Jiří Koula

Rozhořčení Jendy Matouška do jisté míry chápu, je vskutku zajímavé, že přes nemalý počet vysoce kladných hodnocení se nikdo nepodělil o to, čím je tato inscenace vlastně tak přínosná. Ani já do toho nevnesu světlo, má odpověď je krátká a zároveň nicneříkající: atmosférou. To naznačuje, že se názor pohybuje v čistě pocitové rovině a buď to člověku sedne, nebo ne, přičemž ve výsledku může jít klidně o "leštěný prd". Jenže právě proto, že mně osobně to sedlo, mi na tom v tomto případě vlastně vůbec nezáleží.

Znáte ten pocit, když sledujete sen někoho jiného? Když sice víte, že to celé snad někomu dává smysl, že každá jednotlivost asi bude mít svůj význam, ale protože se v tom odráží zkušenost někoho jiného, k níž nemáte přístup, nutně zůstáváte stranou? Tak přesně to pro mě byl Sandman.

Celkově dobře pojaté drama, zaujala mě především přesvědčivá přeměna Karin v podání Gabriely Pyšné z tatínkovy holčičky ve svobodnou ženu. Naopak u Davida Prachaře jsem měl v první půli pocit, že se občas sám ztrácí ve spletitosti Henrikova charakteru.

Ano, tohle byl Saturnin.

Dvacet procent dávám za výborného pana Hánu v roli Saturnina (jenž bohužel nedostal mnoho prostoru). Jinak se první polovina představení dělila na dva časově poměrně vyvážené vzájemně provázané celky. Jedním byla hudebně taneční čísla navozující atmosféru dob, kdy Oldřich Nový sváděl Natašu Gollovou, druhým pak byla jakási pubertální (tento přívlastek volím na základě lascivních prvoplánových vtípků) komedie "Kterak každý, kdo nosí kalhoty, po slečně Barboře toužil".

Jaká byla druhá polovina nevím, neměl jsem motivaci to zjistit.

25% Za mě spojení Jany Paulové a Ivy Janžurové naopak naprosto nefungovalo, přiznávám, že herectví druhé odkazující k televizním komediím minulého století mi nikdy "nesedělo", pro dvojici Paulová-Zedníček v Kalichu mám naopak slabost, leč v tomto případě mi též "lezli na nervy". Toto nešťastné "nastavení" pak hra samotná nemohla vylepšit, spíše naopak.

35% Nepříliš zajímavý text dává značný prostor improvizaci, jež se bohužel také nedaří, kombinace nudy a podbízivosti (a parodující reflexe setrvávající však v kontextu parodovaného) opravdu není receptem na úspěch. Přesto se však (na mé repríze) několik podařených momentů našlo.

Po dvou přečtených knihách o vzniku této inscenace jsem získal očekávání, jež zřejmě nebylo možno naplnit. Přes působivost viděného a slyšeného ve mně zůstává především otázka, nakolik je možno skutečně vyjádřit, co vše pro tvůrce znamená.

74,99 % Zásadně nesouhlasím s Jiřím Landou, právě příběh dvou lidí, kteří mají své sny a ambice, avšak jejich osudy ve velkoměstě jsou do značné míry určeny rozmary vrtošivého osudu, je svým poselstvím nesmírně důležitý, vypovídá totiž o nás všech. Denně ze všech stran slyšíme, že máme osud ve svých rukou, stačí se nebát a jít za svým (a když selžeme, tak jsme se dost nesnažili). A zde máme protiváhu, dva osudy v jistém smyslu na opačných stranách spektra protipříkladů, přičemž naše životy se mohou nacházet kdekoliv mezi, snaha a úspěch jsou veličiny nezávislejší, než bychom chtěli věřit.

Inscenovat satirický text jako šaškárnu (nemám potřebu hledat vhodný divadelnější výraz, tento je zcela výstižný) je vskutku originální nápad, problém je, že parodie na druhou prostě nefunguje. Autorovy myšlenky jsou zesměšněny a pohřbeny a nové se nemají kde vzít, výsledkem jsou samoúčelně komické postavy, jež ve vážnějších chvílích zůstávají viset ve vzduchu. Ondřej Zajíc mi dluží (dalších) pár hodin života.

74,99% První polovina je trefným vykreslením atmosféry jedné doby (aspoň v tom smyslu, že souzní s mou představou), použití Olgy Hepnarové v druhé části je pak podle mě dobrým nápadem, fakt, že prolomit Husákovo ticho dokázala jen tato notně vyšinutá osoba, je sám o sobě výmluvný. A námitka, že totéž by se mohlo stát klidně i dnes? Však jo, sice máme svobodu slova a kdokoliv si může říkat (téměř) cokoliv, ale slov, jež by mohla něco změnit, máme víceméně tolik jako v oné němé éře.

Japonsko na český způsob, místy zbytečně karikované, zkoumání mužnosti spíše ženskými očima. Nemohu popřít vybudovanou atmosféru, ale ani se zbavit pocitu, že sami tvůrci ještě hledají, co si s inscenací počít.

Podivně poskládaná inscenace, z níž jsem nepochytil smysl několika scén, zřejmě jde o kousek pro příznivce Pratchetta, u nichž je znalost předlohy samozřejmostí. I tak mě to ale celkem bavilo.

Ať jsem třeba zatracen, ale přiznávám, že jsem se vlastně docela bavil, mám pocit, že Petr Svojtka z této hry, již samu o sobě považuju za problematickou, vytěžil téměř maximum. Že je to laciné a podbízivé? Snad, ale dá se s touto letní komedií vůbec seriózně pracovat?

Připravte si kamení, doznávám, tuhle hru moc nemusím, přijde mi, že aby mi něco dala, musejí se tvůrci hodně snažit, aby zamaskovali, že tak, jak je napsaná, za uvádění nestojí. A přesně to v OLDstars učinili, pro mě "topornou rozvernost" originálu nahradili vlastní hravostí, inscenace je to zábavná a dynamická a vidíte-li ji společensky znaveni po celodenním divadelním maratónu, přijde vám zábavné třeba i to, že se na scéně objeví někdo, kdo by tam vůbec být neměl, do atmosféry tohoto kousku to vlastně výborně zapadlo.

45 % Rozkolísaná inscenace, jež perfektně funguje v mytologické rovině, ztvárnění magického lesa je scénou i choreografií prostě nádherné. Naproti tomu světská činoherní složka nabízí divadlo, jež by se na zdejších jevištích už fakt nemělo vyskytovat ani v rámci povinných školních představení, ať už co do režie či bohužel u některých i hereckého řemesla.

54,99% Roztěkaná inscenace plná dobrých i špatných momentů (č)i nápadů. S přihlédnutím k tomu, že jde o solidní řemeslo a "nezávaznou letní zábavu", dávám vyšší hodnocení, než k jakému bych se uchýlil vidět tento kus v sezóně.

Ano, toto byla skutečně série bezdůvodných aktů, z nichž první byl, že jsem na tuto inscenaci vůbec vyrazil. I když, z divadla jsem odcházel s nejasným pocitem, že za tím vším něco je, jen to zrovna neumím uchopit, proto dávám vyšší hodnocení než kolegové. Bohužel tento dojem vyprchal dříve, než jsem stihl si ho konkretizovat.

Velmi působivá inscenace, jíž se daří až bolestivě vylíčit život s Alzheimerovou chorobou. Na druhou stranu mám pocit, že by se téhož dalo docílit v polovičním čase, výsledný efekt tak byl u mě dost rozředěný.

75% Tanec mě nikdy nelákal a tanečním jsem se vyhnul, tyto soukromé lekce mě ale velmi bavily. Jedna z mála inscenací Divadla Ungelt, jež bych bez váhání doporučil.

Ke komentářům kolegů už opravdu nemám co dodat.

65% Roman Sikora má svá témata, na nichž s neochvějnou tvrdohlavostí staví své hry. Ve výsledku pak záleží na inscenačním týmu, jak se s textem popasuje. V případě Pohřbívání Divadla Feste šlo o neúspěch, Zpověď Masochisty Divadla Letí to u nás dotáhla na tip a pro mě jde o ukázkovou spolupráci všech zainteresovaných. A Sestup a vzestup pana B.? Zde vnímám text jako černého pasažéra, který se veze na profesionalitě a nesmírném úsilí tvůrčího týmu, inscenace je celkem podařená, ale Sikora je v tom tak nějak "nevinně".

Opravdu čistý průměr, buď to uvidíte, nebo ne... A ono je to vlastně úplně jedno.

54,99 % Tohle pro mě byl především souboj jistoty herců s nejistotou hereček... A za tento zásadní rozpor už nedohlédnu.

Prostě jsem se opravdu báječně bavil.