Jiří Koula

Kdyby prvotní velký třesk započal stejně "rozvážně" jako tato inscenace, dosud by byl vesmír blízko počáteční singularitě. Nicméně čekání (mající samo o sobě svoji hodnotu) se vyplatilo, Jakub Folvarčný do D21 přinesl tvar na hranici pantomimy, pohybového divadla a činohry, přičemž výsledek je pozoruhodně čitelný (a nápaditý a efektní co do emočního dosahu). A to vůbec není málo, doporučuju nenechat si tento kousek uniknout, možnost máte už jen 25. a 28. dubna.

64,99% viz blog

64,99% viz blog

Inscenace poskytující mi obrazně i doslova tolik prostoru, že jsem se v myšlenkách zatoulal k úvahám, zda by "poslední člověk na Zemi" byl schopný strávit zbytek života při zachování si úrovně, na niž je zvkylý. Měl by potenciální přístup ke všem zdrojům materiálních (palivo, pohonné hmoty, trvanlivé potraviny, léky, nástroje, zbraně) i "vědomostním" (v knihovnách), ale stačilo by to?

Možná to bude nefér, ale tento komentář nechť patří Ireně Kristekové, neboť ztvárnila postavu z odlišného kulturního kontextu tak působivě, až jsem začal pochybovat, zda ještě vůbec jde o postavu příslušející lidskému druhu. Fascinující, podmanivé, uhrančivé... Bravo!

viz blog

Ondřeji Sokolovi se povedl malý zázrak. Poté, co jsem viděl inscenaci Divadla v Celetné, jsem nabyl dojmu, že Harold Pinter napsal velmi špatnou hru, proto jsem do Činoherního klubu přicházel se značnými obavami. Nyní musím svůj názor změnit, text není velmi špatný, ale řekněme průměrný. Zásluhou režiséra a (ostatních) herců však vznikla inscenace, jež se z tohoto omezení vymanila, výsledkem převedení do současnosti a obohacení o příslušný rámec je, že Zradu v Činoherním klubu můžu s klidným svědomím doporučit.

Viz můj komentář k Novým scénkám Felixe Holzmanna, jež nabízejí materiál v televizi neviděný, tento pořad naopak sestává z prověřené klasiky. Za vidění ovšem stojí oboje, pokud někde zahlédnete jméno David Šír, doporučuji tím směrem zamířit.

Phillip Löhle napsal vpravdě aktuální hru z dnešního světa propojeného chobotnicí globálního kapitalismu, kde "všecho souvisí se vším" není prázdnou frází, nýbrž trefným popisem. Jiří Honzírek pak divadelními prostředky i využitím projekce skloubil pohled do mozku této chobotnice - korporátní zasedačky či sálu pro prezentace širšímu publiku - s výjevy z bitevního pole této největší "tiché války" - celé planety. Inscenace velmi dobře zapadá do dramaturgie Strašnického divadla (tedy přesněji Divadla X10), jež se snaží zkoumat, co znamená být člověkem ve stále komplexnější realitě.

Vskutku kouzelná inscenace, jež pobaví dospělé stejně jako děti. V La Fabrice sice některé triky nevyšly na výbornou, přičtu to ale na konto neznámému prostředí.

Tři působivé herecké výkony plus jeden strhující Veroniky Gajerové. Ve vyšším procentuálním hodnocení mi však brání má alergie na hry poháněné alkoholickým opojením postav a též na dnešní poměry značná naivita textu, který před padesáti lety dost možná byl pronikavou sondou pod kůži pokryteckého měšťáctví, dnes však (minimálně mně) nepřináší nic objevného.

64,99% Kdybych se po dvaceti minutách odešel občerstvit na bar a vrátil se až na druhou polovinu, viděl bych kandidáta na divácký megahit, černou komedii spějící k působivě dramatickému závěru. Ač zpětně uznávám, že oněch "přeskočitelných" čtyřicet minut má svůj smysl, ten pocit s blížící se přestávkou narůstající apatie už mi nikdo nevezme. Takže rada pro případné diváky uvažující, zda to v polovině vzdát: Vydržte, bude (výrazně) líp.

75% Napsat o této inscenaci cokoliv relevantního by znamenalo napsat více, než je vhodné. Takže jen bravo, tleskám odvaze, myšlence i realizaci, pro mě osobně šlo o dost možná velmi podstatný krok v objevování divadla a jeho místa ve světě.

44,99% Rodinná hudební komedie "pro chudé". Je v ní sice vše, co je k úspěchu potřeba, ale vše je dávkováno v podivně malém množství, výsledkem je "dietní inscenace", jež sice asi vyloženě neurazí, ale zůstane po ní otázka "A to bylo vše?". Doporučil bych ji spíše k (víkendovému) odpolednímu uvádění, aby pak člověk mohl strávit večer něčím "výživnějším". Nízké hodnocení pak odráží tento můj "neukojený hlad" spíše než "pocit nepovedenosti".

34,99% Soubor Divadla Na zábradlí ustál změnu uměleckého vedení a rozšířen o nové posily pokračuje v jedné ze započatých linií. Jestliže si v Ambrózii hráli herci sto minut na alkoholiky, zde si ještě o poznání déle hrají na debily (koho tento termín uráží, nechť si dosadí politicky korektní ekvivalent). Uznávám přítomnost příběhu, ten ale působí spíše nadbytečně a navíc je až podivuhodně banální. Soudě dle reakcí sálu tato inscenace oplývá jistými kvalitami, pro jejich ocenění mi však očividně chybí ten správný gen.

Škoda utahaného závěru, v němž zřejmě mělo být naplno ukázáno, co jsou ti Andořané zač, to mi však již dostatečně vyplynulo z předchozího. Jinak jde o působivý pohled na malost člověka a falešný nacionalismus vedoucí k záhubě nevinného jedince... A nakonec i zkáze "ctihodných občanů".

Někdy někam jdete a sice spíš ne, ale vlastně jako trochu jo, případně sice ne, ale kdyby třeba to či ono, tak možná snad, nebo aspoň... že jo. A jindy jdete na Kšandu a ne, prostě ne, leda by snad... ne, fakt ne, opravdu ne. Sypal fórky sypal, divák hrůzou sípal. A když Sypal dosypal, divák se šel opít.

44,99% Divadelní ekvivalent pohledu na rybáře podřimujícího za jarního rána u líně plynoucí řeky. Možná, že se všude kolem rodí nový život, voda pochází z tajících ledovců kdesi v horách, rybáři se hlavou divoce honí myšlenky a hluboko pod hladinou bojuje ryba o život, vy však vidíte jen obraz blížící se svou statičností fotografii. Davidu Jařabovi se povedlo vytvořit inscenaci, v níž ostře kontrastuje dramatičnost obsahu s nezáživnosti formy, možná to byl záměr, výsledkem je však mimořádně nudná inscenace (byť nepostrádající určité kvality).

74,99% Vtipná a divadelně atraktivní zpráva o tom, že "herec ten tvrdej chleba má".

54,99% Další inscenace, v níž se projevila má neschopnost porozumět pohybovému divadlu... Opět tak docela nevím, co jsem vlastně viděl (a slyšel).

Byli-li Muži zjednodušeným pohledem na muže, jsou Ženy mentálně retardovaným pohledem na ženy. Poselství, že smyslem života ženy je muž, sice jistě najde své příznivce, pokud ho však přijmete, zároveň přiznáváte, že jediné volební právo, jež žena potřebuje, je právo zvolit si partnera. Měl jsem pocit, že tahle bitva je již dobojována, zdá se ale, že válka nekončí.

Inscenace o muži, na něhož bychom neměli zapomenout. A to v současné době ani ne tak pro jeho předsametové působení jako pro jeho polistopadové názory, pro jeho střízlivý pohled na rodící se demokracii, která počátkem devadesátých let minulého století rozkvétala, byť s kosmetickou vadou... A tento trend trvá až dodnes.

34,99% Nastal čas se sem tam přestat schovávat za složité racionalizující konstrukce v blozích, mně se tato inscenace prostě nelíbila, nesedla mi, minula mě, považuji ji za zbytečnou, trapnou, sprostou, kopající do těch, kteří si to stejně neuvědomí, Havlovy myšlenky, které by se na dnešek daly naroubovat (na rozdíl od některých odborníků si nemyslím, že hra samotná tak nenapravitelně trpí svázáním s dobou vzniku, to je spíše zbožné přání než odraz reality), podle mě Pařízek použil špatně, škoda řemesla (č)i umu prakticky všech zúčastněných padnoucích vedle.

Po měsících (občasného) rozjímání nad touto insenací můžu říct, že veškeré výtky, které jsem chtěl sepsat do blogu, zcela blednou před tou zásadní - měl jsem co dělat, abych neusnul, podobně jako ve studiu Švandova divadla při Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť. Na Z prachu hvězd je možná leccos pozornosti hodného (a s odstupem bych byl i schopen jmenovat), avšak ne pro mě.

Ale jo, dobře odvedené řemeslo uznávám, jenže ta hra je v dnešní době notně vyčpělá a ve srovnání s realitou až dětsky naivní, v základních rysech je sice pravdivá dnes stejně jako před padesáti lety, jenže říká asi tolik, že auto jezdí rychle, protože má pod kapotou sílu sta koní. Je to sice pravda, ale zájemce o fungování automobilů neuspokojí.