Jiří Koula

74,99% Muž se ženou, žena proti muži, žena v muži, muž v ženě... Nejsem schopen vyjádřit, co jsem vlastně viděl, převést pohyb do slov vlastně ani není žádoucí. Rozhodně mě však choreografie Lucie Kašiarové baví.

74,99% Pokud jsem v Mesiáši viděl (nenaplněný) potenciál, pak Největší příběh všech dob je kladnou odpovědí na otázku, zda na to "chlapci" mají. Divadlo NaHraně je dalším důvodem, proč vyrazit na Kampu.

Zajímavá hra (film jsem neviděl), kterou čtu jako příspěvek do diskuse o vrtkavosti dějin, kde argument zní, že osud (západního) světa mohl záviset na tom, zda jeden muž bude schopen plynule pronést jeden projev. To vskutku nutí k zamyšlení nad dynamikou vztahů mezi masami a výjimečnými jedinci (kde výjimečnost nemusí vycházet z niter dotyčných, ale může jim být zvnějšku přiřknuta). Uznávám ale, že tento pohled inscenace samotná zastiňuje působivým výkonem Dušana Sitka a zdatně sekundujícím Martinem Stránským.

Komorní příběh z výbušného prostředí, v němž se soukromé prolíná s veřejným, to vše v poutavé inscenaci, jež uvízne v paměti.

74,99% Co se stane, když se spojí Miloš Orson Štědroň s Janem Fričem? V Divadle Na zábradlí přesně to, co byste čekali, vznikne hudebně zajímavá sebeironizující inscenace, jež tančí zlehka a tak nějak mimochodem jí není nic svaté. Jo a je to o Havlovi, tedy ne že by na tom nějak záleželo.

65% Roman Sikora má svá témata, na nichž s neochvějnou tvrdohlavostí staví své hry. Ve výsledku pak záleží na inscenačním týmu, jak se s textem popasuje. V případě Pohřbívání Divadla Feste šlo o neúspěch, Zpověď Masochisty Divadla Letí to u nás dotáhla na tip a pro mě jde o ukázkovou spolupráci všech zainteresovaných. A Sestup a vzestup pana B.? Zde vnímám text jako černého pasažéra, který se veze na profesionalitě a nesmírném úsilí tvůrčího týmu, inscenace je celkem podařená, ale Sikora je v tom tak nějak "nevinně".

Bezstarostnost úvodu přecházející postupně až k depresivní realitě lágru, nemožnost návratu v přítomnosti nabyté zkušenosti, působivé využití prostoru bývalých lázní, "pozicování" obecenstva tvořící samostatnou linii... Intenzivní hodina, která stojí za prožití.

Burani někde napůl mezi Bezruči a Palmovkou (a spíše blíže k úspěšnějšímu konci spektra) představují zlatou střední cestu, jak by inscenace Jacksonova textu mohla (či měla?) vypadat.

65% Drsná sonda do nitra silně narušených jedinců. Inscenace, kterou byste v zájmu zachování svého duševního zdraví snad radši neměli vidět. No není to přesvědčivý důvod k její návštěvě?

Depresivní, bezútěšné, marné, bezvýchodné. Ale též zajímavé, podnětné, vyzývavé, poutavé. Stejně jako Jirkanovi mi vadilo přetahování realismu s "divadelností", ovšem není nakonec i to součástí poselství? K ostatním konfliktům by to vlastně celkem pasovalo.

Ale jo, klaunérie opravdu žije a herečkám to "šlape", přesto ve mně ale inscenace zanechala hlavně pocit, že tento žánr má své limity, nebeských bran se sice může dotknout tématem, leč k diváckému ráji mě nedovede.

74,99% Lze Klub rváčů dramatizovat? Činoherák poskytl kladnou odpověď svou zdařilou inscenací, jen víc takových.

Po dvou přečtených knihách o vzniku této inscenace jsem získal očekávání, jež zřejmě nebylo možno naplnit. Přes působivost viděného a slyšeného ve mně zůstává především otázka, nakolik je možno skutečně vyjádřit, co vše pro tvůrce znamená.

Musím oponovat Pavlovi Širmerovi, Ibsenův text dle mého není neprávem opomíjený, osobně bych ho probodl dřevěným kůlem, prostřelil stříbrnou kulkou, zakopal pěkně hluboko do posvěcené půdy a zasypal vápnem, aby se už nemohl vyhrabat zpět na světlo boží. Jan Frič kolem něj aspoň postavil působivý vizuál, přenáší si znakové funkce jako kočka koťata a pohlíží na něj svou kousavě pobavenou optikou, čímž vytvořil inscenaci, v níž ono ztělesněné zlo předlohy nemá šanci se ukázat v plné nahotě.

Rozhořčení Jendy Matouška do jisté míry chápu, je vskutku zajímavé, že přes nemalý počet vysoce kladných hodnocení se nikdo nepodělil o to, čím je tato inscenace vlastně tak přínosná. Ani já do toho nevnesu světlo, má odpověď je krátká a zároveň nicneříkající: atmosférou. To naznačuje, že se názor pohybuje v čistě pocitové rovině a buď to člověku sedne, nebo ne, přičemž ve výsledku může jít klidně o "leštěný prd". Jenže právě proto, že mně osobně to sedlo, mi na tom v tomto případě vlastně vůbec nezáleží.

Inscenace osvětlující temné stránky dřímající v každém z nás. Ovšem že bych cítil potřebu ji zahrnovat superlativy, to tedy říct nemohu, je podařená, rád se na ni půjdu podívat znovu do Švehlovky, ale to je tak vše, chybí jí "něco navíc", přínos, který by byl právě její.

74,99% Východisko této hry je natolik samonosné, že výsledkem pro mě snad ani nemohlo být nic jiného než pořádná porce zábavy. Byl jsem na jedné z předpremiér a už tehdy to hercům "šlapalo".

65% Takové milé představení, v kontextu Vinohrad nadprůměr... A to je vlastně docela dost.

Úsporná forma (scénické čtení) nabádá k plnému soustředění se na text, který je v tomto případě rozhodně tím podstatným. Zajděte si na inscenaci, zamyslete se nad Gabčíkem, Kubišem ale i všemi, kteří jim pomáhali... A pak vedle nich postavte Mašíny, bude to působit poněkud nejapně.

Procítěný zpěv Ireny Kristekové v kombinaci s poněkud dryáčnickým činoheráckým humorem může u někoho vzbudit rozpaky, já si však zrovna tuto kombinaci užil.

74,99% Nesourodost a chybějící přesah vytýkané kolegy nemohu potvrdit, mně se inscenace pospojovala a ten přesah z ní tak nějak trčí sám o sobě. Téma výpravy z ušmudlaného postkomunistického zapadákova na hojností oplývající západ je vlastně (meta)tématem snažení Divadla Komedie a osobně spíše oceňuji, že tamější inscenace nejsou "zápaďácky načančané", ale forma roste z obsahu.

Ač se s kolegou Pařízkem shodnu na procentuálním hodnocení, musím oponovat, mně přišla silnější první část. A také musím poopravit svůj názor na Čechova, není to tak, že ho obecně moc nemusím, nemusím ho "jen" jako dramatika, jako postavu divadelní hry ho naopak můžu.

Sice tak docela nevím, čeho jsem byl svědkem, ale doufám, že to nebylo naposled. Dovolím si volný překlad myšlenky z návodu k použití v inscenaci samé: Vypněte mozky a buďte tady a teď.

74,99% viz blog

65% Konejšivý příběh ze světa, v němž se sice může zlo objevit, leč bude nevyhnutelně odhaleno a potrestáno, zabalený v inscenaci disponující písněmi vskutku evokujícími kraje africké, sympatickými herci (viděno v obsazení Carolina Giacominová a Vojtěch Morava) a působivou výpravou, v níž se ukrývá více, než by se na první pohled mohlo zdát, stejně jako ve Smolíčkovi se i zde nabízí přesah pro vnímavého dospělého diváka, více viz blog.