Jiří Koula

Mé druhé setkání s Divadlem Kámen, tentokrát v kombinaci s koncertem, na mé repríze jazzovým. Ještě že tak, mám pocit, že samotný "kameňácký minimalismus" by napodruhé mou pozornost už tak neudržel.

Tak toto je lahůdka! Pokud jde o formu, odkážu k anotaci (fyzické a výtvarné divadlo s prvky improvizované klauniády), ovšem obsah nabízí více, než by se na první pohled mohlo zdát. Ať už jde o opakování replik "do zblbnutí" názorně ukazující, že omílání frází vede leda k jejich vyprázdnění, či zaměnitelnost postav Havlovy Audience poukazující na to, že jeho "Nejsme jako oni." zabránivší jasnému vypořádání se s minulostí bylo milosrdnou lží, protože hranice mezi "my" a "oni" byla širší a mlhavější, než by si "rozhořčení spravedliví" přáli.

44,99% Fyzické divadlo v plné palbě, racionálno vykázáno do předsálí, emoce zvány. Viděl jsem hluboký prožitek obou hereček i práci, kterou muselo dát toto stvořit, leč zůstal jsem neosloven.

Ale jo, klaunérie opravdu žije a herečkám to "šlape", přesto ve mně ale inscenace zanechala hlavně pocit, že tento žánr má své limity, nebeských bran se sice může dotknout tématem, leč k diváckému ráji mě nedovede.

Inscenace je sice součásti projektu Géniové a podvodníci, hlavním motivem však pro mě byla "tragédie vydřeného nadprůměru" koncentrovaná v postavě Salieriho. Toho Miroslav Donutil ztvárnil pro mě tak působivě, že mi až zde v plné síle vystoupila marnost jeho osudu. Cílevědomý skladatel si buduje pozici, pracuje na sobě, aby přišel nějaký hejsek a levou zadní ho strčil do kapsy, jen tak, mimochodem, aniž by se o to snažil, aniž by mu na tom záleželo.

84,99% Dala by se vyzdvihnout už předloha, šlo by chválit herecké výkony... Hlavní hvězdou této inscenace je však souhra scénografa Karla Čapka s režisérem Mikolášem Tycem, tak "rozmanitý minimalismus" se jen tak nevidí, sem by se mohli mnozí chodit učit.

Úsporná forma (scénické čtení) nabádá k plnému soustředění se na text, který je v tomto případě rozhodně tím podstatným. Zajděte si na inscenaci, zamyslete se nad Gabčíkem, Kubišem ale i všemi, kteří jim pomáhali... A pak vedle nich postavte Mašíny, bude to působit poněkud nejapně.

64,99% viz blog

Ač se s kolegou Pařízkem shodnu na procentuálním hodnocení, musím oponovat, mně přišla silnější první část. A také musím poopravit svůj názor na Čechova, není to tak, že ho obecně moc nemusím, nemusím ho "jen" jako dramatika, jako postavu divadelní hry ho naopak můžu.

Pár okouzlujících obrazů, pár rozpačitých, celkově sympatický pokus, jen nějak nevím o co.

Sice tak docela nevím, čeho jsem byl svědkem, ale doufám, že to nebylo naposled. Dovolím si volný překlad myšlenky z návodu k použití v inscenaci samé: Vypněte mozky a buďte tady a teď.

Herecký koncert, jazyková hostina, divadelní orgie... Ne láska prochází žaludkem, ale celý život proudí touto kuchyní, to nejde popsat, to musíte vidět!

64,99% V základu spíše neslané a nemastné betlémské téma dokázal Vojtěch Morava okořenit mnohými vtípky, vkusným zakomponováním koled na několik způsobů i syntézou s "českou klasikou". Rámující příběh pak poskytl Jakubovi Baranovi možnost stvořit další nápaditou a přitom funkční scénu, jako dezert navíc přidal sadu půvabných postaviček. Vše pak oba podávali tak, že byl výsledek lehce stravitelný i pro mě, jemuž jinak Vánoce lezou krkem. Tuto inscenaci tak mohu doporučit dětem i dospělým s chutěmi rozličnými.

44,99% viz blog

74,99% viz blog

Možná nebude náhodou, že se pražská premiéra této inscenace odehrála právě v rámci Festivalu 13+, školám lze jako seznámení se s Havlíčkovým dílem s klidným svědomím doporučit. Měli-li ale tvůrci i jiné ambice, pak jsem to nepochopil.

65% Konejšivý příběh ze světa, v němž se sice může zlo objevit, leč bude nevyhnutelně odhaleno a potrestáno, zabalený v inscenaci disponující písněmi vskutku evokujícími kraje africké, sympatickými herci (viděno v obsazení Carolina Giacominová a Vojtěch Morava) a působivou výpravou, v níž se ukrývá více, než by se na první pohled mohlo zdát, stejně jako ve Smolíčkovi se i zde nabízí přesah pro vnímavého dospělého diváka, více viz blog.

Plně se ztotožňuji s hodnocením Jiřího Landy co do kladů i záporů, přispět můžu už jen dojmologií, celou hodinu jsem Janu Jankovskému visel na rtech jak puberťačka rockové hvězdě a mít s sebou plyšáka, tak ho po něm na konci hodím.

65% Dvojí poděkování Vojtovi Moravovi, jednou za to, že pro mě "přečetl" Erbena živěji, než bych já když ne dokázal, tak alespoň zkusil, jednou za to, že se mi skrze rámec, jímž svou interpretaci obalil, nadobro vymanil ze škatulky "přitroublých elfů a Pejsků", když mi coby divákovi nechal nahlédnout jakýsi "spodní proud", rovinu, která mě (velmi mile) překvapila a s níž se rád znovu setkám v nějaké "dospělácké" inscenaci.

U dálkového běhu je prý důležité "nepřepálit začátek", aby zbylo dost sil na zbytek závodu. U divadelní inscenace to bude podobné a v tomto případě je toto pravidlo hrubě porušeno. První polovina je sice vlastně "jen" expozicí, ale náramně živou a vtipnou. Bohužel po přestávce přichází zvrat a na diváka čeká zdlouhavé čekání na konec (asi proto, že děj jde celou dobu k jasnému cíli... aby k němu skutečně dospěl), předchozí lehkost se vytrácí, což je mi líto i kvůli hercům, kteří se objeví právě až v této části (a že jich není málo). Kvůli oné první polovině však nemohu jít pod šedesát procent.

Kombinace mimořádně přesvědčivého a vyzrálého výkonu Diany Šoltýsové a (alespoň pro mě) mimořádně nezajímavého textu, kvůli prvnímu však inscenace rozhodně stojí za návštěvu.

45% Jedna z těch inscenací, u nichž musím ocenit nasazení a profesionalitu prakticky celého tvůrčího týmu, zároveň mě ale nenapadá, proč bych ji měl komukoliv doporučit či proč by mě měla zajímat.

34,99% Inscenace, jejíž smysl je zřejmě určen téměř výhradně financováním z fondu Evropské unie pro zapojení mládeže do umění... Tento je jednoznačně naplněn, ale najít jiné pozitivum se mi příliš nedaří (snad kromě snahy uchopit aktuální téma, kterému se divadlo spíše vyhýbá), nejasné vymezení obsahu, stejně mlhavá představa cílového diváka, nevyrovnané tempo inscenace (zřejmě podřízené tomu, aby se předvedla omladina)... Ne, takhle ne.

Na počátku nesouvisející útržky se postupně spojily v reálně nadreálný celek dotýkající se nejvnitřnějších částí lidské duše stejně jako nejobecnějších otázek života, vesmíru a vůbec. Inscenace, která stojí za zhlédnutí, možnost máte 13. a 19. června.

Další Camolettiho nevěrnická komedie dokonale zapadající do repertoáru Divadla Palace zejména proto, že co do formy, obsahu, výpravy i herectví (zde v čele s čím dál tím stejným Jiřím Langmajerem) jde o na této scéně nejednou viděné. Pokud však máte tyto "palacovky" rádi a nebude vám vadit všudypřítomné déjà vu (až na to, že nepůjde o pocit klamný, ale skutečný), náramně se pobavíte.