Jiří Koula

Nepravděpodobný příběh? Snad. Nemožný příběh? Nikoliv. Přiznávám, že jsem se jím nechal unést jednak pro něj samotný, jednak kvůli výkonu Stanislava Zindulky. A nezatracuju ani Jakuba Zindulku, snad proto, že jinými vyčítané nedostatky jsem si pro sebe dokázal interpretovat "postavotvorně".

Zjevení. Opakovaně jsem četl o tom, že kořeny českého divadla leží v lidové tradici, chyběl mi však přesvědčivý důkaz. A toho se mi konečně dostalo, Vojna v Disku propojuje bezelstně prostou poezii českého venkova s rafinovanou hudbou, choreografií a recitací, čímž vzniklo dílo, v němž spolu koeexistují a zároveň se obohacují přirozená i syntetická složka, slovesný i jevištní substystém. Ač by se dalo nalézt nemálo nedostatků, je i tak Vojna inscenací, kterou by měl vidět každý, kdo se zajímá o divadlo.

Děti se bavily (a já vlastně vcelku též) a to je zřejmě to, o co jde. Přesto bych i od dětské inscenace čekal něco víc, než že "jen" dovede udržet pozornost nejmenších diváků.

55% Dobře udělané školní představení aneb nejsem si úplně jistý, proč tuto hru dnes inscenovat takovým způsobem, snad leda jako seznámení středoškoláků s Čechovem. Jistě, Višňový sad by šel interprerovat tak, aby rezonoval s dneškem, tuto práci však tvůrci nechávají na divákovi.

64,99% Na jakýkoliv příběh obsahující prvek cestování časem a měnění minulosti číhá mnoho pastí, ani tato hra se jim nevyhnula, konkrétně "neřeší" provázané otázky kauzality a fyzického i psychického ztotožnění cestovatelů napříč skutečnostmi, přesněji je využívá právě tak, jak se to zrovna hodí. V tomto případě ale takové postřehy přenechám jiným šťouralům, protože jsem viděl vtipný a v závěru i dojemný příběh, sice jde o bulvár a užitý humor tuto škatulku neopouští, hercům bych taky zrovna ceny nerozdával, podstatné ale je, že mi vlastně nic nevadilo, na nedělní odpoledne ideální oddychovka.

74,99% Mé první setkání s tímto dílem (skutečně, dosud jsem neviděl ani film), snad proto jsem si tuto inscenaci opravdu užil, svůj podíl na tom však jistě mají i Michal Dlouhý s Helenou Lapčíkovou (ale též Roman Štabrňák a Lukáš Král), scéna Adama Pitry a v neposlední řadě i režie Ondřeje Sokola.

74,99% Až příliš jasná zpráva o konci světa... Nebo alespoň o současné společnosti. Martina Schlegelová ji sice oděla do atraktivního divadelního kabátku, z ní trčící ostny poťouchlé ironie však (naštěstí) nezakryla.

74,99% Má to být brak a je to brak. Atypická inscenace plná vtipných nápadů, pokleslá rozhlasová hra vznikne před vašima očima v přímém přenosu, zážitek, který rozhodně stojí za pozornost.

65% Černá komedie o lidské tragédii. Co chceme? A co pro to jsme ochotni udělat? A stojí to vůbec za to? Ač se titul i anotace upínají k malíři, nejde o hru o jednom muži, ale o trojúhelník, trojnožku, jež by bez kteréhokoliv opěrného bodu pozbyla smyslu. Dobře odvedená práce od všech zainteresovaných, únik od předvídatelnosti v cílové rovince, atributy dobrého divadla... Pouze dobrého.

Vezmeme-li v úvahu že jde o amatéry, je výsledek vlastně překvapivě solidní.

64,99% Když napíšu, že mi Jitka Sedláčková coby prostitutka omezeného intelektu (zato však upřímného srdce) přišla velmi přesvědčivá, vyzní to jako pochvala?

55% Řekl bych, že jde o inscenaci regionálního významu, jež nejvíce osloví publikum právě v místě svého vzniku. Jejímu obecnějšímu vyznění a zvláště pak přijetí pražským publikem dost možná může bránit pravda ukrytá v úsloví "sytý hladovému nevěří".

74,99% Tak předně je Terminus "fucking awesome" hra a přebásnění Ester Žantovskou opět skládám poklonu (stejně jako u inscenace Divadla Letí). Tak silný a co do obsahu i formy podmanivý text snad ani nelze režírovat jinak než se jím nechat vést a v nejlepším případě jej vhodně podpořit. A nutno Markovi Němcovi přiznat, že s některými takovými nápady skutečně přišel, jeho pohled mi přišel veskrze sympatický a to včetně určitých "decentních zlehčení". U jednotlivých herců bych pak viděl rezervy, jež se ale ve vztahu k celkovému dojmu nezdají podstatné.

Pohled na matky a mateřství, jenž možná není hluboký, objevný či překvapivý... Ale je zábavný a svým způsobem konejšivý jako mateřská náruč, dává pocit bezpečí založený na známosti.

Spíše než o inscenaci jde o benefici Niny Divíškové, předstírání syntézy pro mě bylo ve výsledku kontraproduktivní.

55% Mám čím dál silnější pocit, že Páclovy obrazy jsou buďto tak hluboké, že je neprohlédnu, či tak povrchní, že odmítám uvěřit, že by to mohlo být vše. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě kritika staví spíše za druhou možnost, vzdávám "pátrání na vlastní pěst" a Strýčka Váňu odepíšu jako ne zrovna vydařený pokus.

65% Kombinací rozličných stylů se Janu Antonínu Pitínskému podařilo rozlišit různé světy napříč časem i fantazií. Nejspíše jsem viděl jinou inscenaci než ostatní, ale za roztříštěnou v negativním smyslu bych ji neoznačil. A že Taťjana Medvecká coby Rosava nedokáže dát najevo své mateřské city? No samozřejmě, vždyť v danou chvíli (už dávno) není člověkem.

64,99% Hvězdou večera je pro mě Jan Brejcha, jehož scéna svou působivostí vypadá v Disku až nepatřičně. A pak samozřejmě Douglas Adams, který už zná Základní otázku. Jinak jde o sympatický úlet, který (naštěstí) předlohu "nezabíjí", ale spíše jí pokorně slouží.

Dejte do jednoho prostoru děti a seniory a čekejte, co z toho bude. Anotace slibuje nový pohled, ten jsem však nezaregistroval.

Inscenace založená na střípcích ze životů několika lidí pro mě zůstala roztříštěná, buďto chtěli tvůrci vyjádřit příliš mnoho v příliš omezeném časoprostoru, nebo nechtěli vyjádřit vlastně nic konkrétního, inscenace si možná "jen" klade otázky a je na divácích, jak a zda vůbec si na ně odpoví... Osobně jsem je zanechal v sále.

65% Výborně vystižená atmosféra světa, v němž se zastavil čas, dny plynou jeden za druhým v šedé rutině a jediným rozptýlením je sex, jenž je však také čím dál tím stejný. Nebude náhodou, že tato inscenace vznikla právě v Ústí nad Labem.

Na začátku Jing Lu říká, že vměstnat svůj příběh do osmdesáti minut je nemožné, a proto si přinesla na pomoc pár předmětů. O devadesát minut později jsem si pro sebe řekl, že ani deset minut navíc a rekvizity onu nemožnost příliš nezmírnily. Vlastně úplně nevím, co jsem si z představení měl odnést, nejsilněji tak na mě zapůsobilo přímočaré důrazně pronesené sdělení, že Číňané se vždy budou snažit být nejlepší. Vzhledem k současné geopolitické situaci to je poselství obzvláště naléhavé.

55% Stejně jako v Pohřbívání pohrdá Roman Sikora metaforou a co chce říct, říká přímo (přičemž sdělení je pořád totéž - co a koho nemá rád). V tomto případě však inscenace nabídla alespoň zajímavý vizuál a přesvědčivé herecké výkony.

Pozoruhodně silný námět rozepsaný do stejně pozoruhodně rozvleklého textu přetavený ve značně nevyváženou inscenaci. První polovina byla téměř k nepřežití natahovanou expozicí, v níž budování atmosféry pro mě vyznělo jako ukolébavka, jíž bylo značně obtížné nepodlehnout. Veškerá akce se pak odehrála po přestávce v sérii scén povětšinou působivých, avšak s občasnými ne zcela příznivými dozvuky první části. Výsledkem jsou rozpaky nad nevyužitou šancí umělecky zpracovat tak slibné téma.

Dlouho očekávaná inscenace (původně byla plánována už na sklonek předminulé sezóny) kolem mě proběhla jako splašený lumík, aby po hlavě skočila do propasti pointy, v níž zmizelo vše, co bylo do té chvíle naznačeno. Autor se snažil o takovou abstrakci, až se vlastně nevyjadřuje prakticky k ničemu, jen se otírá o různá východiska, jež místo aby rozvedl, přesune se k jiným, tento přístup pak nešťastně zdůraznila režie v závěru, kdy publiku chvíli trvalo pochopit, že to už vlastně bylo vše. Tuto neurčitou roztěkanost se sice udatně snaží mírnit aspoň herci, ale větrné mlýny se točit nepřestanou.