Jiří Koula

74,99% Tři spoluredaktoři ve svých hodnoceních píšou o domyšlení východiska ad absurdum. Jenže na této hře je podstatné právě to, že závěr není tak absurdní, jak bychom si snad přáli, plné podřízení soukromého života korporaci je existující fenomén a rozdíl mezi Barlettovým závěrem a univerzem možného v reálném světě je značně mlhavý, netroufnu si s jistotou tvrdit, že něco by se ještě stát mohlo a něco už ne. Převedení na jeviště formou scénického čtení funguje, lze totiž vnímat jako přiznání, že ač postavy zdánlivě jednají samy za sebe, "notičky jim napsal systém".

65% Vtipná inscenace o velkém přátelství, oddanosti sportu a nakonec i tragédii přistupující k vážnější linii s úctou, to vše zabaleno v půvabnou důsledně drženou stylizaci.

Slož mě něžně je hra obsahující jednu velkou záhadu, totiž proč by mě jako diváka měla vůbec zajímat. Ostravská inscenace je solidně vytvořená i zahraná, absenci dramatického napětí však zamaskovat nedokáže.

64,99% Podkroví Jindřišské věžě sice poskytuje přirozenou scénu pro tuto hru, zároveň však jde o výjimečně špatný prostor, kde hrát divadlo, kvůli uspořádání hlediště má plný výhled na jeviště jen pár míst v první řadě vpravo, pro zbytek diváků se představení místy mění v rozhlasovou hru. Navíc mě herci nevtáhli do děje natolik, abych nevnímal projíždějící tramvaje a sirény sanitek/hasičů/policie. Škoda, vlastně bych docela rád tuto inscenaci viděl v jiném prostoru.

Šlo by o vskutku zdařilý počin, kdyby se inscenátoři nezasekli na čistě humoristické úrovni. Ve výsledku tak jde jen o volný sled vtipných scének, což je pro mě trochu málo.

84,99% Inscenace pohlížející na světy zdravých a hendikepovaných bez obvyklých klišé, takže si může dovolit vyjevit i takové postřehy, jako že postižení z nikoho nečiní automaticky světce (aneb vozíčkář nemusí být nutně dobrý člověk) či že tolerance zdravých má své meze (aneb můžete se snažit ze všech sil pomáhat, ale vaše síly nejsou nevyčerpatelné). Zároveň jsem se opět přesvědčil, že VerTeDance nabízí srozumitelné pohybové divadlo, u něhož nepadne většina mé pozornosti na otázku "co tím sakra chtěli říct".

Velmi působivá inscenace, jíž se daří až bolestivě vylíčit život s Alzheimerovou chorobou. Na druhou stranu mám pocit, že by se téhož dalo docílit v polovičním čase, výsledný efekt tak byl u mě dost rozředěný.

74,99% První polovina je trefným vykreslením atmosféry jedné doby (aspoň v tom smyslu, že souzní s mou představou), použití Olgy Hepnarové v druhé části je pak podle mě dobrým nápadem, fakt, že prolomit Husákovo ticho dokázala jen tato notně vyšinutá osoba, je sám o sobě výmluvný. A námitka, že totéž by se mohlo stát klidně i dnes? Však jo, sice máme svobodu slova a kdokoliv si může říkat (téměř) cokoliv, ale slov, jež by mohla něco změnit, máme víceméně tolik jako v oné němé éře.

Pozornosti hodný výkon Roberta Jaškówa byl pro mě bohužel zastíněn "ideologickým zázemím", Viktorie Čermáková se zřejmě snažila najít paralelu mezi dřívějšími a dnešními protesty proti establishmentu, aniž by však z výsledku byla její platnost patrná. A též mi tak docela nesedl ten "undergroundový kabát". Jinak řečeno, možná jde o dobrou inscenaci, ovšem v tom případě nepatřím k cílovému publiku.

65% Něžná i proradná, krutá i bezradná... Taková je Salome Vladimíra Marka, bytost uvězněná mezi světy, mezi ženou a puberťačkou, mezi postavou a hercem. Inscenace určená znalcům Vladimíra Marka více než jiným, přesto snad fascinující pro každého.

84,99% Devadesátá léta dvacátého století ve vší "kráse", nabytá svoboda, s níž si jedni neuměli poradit a druzí toho zneužili, záplava značek dobývající nové území pro čirý konzum a v principu nevinná a zbytečná revolta mladých, velký mejdan, který zaplatil malý člověk.

Přiznávám, že jsem si užíval to hemžení směšných postaviček Gogolova mikrokosmu, jež Bezruči ztvárnili s bravurou sobě vlastní, a vůbec mi nevadilo, že Martin Františák nepřišel s nějakým převratným výkladem.

Ano, zpracování je originální... Jenže jsem měl obdobný dojem jako kdysi při Ambrózii v Divadle Na zábradlí, kdybych chtěl hodinu sledovat ruch v kavárně, šel bych si na hodinu sednout do kavárny, navíc by to bylo zajímavější v tom, že bych viděl konkrétní osudy a ne jejich typizovaná schémata.

Přesně to, co praví anotace, veřejná intimní zpověď, mnoho "aha", "přeéésněéé", "drsnýýý", "uf", "to snad ne"... momentů... Možná až příliš mnoho, ve výsledku totiž tvoří proud, který mě spíše otupil a znemožnil opravdové vcítění se. I tak ale inscenaci doporučuju k návštěvě, protože za to prostě stojí.

Edit: Po zhlédnutí "diskové derniéry" zvyšuji hodnocení o deset procent a být každá repríza takováto, šel bych jistě ještě výše.

64,99% Přiznám se, že jsem s Evou Holubovou měl ze začátku problém (či měla ona problém s rolí?), leč tento nedostatek se v průběhu večera sám odstranil a já se docela dobře bavil, i na závěrečné dojetí došlo.

74,99% Herecký koncert Ivany Uhlířové a Ireny Kristekové. Mrazivou atmosféru jsem pocítil, ovšem konec přišel podivně náhle, měla to být narážka na konec samotné autorky?

Inscenace se snaží kromě románu zapracovat i některá další východní východiska, což u mě vedlo ke smyslové zácpě a příběh samotný mi poněkud unikal... Gejzíry tvrůčí energie, bohužel mnohdy nezkrocené, jednotlivé nápady slouží samy sobě více než celku.

Dobrá komedie a dobrá "žánrovka", dobře vybudovaná atmosféra třicátých let minulého století "za velkou louží", dobré herecké výkony... Tato inscenace je prostě dobrá, což je na divadelní škále o něco lepší než ve škole... Aneb já se bavil.

Asi je to čistě můj problém, ale trochu mi vadilo, že se ony "životopisné údaje" a Turingova práce poněkud ztratily v oné chtěné vulgární rozvernosti.

Skrz naskrz černá komedie o jedné "povedené" rodince snažící se přežít v dnešním světě. Pozornosti hodná hra proměněná v pozornosti hodnou inscenaci.

Velice krotký Jan Nebeský v kombinaci s výjimečným výkonem Saši Rašilova a standardně velmi dobrými Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Jiřím Černým vytvořili pozornosti hodnou inscenaci, jež se z pohledu outsidera vysmívá pozlátku komerčního úspěchu při současném kritickém pohledu na mechanismy, jež k němu vedou. V druhém plánu je možno výsledek vnímat jako reflexi pozice Studia Hrdinů na pražské divadelní scéně.

Štěpán Benoni nejen že nevypadl z role během představení, ale setrval v ní i při odchodu ze sálu, kdy na jevišti zájemcům předvedl dříve slíbený důkaz. To však byla jen tečka za jeho výjimečným výkonem. I pro ostatní herce bych našel převážně slova chvály, zvláštní ale je, že přesto pro mě inscenace neútočí na vyšší procenta. Kde se stala chyba? Nevím přesně, snad je text samotný příliš viditelně kalkulovaný na efekt.

Inscenace ujetá, neučesaná, energická, ale též intimní a dojemná, tak jako dílo Václava Koubka, přesvědčivá zpověď nekonvenční postavy české (už nejen) hudební scény.

64,99% Je libo podívat se na nacistická zvěrstva optikou televizní show? Rainald Goetz napsal hru, v níž analyzuje německou společnost, jež se sice chce bavit a propadnout čirému konzumenství, zároveň si s sebou ale nese svou minulost. A je mu jedno, co si o tom kdo myslí. Miroslav Bambušek text přetavil v morbidní kabaret, v němž ponechává volný prostor všem svým nápadům a asociacím. A je mu jedno, co si o tom kdo myslí. A co na to divák? Komu na něm záleží... Divadelní punk v akci.

Pokud se v inscenaci mající umělecké ambice vyskytne scéna jak vystřižená z produkce Divadla Artur (zkoušení postele za účelem posouzení vhodnosti k souloži), je něco "ne tak docela v pořádku". Podobných "uklouznutí" by se našlo víc, beru je ale jako dozvuky poslední loňské premiéry, navíc mají svůj smysl, jen realizace je místy poněkud nešťastná. Realita přecházející do fabulace sice poskytuje dostatek prostoru k vykreslení vzájemného působení Kafky a jeho okolí, výsledek se ale v mé mysli na dlouho neusadí.