Jiří Koula

Silný příběh jedince snažícího se (pře)žít v neklidné době při zachování vnitřní autonomie stojí, jak je u Bezručů zvykem, na výrazných hereckých výkonech, celkově to ale tentokrát na potlesk vestoje není.

Tolik slov, tolik odboček, tolik kudrlinek, tolik obrazů, tolik stylizací... Konfety na ušmudlané podlaze ráno po plesové noci, nevidno vzoru, řádu, úmyslu či smyslu. A ve mně? Lhostejnost s apatií v lesbickém objetí zvou mě do trojky.

Tak tento text se Davidu Košťákovi opravdu povedl, jen tak dál. Současný, závažný, s jasným názorem, leč bez laciného moralizování a povýšeneckého pohledu z pozice příslušníka kulturní elity. Přidejme k tomu režii Alžběty Burianové, jež mu dodala odlehčující kontrapunkt, scénu Anny Brotánkové a kostýmy Kateřiny Höferové a Brotánkové a výsledkem je inscenace, která vás pohladí a nakopne zároveň.

Cesta do nitra afrického kontinentu? Ne, cesta do nitra každého z nás, před dvěma tisíci let moudří pohlédli do srdce temnoty a vymysleli křesťanství, aby zkrotili lidskou bestii.

Jasně, je to sprosté, primitivní, přitažené za vlasy... A všechno je to záměr, takže komu se to nelíbí, ať si... Zajde na něco jiného, protože je to zároveň lidské, dojemné a chytře poskládané. Já se náramně bavil, což byla vedle textu též zásluha herců, jimž jednoznačně kraloval Roman Blumaier, jeho úchylný úředník Karel je kreace, jež se rodí jednou za... dlouho. A musím zmínit i Irenu Kristekovou, jež svou Zdenkou potvrzuje (obnošenou pravdu), že není malých rolí (ale abych byl fér, prostor jí k tomu poskytl Petr Josefa Poláška).

S touto inscenací mám tentýž problém jako s Osiřelým západem v Činoherním klubu. Z obou jsou "odvaření" uživatelé i redaktoři a já prostě nechápu proč. Ono i ladění je takové podobné, asi se tu hraje na nějakou strunu, která v mém nitru chybí.

65% Pro mě zajímavé zjištění, že Lilian Malkina i Naďa Konvalinková umí hrát docela umírněně, Jan Zadražil vskutku chvílemi trochu moc tlačí na pilu. Celkově příjemná záležitost (závěr mi osobně nevadil, naopak díky němu inscenace má pointu a nekončí jen proto, že už ji není jak natahovat), jež ale časem vyšumí.

55% Výjimečnost předlohy podle mě spočívá v tom, že ji nelze jednoznačně uzavřít do škatulky "starcův zápas s přírodou", pravdou ale je, že "laskavost" není zrovna tím přesahem, který bych akcentoval. Ačkoliv tak docela nesouhlasím s tvrdostí komentáře Pavla Širmera (ke mně ona naléhavost dolehla a nemyslím si, že by herci mířili zcela mimo), přidávám se k názoru, že bych od Violy rozhodně čekal více.

Vlastně nevím, proč hodnotím tak nízko, něco mi tam chybělo, ale jak si tak procházím jednotlivosti, z nichž se skládá inscenace, nemůžu to najít.

Po zhlédnutí této inscenace se nemohu ubránit dojmu, že magický realismus na divadelní prkna nepatří... Ale možná jde jen o prkna MDP, režisér Gábor jako by se soustředil na adjektivum magický a zcela pominul základ, substantivum realismus, většina inscenace působí jako nepříliš podařený "trip".

A k dobru nemohu přičíst ani nezvykle silný nános lepkavého bahna patosu, vzhledem k tomu, že jsem měl možnost většinu účinkujících vidět v mnoha jiných inscenacích, mám podezření, že i toto byl záměr, který jsem naprosto nepochopil.

85 % Miluju. Miluju ten text (texty), miluju tohle podání.

Stručná historie dvacátého století, kterou prostě musíte vidět!

Od Kebabu jsem roky čekal na další inscenaci Gianiny Cărbunariu. Dočkal jsem se a odcházel nezklamán. Příběh tří outsiderů, kteří se rozhodnou svým způsobem bojovat proti zběsilé době, natřít to těm, kteří jsou in. Oceňuji mimořádně trefné obsazení. Jen připsaná postava Tomáše Bareše některé scény učinila poněkud divnými. Ale uznávám, že jiným coby přesvědčivý klubový vypatlanec dodal šmrnc. A Tomášem Staňkem ručně vytvářená diskoška při výpadku techniky, to bylo prostě top!

64,99% Hvězdou večera je pro mě Jan Brejcha, jehož scéna svou působivostí vypadá v Disku až nepatřičně. A pak samozřejmě Douglas Adams, který už zná Základní otázku. Jinak jde o sympatický úlet, který (naštěstí) předlohu "nezabíjí", ale spíše jí pokorně slouží.

"Nadále bloudit. Být trvale zmatený." To není jen motto této inscenace, ale i trefné vyjádření mého vztahu k tvorbě Miroslava Bambuška. Po Díle jsem napsal, že se s ním loučím, leč zlákala mě spolupráce s Divadlem X10. No, moje chyba. Ač uznávám, že Stopy zbloudilých mají svou atmosféru a pohled na lidské hemžení z pozice budoucího pozorovatele vnímajícího už jen odlesky minulých dějů je sympatické východisko, takto uchopeno to zkrátka není nic pro mě.

Sečteno a podtrženo, blog je dopsán a já zůstávám vnitřně rozpolcený. Ano, je to řemeslně po všech stránkách vydařená inscenace, leč skrývá se pod tím vším něco víc než jen sofistikované "vysmívání se náckům"? Nevím, zajděte si na ni a utvořte si vlastní názor. Více viz blog.

65% Kombinací rozličných stylů se Janu Antonínu Pitínskému podařilo rozlišit různé světy napříč časem i fantazií. Nejspíše jsem viděl jinou inscenaci než ostatní, ale za roztříštěnou v negativním smyslu bych ji neoznačil. A že Taťjana Medvecká coby Rosava nedokáže dát najevo své mateřské city? No samozřejmě, vždyť v danou chvíli (už dávno) není člověkem.

Výborně typově obsazené, leč hra samotná má co nabídnout asi jen posledním fanouškům Depeche Mode v Čechách... Alespoň dvě takové fanynky za našimi zády si inscenaci ušislyšně užívaly minimálně na osmdesát procent.

54,99 % Druhá divadelní procházka Strašnicemi, tentokráte příliš roztahaná, jednotlivé dramatické zastávky působily spíše jako osvěžení na cestě Mojžíšova lidu pouští než cíl hodný dosažení, vesmír (či člověk) má dobrý smysl pro humor, když režii svěřil Janu Fričovi, který se nebojí jít za hranu možného a snesitelného, dotažení do důsledků je nejvyšší formou karikatury. A již jistě osudovým vtipem byl řidič troubící na divadelní procesí, jež mu stálo v cestě, toť vulgárně materialistický důkaz faktu, že si divadlo sice může nárokovat širé okolí, to se ale jen proto jevištěm nestane.

Sečteno a podtrženo, bráno z "hlediska běžného diváka" bych tuto inscenaci určitě nedoporučil, ovšem má-li divadlo provokovat a klást otázky (a můj názor je, že má), tak nahlíženo z širší perspektivy naopak doporučuji ji neminout, protože toto činí měrou značně nadprůměrnou. Více viz blog.

Inscenace relativně svižně ubíhala, o zábavu nebyla nouze, bahenní dráček Errol byl naprosto rozkošný. Pravdou ale je, že pachuť nastavované kaše se v závěru kdesi vzadu na patře objevila.

44,99 % Pohled na českou společnost? Snad, ale bohužel skrze brýle mainstreamových médií, od mladých alternativců (no, vlastně od divadla obecně) bych čekal jiný přístup, ten se sice projevil ve formě, jenže ten mdlý obsah opravdu prominout nemůžu.

65 % Tři Mrożkovy absurdní aktovky v jednom večeru, v němž jsou pánové o něco přesvědčivější než dámy (což může být dáno i tím, že závěrečný text je divácky přístupnější). Více viz blog.

55% Mám čím dál silnější pocit, že Páclovy obrazy jsou buďto tak hluboké, že je neprohlédnu, či tak povrchní, že odmítám uvěřit, že by to mohlo být vše. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě kritika staví spíše za druhou možnost, vzdávám "pátrání na vlastní pěst" a Strýčka Váňu odepíšu jako ne zrovna vydařený pokus.

Terminologií Michala Nováka byl můj krasohled natočen převážně na onu nudu. Kocovina, frustrace, seance marnosti... Nebylo toho všeho už trochu moc? Opravdu už dnes není o čem jiném hrát?