Jiří Koula

65 % První scéna podivně odtržená od zbytku, druhá je perlou sama o sobě, třetí mi vyzněla do ztracena. Inscenace sice věrně sleduje filmovou předlohu, avšak přesuny mezi jednotlivými dějišti na mě ve výsledku působí kontraproduktivně, jednotlivé fragmenty jsem si zpět neposkládal.

Inscenace Jana Friče se často vyznačují zvládnutým balancováním na hraně vážného a výsměchu, "poctivého" zobrazení a karikatury. Z této inscenace byla patrná snaha přesně o toto, na mé repríze však vyznění citelně sklouzlo na směšnou stranu. Moje škoda, třeba budete mít větší štěstí.

55 % Ale jo, když už tento film převést na jeviště, tak toto je dobrá cesta, Daniel Špinar nad příběhovou rovinou rozehrává dialog mezi přísností filmového scénáře a divadelní nespoutaností, aby dokázal, že divadlo není ničí sluha. Jenže to už přece víme z jiných jeho inscenací.

Zvláštní kontrast mezi textem, o němž nemohu říct, že by mě zrovna zaujal, a hereckým nasazením všech zúčastněných, které mě naopak zcela pohltilo. Výsledný zážitek je však jednoznačně pozitivní.

64,99 % Je-li pravda, že uvědomění si problému je polovina řešení, potom je Nikdy polovičním divadlem. Ač uznávám všechny kvality této inscenace, nemůžu se zbavit pocitu, že jde o úvod ke skutečnému dramatu.

55 % Inscenace pozoruhodná tím, že by příspěvky jednotlivých režisérů bylo lze interpretovat jako práci jednoho hyperkreativce, jinak řečeno, drží to dobře pohromadě. Tedy natolik, nakolik je možno za celek považovat exkurz do zvláštního prostoru mezi bdělým světem a říší snů. Výsledek komunikuje na pocitové rovině a je-li to to, co v divadle hledáte, Nespavost na vás čeká.

Musím oponovat Jiřímu Landovi, mě Petr Bláha docela zaujal, tudíž adekvátní projev spíše našel.

65 % Tato inscenace způsobila, že jsem hlavní sál Divadla ABC navštívil po 2 letech, 8 měsících a 13 dnech. A čekání se vyplatilo, Harwoodův text zaobírající se otázkami viny a toho, kdo má koho právo soudit a jaké k tomu má motivy, rozhodně stojí za pozornost. Působivá je scéna Jaroslava Milfajta, Vasil Fridrich mile překvapil ve vážné roli důstojníka, jenž má své přesvědčení a pokyny, Jan Vlasák mu je zdatným soupeřem (byť jsem trochu postrádal právě tu noblesu, již zmiňuje Pavel Širmer). Přesto mi přišlo, že celku chyběla jakási vnitřní dynamika, napětí udržující inscenaci v chodu.

Slušně udělaný Marber, k němuž Mikeska sice nic výjimečného nepřidal, ale ani mu neublížil.

74,99 % Za velmi šťastný nápad považuji angažování Jaroslava Achaba Haidlera, díky němu inscenace získala punc ryzí divadelnosti, kdy na jevišti vidíme zároveň "puberťáky" i "temný stín budoucích následků". Zaujalo i řešení znázorňující aplikaci drog stejně jako minimalistické prostředky vyjadřující různá prostředí. Ač je inscenace nejspíše zamýšlena primárně pro školy, nebojím se ji doporučit širšímu publiku.

Inscenace potvrzující můj názor, že si Pratchetta sice asi nikdy nepřečtu, ale inscenace jeho děl budu vyhledávat, příjemná komedie bez hlubšího přesahu, ideální na oddychový večer.

Zvláštní napětí mezi profesionalitou Musilova textu a amatérismem Sektoru pro hosty, ručička mého měřáku divácké spokojenosti celou dobu nervózně kmitala po celé stupnici.

65 % Mé první setkání s Lukášem Pečenkou jako režisérem vyznívá docela přesvědčivě, velké plus je text, který si zaslouží být inscenován, a výkon Jitky Ježkové.

Emočně intenzivní cesta do temných zákoutí vlastní duše, v nichž na nás číhají naši démoni, byla překryta mlhou neurčitosti, okamžiky jasného naladění se na performerky střídaly chvíle zjevného míjení se.

64,99 % Kdyby celé představení zůstalo v úvodní stylizaci, asi bych byl přímo na místě otráven, ale s odstupem bych výsledek hodnotil pozitivněji. Následné směřování k hypernaturalismu mi místy nepřišlo ani tak šokující jako zbytečné, ovšem kontrast k filmovému zpracování hodnotím pozitivně.

64,99 % Nevěřil bych, že to někdy napíšu, ale tuto inscenaci bych raději zhlédl ze záznamu. Tak bych totiž měl k dispozici tlačítko "pozastavit", jež bych v průběhu často použil, abych si mohl promyslet tu kterou vyslovenou myšlenku. Takto rychle přišly, rychle odešly a na konci mi v hlavě zůstal pocit, že mi toho mnoho proteklo mezi prsty, zbyla jen vzpomínka na jednoduchý, leč působivý vizuál.

Přemýšlím, zda fakt, že je v této inscenaci tematizováno prostředí, v němž se pohybuji, mému prožitku pomohlo či ublížilo. Ale ono je to nakonec asi jedno, podstatné je, že to je "prostě Kámen", Macháčkovu poetiku si rád jednou dvakrát do roka naordinuju a byť se na ni nejspíše nikdy dostatečně nenaladím, jsem rád, že tato scéna existuje.

54,99 % Inscenace, z níž jsem si odnesl jen pocit, který se ale nebudu ani pokoušet verbalizovat.

65 % Zajímavé srovnání mládí v devatenáctém a jednadvacátém století, stejně jako zobrazení kontrastu mezi Máchovým dílem a životem. Všechny tři linie mi přišly rovnocenné a výsledný tvar mi srozumitelně předal sdělení. Promyšlená inscenace, které však neprospěly některé herecké výkony, navíc s patosem je třeba pracovat dost opatrně, snadno se zvrhne v nechtěnou grotesku.

Stejně jako v případě Tonky Šibenice i zde Jitka Sedláčková dokazuje, že by měla na to utáhnout monodrama, jen kdyby se jí dostalo správného textu a režijního vedení. Na rozdíl od kolegů však oceňuji angažování Dáši Zázvůrkové, jejíž interpretace šansonů byla světlejšími místy večera (přičemž nechávám zcela stranou vztah k textu).

55 % Ač uznávám, že vystavět na tak krátkém příběhu více než hodinovou inscenaci je samo o sobě umění, navíc v podání Buranteatru oplývající nezpochybnitelnými kvalitami, jež už zmínili kolegové, musím přiznat, že jsem měl během sledování neustále nutkavý pocit najít tlačítko "převinout vpřed", zjevně jsem nebyl "adekvátně naladěn".

Na novou kvidouli jsme se načekali přes čtyři roky, ale stálo to za to. Formát předchozích kusů byl sice částečně opuštěn (minimálně se nedočkáte nové aktovky, adekvátní náhradou budiž Plejtvák), přibyly však nové scénické nápady a Šotkovo pohrávání si s jazykem si stále drží svůj neobvykle vysoký standard. Tohle prostě chcete vidět!

64,99 % Na rozdíl od Jiřího Landy jsem operou nepolíben, snad právě proto tuto část považuji za vrchol inscenace, stejně tak nesouhlasím s nepropojením Manna s Wagnerem, mě to prolínání reálného a uměleckého vyznělo vcelku přesvědčivě.

65 % Velmi příjemné překvapení, ze začátku jsem se zhrozil "groteskního nátěru", kterému se dnes v divadle prakticky nedá vyhnout, jak se ale později ukázalo, v této inscenaci má svůj význam.

64,99 % Inscenace, na kterou jsem se hodně těšil a dočkal se až po zrušení jedné reprízy. Přílišné očekávání se však ukázalo jako největší překážka, tvůrci se podle mě do inscenace snažili dostat tak mnoho, až se ztratil pocit celku, konzistence. A na to jsem nebyl připraven.