Jiří Koula

65% Michal Novák tuší, proč se inscenace jmenuje Jezdci... Já naopak přiznávám, že netuším, co měla většina scén zobrazovat. Ale nepopírám, že to bylo působivé.

Velice krotký Jan Nebeský v kombinaci s výjimečným výkonem Saši Rašilova a standardně velmi dobrými Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Jiřím Černým vytvořili pozornosti hodnou inscenaci, jež se z pohledu outsidera vysmívá pozlátku komerčního úspěchu při současném kritickém pohledu na mechanismy, jež k němu vedou. V druhém plánu je možno výsledek vnímat jako reflexi pozice Studia Hrdinů na pražské divadelní scéně.

Pohled na matky a mateřství, jenž možná není hluboký, objevný či překvapivý... Ale je zábavný a svým způsobem konejšivý jako mateřská náruč, dává pocit bezpečí založený na známosti.

74,99% Tuto inscenaci je velmi snadné odsoudit, jenže já už se při ní dvakrát náramně pobavil, veškerý amatérismus chápu jako přiznaný, nemohu se nad ním tudíž pohoršovat.

Štěpán Benoni nejen že nevypadl z role během představení, ale setrval v ní i při odchodu ze sálu, kdy na jevišti zájemcům předvedl dříve slíbený důkaz. To však byla jen tečka za jeho výjimečným výkonem. I pro ostatní herce bych našel převážně slova chvály, zvláštní ale je, že přesto pro mě inscenace neútočí na vyšší procenta. Kde se stala chyba? Nevím přesně, snad je text samotný příliš viditelně kalkulovaný na efekt.

Po pomalejším nástupu rozehrál Jaroslav Achab Haidler působivé (mono)drama řešící otázku viny na jednom nešťastném místě v jedné nešťastné době. Můžete-li volit mezi špatným a horším, je zločin rozhodnout?

74,99% Vtipná a divadelně atraktivní zpráva o tom, že "herec ten tvrdej chleba má".

74,99% Tři spoluredaktoři ve svých hodnoceních píšou o domyšlení východiska ad absurdum. Jenže na této hře je podstatné právě to, že závěr není tak absurdní, jak bychom si snad přáli, plné podřízení soukromého života korporaci je existující fenomén a rozdíl mezi Barlettovým závěrem a univerzem možného v reálném světě je značně mlhavý, netroufnu si s jistotou tvrdit, že něco by se ještě stát mohlo a něco už ne. Převedení na jeviště formou scénického čtení funguje, lze totiž vnímat jako přiznání, že ač postavy zdánlivě jednají samy za sebe, "notičky jim napsal systém".

Přiznávám, že jsem si užíval to hemžení směšných postaviček Gogolova mikrokosmu, jež Bezruči ztvárnili s bravurou sobě vlastní, a vůbec mi nevadilo, že Martin Františák nepřišel s nějakým převratným výkladem.

74,99% Zdařilé pásmo skečů na téma "Kterak se vypořádat s homosexualitou?", nic zásadního, ovšem velmi vtipně podané a všichni si to očividně užili (jak tvůrci, tak publikum).

65% Vtipná inscenace o velkém přátelství, oddanosti sportu a nakonec i tragédii přistupující k vážnější linii s úctou, to vše zabaleno v půvabnou důsledně drženou stylizaci.

65% "Tyhle výklady, interpretace, to je cesta do pekel... Cesta vzdalující nás od objektu samotného." Šílená i fascinující inscenace o šíleném i fascinujícím muži, ozvěny již neexistujícího divadla v symbióze s divadlem... vlastně též už neexistujícím.

74,99% Mé první setkání s tímto dílem (skutečně, dosud jsem neviděl ani film), snad proto jsem si tuto inscenaci opravdu užil, svůj podíl na tom však jistě mají i Michal Dlouhý s Helenou Lapčíkovou (ale též Roman Štabrňák a Lukáš Král), scéna Adama Pitry a v neposlední řadě i režie Ondřeje Sokola.

65% Kombinací rozličných stylů se Janu Antonínu Pitínskému podařilo rozlišit různé světy napříč časem i fantazií. Nejspíše jsem viděl jinou inscenaci než ostatní, ale za roztříštěnou v negativním smyslu bych ji neoznačil. A že Taťjana Medvecká coby Rosava nedokáže dát najevo své mateřské city? No samozřejmě, vždyť v danou chvíli (už dávno) není člověkem.

74,99% Až příliš jasná zpráva o konci světa... Nebo alespoň o současné společnosti. Martina Schlegelová ji sice oděla do atraktivního divadelního kabátku, z ní trčící ostny poťouchlé ironie však (naštěstí) nezakryla.

Ano, dost možná jde o nejslabší Schmittův text (ve srování s těmi, jež u nás byly inscenovány), jenže to neznamená, že je špatný. Ač jde v základu o bulvární komedii, autor přesto našel dostatek prostoru k vyjádření svých postřehů na téma prázdného filozofování ve střetu s realitou všedního dne. Je snadné být vznešený a velkorysý na papíře, ovšem jen do chvíle, kdy "jde do tuhého". Inscenace si po celou dobu udržela mou pozornost, pobavila mě a dovolila mi též si "podumat". A to není málo.

Inscenace o muži, na něhož bychom neměli zapomenout. A to v současné době ani ne tak pro jeho předsametové působení jako pro jeho polistopadové názory, pro jeho střízlivý pohled na rodící se demokracii, která počátkem devadesátých let minulého století rozkvétala, byť s kosmetickou vadou... A tento trend trvá až dodnes.

Oceňuji úsilí, s nímž Jiří Havelka v prostoru Baráčnické rychty ukočíroval několik desítek účinkujících. Uznávám též, že se mu podařilo navodit autentickou atmosféru způsobem viděným jen zřídka. Jenže též musím říct, že mě do děje nevtáhla, nic jsem si neprožil, zůstal jsem v čistě intelektuální rovině.

74,99% Má to být brak a je to brak. Atypická inscenace plná vtipných nápadů, pokleslá rozhlasová hra vznikne před vašima očima v přímém přenosu, zážitek, který rozhodně stojí za pozornost.

65% Kdyby se z posledních dvaceti minut patnáct škrtlo, byl by to fičák - slušně nadupaná inscenace se solidním tempem plná hravosti a nápaditosti. Bohužel však roztahaný závěr celku dost uškodil. Přesto ale tato inscenace rozhodně stojí za zhlédnutí.

74,99% Po Zkrocení zlé ženy se Daniel Špinar pustil do další modernizace Shakespeara. A nejde o žádné kosmetické úpravy, nýbrž pořádný kus práce s ohledem na cílové publikum - dnešní mládež. Výsledek? Funguje to a na své si místy přijdou i "divadelní snobi".

65% Černá komedie o lidské tragédii. Co chceme? A co pro to jsme ochotni udělat? A stojí to vůbec za to? Ač se titul i anotace upínají k malíři, nejde o hru o jednom muži, ale o trojúhelník, trojnožku, jež by bez kteréhokoliv opěrného bodu pozbyla smyslu. Dobře odvedená práce od všech zainteresovaných, únik od předvídatelnosti v cílové rovince, atributy dobrého divadla... Pouze dobrého.

74,99% Herecký koncert Ivany Uhlířové a Ireny Kristekové. Mrazivou atmosféru jsem pocítil, ovšem konec přišel podivně náhle, měla to být narážka na konec samotné autorky?

74,99% Znepokojivá inscenace, jež dle mého nemá jasnou interpretaci, napadají mě tři, z nichž odmítám volit jednu jen proto, že je nejpravděpodobnější. Ovšem i tato nejistota přispívá k celkovému vykreslení jednoho geniálního šílence. Ač tvrzení, že hranice mezi genialitou a šílenstvím je tenká a mlhavá, lze dnes úspěšně označit za klišé, neubírá mu to na pravdivosti a absenci neotřelé myšlenky více než dostatečně kompenzuje charisma Karla Dobrého, s nímž ale drží krok i František Němec a Filip Rajmont.

Inscenace trpí vším, co jsem při pohledu na duo autorka-režisér předpokládal, nadměrné opakování, figurkaření herců, "výkřiky do tmy"... Přesto ale musím přiznat, že to celé pro mě nějakým zvláštním způsobem "fungovalo", viděl jsem zdařilé podobenství o ztrátě výsadního postavení člověka vůči přírodě, jež se z roviny metafyzické iluze přesunulo k děsivým důsledkům činů jedince, který měl sen a nebál se ho použít.