Jiří Koula

74,99% Uměleckou reflexi díla Naomi Kleinové považuji za nadmíru chvályhodný počin, slovenská sekce Divadla v Dlouhé pak má své nesporné kvality... Otázkou ale je, zda syntéza ve stylu "Nejdříve se bavme, pak se můžeme i zamyslet." je to pravé.

Přidávám se k pění chvály na výkon Patrika Děrgela. A k rozpakům ohledně všeho ostatního, seškrtat to na polovinu, snad by to mohla být svižná hříčka.

Inscenace výborně ilustruje vztah "vyspělých" a "méně vyspělých" zemí a jejich obyvatel, tam, kde přirozené potřeby není Západ schopen uspokojit vlastními silami, otevírá se prostor pro redukci, kvantifikaci a byznys. Kdo je ale nakonec vítězem? A kdo je alespoň "happy"?

Myšlenka reprodukovat televizní skeč, aby se vyjevila jeho trapnost, mi nepřišla šťastná, výsledkem je totiž nutnost sledovat trapnou scénu. A využít (ne-li přímo zneužít) k ní Ivanu Uhlířovou je zločin. Jinak ale vcelku dobře zpracovaná nepříliš dobrá hra.

55% Inscenace, na níž se všichni tvůrci jistě dosyta "vyblbli" a nelze jí upřít určitou atmosféru... Ovšem jaký je důvod ji zhlédnout? Nevím, snad "pro ten pocit".

44,99% Kratochvílův text je sice komplikovaně strukturovaný, leč ve výsledku pochopitelný. S tím se Dodo Gombár nehodlal smířit a zahustil jej prvky, jež podle mě neslouží předloze, ale naopak odvádí pozornost od Kratochvíla ke Gombárovi.

54,99% Pro mě "jen další mikuláškovina", v níž jsem si tentokrát nenašel nic navíc.

25% Stejně jako Pavel Širmer neupírám této inscenaci zajímavost nezvyklého pohledu, oním "jistým přínosem" si už nejsem tak jist. I když, tím, že Jan Frič odkazuje na zlatou éru Divadla Na zábradlí, vlastně celkem dobře ilustruje úpadek této scény v posledních letech, kterýžto nachází odraz v závěru Čechovovy hry. Nedostavuje se ale smutek a nostalgie, nýbrž úleva z končícího trápení a naděje, že nové bude lepší.

64,99% Možná za to mohla zvláštní konstelace hvězd, možná nezvykle silné sluneční erupce, ale já se při tomto představení konečně bavil "tradiční Ypsilonkou". A to opravdu není málo.

Fungující paralela mezi Mayovým příběhem a událostmi našich časů s poselstvím, že se dnes už sotva můžeme uchýlit k romanticky ostrému dělení na dobro a zlo. Jo a taky skvěle zahraná značně zábavná inscenace (kde však humor nezastíní poselství).

Inscenace, jež v prvních minutách udá tempo a náladu, aby následujících dvě a půl hodiny na těchto naprosto nic nezměnila. Ano, je to milé, klidné, pohodové, příjemné... A stejně jako kolega Pařízek nevím, proč bych to měl komukoliv doporučovat, divadlo by dle mého mělo nabízet více než krácení dlouhé chvíle.

24,99% Neskutečně iritující inscenace, kde mi kromě Vendulky Křížové vadili úplně všichni účinkující.

55% Z této inscenace si pamatuju dvě věci, jednak že nebyl důvod si z ní cokoliv zapamatovat, jednak že jsem při jejím sledování uronil slzu. Za to druhé posouvám do nadprůměru.

Přiznaná vykrádačka několika filmů, jež sice nepřináší nic nového, leč přesto není nezajímavé ji zhlédnout.

74,99% V Divadle Komedie vybudovaná temná středověká atmosféra mě pohltila, souboj fanatismu a svobody je pak nadčasové téma, jež (bohužel) zřejmě nikdy nepozbude významu.

Deset procent Michaele Kuklové za to, že se v tomto "projektu" snaží "kopat za divadlo".

Forma (aneb "další Mikulášek") drtící obsah, pocitovka, zdařile vybudovaná atmosféra, z níž ale nic neplyne.

Příjemný tématický koncert rušený "pěveckými" výstupy Milana Heina. Považovat však tento projekt za něco víc nemohu.

Oceňuji obsazení Jana Potměšila do role otce, kontrast jeho spíše laskavého projevu a činů jeho postavy podle mě výborně odráží dvojí tvář domácích despotů a násilníků. Nevýraznost (či nijakost) (ne)herectví sester Černodrinských pak lze vnímat jako obraz citové degenerace obětí problému, jímž se hra zabývá. Při této interpretaci, jíž se přidržím při procentuálním hodnocení, lze Tetování v Celetné považovat spíše za úspěch. Je ovšem otázkou, zda tento pohled aspoň částečně měli na zřeteli i tvůrci.

Zřejmě jsem viděl jinou inscenaci než všichni ostatní, mně totiž osudy jednotlivých postav z pozadí tanečních lekcí vystoupily dosti plasticky. Jen nemůžu říct, že by mě nějak extra zaujaly.

65% Výrazně slabší než Indián v ohrožení, "audiovizuální pošušňání" první části mě nijak zvlášť neoslovilo, reflexe doby skrze následující summit mi pak vyznívá poněkud rozpačitě.

Terminologií Michala Nováka byl můj krasohled natočen převážně na onu nudu. Kocovina, frustrace, seance marnosti... Nebylo toho všeho už trochu moc? Opravdu už dnes není o čem jiném hrát?

Stručná historie dvacátého století, kterou prostě musíte vidět!

Silný příběh jedince snažícího se (pře)žít v neklidné době při zachování vnitřní autonomie stojí, jak je u Bezručů zvykem, na výrazných hereckých výkonech, celkově to ale tentokrát na potlesk vestoje není.

viz blog k inscenaci Gulliverovy cesty