Jiří Koula

Musím oponovat Pavlovi Širmerovi, Ibsenův text dle mého není neprávem opomíjený, osobně bych ho probodl dřevěným kůlem, prostřelil stříbrnou kulkou, zakopal pěkně hluboko do posvěcené půdy a zasypal vápnem, aby se už nemohl vyhrabat zpět na světlo boží. Jan Frič kolem něj aspoň postavil působivý vizuál, přenáší si znakové funkce jako kočka koťata a pohlíží na něj svou kousavě pobavenou optikou, čímž vytvořil inscenaci, v níž ono ztělesněné zlo předlohy nemá šanci se ukázat v plné nahotě.

75% Dvacet pět let naší historie směstnaných do dvou hodin v okouzlujícím balení Jiřího Adámka. Že na jevišti Národního divadla (byť Nové scény) uslyším alikvotní zpěv (v tak zdařilém provedení), toho bych se nenadál. To je ale jen třešnička na dortu napůl depresivní a napůl shovívavě úsměvné reflexe našeho dohánění západu vlastní cestou, na níž jsme poněkud zabloudili.

64,99% Hravá inscenace, kterou je možno vidět, ale že by patřila k vrcholům Cirku La Putyka, to nemohu říct. A na mé repríze se "účinkujícímu se sólovým výstupem s kbelíky" též moc nedařilo, škoda.

Jsem rád, že tato inscenace vznikla, protože mi zprostředkovala text, k němuž bych se asi jinak nedostal. Je-li to ale její hlavní klad, nabízí se otázka, proč vlastně vznikla, kvůli líným amatérským teatrologům sotva. Jistě existují texty, na něž sedá prach, ač mají i dnes co říct, tento k nim ale tak docela nepatří, umím si představit, že by se jeho základní myšlenky mohly objevit v současné inscenaci, jenže k tomu by Shawův text potřeboval radikální přepsání.

64,99% Oproti předloze vynechal Jaroslav Achab Haidler explicitně vyjádřenou psychickou poruchu a vytvořil portrét malého člověka, v němž se patologie projevuje v lpění na řádu malých věcí. Pokud od inscenace požadujete Fukse, dostaví se zklamání, pokud ji však budete uvažovat samu o sobě, nelze jí upřít jisté kvality.

75% Prostě mužská verze Zakázaného uvolnění, co k tomu více dodat. Snad jen, že "originál" je o něco povedenější.

44,99% A mně to až tak ztracené nepřišlo, paradoxně asi právě kvůli scénám, které kolegům vadily nejvíce. Pravdou ale je, že nejde o žádný skvost a že inscenace víc než co jiného ukazuje, jak ošemetné je snažit se slovní hříčky pospojovat do souvislého textu, pokud to totiž tak úplně nevyjde, je to dost znát.

74,99% Pokud jsem v Mesiáši viděl (nenaplněný) potenciál, pak Největší příběh všech dob je kladnou odpovědí na otázku, zda na to "chlapci" mají. Divadlo NaHraně je dalším důvodem, proč vyrazit na Kampu.

Myšlenka dvojí scény na jednom jevišti by mohla vyústit v působivou podívanou, jenže k tomu by Petr Štindl musel odvést detailnější práci, viditelné nedostatky celku uškodily. Text samotný je tak trochu nic proti ničemu, postmoderní pohled na postmoderní realitu nenadchne ani neurazí, ale aspoň je vtipný.

Bezstarostnost úvodu přecházející postupně až k depresivní realitě lágru, nemožnost návratu v přítomnosti nabyté zkušenosti, působivé využití prostoru bývalých lázní, "pozicování" obecenstva tvořící samostatnou linii... Intenzivní hodina, která stojí za prožití.

Burani někde napůl mezi Bezruči a Palmovkou (a spíše blíže k úspěšnějšímu konci spektra) představují zlatou střední cestu, jak by inscenace Jacksonova textu mohla (či měla?) vypadat.

Mayenburgova hra byla napsána s didaktickými úmysly, alespoň to tvrdí ve Strašnicích, kde jsem se s ní seznámil skrze scénické čtení. To se podepsalo na její jisté schematičnosti, přičemž problém diskové inscenaci vidím v tom, že ji vzali příliš vážně. Pro herce však jde o příležitost, kterou vesměs využili.

Ano, hutná atmosféra, deprese, bolest... Mám však dojem, že inscenace míří na víc než na pocit, zároveň se jí to ale u mě nepodařilo.

64,99% Sice tak úplně nechápu, jak je to možné, ale já se bavil.

Procítěný zpěv Ireny Kristekové v kombinaci s poněkud dryáčnickým činoheráckým humorem může u někoho vzbudit rozpaky, já si však zrovna tuto kombinaci užil.

Inscenace otevírající zajímavé téma, což je však pro mě to nejpozitivnější, co se o ní dá říct. Nevím přesně, kde se stala chyba, ale zůstal ve mně pocit promarněné příležitosti.

Tato hra je malý zázrak a zaslouží si četné inscenování. V Řeznické jsem však měl první třetinu problém s pojetím titulní postavy Vilmou Cibulkovou, asi jsem měl předem určitou představu, s níž musela bojovat.

64,99% Nemůžu než znegovat komentář Vladimíra Rogalewicze. McDonaghovy venkovské hry obecně nepovažuju za vrchol dramatické tvorby a tato dle mého navíc patří k těm slabším, ovšem výkony Marty Vítů a Anny Fišerové pozvedají inscenaci na nadprůměr.

Zajímavá hra (film jsem neviděl), kterou čtu jako příspěvek do diskuse o vrtkavosti dějin, kde argument zní, že osud (západního) světa mohl záviset na tom, zda jeden muž bude schopen plynule pronést jeden projev. To vskutku nutí k zamyšlení nad dynamikou vztahů mezi masami a výjimečnými jedinci (kde výjimečnost nemusí vycházet z niter dotyčných, ale může jim být zvnějšku přiřknuta). Uznávám ale, že tento pohled inscenace samotná zastiňuje působivým výkonem Dušana Sitka a zdatně sekundujícím Martinem Stránským.

Nemohu než souhlasit s kolegy, zásadní problém této inscenace je rozporuplnost hereckých pojetí jednotlivých postav, je v tom záměr, který jsem nepochopil, či jde o projev slabého režisérského vedení?

64,99% První dvě třetiny zkoumající možnosti pohybu jedince i interakce s okolím jsem si užíval, pak jsem ale ztratil nit a divácký zážitek se rozplynul v chaosu.

74,99% Lze Klub rváčů dramatizovat? Činoherák poskytl kladnou odpověď svou zdařilou inscenací, jen víc takových.

"Generační autobiografické svědectví o hledání smyslu života v severních Čechách v problematické době" je ve výsledku samo problematické. Chápu výběr textu právě tímto souborem, leč Nuckollsova koncepce mě tak úplně nepřesvědčila, snad za to může "pražská optika"?

54,99% Oceňuji, že se mladí činoherci pustili do muzikálu. Výsledek není vyloženě marný, přesto však u mě převládají rozpaky.

Tereza Szkatulová položila zásadní otázku: "Co by zbylo z inscenace bez Jiřího Dvořáka?" Fakt, že je třeba se takto ptát, už mluví sám za sebe, text totiž rozhodně nesází vše na jednu kartu, Michal Vajdička ale ano.