí) ko...

Orlando je pro mě velice výjimečná inscenace, unikátní, jedinečná, při jejím zhlédnutí jsem totiž zažil něco nového, pocítil cosi, co dosud při žádné jiné. Proč jí tedy neudělím nejvyšší hodnocení? Inu proto, že to, co jsem si z ní odnesl, rozhodně nebylo záměrem tvůrců, dokonce, existují-li takové, to jde proti nim. Protože to, co chci popsat, je tak intenzivní a přitom mně dosud cizí, že těžko hledám vhodná slova, ...

Na samý závěr "letní divadelní sezóny" si Divadlo Puls přichystalo Hotel (Z)matek. Ač anotace hovoří o "lehoučké site-specific", je na úvod nutno podotknout, že provázání inscenace s atriem CEVRO Institutu je natolik silné, že si neumím představit její přenesení jinam (leda snad do jiného podobného polovenkovního prostředí). To je zřejmě též důvod, proč po premiéře byly odehrány čtyři reprízy a pak... zazvonil zvonec...

Na úvod se přiznám, že jsem váhal, zda tento blog sepsat, mám totiž pocit, že možná prozradí více, než by bylo vhodné, že jeho čtenáře může ochudit o případnou radost z objevení toho, co jsem nalezl sám. Pokud to tak u někoho zapůsobí, omlouvám se, budiž mi přičteno k dobru, že nepůjde o újmu na zážitku dětského diváka. Nyní máte možnost přestat číst, pokračujete na vlastní nebezpečí. Pro koho? Africkou pohádku je ...

Nejnovější "premiérou" Dívadla jsou Osamělé večery Dory N., přičemž uvozovky používám proto, že nejde o zcela novou inscenaci, snad se jí ale nyní konečně dostane pozornosti, kterou si rozhodně zaslouží.Zajímavý je už samotný text, zpověď Theodory Němcové, dcery slavné matky Boženy, jež divákovi nabídne to, co mu ve škole nejspíše zatajili, totiž pohled do života rodiny této pro školní lavice povinné autorky. Vskutku...

Do rodiny inscenací zaobírajících se životem a dílem Franze Kafky přidalo na konci března Divadlo D21 Ortel, divadelní adaptaci Kafkovy stejnojmenné povídky. Alespoň tak to tvrdí anotace, co si pod tím však představit?Vyjdu z opačného pólu. Co znamená dramatizovat román? Obvykle vybrat si hlavní dějovou linii, přetavit klíčové události v jednotlivé scény, z množství myšlenek a motivů zvolit ty, jež se přímo vážou k p...

Komorní Fidlovačku jsem kdysi nazval svědomím hlavní scény, neboť se na ní dělalo divadlo na velmi nadprůměrné úrovni nejen v porovnání s její velkou sestrou, ale též v celém kontextu pražského divadla. Výrazné místo zde pak měly inscenace o ženách (primárně) pro ženy, jež však byly skutečným zážitkem i pro mě. Na Rok magického myšlení nejspíše nikdy nezapomenu, Můj báječný rozvod byl ve srovnání s ním slabší, ale st...

Na Maryšu jsem vyrazil ovlivněn komentáři redakce a blogem Jiřího Landy (s nímž budu několikrát přímo polemizovat), očekával jsem tudíž dvě hodiny diváckého pekla absolvovaného čistě kvůli tomu, že Divadlo Komedie patří mezi scény, jejichž repertoár se snažím zhlédnout celý. O to větší bylo mé překvapení, když se před mýma očima odehrálo poutavé drama vyvolávající ve mně erupce asociací. Není mým zvykem si kupovat pr...

Seriály Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére jsou v mnoha ohledech unikátní. Vznikly v osmdesátých letech minulého století, odrážejí tehdejší dobu, přesto jsou nadčasové a mocenské mechanismy v nich zobrazované jsou nám důvěrně známé i dnes. Na mnoha místech se odkazují k britským reáliím, přesto jsou jejich postavy do značné míry univerzální, vcelku volně přenositelné minimálně v kontextu západní civilizace. ...

Nejnovějším počinem divadla Dívadlo je inscenace Smolíček a to, že jde o novinku, je v dobrém smyslu rozpoznatelné. Je vzrušující sledovat mladé tvůrce hledající svůj pohled na divadlo, učící se, co to znamená vytvořit inscenaci a stát s ní na jevišti. Přes určité nedostatky se dle mého na Smolíčka vyplatí zajít, ať už jsou vám čtyři roky či desetkrát tolik.Smolíček je totiž několikanásobně hravý. Začít můžeme samotn...

V hodnocení k Audienci Divadla v Celetné jsem napsal: "Havlovu hru sice nepovažuji za šťavnatý plod tvůrčího ducha, Jan Potměšil a Jakub Špalek však dle mého z textu dostali vše, co se dalo." Po zhlédnutí Audience Divadla D21 můžu pokračovat: Škoda, že Jakub Špalek v tomto případě zůstal spíše hercem než režisérem, pokud se totiž necháte vést (téměř výhradně) textem, je výsledkem scénické čtení bez scénáře, jehož mož...

O Červené královně se tvůrkyně vyjadřují jako o "představení na hraně divadla a rituálu". Být uváděna kdekoliv jinde, považoval bych toto tvrzení za alibismus - pokud se něco nepovede, tak je to "protože rituál". Jenže právě Divadlo Kampa je prostorem, kde mají divadlo i rituál své neoddiskutovatelné místo a takové spojení tam vyznívá přirozeně. Přesto musím říct, že z divadelního hlediska "by se na tom dalo ještě do...

Záměrem tohoto blogu je vzdát poctu "neviditelným divadelníkům". Než objasním, koho konkrétně tím myslím, zkusme si vyjmenovat, kdo všechno se na přípravě divadelního představení podílí. V zásadě je možno rozlišit dvě kategorie. První tvoří ti, kteří jsou vidět - účinkující. To jsou "vojáci první linie" a primárně k nim obecenstvo směřuje své ovace či pískot. Obecnější termín jsem použil proto, že nejde jen o herce, ...

Dvojí tvář divadla Dovolte mi tento blog začít opravdu zeširoka, totiž otázkou, jaký je smysl či poslání divadla. Na toto téma bylo jistě sepsáno mnoho knih a existuje nepřeberné množství přístupů, jak je nahlížet, pro svou potřebu si ale vystačím se dvěma kategoriemi, jejichž členění mě nadále nebude zajímat. První z nich je zábava, divák se chce bavit a divadlo mu to umožňuje. Ještě přesnější by snad byla formulace...

O jednom souboru Když jsem poslední březnový večer zhlédl na Kampě inscenaci Příšerné příběhy strýce Montaguea, přiznám se, že ač mě zaujala, ani mě nenapadlo zjišťovat, "kdo ji má na svědomí". Z časových důvodů dělím pražské divadelní soubory a stálé scény na ty, jež mě zajímají a trvale je sleduji, ty, o nichž vím, ale po ochutnávce jejich produkce na ně rád zapomenu, a konečně ty, které "čekají na objevení". O víc...

V rámci cyklu Velký třesk na Malé scéně uvedlo Divadlo D21 v červnu hru Jaroslava Rudiše Pankáči na Baltu (ježto je dramatizací stejnojmenné povídky, která je zase koncentrátem jedné dějové linie jeho románu Konec punku v Helsinkách). Další a zároveň poslední možnost zhlédnout tuto inscenaci máte 24. září, tento blog budiž pomocníkem při rozhodování, zda se to "vyplatí", shrnutí následujícího textu by mohlo znít "ano...

Škaredá středa je komedie. Ač to podle následujícího textu může vypadat jinak, opravdu jsem si této skutečnosti vědom. Jenže to, že má inscenace za cíl pobavit, není nutně omluvou pro vše, co se v ní objeví. Navíc si nemyslím, že jde "jen o komedii". Škaredou středu napsal Jan Schmid v roce 1991, na své uvedení tak čekala opravdu dlouho. Je to "dobře" či "špatně"? Inu, z textu je doba vzniku cítit, což by mohlo být p...

Vážený pane Töpfere,chtěl bych touto cestou vyjádřit svůj obdiv a poděkování osobě, která přišla s nápadem během večerů (a odpolední) vyhrazených inscenaci Hašler... rozdávat Hašlerky. Divadlo (obecně) je v současné době v nelehké situaci, potenciálnímu divákovi se nabízí mnoho rozličných možností, jak trávit svůj volný čas, z nichž většina je oproti divadlu mnohem více "na dosah". Je zde však něco, co pro divadlo zů...

Na úvod uvedu svůj původní komentář k této inscenaci zamýšlený od začátku jako dočasný: "Toto je skutečný velký třesk (= inscenace) na malé scéně (= D21). Stela Chmelová for president! Nebo aspoň do Národního. Celkově čistá inscenace jdoucí k podstatě bez kompromisů. Ovšem Lukáš Šolc jako Torvald? Ale no tááák..." A nyní trochu obšírněji (a též jinak). Omšelá pointa? Ve svém blogu k Pornografii Divadla Komedie jsem s...

Varování Následující text (částečně) prozrazuje děj Vianova románu Pěna dní i některé detaily z něj vycházejících inscenací v La Fabrice a Divadle Petra Bezruče. Zároveň autor počítá s tím, že se čtenář v předloze orientuje alespoň na úrovni obsahu dostupného na české Wikipedii. Doznání Přiznávám (asi ne poprvé), že jsem kulturní barbar (ale snažím se to změnit). Kdybyste se mě před třemi měsíci zeptali, kdo byl B...

Znáte Divadlo D21? A co takhle Malé Vinohradské divadlo? Pokud ano, pak vám gratuluji k výborné orientaci v pražské divadelní scéně, pokud ne, pak vám přináším dobrou zprávu - máte možnost rozšířit si obzory o nové divadlo s unikátní poetikou, jež má rozhodně co nabídnout. Úvodní otázky byly tak trochu chyták, ve skutečnosti jde o jeden subjekt, který letos slaví deset let od založení a v září minulého roku změnil s...

Z minula Bylo nebylo, na jednu základní školu chodili Adalbert, Božetěch a Celestýn. Souzeno měřítky spolužáků byli všichni tři šprti, v Celestýnově povaze však bylo cosi, co Adalbertovi s Božetěchem bránilo uzavřít s ním spojenectví proti "méně nadaným". I stalo se po jedněch letních prázdninách, že se Celestýn ve slohové práci na téma "Co jste dělali v létě?" vylíčil coby středoevropský James Bond unikající kdesi u...

Proč?Tento blog jsem měl rozepsaný téměř přesně dva roky, občas se k němu vracím, abych ho zase vzdal, někdy si říkám, že už ho nenapíšu, někdy zase, že ho zveřejním po derniéře inscenace, protože když tato někoho těší (a to asi ano, když je stále na repertoáru), proč do toho vrtat.Od začátku roku se však vynořily dvě události, jež mi "otevřely starou ránu", a tak tento blog konečně dopíšu (či spíše znova napíšu). Ko...

Kdybyste se mě před měsícem zeptali, zda znám Babičku Boženy Němcové, odpověděl bych, že jsem se o ní učil ve škole, ovšem přiklonil bych se k názoru, že jsem ji nečetl a neviděl ani zfilmovanou. Přesto jsem měl při sledování stejnojmenné inscenace pocit, že mi je prakticky vše důvěrně známé, čím to? Mé vysvětlení je, že jsem toto dílo nějakým způsobem dříve vstřebal, ovšem nezaujalo mě natolik, abych je udržel v akt...

Jak špatný Limonádový Joe v Mladé Boleslavi je, to už jste se mohli dočíst v konkurenčním blogu Pavly Haflantové. Naznačila i proč, pojďme se ale podívat pod povrch, totiž na předlohu.Čím je film tak výjimečný? Inu, jde o k dokonalosti vybroušenou parodii na westerny stojící na skvělých hereckých výkonech. Tím vybroušením mám na mysli, že dobro a zlo je tu podáno na hranici snesitelnosti. "Klaďasové" jsou tak "sluníč...

Trocha psychologie nikoho nezabije? Představte si následující situaci. V novinách (na internetu, na nástěnce v práci) najdete inzerát, že se (za odměnu nepříliš vysokou, ale ne nicotnou) můžete zúčastnit studie učení na místní univerzitě. Zaujme vás to a odpovíte, načež jste vybráni. Dostavíte se na katedru psychologie, kde se dozvíte podrobnosti. Studie se zabývá zkoumáním vlivu bolesti na paměť a spočívá v sérii te...

Na úvod bych se rád (aspoň) touto cestou omluvil uvaděčce Divadla Komedie, jež se snažila se mnou zapříst rozhovor, když jsem si o přestávce kupoval program k inscenaci. Při zpětném pohledu cítím, že jsem byl značně nespolečenský a prakticky ji "totálně zazdil". Nebyl to úmysl, nýbrž neblahý důsledek ponoření se do sebe ve snaze analyzovat, co jsem v uplynulé hodině viděl, zároveň jsem si už vizualizoval, jak sedím v...

V pátek 1. února jsem vyrazil na inscenaci Všechno nejlepší, Phoebe Zeitgeist!, tento blog však nebude o ní (vlastně mám chuť ji ve světle následujícího textu vůbec nehodnotit a považovat ji za nezhlédnutou, nejsem si totiž jist, zda jsem schopen svůj dojem z ní oddělit od s ní nesouvisejících negativních emocí a též tím, nakolik jsem ji byl schopen celou vnímat), nýbrž o něčem v jistém smyslu temnějším (neboť mně bl...

Občas se mi stane, že chci napsat blog a nakonec k tomu nedojde, nenastane totiž správná kombinace času a chuti a přijde okamžik, kdy se pro mě samotného ten blog stane zbytečným. Toto je jeden z oněch případů... Tedy byl by, kdyby se předmět jeho zájmu znovu nepřihlásil o moji pozornost. Řeč bude o Divadle Na zábradlí (dále DNz) a poněkud zvláštním fungování některých procesů. Na rozdíl od Národního divadla v tomto ...

Klíčem k úspěchu "rubínovských hodinovek" je, že zvolená délka umožňuje tvůrcům nasadit nekompromisní tempo a udržet je do samého závěru. Stinnou stránkou pak ovšem je, že se na tak malém prostoru ne vždy povede naplno rozvinout alespoň základní myšlenky, o postranních liniích ani nepsaje, takže divák sice odchází spokojen, nicméně si říká "Kdyby to tak autor rozepsal, to by bylo něco." Najdou se však výjimky, u nich...

Michal Novák a "Bob marley" se ve svých komentářích pídí po důvodech, jež by ospravedlnily útrapy titulního hrdiny, "Sofie" odkazuje na vyjádření Hany Burešové, že je to jeho hloupost a ziskuchtivost, jež si zaslouží být potrestány. Recenze se k tomuto tématu pro jistotu obšírněji nevyjadřují, ostatně i tak je toho dost, co lze strhat. Pro mě je však tato otázka zcela zásadní, odpověď pak neradost...

Výlet do říše snů Pojďme si na začátek trochu zafantazírovat, slibuju, že důvod se časem vyjeví. Představte si závěrečnou scénu Tramvaje do stanice Touha. Co se stalo dosud? Blanche DuBois, éterická žena sledující, jak se jistoty jejího bezstarostného dětství rozpadly v prach, přijela za svou sestrou Stellou, aby u ní nalezla útočiště. Poslední bezpečné místo se však mění v peklo, vše je dovršeno tím, že je Blanch...

Ne, ne, ne a ještě jednou ne. To by tak v kostce mohl být obsah tohoto blogu a vlastně by to dost možná stačilo jako hodnocení. Protože však potřebuju ukojit své grafomanské choutky a cítím se povolán vyjádřit se k tématu hry Error, budu pokračovat. Stuart Spencer ve své knize The Playwright's Guidebook píše o přátelství s jakýmsi Henrym, který byl jeho učitelem ve vnímání divadla. Jednou tak šli z nějakého d...

Cílem tohoto blogu je přesvědčit čtenáře, že Divadlo Cylindr nabízí kvality, jež stojí za pozornost, bude do značné míry společný dvěma mnou viděným inscenacím - Na cestě a BlaŽenka. Než se k nim však dostanu, neodpustím si poněkud rozvleklý filosofující úvod zasazující následné konkrétní postřehy do kontextu. Prosím proto o trpělivost, případně přeskakujte pro vás nezajímavě se tvářící odstavce (a můžu jen doufat, ž...

Já a Daniel Landa Hned na úvod se přiznám, že patřím mezi zapálené fanoušky Daniela Landy. Krysaře považuji za nejlepší český muzikál a i jeho další divadelní počiny hodnotím docela vysoko, nevynechám (v posledních letech) žádný z jeho (pražských) koncertů (jimiž dosti šetří), na Tajemství zlatého draka jsem se vypravil do Brna v době, kdy byla jistota, že v něm bude hrát sám autor, když v roce 1997 vyšel Pozdrav z f...

Když ve Švandově divadle před zkoušením Frankensteina vzniklo několik týdnů volného času, rozhodl se jeho umělecký šéf a režisér Dodo Gombár tento prostor vyplnit vytvořením a nazkoušením "poloinscenace", jež by byla výsledkem kolektivní improvizace, dané bylo téma - "outsiderství", co znamená být v dnešním světě "na okraji", "mimo"? Zveřejněný tvar pak měl být dle informací tvůrců polotovarem, který se měl měnit na ...

Když Aristoteles sepsal svoji Poetiku, největší řečtí dramatikové již byli desítky let mrtvi. Co to znamená? Ve svém díle Aristoteles vykládá principy dramatu (zejména tragédie) a postuluje "pravidla", jež oddělují dobré hry od těch špatných. Nejde však o autorovu svébytnou volbu, nýbrž o výsledek bádání a hledání příčin, proč se některé hry tak dlouho těší všeobecné oblibě, zatímco jiné dávno upadly v zapo...

Když William Shakespeare (či kdokoliv jiný) napsal Zkrocení zlé ženy, jednalo se o komedii ze současnosti. Dnes, o čtyři staletí později, je snadné podlehnout myšlence interpretovat toto dílo jako historickou hru, z našeho pohledu totiž taková vskutku je. Jenže ona nálepka s sebou nese skryté tíhnutí k vážnosti a až posvátné úctě. Snaha o zachování jazyka do posledního detailu (což je ovšem problematické už vzhledem ...

Před časem Divadlo v Celetné uvedlo svoji minimalistickou verzi Cyrana, nyní přichází s dalším ambiciózním projektem - Romeem a Julií pro osm herců a čtyři hudebníky. Zatímco však v prvním případě škrty nešly na úkor textu a poselství, nová inscenace připomíná vyschlou kůži hada, jenž se z ní dávno vysvlékl, nemilosrdně odkrývá slabiny textu a zároveň jej zbavuje většiny živého. Abych se mohl pokusit podpořit své ...

Říkejte mi celý den blbec, ale všeobecné nekritické nadšení touto inscenací nechápu. Mé výhrady už sice do značné míry ve svém hodnocení shrnul Josef, takže by zdánlivě nebylo nutné tento blog psát, mojí hlavní motivací je však vyrovnat se s určitou mou nelibostí k jisté linii dramatické tvorby. Korespondence V+W, Římské noci, Tvá ruka v mé dlani - co mají tyto hry společného? Jde o obyčejné příběhy neobyčejných osob...

Místo: šatna domácího týmu Čas: půl hodiny před zápasem Bláznivý den aneb Stavovské divadlo proti divákům Hovoří trenér: "Tak si ještě jednou zvopáknem strategii, máme natrénováno, tak je rozneseme na kopytech, až budou odcházet, budou tak mimo, že ani netrefí domů. Základ je jasný, není to komedie, není to agitka, není to drama, není to fraška, není to vysoký umění, není to operetka... Ale dáme tam kus od...

Z A studia Rubín do MeetFactory je to nějakých deset zastávek tramvají, od Blonďaté bestie k Politickému kabaretu o něco dál. Zatímco "bestie" vznikla jako hříčka určená k pobavení a "upuštění páry", jež se až v pokračování dočkala hlubší myšlenky, Politický kabaret má od začátku vyšší ambice. A hned na úvod přiznávám, že mě tvůrci "prostě dostali", výsledkem je podle mě "bohovsky p...

Půjdu proti davu a třeba to i "schytám", nemůžu ale jinak, přežít ty tři hodiny v hledišti Divadla v Dlouhé a tvářit se bděle mě stálo dost úsilí. Kde se stala chyba? Začněme od východiska této inscenace. Píše se konec šedesátých let dvacátého století a v jednom pavlačovém domě si desetiletá holka čte Dumasovy Tři mušketýry, přičemž jí k tomu hrají Beatles. Proč ne, je to vzpomínka na dětství Hany Burešo...

Wanted Welzl - Sam - Na mělčině, co mají tyto hry (a potažmo jejich inscenace) společného? Pro mě dramaturgicky tvoří linii samoty, izolovanosti. Pro někoho může být myšlenka dávat tyto inscenace dohromady neodpustitelným rouháním, přesto na ní trvám a následující řádky nechť jsou pokusem o její obhajobu. Nejprve ale z poněkud pochmurnějšího pohledu. Pokud divák uvízne na mělčině, snadno dojde k závěru, že sleduje...

Ve svém blogu k inscenaci Wanted Welzl jsem se zabýval mnohostí podnětů okolního světa, tento budiž jeho volným pokračováním, neboť Sam se vyjadřuje (mimo jiné) k témuž tématu. Jak už jsem psal, kdybyste byli Eskymáky na Aljašce počátku dvacátého století, váš svět by byl poměrně prostý, vypořádat se s důsledky základního životního principu "pozřít a nebýt pozřen" by vás vytěžovalo natolik, že času, jejž ...

Strašnické divadlo bude co nevidět v centru Prahy, rozhodl jsem se proto ochutnat něco z jeho kuchyně. Bude to důstojný nástupce Pražského komorního divadla? No, to nejlepší, co můžu napsat, je, že nemohu pronést jednoznačné ne. Rozkvetly sekery je v základu zajímavou studií malého českého (či obecně slovanského?) človíčka. V jednom panelákovém bytě žije rodina sestávající z neúspěšného a značně naivního otce nesc...

Od premiéry inscenace Wanted Welzl v Dejvickém divadle již uplynul více než rok a na zdejším portále je k nalezení třináct hodnocení, jeden blog a odkazy na sedm recenzí. Je vůbec možno napsat něco, co dosud nezaznělo jinde? Prošel jsem všechny dostupné ohlasy, abych se o tom ujistil, a myslím, že ano. Stranou tedy musím nechat Welzla jako takového, inspiraci Jarmuschem, Wilsonem, klasickými westerny i jejich parodie...

Psát tento blog už sice vlastně nemá význam, herci si protrpí ještě dvě reprízy a budou vysvobozeni, přesto těch myšlenek honících se mi hlavou je příliš mnoho, než abych je mohl ignorovat. Začněme předlohou. V kolonce autor můžeme nalézt tři jména a dovětek "a další". To je příznačné, onen text totiž skutečně působí hned v několika rovinách "tak nějak kolektivně". Dotýká se příliš mnoha témat,...

Vyrazit do divadla na Cyrana je jako navštívit starého známého, jenž se nově oženil a přestěhoval se do manželčina domu. Vždy je to tak nějak ten přítel z "doby her a malin nezralých", ovšem nikdy nevíte, nakolik a jak ho změnil nový vztah a prostředí. Po Národním divadle, Divadle na Vinohradech a Divadle pod Palmovkou jsem za Cyranem zašel do Divadla v Celetné, abych jej spatřil na poslední mi chybějící pr...

Divadlo Na zábradlí nedávno uvedlo předposlední letošní premiéru z cyklu Čí je to město?, nazvanou poněkud podivně Denně (Poníci slabosti). V kontextu aktuálního dění podle mě minimálně stojí za zvážení se na ni zajít podívat - to je ale asi tak veškerá motivace, kterou vám mohou nabídnout (druhou by potom mohlo být, že jste skalním fanouškem někoho z účinkujících, případně kompletujete inscenace Jana Nebeského). ...

A studio Rubín navázalo na svoji loňskou inscenaci Blonďatá bestie a ve spolupráci s Divadelním studiem Továrna (či alespoň jejími nejzvučnějšími jmény) připravilo pokračování. Jak se k tomuto počinu postavit? Mé pocity jsou poněkud smíšené. Předně mě štve (použil bych trefnější výraz, leč porušil bych tím pravidla korektního vedení blogu), že se během necelých dvanácti měsíců nashromáždilo tolik materiálu, aby tento...

"Kdyby si to ten Dodo Gombár celé vymyslel, tak by to byl takový příběh o rvačce na vesnické svatbě. Ale když nemá tu fantazii, jak si může dovolit něco takového? Devadesát pět procent lidí tady nečetlo Kříž u potoka a neví, že to je Světlá... Takové věci by se neměly dělat, měli bychom mít nějakou úctu ke klasice. Vždyť z toho zůstala jen jména postav... A možná základní charakteristika. Jako ten herec toho Amb...

Divadelní inscenace je jako šperk. Na počátku je myšlenka, neopracovaný kámen, jenž může být surovým diamantem stejně jako bezcenným kusem horniny. Úkolem autora je jej vzít a vtisknout mu tvar, vybrousit ho do co možná nejvábivějšího tvaru respektuje přitom jeho přirozenou vnitřní strukturu, výsledkem je divadelní hra jako literární dílo. Toho se poté ujímá tvůrčí tým, který je uchopí a tento drahokam (ať už skutečn...

Uvedení Othella - Shakespearovy tragédie lásky a žárlivosti - na jevišti Divadla Na Jezerce, jež má divák patrně spojeno spíše s (nenáročnými) komediemi, je počinem přinejmenším pozornosti hodným a dalo by se říci, že svým způsobem i záslužným. Minimálně v tom smyslu, že "běžný Franta Jezerka" by na tuto inscenaci mohl zajít ze setrvačnosti a rozšířit si své divadelní obzory o zážitek, jemuž se obvykle vyhý...

Původně jsem měl u této inscenace hodnocení 50% a komentář "Pokud máte rádi takové to klasické jezerkovské pitvoření Radka Holuba, je Jeppe z vršku jasná volba. Pokud ale od dvouhodinové inscenace čekáte i něco dalšího, budete patrně dost zklamáni.", cítím však povinnost uvést věci na pravou míru. Předně, jak jsem došel k tomu tak vysokému procentuálnímu ohodnocení - byl to výsledek prosté úvahy, že obdi...

V divadle Palace jsou v současné době k vidění dvě komedie Marca Camolettiho, A do pyžam! a Miláček Anna. Po zhlédnutí obou mám dojem, že autor napsal první z nich a po čase mu bylo líto nevyužít nápady, jež se do textu nepodařilo dostat, tak sepsal hru druhou. Nelze totiž přehlédnout jisté společné rysy - manželský pár, postava služebné, v průběhu večera převlečení se všech postav do pyžam či oděvu obdobného charakt...

Ohrožené druhy jsou dítkem Petra Zelenky, dítkem tak dobře živeným, až se z něj stal poněkud nevzhledný cvalík. Reklama, pojem vzbuzující emoce, svět tak trochu sám pro sebe, jenž ale existuje jen díky realitě dneška, vychází ze samé podstaty uspořádání dnešní společnosti. Poukázat skrze příběh lidí z tohoto oboru na prohnilé základy, na nichž staví představa našeho blahobytu, to je jistě zajímavý a pozornosti hodný ...

Ve chvíli, kdy se objevila zmínka o připravované inscenaci iJá, jsem se na ni začal těšit a pídit se po možnosti obstarat si vstupenku. Kdybych si před představením přečetl zdejší Za oponou věnující se tomuto projektu, asi by mé výsledné rozčarování bylo o něco menší. Co si představíte, když se řekne Steve Jobs a Apple? Pokud jste aspoň trochu "z oboru" a posledních několik let jste nestrávili na opuštěn...

Když jsem Kodaň zhlédl poprvé v lednu 2012, měl jsem v úmyslu přidat jen nejvyšší hodnocení a komentář "Absolutní zážitek, více slov by bylo pouze jeho przněním, tak jen... Děkuji." Má sestra mě však přivedla na myšlenku, že by mohlo být užitečné sepsat tento blog a vysvětlit v něm "technikálie". Fraynova hra se totiž z velké části zabývá čímsi, co je dnes známo (tedy alespoň mezi teoretickými fyziky) jako "Kodaňská ...

Matematika rozlišuje dva pojmy - deterministický a nedeterministický chaos. Prvním je myšlen stav systému, který sice funguje dle určitých zákonitostí a mnohdy jej lze v obecnosti popsat, lokální dopad těchto pravidel je však nezřídka dnešními prostředky "nevypočitatelný", případně alespoň překvapivý. Jinými slovy, přestože se jednotlivosti mohou pozorovateli jevit náhodné a nepostihnutelné, celek vykazuje ...

"Ale tak já odcházím v docela dobrém rozpoložení... Mě to neotrávilo." (postarší pán své paní při odchodu z divadla) Poslední dobou mám pocit, že se na pražské scéně začíná cosi dít. Začalo to (tedy co jsem zaregistroval, přiznávám, že nemám dosud zhlédnuto vše podstatné) Národním divadlem uvádějícím na své hlavní scéně... Jak to jen říci slušně, dejme tomu kusy, které by tam divák nečekal a které ho boh...

V rámci své poslední sezóny Pražské komorní divadlo nevěší hlavu a svými premiérami ukazuje, že na pražské scéně bude citelně chybět. Jedním z argumentů pro toto tvrzení je bezpochyby právě inscenace Odpad, město, smrt. Hra sama o sobě je pozornosti hodná, odkazuje se k reáliím své doby a její nedohrání při premiéře čtyřicet let po skončení druhé světové války kvůli přerušení aktivisty obviňujícími (tou dobou již ...

"Příšerný. Příšerný... Strašný, taková slátanina." (neznámá dáma po odeznění potlesku) "Tak víš co, já sem spokojenej, můžu si aspoň udělat čárku, že sem byl zase jednou v divadle." (neznámý mladík ve frontě na šatnu) Inscenace Láska a peníze je tak trochu jiná. Nejen jiná než to, na co je divák zvyklý v Divadle v Dlouhé, ale jiná než většina toho, co je k vidění na pražské scéně. Ne snad, ž...

Úspěch je jako med - chutná sladce, člověk se v něm snadno utopí... A bez pilných včeliček ho není. Barbora Poláková ztvárňující neúspěšnou herečku sní o sexu s Ondřejem Pavelkou, symbolem hereckého umu, zatímco má v posteli Lukáše Příkazkého představujícího neúspěšného herce, jenž se jí motá i do toho snu. To by mohla být v kostce zápletka a možná i dostačující popis děje inscenace Med. Je to málo? Na črtu rubíno...

Předpremiérou Devátého srdce jsem završil svůj blok šesti inscenací Národního divadla v osmi dnech. Po dvou velkých zklamáních v historické budově (Král Lear, Konec masopustu), dvou menších zklamáních ve Stavovském divadle (Být či nebýt, Revizor) a jedné čestné výjimce v Kolowratu (Blackbird) můžu konečně říct "Ano, takhle by se mělo hrát v Národním." Deváté srdce, jedna ze dvou Herzových hororových pohá...

Národní divadlo: Král Lear - tolik odkaz v záhlaví tohoto blogu. Režisér Tomáš Svoboda na Facebooku píše o nádherné jevištní básni a gratuluje tvůrcům souběžně před nimi smekaje, divadelní kritik Vladimír Hulec se o inscenaci vyjadřuje jako o velkém jevištním díle, jež není možno pochopit napoprvé, každý střípek má svůj význam (či mnoho významů) a svoji oslavnou recenzi dokresluje téměř absolutním hodnocením. A návšt...

Divadelní studio Továrna spojilo své síly s A studiem Rubín, aby ze společného úsilí vzešla inscenace, jež sice hoří jasným plamenem, leč neoslní. Stejně jako je poněkud nevzhledně neučesaný tvar Marty Peschek jdoucí do nebe, budiž i tento blog nahodilou směsicí postřehů. Za velmi šťastnou považuji volbu prostoru. Třicátá Marinina láska zašla na nesoudnost tvůrců, kteří "přepálili" své možnosti. Pokud na...

Budova Švandova divadla oslavila 130 let, herecký soubor nastoupil do nové sezóny výrazně obměněný a Praha vyhlásila výběrové řízení na nového ředitele Švandova divadla. To je stav, který přímo volá po rekapitulaci, uměleckém zastavení a zamyšlení, výsledkem je kabaret Smíchoff/on. Jeho nosným tématem je hledání kontinuity, existuje vůbec něco kromě budovy samotné, co může slavit? Řekne-li se, že je Švandovo divad...

Každý rok ve stejnou dobu, Další roky ve stejnou dobu, Milostné dopisy. Tři inscenace Divadla Bez zábradlí, jež mají mnoho společného, přesto se však, bohužel, poslední od předchozích dvou výrazně liší. Co je spojuje? Předně duo Veronika Freimanová - Zdeněk Žák, sledovat je je pro mě prostě zážitek. Shodná je i koncepce všech her, divák v průběhu desítek let sleduje vývoj vztahu dvou jedinců, kteří jsou dosti odli...

Kdysi dávno, na úsvitu lidských dějin, byl svět příjemně jednoduchý. Z hlediska jedince se vše dělilo na to, co ho chce zabít, co chce zabít on, s čím se může spářit... A zbytek. Čemu nerozuměl, za to mohli duchové, zlí nebo hodní podle důsledků toho kterého jevu. Potom přišla civilizace, jejíž dějiny je možno chápat jako proces komplikování. A dnes je svět složitý, mnohem více, než by odpovídalo vývoji schopností čl...

Asi by stačilo použít nadpis tohoto blogu coby komentář a spokojit se s tím, přesto si neodpustím tuto myšlenku trochu rozvést. Moje strašidlo je příběhem dvou lidí, jednoho páru. Dvou jedinců, kteří nedokázali žít spolu ani bez sebe (či spíše sami), a tak se zraňovali. Těžiště inscenace však (bohužel?) nespočívá v cestě ke kořenům nadčasové lidskosti, obě postavy jsou karikaturami člověka a (pro mě) téměř nesnesi...

Po Fredrikovi, slavné švédské gay monodrama. Aspoň to tvrdí anotace na stránkách Švandova divadla, kde je možno se dále dočíst, že jde o monodrama strhující, slavící úspěchy na mnoha evropských scénách. A já se musím zeptat - k čemu takový humbuk? Upřímně, text samotný je až k uzoufání neoriginální. Seberte vše, co se běžně objevuje v souvislosti s homosexualitou, odstraňte pár nejprovařenějších klišé a ze zbytku ...

Předmluva Stopařova průvodce po Galaxii (toho skutečného, ne stejnojmenné knihy) začíná těmito slovy: "Vesmír je velký. Fakticky velký. To byste nevěřili, jak je hrozivě obrovitánsky velký, že z toho zůstává rozum stát." Představte si, že byste v prostoru celého vesmíru chtěli hrát divadlo, kolik byste potřebovali herců? A kolik příběhů? Ani historie všech minulých i budoucích civilizací by nemohla případné...

Byl jsem v divadle a čekal, až přijde děkovačka. Tím divadlem bylo studio Švandova divadla. Seděl jsem ve studiu Švandova divadla a sledoval drama pěti žen. Sledoval jsem drama o čekání, drama o odložených životech. Pět žen čekajících na návrat mladšího bratra. Matka a čtyři dcery, pět žen, pět osudů, patery vzpomínky. Pět žen obětujících roky svých životů čekání. Pět žen, jež spojilo čekání, pět žen izolovaných od o...

Vzpomínám si, když jsme v osmi letech s kamarádem na pískovišti u jeho domu postavili Golema. Uplácali jsme ho z písku, ležel tam, stačilo do něj už jen vložit šém a my osnovali plány, k čemu všemu naše pískové monstrum použijeme. Vzpomínám si též, jak jsem se přibližně v témže věku viděl v záři reflektorů coby sólový kytarista, vypadalo to tak snadně, prostě vzít kytaru a hrábnout do strun. Jiný můj kamarád se zase ...

Kdybych byl redaktorem nějakého kulturního plátku, opravdu nerad bych po dnešní recenzi Jany Machalické stanul před úkolem napsat něco o Tartuffovi Divadla na Vinohradech, těžko najít srovnatelně trefný pohled, který by nevyzněl jako prachsprostá kopie. Toto je ale blog, takže mohu zabrousit do čistě subjektivních úvah a podobné trápení si ušetřit. Co jsem tedy viděl? Podivně schizofrenní inscenaci. Na jednu stran...

Už jsem si v duchu sestavoval kostru blogu, ale jak vidím, jeho obsah již perfektně vyjádřil Pavel Širmer, zbývá tedy jen přidat se k jeho názoru stejným hodnocením. Pokud se pod onou poněkud bizarní leč vskutku precizní Wilsonovou obálkou něco skrývalo (třeba Čapek?), já to neprohlédl. Tak toto je komentář, který jsem přidal po návratu z divadla. Poté jsem si ho přečetl a zasáhla mě myšlenka tak znepokojivá a ...

Když se Matka Příroda jala realizovat myšlenku stvořit člověka, musela tušit, jak nevděčně se k ní zachová. Vědomí bolesti této skutečnosti se pak otisklo do vztahu mezi lidskou matkou a dítětem. Ten je totiž především dlouho trvajícím vztahem provázeným v jednotlivých fázích života několikerým opouštěním. První nastává okamžikem porodu. Dítě, jež po devět měsíců bylo bytostnou a nedílnou součástí matky, se stává ...

Kdyby dnes někdo napsal Kupce benátského, pravděpodobně by se se zlou potázal. Kromě virtuálního pranýřování a vláčení bahnem by mohl počítat i s fyzickým napadením či nějakou tou žalobou. Hra ovšem byla napsána před více než pěti stoletími a reflektuje realitu Shakespearovy doby. Pokud se naše civilizace pyšní svobodou slova, bylo by poněkud pokrytecké na tuto komedii zapomenout jen proto, že je silně antisemitská. ...

Máme oči, ale zrak nám chybí, máme uši, ale sluchu postrádáme. Legenda mluví o zvonech pod mořskou hladinou, jež stále znějí, zaslechnout je však může jen ten, kdo již ztratil naději. Ale co my, kteří nehledáme? Širší pud sebezáchovy nám velí zabezpečit své potomky, proto hromadíme pozemské statky, věříme, že máme-li přebytek v časech dostatku, budeme mít dostatek v časech nouze. Co když se ale prostředek změnil v...

Kvízová otázka: Ambrózie v Divadle Na zábradlí, Osiřelý západ v Činoherním klubu a The Gin Game ve Viole. Co mají tyto hry společného? Mojí odpovědí budiž, že se všechny odehrávají v prostředí, jež je z podstaty nudné. Hospoda nevalné úrovně, irský venkov a domov pro přestárlé jsou místa, kde se z principu neděje nic velkolepého, pozornost poutajícího, zajímavého. Nedostatek podnětů a jednotvárnost všedního dění f...

Viktor Kožený je jistě výraznou osobností novodobých dějin a svoji hru si zaslouží. Na tom, co se mu povedlo, je dobře ilustrován stav společnosti začátku devadesátých let a jistě též naše mentalita. Slibný námět proto svádí k domněnce, že by hra Viktor K. aneb Český národ neskoná mohla být zajímavou sondou právě do mysli českého národa. Nutno říci, že tento záměr měli zřejmě i samotní autoři a z inscenace nezřídk...

Pavel Širmer ve svém komentáři přesně vystihl, proč se na tuto "performanci v prostoru divadla" (to berte s rezervou, nejsem jen schopen nalézt lepší škatulku) prakticky nedá napsat recenze (a zde odkazované recenze toto tvrzení spíše dokazují, než vyvracejí), dát oné lehce prodloužené hodině smysl je totiž cvičení ponechané divákovi, vychází z jeho niterného a nepřenosného prožitku. Toto je ovšem blog, tak...

Sice se říká to nejlepší nakonec, ale než se prokoušu tím, co bude následovat, stejně bych to nevydržel, tak to napíšu rovnou. Pokud bych měl jmenovat největší klad celého představení, je to jednoznačně Vojtěch Dyk. To, co provádí se svým hlasem, prostě není z tohoto světa, nejenže má ohromný rozsah, ale též techniku, při níž si člověk chvílemi říká, zda je vůbec fyzikálně možné, aby to vše zpíval sám. Kdyby vše osta...

Tento blog budiž mou omluvou duu Lucie Ferenzová - Jan Frič za rychlost, s níž jsem odsoudil Orestka. Ne že by se snad můj dojem z oné inscenace ve smyslu diváckého prožitku změnil, nicméně nyní už vím, že příčiny nízkého hodnocení nejsou tak banální jako tvrzení, že je prostě špatná. Divadelní hry staré stovky, případně dokonce tisíce let se v dnešní době mohou s úspěchem uvádět proto, že se skrze příběh konkrétn...

Říká se (a jistě na tom bude nemálo pravdy), že historii píšou vítězové. Každý větší válečný konflikt má však své temné stránky, jež jsou z oficiální historické pravdy vymazány bez ohledu na to, která strana třímá vítězný prapor. Sonáta pro lžíci je hrou poukazující právě na jeden takový případ. Za druhé světové války byl Singapur klíčovou základnou britské armády v jihovýchodní Asii. Na přelomu let 1941 a 1942 ne...

Divadlo Bez Zábradlí nezřídka uvádí hry, jež by se daly označit jako milé. Člověk se u nich sem tam zasměje, ovšem primárním poselstvím je pohled do života víceméně obyčejných lidí ocitnuvších se v ne až tak obyčejných situacích. Jejich cílovou skupinou jsou, alespoň soudě dle obvyklého složení publika, diváci středního (a pokročilého) věku, snad protože povětšinou odrážejí právě jejich realitu. Taková představení ne...

Dáváme děťátku klystýr! a "Kašlu na to!", řekla Hortensie, dvě hry, dvě aktovky, jeden "příběh". Pohrával jsem si s myšlenkou načrtnout "děj" jedné z her a nechat čtenáře hádat, o které jsem psal, při zachování dostatečné míry obecnosti by to totiž nebylo poznat. Obě hry jsou o rozhádaném manželství, o hysterické nesnesitelné manželce a manželovi, který to z nějakého důvodu snáší, o p...

Mikve, židovská rituální očistná lázeň, místo pro ženy vedené ženami, v němž se scházejí ženy, aby byly ženami a s ženami. Jinak řečeno, pořádná nálož estrogenu. A teď ještě jednou a lépe. Moderní mikve se nijak neliší od běžných lázní, dominantním prvkem jsou všudypřítomné dlaždičky. Nejinak je tomu i na scéně Stavovského divadla, přičemž to, jakým způsobem Jan Dušek docílil žádoucího dojmu, považuji za záblesk r...

Konečně jsem zhlédl i třetí z v Praze aktuálně uváděných her Érica-Emmanuela Schmitta a musím říct, že je mám všechny rád. Ať už jde o Hotel mezi dvěma světy na hlavní scéně Divadla Na Fidlovačce, Manželské vraždění Divadla Na Jezerce či právě Záhadu odehrávající se na prknech Komorní Fidlovačky, na každou z nich si s chutí zajdu znova. Přestože se hry od sebe navzájem dost liší, je možno vysledovat několik společ...

Sečteno a podtrženo, Poslední chvíle lidstva v Komedii jsou brilantní studií umění konstrukce obrazu války podle záměrů úzké skupinky na tomto zainteresovaných jedinců, jež zároveň ukazuje, jak pohodlné je pro masu na tuto šarádu přistoupit. Tolik zhodnocení, jež by mělo být až na konci tohoto textu. Na začátek jsem jej zařadil pro ty z vás, kteří hru dosud neviděli a nechtějí být kontaminováni mými myšlenkami tut...

Kauza Médeia je hra o kontrastu. Tisíce let starý text posloužil syntéze s dnešní realitou, přičemž ono propojení nespadá do tohoto světa, působí spíše jako horečnatý sen. Zdaleka ale nejde jen o napětí mezi prastarým a moderním, na protiklady v hodinovém představení narazíte na každém kroku, v každém okamžiku. Na jednu stranu je zde Médeia Jany Strykové, silná žena, jež nejen že kdysi dávno dotlačila Iásona k zís...

Před léty jsem se ocitnul v situaci, kdy jsme v šestičlenné skupince dostali za úkol vytvořit "umělecké dílo", v němž by se vyskytoval seznam předem daných a navzájem nepříliš souvisejících veršů a citátů. Jelikož šlo o společnost zvyklou používat převážně levou hemisféru a já v ní byl v tomto směru za exota, ujal jsem se tvůrčí stránky a během pár hodin sepsal "divadelní hru" splňující zadání. ...

Duben je měsíc rozmarného počasí, ideální příležitost vydat se do méně známých vod. V mém případě to znamenalo zkusit muzikál dvojice Osvaldová-Soukup. Robinu Hoodovi předcházela masivní mediální masáž a hovoří se o něm jako o špičce toho, co může současná česká muzikálová scéna nabídnout. No, jestli je tomu skutečně tak, tak se tedy nemá současná česká muzikálová scéna čím chlubit. Není pravda, že bych snad byl muzi...

Nevím, zda za to mohl doznívající dojem z Shapiry nebo mi kdosi podstrčil nějaký halucinogen, leč rozhodl jsem se opět jednou vyrazit na komedii na hlavní scénu Divadla na Fidlovačce. Vybral jsem si kus, u něhož byla jistá šance, že nepůjde o ztřeštěnou komedii plnou "retardovaných" postav, přece jen mýtus biblického stvoření člověka je téma, u něhož lze očekávat jistou pokoru jak ze strany herců, tak ze st...

Varování: Tento blog neobsahuje žádnou myšlenku a vznikl jen proto, že vychválit jmenovitě všechny herce v šesti stech znacích komentáře hodnocení je nad mé síly. Můj vztah k Divadlu Na Fidlovačce je poněkud nejednoznačný a vlastně si jej stále utvářím. Na jednu stranu jsou tu komedie na hlavní scéně, které sice lákají davy diváků, ale osobně si je docela rád odpustím. Na opačné straně stojí Komorní Fidlovačka, kd...

Příběh Třicáté Marininy lásky v sobě skrývá potenciál na výbornou divadelní hru, dvouhodinový rozsah by se dal vyplnit bez hluchých míst. Ovšem o tom, co jsem měl možnost zhlédnout, se musím vyjádřit zcela jinak. Z divadla jsem odcházel v hlubokém zamyšlení nad tím, kde se stala chyba (a děkuji tímto všem chodcům a dopravním prostředkům majícím pochopení a zabránivším střetu těchto s mou osobou). Viděl jsem množst...

Když bylo v únoru představení Merlin - Pustá zem pár dní před termínem zrušeno a v březnovém programu se neobjevilo, zmocnilo se mě neblahé tušení, že mi toto veledílo uniklo, že se poslední realizovaný termín ex post prohlásí za derniéru a bude. Naštěstí jsem se mýlil a tento blog uvozuji větou "Ještě že Merlin nezůstal zakopán ve Zlíně." V provedení, v němž jsem ho zhlédl, měl "kompletní Merlin&qu...

Merlin - Grál začíná přesně tam, kde Merlin - Zrození skončil, rytíři se vydali hledat Grál. Kromě příběhů jejich cest jsme svědky zbytku legendy, rozpadnutí spolku Rytířů kulatého stolu, Lancelotovy a posléze i Mordredovy zrady. Ač je tento "díl" poloviční oproti předchozímu a "papírově" obsahuje více akce, je přesto klidnější, bez vedlejších postav, skrze vnější konflikty je pozornost soustře...

V Dlouhé hrají kompletního Shakespeara ve dvou hodinách, v Komedii Petrolejové lampy za polovinu času. Co je ambicióznější cíl? V Dlouhé se hned na začátku divák dozví, že ho nečeká žádné velké umění, ale divadelní fastfood. V Komedii pak na konci zjistí (poté, co se k tomu sám dobere), že možná viděl umění, ale Petrolejové lampy se nějak vytratily. Tedy ne snad, že by nebyl onen příběh vůbec přítomen. Je tu Štěpk...

Na tuto hru jsem se vypravil vyzbrojen nepříliš lichotivým komentářem Jiřího Landy a zde odkazovanou ještě méně vstřícnou recenzí. Měl jsem připravený i nadpis blogu, v němž bych potvrdil nízká hodnocení, měl se jmenovat "Konečně přestávka, konečně děkovačka". Nicméně poté, co jsem představení zhlédl, musím napsat zcela jiný blog, cítím potřebu se ostře vymezit proti obému jmenovanému. Co jsem tedy já, z...

Před lety jsem se na jakémsi půlnočním představení v Karlových Varech přesvědčil, že současná maďarská filmová tvorba má (patrně nejen českému) divákovi co nabídnout. Hra Dobrodružství mě přesvědčila, že totéž lze říci i o tvorbě divadelní (ač tedy zde slovo současný vyžaduje poněkud širší definici tohoto adjektiva). O ději samotném toho nemohu (z důvodu možného prozrazení toho, co by prozrazeno být nemělo) napsat...

Když jsem před rokem zahlédl plakát avizující uvedení hry Vše o mé matce v divadle ABC, přijal jsem tento fakt se značně smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že tento příběh někdo u nás uvedl na prkna divadla, na druhou stranu jsem byl poněkud nervózní z toho, že to jsou právě Městská divadla pražská. Trvalo mi rok, než jsem se odhodlal toto představení navštívit, a bohužel se rozporuplnost mého očekávání ...

Hlavním smyslem tohoto blogu je položit otázku, kterou jsem nenašel v žádné ze zde odkazovaných pěti recenzí, což mě přivádí na myšlenku, že jsem divný já nebo všichni ostatní (přičemž si jsem vědom, kde v takových případech bývá pravda). Nejprve ale můj dojem z celku. Hra Dioptrie růžových brýlí rozhodně není tuctová a vlastně není vůbec špatná, dokonce bych řekl, že je zajímavým příslibem do budoucna. Hned na za...

Teplo domova odneslo vrstvičku ledu na mých zádech a já už se můžu k Černým pannám s lehkým odstupem vyjádřit. Co se ale dá napsat o hře samotné? Ne o mnoho více, než že je mrazivě aktuální, sice zasazená do německých reálií a nás se v tuto chvíli až tak moc netýkající (když Pavel Širmer píše, že "nepocítil dostatečné souznění s realitou života v naší zemi", já mohu dodat jen "naštěstí"), ale s př...

Na úvod přiznávám, že jsem nečetl předlohu ani neviděl žádný z filmů podle ní natočených (ač mám silné nutkání to napravit), následující řádky jsou tak čistě mými domněnkami. Co si tedy myslím, že jsem viděl? Předně podobenství o Člověku, o boji "dobra" a "zla" v něm, o boji mezi nadějí a touhou konat dobro na jedné straně a pokušením tohoto světa, jež se snaží všemu zabránit, na straně druhé. ...

Sice jsem byl dnes na derniéře, ale cítím nutkavou potřebu hraničící s historickou povinností sepsat tento blog a alespoň částečně Mahábháratu na i-divadle rehabilitovat. Prožil jsem totiž Příběh, ano, prožil, zážitek, jehož se mi dnes dostalo, setřel onu obvykle jasnou hranici mezi děním na jevišti a rezonancí jeho vlivu v divákově nitru. Prožil jsem Příběh, v němž bylo vše, pravda i lež, pouta pokrevní i milostn...

Ač za to budu zbytkem své divadelní skupinky pranýřován, musím hned na úvod napsat, že hra Ubu se baví je dobrá a nechybí mnoho, abych ji označil za výbornou. Jde o syntézu dvou prvků, jejichž spojení je vlastně přirozené. Prvním je odkaz Jarryho předlohy, otec Ubu je přítomen jednak v prostotě i sprostotě jednotlivých postav a v jejich nízkostech, jež během hry z hlubin nevyřčeného vyplouvají na povrch divákova u...

Páteční večer se dá strávit všelijak. Pokud jste z veselejší společnosti, třeba se sejdete ve své oblíbené hospůdce, kde alkohol teče proudem, probírá se život, dojde na řeči o sexu, zdraví, politice, penězích, vztazích a hlavně na spoustu prázdného filosofování, takového, jež se odehrává ve většině společností, kde není o trojkombinaci pivo - víno - kořalka nouze. Aby večer získal nádech tajemna, vše bude zahaleno d...

Byla-li hra Hrdinové jako my obžalobou obyčejného člověka a systém jako takový hrál druhé housle, je tomu ve hře Víra, láska, naděje právě naopak. Proč tyto hry srovnávám? Protože je má na režijním triku Kamila Polívková. Ve srovnání můžu pokračovat, způsob, jakým jsou obě inscenovány, je konzistentní, žádné chození kolem horké kaše, vše ořezáno na kost, bez zbytečných okolků míří přímo k jádru věci. A společné je té...

Na cestě vedoucí mé kroky na hru Hrdinové jako my stojí dva významné směrníky. Prvním je výkon Jiřího Štrébla v Antiklimaxu. Lehkost, s jakou dokázal vtisknout zdání přirozenosti veskrze zvrácené postavě Otce, mi doslova učarovala. Druhým je potom má záliba v československých filmech z čtyřicetiletého "období temna". Nemám na mysli hřebejkovská porevoluční díla snažící se onu dobu reflektovat, ale poctivé b...

Dál sní o Marjánce... A skutečnost? Byl jsem svědkem čehosi absolutního, proto mé hodnocení absolutní být nemůže. Přesto cítím, že by mi vůbec nevadilo vidět to ještě jednou, z bezpečně klidné pozice oka tornáda zhmotněné autorovy fantazie. Přiznávám, že mi není ve vší úplnosti jasné, co jsem viděl, středobodem všeho a jediným měřítkem, jehož se lze chytit, je divákova zkušenost. A lze se vznešenosti dobrat skrze...

Kabaret Prévert-Bulis je první (a snad ne poslední), který jsem v Dlouhé viděl. Těšil jsem se na unikátní dechberoucí zážitek, můžu si tudíž sám za to, že jsem byl poněkud zklamán. Jedno je ale nutno říct - neumím si představit, že by podobný projekt realizoval jakýkoliv jiný současný pražský soubor (alespoň z těch, které jsem měl dosud možnost vidět "v akci"), muzikálnost a ten správný přístup ke komediant...

Recept na komedii podle Gillese Dyreka: Ingredience: Dva milenecké páry méně či více vzdálené od bodu, kdy se stanou páry manželskými, byt jednoho z nich, čas večeře. Podstatný je výběr postav, jako základ vezměte obyčejné lidi, ani příliš inteligentní, ale ani příliš hloupé, lidi se svými vrtochy, nadějemi, nedostatky i přednostmi. Postup: V prostoru bytu zadělejte těsto hry běžnou lidskou interakcí, pro potře...

Praktický tip na úvod - pokud se na toto představení chystáte a máte možnost si vybrat místo, vřele doporučuji pravou část hlediště, tedy sedadla s nižšími čísly. Vzhledem k výrazné asymetrii scény prochází osa prostoru, v němž se odehrává devadesát procent hry, přibližně sedadlem pět, nám na sedadlech čtrnáct až šestnáct se nejspíše ještě pár dní bude hlava samovolně natáčet doprava. A nyní už ke hře samotné. Uje...

Na úvod musím říct, že mi přijde docela nefér hodnotit jedním souhrnným číslem pět miniher, nicméně vzhledem k tomu, že divák na ně jde jako na celek, uznávám, že to má smysl. Alespoň tedy okomentuju každou zvlášť zde. Business Class: Tak tady mě zaujal zejména výkon Ivana Luptáka, dávám si ho na seznam herců, které budu sledovat. Samotná hra v sobě má myšlenku, kterou bych si dovedl představit rozpracovanou do de...

Na Blbouna jsem vyrazil z čiré zvědavosti, vrtal mi hlavou rozdíl mezi hodnocením této hry diváky a redakcí. Přiznávám, věděl jsem, že je to "typická Fidlovačka" a že mě čeká opravdu lehká komedie, věděl jsem, že toto divadlo má své publikum a hodnocení diváků je tak silně nereprezentativní, šel jsem tam s tím, že vypínám mozek a jdu se prostě jen bavit... Ale ani toto vědomí mě nepřichystalo na to, co mám ...

Lorna a Ted je hra o Lorně a Tedovi. Tím bych mohl vlastně skončit, samotný název hry skrývá vše podstatné. Ale protože mám v úmyslu pět ódy a skládat poklony vedle chvalozpěvů, budu pokračovat. Kdo jsou Lorna a Ted? Ona je osamělá stydlivá stará panna, jež snad dříve chtěla být dámou, ale nikdy jí opravdu nebyla. On je osamělý prostý chlap a vznešenost je pro něj synonymem nafoukanosti. A tito dva se seznámí přes...

Pokud byste se, stejně jako já, snažili "vygooglit" dramatika jménem Doyle Doubt, nejspíše byste, stejně jako já, neuspěli. Poté, co jsem se takto spálil a napálil, už můžu dělat chytrého a prozradit těm, kteří to náhodou neví, že za tímto pseudonymem se skrývají herci Dejvického divadla, kteří si hru napsali sami pro sebe. Ano, máte pravdu, kdybych byl uvědomělý divák a na hry se poctivě připravoval, jistě...

Kdyby u vás jednoho krásného dne zazvonil slušně vypadající pán a oznámil vám, že přišel zavraždit vašeho manžela (či manželku), jak byste zareagovali? Ve vesmíru hry Vražda jako poznaná nutnost ho pozvete dál, nabídnete mu kávu a zdvořile, i když opatrně, s ním začnete konverzovat. V anotaci k této hře se píše, že jde o "černou komediální absurdní hru". Všechny přívlastky skutečně sedí. Přiznám se, že p...

Varování: Pokud Vám přijde, že anotace ke hře obsahuje všechny potřebné informace, a nechcete vědět více, dále již nečtěte. Hra Dračí doupě je pro mě osobně (nejen v kontextu Dejvického divadla) výjimečná. Oproti jiným inscenacím zde totiž došlo k vývoji, kdy rozčarování z první poloviny bylo vystřídáno uklidňujícím uspokojením poloviny druhé. Čím to? V první polovině se setkáváme se starými přáteli Ivanem (Tro...

Když jsem loni v listopadu zahlédl v metru reklamu na Astrologa - Jiřího Hánu s uhrančivým pohledem, bylo mi jasné, že si toto představení nenechám ujít. O hře jsem vlastně nic moc nevěděl, šel jsem na Jiřího Hánu v roli podvodníčka... A to je přesně to, co jsem dostal. Jiří Hána coby zloděj a podvodník přijíždí se svou bandou do města, kde hodlá ukrást, na co přijde. To je nastínění hlavní zápletky a po celou prv...

Růže pro Algernon, dramatizace stejnojmenné povídky. Pokud jste ji četli (či podobně jako já aspoň slyšeli), nečeká vás nic nového, jen tentýž nádherný příběh na prknech divadla. Oproti povídce, jež je psána čistě z pohledu Charlieho, se pochopitelně nabízí rozpracování ostatních postav. To se dle mého povedlo zejména v postavě slečny Kinianové (v mnou viděném obsazení ztvárněné Evou Elsnerovou), jež se pro mě sta...

Obsah tohoto blogu se dá shrnout do dvou slov - klasický a výborný, přišlo mi to však příliš stručné, a tak to trochu rozvedu. Divadlo na Vinohradech vsadilo v případě Ideálního manžela vše na jednu kartu - na přesvědčivost sdělení této klasické Wildeovy konverzační komedie, vše je tomu podřízeno a celek působí velmi konzistentně. Scéna je jednoduchá, osazená (převážně) nábytkem navozujícím žádoucí atmosféru s ...

Mandragora je výborná komedie, soubor Divadla na Jezerce (zejména mužská část) sestává z opravdových komediantů. Když to dáte dohromady, jaký bude výsledek? Pokud hádáte, že skvělé zahraná komedie, pak pro vás mám nápovědu. Co se stane, když dáte do jednoho hrnce svůj nejoblíbenější slaný předkrm se svým nejoblíbenějším sladkým moučníkem? Ano, v tomto případě již máme z historie zkušenost pejska a kočičky. Co tedy...

Varování: V souladu s columbovskou tradicí bude v tomto blogu na začátku vyzrazena zápletka a na konci dokonce i rozuzlení celé hry (na druhé ještě upozorním). Začnu pohledem do historie, který objasní, že uvést poručíka Columba na prknech divadla má smysl. Psal se rok 1960 a v televizním pořadu The Chevy Mystery Show se objevila epizoda Enough Rope pánů Levisona a Linka. Tito ji posléze rozpracovali do divadelní ...

Čajové pytlíky, papírové koruny, balónky, klobouky, rekvizity tvářící se býti něčím jiným, než ve skutečnosti jsou, prostředky pohybového divadla, groteskní grimasy a klasický příběh. To je v kostce Mikuláškova adaptace této Shakespearovy tragédie. Upřímně nevím, co si o ní mám myslet. Působí na mě stejně rozervaně jako Macbethovo nitro, na jevišti se mísí úhel externího pozorovatele s pohledem jednotlivých postav...

Tak takhle má vypadat divadlo, věrohodně napsané postavy procházející vývojem, výborně uchopené herci. K tomuto blogu mě přinutil fenomén srovnávání. Někdo tu psal (a jiní si to určitě myslí), že se nabízí srovnávat Hrdinu západu s McDonaghovým Osiřelým západem. Ano, prostředí je stejné, obě hry právě ČK uvádí a McDonagh je Syngeův následovník. Nicméně je toto srovnání značně nefér. Zápletka Hrdiny západu stojí na...

Bez předsudků, Drahouškové, Zamilovat se… a konečně Natěrač. Co mají tyto hry společné? Kalich a především duo Jana Paulová - Pavel Zedníček. A všechny jsem je viděl a všechny si je více či méně užil. Natěrač mi dlouho odolával (a když už se objevil vhodný termín, nechával jsem si v Komedii vyspílat), ovšem musím říct, že to čekání za to stálo, Natěrače považuju za nejlepší z výše zmíněných her. Co diváka čeká?...

Proces, román o Systému a jedinci, který stojí proti němu… Či je jeho částí? Dramatizovat Kafkovo dílo není snadné, Dušanovi Pařízkovi se to ovšem povedlo. V čem spočívají obtíže? Základním problémem je Kafkův styl, jak se na divadle vypořádat s deníkovým stylem plným rozsáhlých úvah zachycujících myšlenkové pochody hlavního hrdiny? Jednou možností je myšlenky divákovi nabídnout formou monologů, druhou pak zakompo...

Osiřelý západ, hra o prostých venkovanech plně determinovaných prostředím, v němž žijí. Jedno se musí Martinovi McDonaghovi nechat - je to drsoň. Příběh se odehrává na irském venkově ve vesnici, jejíž obyvatelé rozhodně nejsou (a nejspíše ani nemohou být) citlivky. O smrt a alkohol není nouze, obojí je ústředními motivy hry a zároveň (téměř) vším, co jednotlivé postavy znají. Přesto se v tomto prostředí rozehrává ...

Varování: Následující řádky by mohly prozradit detaily hry, které zatím vědět nechcete. Maska a tvář je příjemná komedie o nevěře nazírané z různých úhlů, se skvělým (a to je příliš skromný přívlastek) Petrem Nárožným, dobrými výkony téměř všech ostatních... a Ondřejem Vetchým. Jaký byl jeho výkon? Už o tom přemýšlím druhým týdnem a stále si nejsem jistý. Pokud já jako divák mám přijmout postavu z příběhu, vst...

Anna Magnani, italská herečka a výrazná tvář poválečného filmu, jeden Oscar, Tennnessee Williams, významný americký dramatik, dvakrát Pulitzerova cena. Dvě osobnosti spojené přátelstvím, s životy, o nichž by se dalo vyprávět. Anna a její vztahy s muži, syn s obrnou, Annino nahrazení Sofií Loren, Tennessee a jeho vztahy s muži, alkoholismus, závislost na lécích. Vztah obou k životu, světu, slovům, pravdě a předstírání...

Je malost ve smyslu prožitků důsledkem vnějších okolností či vlastního rozhodnutí? Oblomov ukazuje, že možné je obojí, i když, kdo může říct, že jeho rozhodnutí je svobodné, nezávislé na okolí? Vždyť i revolta coby vymezení se vůči vnějšku je umožněna a podmíněna právě tím, čemu chce vytvořit protipól. Pro mě osobně se představení dělí na dvě (až propastně) odlišné poloviny, příznačně oddělené přestávkou. První...