Jiří Koula

74,99 % Ano, je to klauniáda, což je dáno už fyziognomií ústřední dvojice, kterou Štěpán Pácl dále rozvedl. Budete-li mít možnost, určitě tuto inscenaci navštivte, dost možná si neodnesete nějaké hlubší poselství (i když, je to to, o co u absurdního dramatu jde?), ale zajisté se pobavíte.

Některé inscenace by měl člověk hodnotit co nejdříve, protože uplynou-li měsíce, už si je nevybaví. A toto je jedna z nich, průměrné hodnocení jsem si poznamenal po zhlédnutí a má amnézie budiž jeho potvrzením, z inscenace mi v mysli neutkvělo nic pozitivního ani negativního.

Ale jo... To je tak vše, co k tomu mohu říct, obsáhlejší komentáře dodali kolegové.

Zajímavé nápady, velmi dobré herecké výkony. Tam proč tak nízké hodnocení? Přijde mi, že čím vážněji dnes tento text zkoušíte brát, tím směšnější je výsledek. A tady se na pilu tlačilo opravdu hodně, ve výsledku tak pro mě šlo o nesmírně zábavnou grotesku, bohužel zjevně nezáměrně.

Moci tak na chvíli vypadnout ze života, vzít si totální dovolenou a zkoumat své vnitřní bouře. A ve výsledku snad najít v sobě sílu být s druhými. Myšlenkově i vizuálně povedený projekt, díky mezinárodnímu obsazení přímo poukazující na přesah k "obecnému lidství".

Jak píše Vladimír Rogalewicz: Přelet nad kukaččím hnízdem bez McMurphyho. Sice uznávám, že jsem opravdu viděl "sondu do schizofrenní absurdity doby z prostředí známé psychiatrické léčebny", jenže mě přestala zajímat i bavit už před přestávkou.

54,99 % Přiznám se, že Nabokovovu předlohu neznám, což mi inscenace dala pořádně sežrat, většinu své energie jsem tak věnoval tomu, abych si poskládal příběh. Myslím, že to se mi ve výsledku podařilo, mám ale vážné pochybnosti, že je tohle správná interakce tvůrců s publikem.

U této inscenace mám zásadní problém s textem, v němž hlavně ze začátku jednají postavy několikrát extrémně nelogicky jen proto, aby se příběh mohl rozehrát v požadovaném směru. Je mi líto, ale tyto "boty" mi celkově znemožnily si inscenaci užít tak, jak by si zasloužila.

Ano, "laboratoř pocitů". Ale sem tam z toho něco zajímavého vykouklo.

Jak již napsal Michal Novák, ani nepoznáte, že nejde o Mikuláškovu režii. Továrna Divadla Na zábradlí tentokráte jako vstupní surovinu použila historky z nemocničního prostředí, nad výrobou sice dohlížel Rastislav Ballek, ale dělníci (tedy herci) v čele s dramaturgyní Dorou Viceníkovou prostě odvedli svou práci, jak jsou zvyklí (a jak to umějí). Ve výsledku tak vaše obliba této konkrétní inscenace bude záležet hlavně na vašem vztahu k poetice tohoto divadla.

Přiznám se, že nechápu, proč by někdo takovou hru chtěl napsat, proč by ji někdo chtěl inscenovat a proč by ji někdo chtěl navštívit. Průměrné hodnocení za technickou stránku a dobře odvedené řemeslo, jinak z mé strany jedno velké nepochopení.

64,99 % Čistý obchod, prototyp kvalitního komerčního divadla, zakoupil jsem lístek a za své peníze dostal adekvátní plnění. Bohužel tato transakce skončila děkovačkou a ze sálu jsem si neodnesl jediný důvod, proč bych se měl k uplynulým třem hodinám vracet. Shafferův text sice nepochybně obsahuje přesahy volající po soukromém zpracování, v Čičvákově inscenaci jsou však překryty "spektakulárností" (jež ale sama o sobě stojí za návštěvu).

Výstižná leč místy snad zbytečně přehnaná zpráva o citovém rozpoložení lidí našich časů.

Jedna z těch inscenací, jež by měl každý vidět... A pokud možno se nad zhlédnutým důkladně zamyslet. A na základě výsledků změnit svůj život. Může mít však divadlo v dnešní době takový účinek? To už je ale otázka odvádějící pozornost od tématu. Zajděte na inscenaci a uvidíte.

Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem vytvořili fiktivního génia Járu Cimrmana, přičemž v souboru nesoucím mistrovo jméno dostali šanci i neherci. Jaroslav Sypal zkouší jejich vtip zopakovat a posunout dále, když národ mystifikuje existencí dalšího "geniálního dramatika Járy", totiž sebe samého (přičemž i v jeho inscenacích dostávají prostor neherci). Mé procentuální hodnocení budiž součástí této hry (a pokud byste chtěli namítnout, že opakovaný vtip přestává být vtipem, pak proti této tezi staví Sypal svoji vlastní, totiž že opakováním vtip zraje), protože tohle se vážně opravdu brát nedá.

Helena a její chlapci? Erika a svoji chlapci! Národ sobě, chapi v sobě... Když ono je to všechno tak komplikované. A v jednoduchosti je síla, heteronormativní konzervativní bílá síla. Skloňme hlavy v tiché modlitbě k Hlasu Eriky Stárkové, Jiří Böhm je dobrým knězem. Když jsi v tísni, řekni to písní. A jsi-li v jiném stavu (ne v tom, když v tom), tak klidně taky. Jsi osamělý? Tak spolu rozjeďme nějaký projekt. A hlavně, na tohle byste babičku nevzali. Na tohle by babička nevzala vás.

75 % viz blog

74,99 % Smysl pro černý humor je jako nohy, někdo je má a někdo ne. Zabít Johnyho Glendenninga je černá komedie konzistentní ve své přehnanosti, v níž nehledejte žádný přesah, ve Švandově divadle vám nabízejí "jen" možnost odložit v šatně zábrany a smát se věcem, kterým by se slušný člověk smát neměl. A navíc je to dobře zahrané a dočkáte se i "vymakaných" efektů.

75% viz blog

84,99% viz blog a blog

Vznikne-li z této inscenace záznam (a to by měl), prosím o dvě verze. Jednu standardní, jež zachytí souhru všech složek, druhou zabírající celou dobu obličej Ljuby Krbové, protože odtud prýští čistá divadelní magie.

44,99% Vydatná porce lidově zábavného divadelního vlašáku (za cenu, z níž by Jiřině zrudly trencle).

Útvar, který snad mohl být intimní výpovědí hereček, skončil kdesi v temných útrobách Poláškova batohu.

65% Veselá pohádka pro "mrňata", jež zaujme a zároveň obsahuje poselství (dokonce tříkrokový návod), jak se vypořádat se zlem. Její "tajnou zbraní" je ovšem Carolina Giacominová, jejíž stylizace do roztržité vypravěčky je vskutku kouzelná (byť na premiéře bylo vidět, že jde ne vždy o zamýšlený efekt, ale to se "ohraje" a dětem to nevadilo), přičemž zároveň dokázala reagovat na nečekané reakce nejmenších diváků (což je u tohoto typu inscenací nutný základ).

54,99% Inscenace, v níž vidím značný potenciál, zvolená koncepce se jeví funkčně a má dle mého šanci zaujmout i "puberťáky", kontrast mezi Májem a úryvky z Máchových deníků jsou pak zajímavým příspěvkem do diskuse, nakolik se v díle odráží autorovo nitro a život. Jenže co naplat, na mé repríze nebyl Vojtěch Morava zrovna dvakrát ve formě a odhalil tak největší úskalí divadla jako živého umění, můžete sebevíce zkoušet a promýšlet, můžete mít sebelepší úmysly, ale nakonec se počítá to, co divák vidí.