Jiří Koula

74,99% Zdařilé pásmo skečů na téma "Kterak se vypořádat s homosexualitou?", nic zásadního, ovšem velmi vtipně podané a všichni si to očividně užili (jak tvůrci, tak publikum).

Ta hra/inscenace není vyloženě špatná, ústřední motiv člověka, který se nikdy nevzdá, leč jeho úsilí ho dostane z vrcholu mocensky ekonomického žebříčku (byť jeho temné strany) až na samé dno, je zajímavý, stejně jako ironický pohled na pozlátko šoubyznysu a bulváru. Jenže to samo o sobě nestačí, maso obalující tuto kostru poněkud zapáchá.

Ano, dost možná jde o nejslabší Schmittův text (ve srování s těmi, jež u nás byly inscenovány), jenže to neznamená, že je špatný. Ač jde v základu o bulvární komedii, autor přesto našel dostatek prostoru k vyjádření svých postřehů na téma prázdného filozofování ve střetu s realitou všedního dne. Je snadné být vznešený a velkorysý na papíře, ovšem jen do chvíle, kdy "jde do tuhého". Inscenace si po celou dobu udržela mou pozornost, pobavila mě a dovolila mi též si "podumat". A to není málo.

74,99% Po Zkrocení zlé ženy se Daniel Špinar pustil do další modernizace Shakespeara. A nejde o žádné kosmetické úpravy, nýbrž pořádný kus práce s ohledem na cílové publikum - dnešní mládež. Výsledek? Funguje to a na své si místy přijdou i "divadelní snobi".

Sympatický pokus, za nímž je vidět myšlenka a mnoho práce celého tvůrčího týmu. Bohužel mě osobně navozená atmosféra nějak nevtáhla, a tak podobně jako Pavel Širmer oceňuji zejména preciznost provedení poslední inscenace.

Inscenace, při níž jsem si uvědomil, jak jsem rád, že nežiju v éře romantismu. Oceňuji kompaktnost celku a stylovou čistotu, toto divadlo ale prostě není pro mě.

Proměna Marie Doležalové ve ztřeštěnou Evu byla tak dokonalá, že mi pár minut trvalo si uvědomit, že to je ona. A Martina Randová by neměla zpívat. Jinak jde ale o podařenou inscenaci, kterou si užijí nejen skalní příznivci Divadla Na Fidlovačce.

75% Enron není hra o lidech, ale o systému. Michal Dočekal to pochopil a podařilo se mu divadelními prostředky přiblížit jednotlivé jeho prvky. Pád Enronu (a odkrytí za ním stojících praktik) snad mohl být příležitostí se poučit... Jenže tato událost naopak bledne v porovnání s tím, co mělo přijít a vyústilo v celosvětovou ekonomickou krizi. Lidská hloupost v kombinaci s hamižností zjevně nezná hranic.

Silná hra zkoumající otázku kolektivní paměti, či spíše časté kolektivní amnézie. Koho dnes zajímají minulé křivdy? Život jde dál a lid se chce bavit, jak připomenout minulost? Je to možné? A je to vůbec žádoucí?

74,99% Tuto inscenaci je velmi snadné odsoudit, jenže já už se při ní dvakrát náramně pobavil, veškerý amatérismus chápu jako přiznaný, nemohu se nad ním tudíž pohoršovat.

Inscenace snažící se být natolik vtipná tak nevybíravým způsobem, až z toho na mě padl smutek. Vcelku výstižný je výrok pronesený jednou slečnou směrem ke svému příteli, když spolu o přestávce prchali z divadla: "Myslela jsem, že to bude mnohem lepší než Holubová, a jsem velice zklamaná."

Ale jo, na takové to rodinné vánoční lebedění slušné... Mimo toto chráněné období bych si však neodpustil pár (či víc?) jízlivých poznámek.

Zápas Jiřího Jelínka a Fridricha Dürrenmatta ve volném stylu, jenž nemá přesvědčivého vítěze... A to ani diváka. Pokud však inscenaci budete brát jako švédský stůl nabízející jednotlivé "chuťovky", dost možná odejdete spokojení.

Oceňuji úsilí, s nímž Jiří Havelka v prostoru Baráčnické rychty ukočíroval několik desítek účinkujících. Uznávám též, že se mu podařilo navodit autentickou atmosféru způsobem viděným jen zřídka. Jenže též musím říct, že mě do děje nevtáhla, nic jsem si neprožil, zůstal jsem v čistě intelektuální rovině.

64,99% Jan Kačena se profiluje jako režisér s výrazným rukopisem, což znamená, že s touto inscenací mám stejný problém jako s Doko de mo dótei da kara desó desu v MeetFactory, příběh byl pohřben pod nánosem nespoutané energie jeho nápadů a asociací. V tomto případě naštěstí ne tak silně, ať už je to tím, že si zvykám, či se Kačena trochu umírnil, za sebe to vnímám jako krok slibným směrem.

Inscenace trpí vším, co jsem při pohledu na duo autorka-režisér předpokládal, nadměrné opakování, figurkaření herců, "výkřiky do tmy"... Přesto ale musím přiznat, že to celé pro mě nějakým zvláštním způsobem "fungovalo", viděl jsem zdařilé podobenství o ztrátě výsadního postavení člověka vůči přírodě, jež se z roviny metafyzické iluze přesunulo k děsivým důsledkům činů jedince, který měl sen a nebál se ho použít.

Inscenace tak napěchovaná humorem neurážejícím divákův intelekt, že jí rádi odpustíte, že je vlastně o ničem... A nebo o všem, záleží na úhlu pohledu. Nejde však o čistokrevnou komedii, zhusta se objevují i poetické obrazy a vážné tóny, vše promícháno v přirozeně působící celek. Dobře odvedená práce od všech účinkujících i režisérky Martiny Krátké.

64,99% Agitačně plakátová stylizace mě bavila, záměrně potlačený názor tvůrců však u mě vyústil v absenci potřeby si vytvářet svůj vlastní.

Intelektuální hodokvas pracující však primárně s tím, co je umělcům bližší, totiž s emocemi, inscenace, v níž si "to své" může najít téměř každý. Poselství textu je kluzkým úhořem, jenž do samého konce divákovi uniká v kalných vodách hutných dialogů, přičemž cestou obsáhne diskusi na téma "co je to umění". Připočtěte strhující výkon Miroslava Etzlera, s nímž vcelku zdatně drží krok Martin Kraus, a je tu počin, který si dost možná najde místo v úvahách o příští výroční anketě.

54,99% Neuvěřitelně roztříštěná inscenace, jako by chtěl někdo vyrobit vitráž, rozbil tabuli skla, ale už se nedostal k lepení. Škoda, nemálo střípků bylo zajímavých.

Viděl jsem, docela se bavil, při odchodu z divadla jsem zvažoval druhou návštěvu... Z čehož jsem se ale vyspal. Nevím přesně, kde se stala chyba, ale mám pocit, že inscenace zdaleka nenaplnila svůj potenciál.

44,99% Podivná inscenace, jež sice nabízí jisté estetické kvality, ale přesto není jasné, proč se hraje na divadelním jevišti a ne na setkání anonymních alkoholiků.

65% "Tyhle výklady, interpretace, to je cesta do pekel... Cesta vzdalující nás od objektu samotného." Šílená i fascinující inscenace o šíleném i fascinujícím muži, ozvěny již neexistujícího divadla v symbióze s divadlem... vlastně též už neexistujícím.

Pěkná podívaná. Ale chtěl tím někdo něco říct?

54,99% Vysvlečení Anny Kareniny z reálií carského Ruska odhalilo v plné nahotě banalitu její fabule. Nahrazení těchto sbírkou "atrakcí" pak sice vypadá "cool", dokonce na oné holé kostře vykvétají parciální významy, celek mi však nenabídl alternativní výpověď dostatečně obhajující či vysvětlující Špinarův záměr.