Jiří Koula

44,99% Úspěch vás může povznést do výšin, z nichž spadnout může být stejně tak snadné jako fatální... Jo a drogy jsou špatné. Obávám se, že i když to oblečete do sebelepšího hudebně-tanečního kabátku, výsledkem bude stále jen banálnost v lákavém balení.

Působivá podívaná? Ale jo, s tím bych i souhlasil. Jenže, není to trochu málo?

64,99% Nebeského tanec na Molièrův nápěv, v němž proti zlu pokrytectví nestojí dobro, ale celý zástup neřestí nejrůznějšího druhu. Inscenace, v níž se divák nemá s kým ztotožnit, prohřešek proti dobrému vkusu či pesimistický leč adekvátní odraz reality? Konzervativní divák stejně jako v případě Krále Leara opět "prská", já však v tomto případě beru Nebeského na milost.

Inscenace naznačující, že se Divadlo Artur možná přesouvá z kategorie "To je tak blbé, že to musíte vidět." do "Je to blbé." A kdo ví, třeba za pár let tento soubor dospěje ke "standardnímu bulvárnímu divadlu".

Zajímavě rozehraná situace se Matúši Bukovčanovi s postupujícím časem poněkud vymkla z rukou. Inu, stane se.

Uvedení této "nádražácké" hry v prostorách Nákladového nádraží Žižkov má samo o sobě něco do sebe a pomohlo to zejména ve scénicky působivém závěru. Celkově si však inscenace zasloužila větší péči, věřím, že by se z textu dalo vykřesat víc.

Jsem rád za možnost vidět inscenaci "v plné palbě", mrzí mne však režijní nedůslednost a ne zcela šťastné obsazení hlavní postavy. Jsem si jist, že by si Millerův text zasloužil častější uvádění, byť mám pocit, že myšlenkám rezonujícím s dneškem by slušelo oblečení do současnějšího kabátku.

Jiří Havelka pokračuje ve svém zkoumání divadelnosti, ovšem v tomto případě bych řekl, že si zvolil příliš úzkou oblast ve vztahu k výsledné délce inscenace.

65% Roman Sikora má svá témata, na nichž s neochvějnou tvrdohlavostí staví své hry. Ve výsledku pak záleží na inscenačním týmu, jak se s textem popasuje. V případě Pohřbívání Divadla Feste šlo o neúspěch, Zpověď Masochisty Divadla Letí to u nás dotáhla na tip a pro mě jde o ukázkovou spolupráci všech zainteresovaných. A Sestup a vzestup pana B.? Zde vnímám text jako černého pasažéra, který se veze na profesionalitě a nesmírném úsilí tvůrčího týmu, inscenace je celkem podařená, ale Sikora je v tom tak nějak "nevinně".

Podivně poskládaná inscenace, z níž jsem nepochytil smysl několika scén, zřejmě jde o kousek pro příznivce Pratchetta, u nichž je znalost předlohy samozřejmostí. I tak mě to ale celkem bavilo.

Po dvou přečtených knihách o vzniku této inscenace jsem získal očekávání, jež zřejmě nebylo možno naplnit. Přes působivost viděného a slyšeného ve mně zůstává především otázka, nakolik je možno skutečně vyjádřit, co vše pro tvůrce znamená.

Rozhořčení Jendy Matouška do jisté míry chápu, je vskutku zajímavé, že přes nemalý počet vysoce kladných hodnocení se nikdo nepodělil o to, čím je tato inscenace vlastně tak přínosná. Ani já do toho nevnesu světlo, má odpověď je krátká a zároveň nicneříkající: atmosférou. To naznačuje, že se názor pohybuje v čistě pocitové rovině a buď to člověku sedne, nebo ne, přičemž ve výsledku může jít klidně o "leštěný prd". Jenže právě proto, že mně osobně to sedlo, mi na tom v tomto případě vlastně vůbec nezáleží.

74,99% Východisko této hry je natolik samonosné, že výsledkem pro mě snad ani nemohlo být nic jiného než pořádná porce zábavy. Byl jsem na jedné z předpremiér a už tehdy to hercům "šlapalo".

Široká ruská nuda zasazená do současného Ruska. Tato variace na Čechova je na mě příliš čechovovská, když to srovnám s Kuřačkami či Murlin Murlo, tak mi chybí výraznější vymezení se oproti originálu.

Inscenace nadnášející otázku, kde je hranice mezi divadlem a realitou. Když hrajete o sobě, byť v sále před diváky, stačí to? Vždyť i herec je člověk a jeho příběh je tudíž zástupcem obecného lidského příběhu, tak proč se nutně uchylovat k mimezi druhého? Jenže když se člověk snaží hrát sám sebe, je estetický odstup nutně umělý, je něčím navíc, něčím, co ve výsledku možná spíše překáží, přebývá. Ale možná na těchto otázkách ve výsledku nezáleží, holky to evidentně bavilo a většinu publika též, třeba to stačí.

55% Inu, byla to taková "bambuškovina", oceňuji snahu otevřít témata zmiňovaná v anotaci, přiznávám, že v inscenaci nějak přítomna byla, ovšem že by forma diváka vedla k přemýšlení o nich, to bych zrovna netvrdil.

Nijak se netajím tím, že venkovská tématika není blízká mému srdci. Pokud by někoho zajímal důvod, tato inscenace je odpovědí, na zlatém podnose předkládá všechna negativa vesnického života. Výsledek však pro mě není tak uchvacující, jak jsem doufal, že bude.

74,99% Divadlo tematizující samo sebe se mi prostě neomrzí, klady této inscenace jsou navíc drsná syrovost pohledu na "věc" a půvabné origami masky Ondřeje Cibulky.

64,99% Mé první setkání s Divadlem Kámen. Půl hodiny jsem zíral v němém úžasu na to, co je také možné na jevišti předvádět. Pak se ale začaly ozývat lehce znuděné tóny, které ovšem odezněly v závěru, kdy se náhle vše poskládalo do konzistentního příběhu. Děkuji za rozšíření divadelních obzorů.

Souhlasím s Michalem Novákem, že koncept, kdy nutně každý divák uvidí výraznou menšinu toho, co je k vidění, je důvod k naštvání. Za sebe bych dodal, že tematická linie "proti lásce" mi přišla výrazně slabší než zbylé "proti pokroku" a "proti demokracii". Naproti tomu oceňuji, že Divadlo Letí uvedlo tento text alespoň v nějaké formě, snad se jednou dočkáme divácky přívětivější verze (třeba ve formě skutečné trilogie).

64,99% Když jsem poprvé zahlédl Proměnu na repertoáru Švandova divadla, napadla mě otázka, jak Dodo Gombár s Lucií Kolouchovou dokážou z této povídky vykřesat plnohodnotnou inscenaci. Odpověď se asi dala předpokládat, předlohu použili jako odrazový můstek k rozvinutí vlastní imaginace. Výsledkem je zdrcující útok na divákovy smysly i mysl, jehož vstřebání je ekvivalentní úkolu zaplést zmije na Medusině hlavě do úhledného copu. Jinak řečeno, sice tak úplně nevím, co jsem viděl, ale byl to zážitek.

Musím oponovat Pavlovi Širmerovi, Ibsenův text dle mého není neprávem opomíjený, osobně bych ho probodl dřevěným kůlem, prostřelil stříbrnou kulkou, zakopal pěkně hluboko do posvěcené půdy a zasypal vápnem, aby se už nemohl vyhrabat zpět na světlo boží. Jan Frič kolem něj aspoň postavil působivý vizuál, přenáší si znakové funkce jako kočka koťata a pohlíží na něj svou kousavě pobavenou optikou, čímž vytvořil inscenaci, v níž ono ztělesněné zlo předlohy nemá šanci se ukázat v plné nahotě.

75% Dvacet pět let naší historie směstnaných do dvou hodin v okouzlujícím balení Jiřího Adámka. Že na jevišti Národního divadla (byť Nové scény) uslyším alikvotní zpěv (v tak zdařilém provedení), toho bych se nenadál. To je ale jen třešnička na dortu napůl depresivní a napůl shovívavě úsměvné reflexe našeho dohánění západu vlastní cestou, na níž jsme poněkud zabloudili.

64,99% Hravá inscenace, kterou je možno vidět, ale že by patřila k vrcholům Cirku La Putyka, to nemohu říct. A na mé repríze se "účinkujícímu se sólovým výstupem s kbelíky" též moc nedařilo, škoda.

Jsem rád, že tato inscenace vznikla, protože mi zprostředkovala text, k němuž bych se asi jinak nedostal. Je-li to ale její hlavní klad, nabízí se otázka, proč vlastně vznikla, kvůli líným amatérským teatrologům sotva. Jistě existují texty, na něž sedá prach, ač mají i dnes co říct, tento k nim ale tak docela nepatří, umím si představit, že by se jeho základní myšlenky mohly objevit v současné inscenaci, jenže k tomu by Shawův text potřeboval radikální přepsání.