Jiří Koula

Jenda Matoušek se ve svém komentáři ptá, proč tuto hru dnes hrát a pro koho. Má odpověď zní, že má, jenže pro ty, kteří na tuto inscenaci nepřijdou. Má smysl ji inscenovat kvůli všem Géšám (no, spíše Maryšám), kterých je i dnes šest půlek, akorát nežijí v bublině kosmopolitního světa opájejícího se šampaňským bouchnutým na oslavu vítězství emancipačního hnutí. Jenže právě do ní spadají mainstreamové divadelní scény i většina jejich publika, Kladna se to možná týká o něco méně než Prahy, ale tato inscenace není (o)krajová.

Pero je mocnější než meč... Tedy pokud sedíte v bezpečí zamčené pracovny s bytelnými dveřmi, tváří v tvář vždy zvítězí facka nad kecy. Ač inscenace vznikla nezávisle na aktuálním dění, toto ji výmluvně potvrzuje, jedny elity viní jiné elity z morálního selhání a pro lid je to stejné žvanění jako cokoliv, co se k němu kdy sneslo ze vzdušných zámků. Ponořme se ke kořenům strachu, co najdeme? Plazí mozek, instinkt, there's no room for jabberwocky. Goetzova směs přebraná na Fričovu směs, možná pořád příliš silná káva? Nechť si ji divák doupraví podle své chuti.

65 % Když jsem zhlédl inscenaci Frielova textu v koprodukci tří profesionálních divadel, nenašel jsem pro něj příliš lichotivých slov. Až SoLiTEAter Libora Ulovce mi ukázal jeho význam, prolnutí sáhodlouhých monologů a jejich propojení vzájemnými reakcemi postav "mimo záznam" vdechly slovům divadelní život.

74,99 % Zásadně nesouhlasím s Jiřím Landou, právě příběh dvou lidí, kteří mají své sny a ambice, avšak jejich osudy ve velkoměstě jsou do značné míry určeny rozmary vrtošivého osudu, je svým poselstvím nesmírně důležitý, vypovídá totiž o nás všech. Denně ze všech stran slyšíme, že máme osud ve svých rukou, stačí se nebát a jít za svým (a když selžeme, tak jsme se dost nesnažili). A zde máme protiváhu, dva osudy v jistém smyslu na opačných stranách spektra protipříkladů, přičemž naše životy se mohou nacházet kdekoliv mezi, snaha a úspěch jsou veličiny nezávislejší, než bychom chtěli věřit.

Komedie z amerického zapadákova? Chyba lávky, to je jen úvodní maska, jež je postupně odložena, aby se vyjevilo mrazivé drama. Režie trochu "ujetější", než je u Jiřího Bábka obvyklé, ovšem tento text přesně takové rozvolnění potřebuje k vytvoření dostatečné komediální protiváhy k tragickému vyznění.

Nejen činohra, ale i taneční divadlo může tematizovat samo sebe. A to zajímavě a úspěšně. Bohužel však nemůžu říct, že bych vše rozklíčoval, a za "tanec jako tanec" (zvláště ve chvíli, kdy tanec zjevně není jen tanec) procenta nedávám.

74,99 % Historie jedné rodiny? Historie neslyšených jednoho národa? Historie ponížených jedné doby? Dost toho patosu, pravdou ale je, že text Vanessy Emde je stejně tak intimní jako obecně platný. A tím, že se ujala i režie, se postarala o jeho náležité vyznění.

Inscenace, kterou si naplno užijete, máte-li povědomí o situaci Činoheráku v době jejího vzniku. Aby nedošlo k mýlce, neříkám, že je inscenace z nouze ctnost, z (několikeré) nouze sice vzešla, ale její svébytná atmosféra obstojí bez omlouvání.

Mé první setkání s Komorní činohrou a šok, že Diana Šoltýsová i Máša Málková umějí tak přesvědčivě zahrát vážnější polohy (čímž se oběma omlouvám za své předchozí smýšlení o nich). Přestože mě text příliš neoslovil (uznávám ingredience, jež jmenoval Jiří Landa, jen tady podle mě nebyly použity k ukuchtění něčeho většího), sledovat tuto inscenaci byl působivý zážitek.

74,99 % Starozákonního Joba zkoušel Hospodin, aby prověřil pevnost jeho víry. Jenže kdo a proč zkouší Aťu, tohoto Joba našich dní, jenž zastupuje masu bezejmenných? Tereza Verecká napsala grotesku, Zuzana Burianová jí svou režií přifoukla lidský rozměr (nutno dodat, že s pomocí herců podávajících patřičný výkon), výsledná divákova nejistota, co že to přesně sleduje, je zrcadlem rozpaků z otázky, proč je naše společnost taková, jaká je, komu slouží, kdo ji takovou opravdu chce?

Jo, je to svižná a vtipná inscenace, jen mě trochu mrzí, že vyznívá cyničtěji než předloha, "sluníčkoví lidičkové" by soucitně poznamenali, že tvůrcům musel v životě někdo hodně ublížit.

Soukromý postřeh z reprízy v Divadle v Dlouhé, zatímco Anne Franková dokázala vydržet potichu hodiny a hodiny v kuse, tři puberťačky v řadě za mnou to souvisle nezvládly ani deset minut. Pravda, jí šlo o život a jim nejspíše jen o to odsedět představení do konce, aby pak mohly opsat anotaci do čtenářského deníku, i tak jde ale podle mě o zajímavý základ k porovnávní, dalším tématem může být přístup ke vzdělání, úcta ke starším... A vezmeme-li v úvahu, že Anne v úkrytu trávila "neklidné mládí", dodává to její situaci další rozměr, možná dějinně banální, avšak lidsky podstatný.

Dvě hříčky z fiktivní historie, souhlasím s hodnocením Jiřího Landy, jen bych upřesnil procentuální rozložení: Noc bohů 64,99 %, Pacient doktora Freuda 75 %.

Je obdivuhodné, s jak primitivní zápletkou si dejvičtí vystačí, ve výtahu uváznou čtyři odlišní lidé (a jeden podivín), kteří si "náhodou" navzájem připomínají své blízké. To samozřejmě nutně rozehrává sérii přenosů a protipřenosů, co si taky jiného s tím časem v onom stísněném prostoru počít. Jenže o děj tady vlastně vůbec nejde, celá situace je jen přípravou scény, na níž herci můžou předvést své umění. A sotva někoho překvapí, že je na co se dívat. Nehledejte v tom žádný přesah, neanalyzujte to, prostě si to užijte.

Příběh muže na vrcholu sil, od kterého celý svět něco chce, zatímco on by chtěl aspoň na chvíli od všeho utéct, jenže tak svět holt nefunguje. Ač jde o drama jednotlivce, jeho (znepokojivá) univerzálnost ukazuje v plné nahotě temnou stránku neoliberálního individualistického paradigmatu, pod jehož praporem se svět s písní na rtech žene do pekla totálního vyčerpání.

Další šťastné spojení autorské dvojice Jana Fleglová - Matouš Danzer, Divadla Puls a atria CEVRO Institutu. Krutě přímý pohled na odvrácenou stranu Vánoc jako svátků rodinných setkání, který si nebere servítky, leč netrvá za každou cenu na co nejpesimističtějším vyznění, nakonec dojde i na (dočasné) usmíření, byť hlavní impuls leží mimo možnosti postav, v rukou ho má Matka Příroda.

74,99 % Jeden z důvodů, proč mám v oblibě Komorní činohru, je, že objeví-li se na jevišti Ivana Machalová, Zdeněk Velen či Lukáš Král (což se právě na této scéně děje často), nešel jsem do divadla zbytečně, přiznávám, že mám pro všechny slabost, tato inscenace je tudíž svým obsazením můj splněný sen. Další subjektivní plus je, že tematizuje divadelní prostředí. No a konečně mám rád i režie Jiřího Bábka, který dokáže herce vést k věrohodnému vystižení postav a jde po smyslu textu, aniž by ho přehlušoval "erupcemi vlastního ega".

Kvalitní činoherní muzikál, poctivé řemeslo od všech zainteresovaných, přesto ve mně inscenace nezanechala tak hluboký dojem, jak bych očekával.

65 % Setkání se zapomenutou básnířkou v zapomenutém koutě Prahy, kam se jinak nedostanete, obydleném fantaskními tvory, západ slunce z vrcholku rumištní haldy, kvapný závěr, cesta tmou přes opuštěné koleje brankou v plotě oddělujícím nic od ničeho do hospody, o niž vědí jen místní, na koncert kapely, o které jste nikdy neslyšeli a už ani neuslyšíte, magický večer mimo běžný prostor a čas, nesdělitelné kouzlo neopakovatelného okamžiku.

Sociálně angažovaná stand-up komedie? Proč ne, dnes už je všechno možné, příště může přijít na řadu šoa, rwandská genocida či etnické čistky v bývalé Jugoslávii, případně "národně uvědomělé konečné řešení uprchlické krize" (je libo nebozez a letenku ke Středozemnímu moři?), ať jsme aktuální. Ale nakonec je možná nejdůležitějším sdělením této inscenace přiznání si, že jakékoliv téma je dnes možno širšímu publiku předat jen jako součást zábavy, masmédia to nevysloveně praktikují už řadu let. Jo a Tigran Hovakimyan je sympaťák.

Divadelní procházka sídlištěm Solidarita, jejíž smysl se mi potvrdil vyslechnutým rozhovorem dvou divaček, sousedek, jež si živě sdělovaly své znalosti o okolí svého bydliště. Divadlo úspěšně tematizující prostor svého působení, kolik dalších pražských scén si je vědomo toho, že se nacházejí na konkrétním místě?

Dobře udělaný McDonagh, během let jsem změnil svůj kdysi nepříliš lichotivý názor na tuto hru do té míry, že asi nejsem schopen rozlišovat jednotlivé její inscenace, leda by snad tvůrci něco vyloženě zkazili, což se nestalo.

Výstižná leč místy snad zbytečně přehnaná zpráva o citovém rozpoložení lidí našich časů.

74,99 % Za velmi šťastný nápad považuji angažování Jaroslava Achaba Haidlera, díky němu inscenace získala punc ryzí divadelnosti, kdy na jevišti vidíme zároveň "puberťáky" i "temný stín budoucích následků". Zaujalo i řešení znázorňující aplikaci drog stejně jako minimalistické prostředky vyjadřující různá prostředí. Ač je inscenace nejspíše zamýšlena primárně pro školy, nebojím se ji doporučit širšímu publiku.

Text, který svého vrcholného naplnění dosáhl scénickým čtením Divadla Letí. Tato inscenace ho na jedné straně důstojně zplnohodnotnila, avšak zároveň se trochu ztratil sociální kontext přímo plynoucí ze "cvičných textů" při výuce jazyka, což je jeden z největších autorčiných vkladů.