Jiří Koula

Povedené pásmo Viliama Klimáčka napříč časem fixované prostorem v podání tradičně herecky silné slovenské sekce Divadla v Dlouhé, tohle stojí za návštěvu.

65 % Kus mrazivého severu v Praze, možná až příliš autonomní vesmír, který působí přesvědčivě, ale je obtížně přístupný, protože se nesnaží publiku nic ulehčit, vysvětlit. Byť v něm Tereza Hofová působí vskutku přirozeně (aby ne, praxi má), celek je přesto nepřipravenému divákovi vzdálen.

Když jsem tuto inscenaci viděl poprvé, odcházel jsem s pocitem "Ale tak nebylo to špatné.", načež se mi to cestou domů poskládalo a přišel "wow efekt"... A pak jsem rychle zapomněl, v čem spočíval. Při druhém zhlédnutí jsem to měl vlastně dost podobné. A doufám, že na ni zajdu ještě jednou, protože něco na ní prostě je, byť se to stále brání jasnému uchopení.

65 % Inscenace sází na vnitřní věrohodnost charakterů, což díky přesvědčivým hereckým výkonům (v čele s Michalem Isteníkem) vychází. Příchod Jaroslava Matějky v závěru tuto koncepci ale narušuje a byť sám o sobě pobaví, celku zrovna dvakrát neprospěje.

Musím říct, že mě tahle inscenace bavila, přesvědčivá analýza doby v časově velkorysém pojetí, jež ponechalo dostatek prostoru si vše průběžně vychutnat a promyslet. Chápu, že kdo chodí do divadla na "lidské příběhy", musel být zděšen či znuděn, ale mé analytické já vrnělo blahem.

Obsahově pro mě dosti kontroverzní byť zajímavá inscenace, kterou ale určitě chcete vidět kvůli hereckým výkonům. Více viz blog.

74,99 % Pro mě jednoznačně (zatím?) nejlepší strašnický site-specific, Ondřej Novotný napsal text, který se sice vyjadřuje k lecčemu, ale drží pohromadě, Michal Hába ho zvládl ukočírovat napříč lokacemi, herci si své role užívají naplno a kontinuálně. Přesto mě zamrzel závěr, přiznání bezvýchodnosti angažovaného divadla ("přesvědčujeme přesvědčené") je sice o krok dále než naivní víra, ale je to laciný bod za upřímnost, který nic neřeší. Sám však nevím, co více by se dalo dělat.

74,99 % Jiří M. Valůšek je démon a jeho fyziognomie společně se stylizací němého horroru vytvářejí působivý prostor, který zcela naplňuje svým herectvím. A ač to bude znít neuctivě k ostatním, skoro mě mrzí, že nešlo o monodrama.

Milan Kňažko je přesvědčivý a zvládne to celé utáhnout. Nic jiného mu taky nezbývá, Radek Balaš je zde v roli režiséra stydlivého, skrývajícího se. Musím říct, že mě to dost bavilo, ale že bych si z toho něco odnesl, to zase ne, byl to takový příjemný večer.

Inscenace, která spojenými silami vlídného bezelstného úsměvu Jiřího Böhma a komiksové poetiky sice dobře ilustruje rovinu zápasu jedince a institucionalizované společnosti, ale pro mě se v tom poněkud utopily temné tóny minulosti hlavního hrdiny, ve hře je více rovin, než mi na první pohled vyplynulo.

74,99 % Vtipný text, výborná herecká souhra, komedie, kterou si užijete. Více viz blog.

Souborově, časově i prostorově velkorysé divadlo, nastudovat něco takového jen pro dvoutýdenní šňůru je známka skutečného nadšení, dárek divákům, takže děkuji. A ač se nechci tomuto darovanému koni dívat na zuby, přece jen je trojský a v útrobách schovává pár nepřátel, jejichž vůdcem je to, že ač jde o pěknou podívanou, není mi jasné, proč tenhle kus dnes hrát. Herecky rozhodně velký potlesk pro Terezu Hofovou a Lucii Trmíkovou, o něco opatrnější (kvůli slabšímu rozjezdu) pro Matěje Anděla.

viz blog

65 % To se tak sejdou přiznaně zastydlý puberťák, maskovaný zoufalec, bigotní fotřík, co vyměnil jednu rigiditu za jinou, jež mu dovoluje tvářit se jako liberál, a dospělá žena v inscenaci, jež se hudebním podkresem snaží sugerovat, že tu jde o fakt velké věci. Ne, nejde, ale je to zatraceně dobře zahrané, typově pravdivé a byť poněkud prvoplánově, vyždíme to z vás celou řadu emocí. A to za návštěvu stojí.

65 % viz blog

74,99 % Intenzivní divadlo, při němž Lucie Roznětínská prokazuje improvizační zdatnost, když drobné "kiksy" zpracovává tak obratně, že byste řekli, že to je nacvičené. K tomu celou dobu udržuje kontakt se všemi diváky, což je sice pro nás plaché introverty, kteří se rádi schováváme v davu setmělého sálu, nápor na stydlivost, přesto jde o zážitek, který za to rozhodně stojí.

Původně rozhlasovou hru Agnieszky Osiecké považuji za to, čím se tváří být, totiž lidové mudrování jedné kosmetičky během zkrášlovací procedury své klientky, monolog, který semele vše a ve výsledku je tak nějak o ničem (navíc s tradicionalistickými antifeministickými podtóny katolického Polska minulého století). Jenže tohle jsem si uvědomil až dlouho po odchodu z divadla, do té doby jsem byl pod vlivem hypnotizujícího výkonu Barbory Mošnové, jež má dar proměnit banální slova v zajímavé dění.

viz blog

Divácký psychický voyeurismus level 10! Zpovídací inscenace, v níž si každý z herců volí nejen, co řekne, ale do značné míry i formu sdělení. Proto se ani nebudu vyjadřovat konkrétně, nehodnotil bych herce jako herce, ale herce jako lidi, či lépe to, jak je vnímám a co to ve mně evokuje. Silný zážitek, byť ne nutně divadelní.

65 % Až si tato inscenace "sedne", mohla by se stát poutním místem diváků bažících po mladém a smysluplném divadle, Mittererův text je dobrý základ. Ovšem už na premiéře byly k vidění malé herecké perly: cizinka Very Hejkové, anorektička Anny Pastorkové, cizinka Very Hejkové, gangsta syn Nikki Böjtösové, cizinka Very Hejkové, call-woman Kristíny Mihalové, cizinka Very Hejkové, moderátorka Kláry Miklasové, cizinka Very Hejkové, úchylný i znuděný Jan Maxmiliana Hrušky, cizinka Very Hejkové, ale i nesmělý nácek Michala Matušky a hlavně cizinka Very Hejkové, pro to se vyplatí do Pidivadla vyrazit.

Příjemná šansonová hodina plná písní, jazyků a situací s expresivitou odpovídající žánru, zde se děje vše naplno.

Nevím, pro jaké zatmění mysli jsem dal po prvním zhlédnutí 34,99 %, po druhém už to bylo na dvojnásobek. A derniéra? Škoda, že se inscenace v tomto stavu nedá zafixovat a uvádět další sezónu, kdo u toho nebyl, neuvěří. Děkuji všem zúčastněným na jevišti i v zákulisí, byla to jízda! Více viz blog.

Proboha, kolego Lando, jaké jasnější režijní uchopení? Naopak, Crimpova síť asociací zachycující sebevraždu v doslovném i metaforickém smyslu, otázky umění a možnosti zaujmout diváka, potřebu bezpečí a touhy po dokonalosti, pro niž sami sebe přetváříme ve věci (sebevražda ducha) a vnímáme tak druhé (sebevražda vlastní lidskosti), není něčím, co by se dalo zpřehlednit (jak líbivý termín pro vraždu), její podstata tkví právě v nelineárnosti (a z ní plynoucí nepředžvýkatelnosti), na jejíž úplný rozbor by byl potřeba sáhodlouhý blog, ve výsledku však spíše trapný než užitečný.

65 % Agáta Dušková - dramatička: příběh jedné plavby, jejíž účastníci jsou od počátku podezřelí, což vede k slabší předzávěrečné vysvětlující scéně, po níž však následuje triumf imaginace, názorná ukázka, že lidská mysl nezná jiné hranice než ty, jež si sama stvoří. Iveta Dušková - režisérka: divadelními prostředky na malé scéně vykouzlená velká loď se všemi potřebnými prostorami, smysl pro minimalismus - zuřivě vykulená kukadla Sofie Adamové, Agáta Dušková drsňácky žvýkající párátko či zasněný pohled Martina Severýna, toť gesta schopná charakterizovat postavu, mistrovství divadelní zkratky.

Škoda těch chvil, jež nemají jiný smysl než ukázat, jak jsou postavy směšné a jak to herci umějí ztvárnit. Ale konečně jsem viděl inscenaci textu, jenž se s groteskní polohou Hany Burešové opravdu potkal, a neměl jsem pocit sledování znásilnění zdrogovaného chudáka dominou v masce klauna, kterému herci drží končetiny, aby sebou moc nemrskal.