Jiří Koula

Japonsko na český způsob, místy zbytečně karikované, zkoumání mužnosti spíše ženskými očima. Nemohu popřít vybudovanou atmosféru, ale ani se zbavit pocitu, že sami tvůrci ještě hledají, co si s inscenací počít.

74,99 % Takový ten pocit, když chcete vyrazit do divadla, ale nemáte chuť na divadlo. Příjemný večer plný písní, básní a výkřiků, zábavný i mrazivý, těžící z muzikálnosti herců Divadla v Dlouhé.

Text, který svého vrcholného naplnění dosáhl scénickým čtením Divadla Letí. Tato inscenace ho na jedné straně důstojně zplnohodnotnila, avšak zároveň se trochu ztratil sociální kontext přímo plynoucí ze "cvičných textů" při výuce jazyka, což je jeden z největších autorčiných vkladů.

64,99 % Přenesení Shakespearova textu do současných českých poměrů rozhodně funguje v myšlenkové rovině, ani realizace není marná. Jenže i zde se objevuje můj problém s tvorbou Davida Drábka, totiž že mu přijde vhod jakýkoliv fórek a příliš nedbá na soudržnost celku, když má nápad, skrze nějž se inscenace "kamsi zatoulá", tak ho do ní stejně dá.

Celkem solidně zpracovaný Cooney, inscenace, jež by se mezi "zájezdovkami" neztratila.

75 % Mé první setkání s letošními činoherci, jímž si mě zcela získali (a to natolik, že nebudu vyzdvihovat Matyáše Řezníčka ani Evu Hacurovou), navíc jde o hru, která má smysl.

Tuto inscenaci jsem ve Strašnicích zhlédl nejprve jako scénické čtení. No, to není tak docela přesné, z tohoto uvedení byl zachován jen název. Škoda, původní text pro mě měl poselství, to, co můžete vidět ve Strašnicích nyní, je přesně tím, co tvrdí anotace, totiž rozvernou fantasmagorií. Chcete-li v tom hledat něco víc, hodně štěstí.

Asi není úplně fér, abych se vyjadřoval, jsa stále pod vlivem loňského Průstřelu Rackem v Pidivadle můžu k této inscenaci říct leda "no jo, Racek". Ale když zkusím rozlišovat, tak redukce postav a přesun replik podle mě podstatě textu neublížily, kdo už nějakou inscenaci této Čechovovy hry viděl, neměl by mít s touto problém.

75 % Přiznám se, že nechápu zdrženlivost kolegů, zasazení putinovského Ruska do historického kontextu s ukotvením v případu Anny Politkovské je více popis než umělecká fabulace, to, že výsledek vyznívá jako krutá obžaloba bez vyváženosti obhajobou je "problém" na straně pozorovaného spíše než pozorujícího. Též propojení obsahu s formou považuji za zdařilé, celkově jde pro mě o mimořádný projekt, který naplnil své ambice a rozhodně stojí za zhlédnutí.

Holkám to pěkně tančí a v průběhu se objevil i obraz, který už asi (doufám) z hlavy nedostanu, bráno jako celek však ve mně zůstal pocit "příliš mnoho tance na tak málo předaného".

55 % Pokus o syntézu poetiky "velké Ypsilonky", možností malé scény a pohledu Arnošta Goldflama na dnešní svět s ukotvením v Kafkově povídce. Výsledek pro mě dosti rozporuplný (bez písní bych se opravdu obešel), ale vlastně spíše vydařený a mající smysl.

64,99 % Viz komentář Jiřího Landy, nenapsal bych to lépe, snad jen ta míra pobavení u mě byla lehce vyšší.

Své oproti redaktorům i uživatelům vyšší hodnocení bych měl asi nějak obhájit. Problém je, že toho nejsem schopen ani sám před sebou, asi za to může herectví současného činoherního ročníku, které mě nekriticky baví.

Kde se stala chyba? Asi je ve mně, nikdy jsem nechtěl být popelář... A veškeré pokusy dotknout se vážných témat mi vyzněly tak nějak prázdně, ve Švandově divadle to umějí rozhodně lépe.

74,99 % Tento text se Petru Kolečkovi opravdu povedl, byť s ním ideologicky zásadně nesouhlasím (v hloubi duše nejsem takový cynik). V Jihočeském divadle se ho podle mě podařilo inscenovat zdařile, především díky výkonům Věry Hlaváčkové a Jiřího Suchého z Tábora.

74,99 % To nejlepší z "přibylovské éry" (pravda, neviděl jsem Otec / Matka), komorní současně pojatá inscenace současného textu s hostujícím režisérem a hercem, již byste hledali spíše v Praze (či Brně, Ostravě, Plzni...). Text mě zaujal už při scénickém čtení Divadla Letí, Petr Štindl ho úspěšně převedl v plnohodnotnou inscenaci pevně stojící na hereckých výkonech a textu samotném.

74,99 % Spoiler alert! Pojďte pane, budeme si hrát na čekání na Pičuse. Čas si zkrátíme hledáním ztraceného dokonalého okamžiku, zatímco intoška se srdcařkou vzpomínají na to, kde mohly být, kdyby... ještě jednu pilulku? Ještě jednu návštěvu? Určitě!

74,99 % viz blog

55 % Peklo není místo, je to stav duše. A tato inscenace je též spíše "stav duše jednoho páru v půli života" než co jiného, asi je to mým věkem (či jinou mou specifičností), ale marnost a bezvýchodnost toho, o čem se hraje, se mi ve vnímání částečně přenesla i na formu.

75 % Dramaturgyně Martina Kinská napsala hru a posadila se zároveň do režisérského křesla, což se projevilo tím, že v této inscenaci chybí režisérské ego, je čistá v tom smyslu, že v ní nenajdete žádné výstřelky sloužící jako prohlášení "Zírejte, co umím." Inscenace je vůbec celá ženská v tom smyslu, že jednotlivé příspěvky slouží celku, totiž výpovědi pětice žen tak či onak spjatých s nacismem. I přes tento pokorný přístup (či díky němu?) je však inscenace bytostně divadelní, ve studiu Švandova divadla se zrodil další malý klenot.

Nezbývá mi než souhlasit s kolegy, krásný text, krásná inscenace, Michal Isteník je parní lokomotiva s uhlákem naplněným po okraj. Akorát bych to neformuloval tak, že takové divadlo má smysl, spíše tato inscenace ukazuje, že divadlo jako takové má smysl.

Pro uvedení v Divadle Palace byla připsána závěrečná scéna. A byla to právě ona, která mi hodnocení srazila o 10 %, po něčem, co mohlo být vtipným a zajímavým koncem, totiž následovalo zcela zbytečné "dovyprávění", jež navíc vyznělo rozpačitě do ztracena.

Dobře udělaný McDonagh, během let jsem změnil svůj kdysi nepříliš lichotivý názor na tuto hru do té míry, že asi nejsem schopen rozlišovat jednotlivé její inscenace, leda by snad tvůrci něco vyloženě zkazili, což se nestalo.

Dobře udělaný McDonagh, během let jsem změnil svůj kdysi nepříliš lichotivý názor na tuto hru do té míry, že asi nejsem schopen rozlišovat jednotlivé její inscenace, leda by snad tvůrci něco vyloženě zkazili, což se nestalo.

65 % Opilost navozuje stav ne nepodobný snění, hranice, do nichž jsme uzavřeli své světy, mizí a všechno se zdá být možné. Osobně texty, v nichž hraje podstatnou roli alkohol, moc nemusím, Vyrypajev ho ale užívá jen jako prostředek k uvolnění svých postav, kterých se letošní činoherci zdařile chopili, výsledkem je inscenace, jež rozhodně stojí za vidění, byť si z ní možná nic hlubšího neodnesete (sám autor své myšlenky průběžně ironizuje).