Jiří Koula

74,99 % Starozákonního Joba zkoušel Hospodin, aby prověřil pevnost jeho víry. Jenže kdo a proč zkouší Aťu, tohoto Joba našich dní, jenž zastupuje masu bezejmenných? Tereza Verecká napsala grotesku, Zuzana Burianová jí svou režií přifoukla lidský rozměr (nutno dodat, že s pomocí herců podávajících patřičný výkon), výsledná divákova nejistota, co že to přesně sleduje, je zrcadlem rozpaků z otázky, proč je naše společnost taková, jaká je, komu slouží, kdo ji takovou opravdu chce?

Proboha, kolego Lando, jaké jasnější režijní uchopení? Naopak, Crimpova síť asociací zachycující sebevraždu v doslovném i metaforickém smyslu, otázky umění a možnosti zaujmout diváka, potřebu bezpečí a touhy po dokonalosti, pro niž sami sebe přetváříme ve věci (sebevražda ducha) a vnímáme tak druhé (sebevražda vlastní lidskosti), není něčím, co by se dalo zpřehlednit (jak líbivý termín pro vraždu), její podstata tkví právě v nelineárnosti (a z ní plynoucí nepředžvýkatelnosti), na jejíž úplný rozbor by byl potřeba sáhodlouhý blog, ve výsledku však spíše trapný než užitečný.

65 % Agáta Dušková - dramatička: příběh jedné plavby, jejíž účastníci jsou od počátku podezřelí, což vede k slabší předzávěrečné vysvětlující scéně, po níž však následuje triumf imaginace, názorná ukázka, že lidská mysl nezná jiné hranice než ty, jež si sama stvoří. Iveta Dušková - režisérka: divadelními prostředky na malé scéně vykouzlená velká loď se všemi potřebnými prostorami, smysl pro minimalismus - zuřivě vykulená kukadla Sofie Adamové, Agáta Dušková drsňácky žvýkající párátko či zasněný pohled Martina Severýna, toť gesta schopná charakterizovat postavu, mistrovství divadelní zkratky.

Škoda těch chvil, jež nemají jiný smysl než ukázat, jak jsou postavy směšné a jak to herci umějí ztvárnit. Ale konečně jsem viděl inscenaci textu, jenž se s groteskní polohou Hany Burešové opravdu potkal, a neměl jsem pocit sledování znásilnění zdrogovaného chudáka dominou v masce klauna, kterému herci drží končetiny, aby sebou moc nemrskal.

Jenda Matoušek se ve svém komentáři ptá, proč tuto hru dnes hrát a pro koho. Má odpověď zní, že má, jenže pro ty, kteří na tuto inscenaci nepřijdou. Má smysl ji inscenovat kvůli všem Géšám (no, spíše Maryšám), kterých je i dnes šest půlek, akorát nežijí v bublině kosmopolitního světa opájejícího se šampaňským bouchnutým na oslavu vítězství emancipačního hnutí. Jenže právě do ní spadají mainstreamové divadelní scény i většina jejich publika, Kladna se to možná týká o něco méně než Prahy, ale tato inscenace není (o)krajová.

Pero je mocnější než meč... Tedy pokud sedíte v bezpečí zamčené pracovny s bytelnými dveřmi, tváří v tvář vždy zvítězí facka nad kecy. Ač inscenace vznikla nezávisle na aktuálním dění, toto ji výmluvně potvrzuje, jedny elity viní jiné elity z morálního selhání a pro lid je to stejné žvanění jako cokoliv, co se k němu kdy sneslo ze vzdušných zámků. Ponořme se ke kořenům strachu, co najdeme? Plazí mozek, instinkt, there's no room for jabberwocky. Goetzova směs přebraná na Fričovu směs, možná pořád příliš silná káva? Nechť si ji divák doupraví podle své chuti.

65 % Když jsem zhlédl inscenaci Frielova textu v koprodukci tří profesionálních divadel, nenašel jsem pro něj příliš lichotivých slov. Až SoLiTEAter Libora Ulovce mi ukázal jeho význam, prolnutí sáhodlouhých monologů a jejich propojení vzájemnými reakcemi postav "mimo záznam" vdechly slovům divadelní život.

74,99 % Zásadně nesouhlasím s Jiřím Landou, právě příběh dvou lidí, kteří mají své sny a ambice, avšak jejich osudy ve velkoměstě jsou do značné míry určeny rozmary vrtošivého osudu, je svým poselstvím nesmírně důležitý, vypovídá totiž o nás všech. Denně ze všech stran slyšíme, že máme osud ve svých rukou, stačí se nebát a jít za svým (a když selžeme, tak jsme se dost nesnažili). A zde máme protiváhu, dva osudy v jistém smyslu na opačných stranách spektra protipříkladů, přičemž naše životy se mohou nacházet kdekoliv mezi, snaha a úspěch jsou veličiny nezávislejší, než bychom chtěli věřit.

Komedie z amerického zapadákova? Chyba lávky, to je jen úvodní maska, jež je postupně odložena, aby se vyjevilo mrazivé drama. Režie trochu "ujetější", než je u Jiřího Bábka obvyklé, ovšem tento text přesně takové rozvolnění potřebuje k vytvoření dostatečné komediální protiváhy k tragickému vyznění.

Nejen činohra, ale i taneční divadlo může tematizovat samo sebe. A to zajímavě a úspěšně. Bohužel však nemůžu říct, že bych vše rozklíčoval, a za "tanec jako tanec" (zvláště ve chvíli, kdy tanec zjevně není jen tanec) procenta nedávám.

74,99 % Jeden z důvodů, proč mám v oblibě Komorní činohru, je, že objeví-li se na jevišti Ivana Machalová, Zdeněk Velen či Lukáš Král (což se právě na této scéně děje často), nešel jsem do divadla zbytečně, přiznávám, že mám pro všechny slabost, tato inscenace je tudíž svým obsazením můj splněný sen. Další subjektivní plus je, že tematizuje divadelní prostředí. No a konečně mám rád i režie Jiřího Bábka, který dokáže herce vést k věrohodnému vystižení postav a jde po smyslu textu, aniž by ho přehlušoval "erupcemi vlastního ega".

Kvalitní činoherní muzikál, poctivé řemeslo od všech zainteresovaných, přesto ve mně inscenace nezanechala tak hluboký dojem, jak bych očekával.

65 % Setkání se zapomenutou básnířkou v zapomenutém koutě Prahy, kam se jinak nedostanete, obydleném fantaskními tvory, západ slunce z vrcholku rumištní haldy, kvapný závěr, cesta tmou přes opuštěné koleje brankou v plotě oddělujícím nic od ničeho do hospody, o niž vědí jen místní, na koncert kapely, o které jste nikdy neslyšeli a už ani neuslyšíte, magický večer mimo běžný prostor a čas, nesdělitelné kouzlo neopakovatelného okamžiku.

Sociálně angažovaná stand-up komedie? Proč ne, dnes už je všechno možné, příště může přijít na řadu šoa, rwandská genocida či etnické čistky v bývalé Jugoslávii, případně "národně uvědomělé konečné řešení uprchlické krize" (je libo nebozez a letenku ke Středozemnímu moři?), ať jsme aktuální. Ale nakonec je možná nejdůležitějším sdělením této inscenace přiznání si, že jakékoliv téma je dnes možno širšímu publiku předat jen jako součást zábavy, masmédia to nevysloveně praktikují už řadu let. Jo a Tigran Hovakimyan je sympaťák.

Divadelní procházka sídlištěm Solidarita, jejíž smysl se mi potvrdil vyslechnutým rozhovorem dvou divaček, sousedek, jež si živě sdělovaly své znalosti o okolí svého bydliště. Divadlo úspěšně tematizující prostor svého působení, kolik dalších pražských scén si je vědomo toho, že se nacházejí na konkrétním místě?

Jo, je to svižná a vtipná inscenace, jen mě trochu mrzí, že vyznívá cyničtěji než předloha, "sluníčkoví lidičkové" by soucitně poznamenali, že tvůrcům musel v životě někdo hodně ublížit.

Soukromý postřeh z reprízy v Divadle v Dlouhé, zatímco Anne Franková dokázala vydržet potichu hodiny a hodiny v kuse, tři puberťačky v řadě za mnou to souvisle nezvládly ani deset minut. Pravda, jí šlo o život a jim nejspíše jen o to odsedět představení do konce, aby pak mohly opsat anotaci do čtenářského deníku, i tak jde ale podle mě o zajímavý základ k porovnávní, dalším tématem může být přístup ke vzdělání, úcta ke starším... A vezmeme-li v úvahu, že Anne v úkrytu trávila "neklidné mládí", dodává to její situaci další rozměr, možná dějinně banální, avšak lidsky podstatný.

Dvě hříčky z fiktivní historie, souhlasím s hodnocením Jiřího Landy, jen bych upřesnil procentuální rozložení: Noc bohů 64,99 %, Pacient doktora Freuda 75 %.

Je obdivuhodné, s jak primitivní zápletkou si dejvičtí vystačí, ve výtahu uváznou čtyři odlišní lidé (a jeden podivín), kteří si "náhodou" navzájem připomínají své blízké. To samozřejmě nutně rozehrává sérii přenosů a protipřenosů, co si taky jiného s tím časem v onom stísněném prostoru počít. Jenže o děj tady vlastně vůbec nejde, celá situace je jen přípravou scény, na níž herci můžou předvést své umění. A sotva někoho překvapí, že je na co se dívat. Nehledejte v tom žádný přesah, neanalyzujte to, prostě si to užijte.

Příběh muže na vrcholu sil, od kterého celý svět něco chce, zatímco on by chtěl aspoň na chvíli od všeho utéct, jenže tak svět holt nefunguje. Ač jde o drama jednotlivce, jeho (znepokojivá) univerzálnost ukazuje v plné nahotě temnou stránku neoliberálního individualistického paradigmatu, pod jehož praporem se svět s písní na rtech žene do pekla totálního vyčerpání.

Další šťastné spojení autorské dvojice Jana Fleglová - Matouš Danzer, Divadla Puls a atria CEVRO Institutu. Krutě přímý pohled na odvrácenou stranu Vánoc jako svátků rodinných setkání, který si nebere servítky, leč netrvá za každou cenu na co nejpesimističtějším vyznění, nakonec dojde i na (dočasné) usmíření, byť hlavní impuls leží mimo možnosti postav, v rukou ho má Matka Příroda.

Divadlo je syntetické umění, sestává z různých složek a vztahů mezi nimi. Tato inscenace je krásným příkladem toho, že byť jednotlivé části nemusejí být nutně ideální, i tak může být výsledek působivý, neboť co by se samo o sobě jevilo jako nedostatek, může v celku získat smysl. Nechme proto stranou analýzu detailů, jako celek jde o divadlo, jež přesvědčivě komunikuje na emoční i rozumové rovině.

74,99 % Inscenace, u níž jsem si uvědomil, jaký potenciál by mohlo mít spojení nového cirkusu s klasickou činohrou, obsahovala totiž několik tak silných divadelních obrazů, že jejich užití v běžné inscenaci by mi nepochybně přivodilo divácký orgasmus. Bez jasně artikulovaného významu však zůstává zážitek příjemný, leč nikoliv vrcholný.

Hodnotím výše než kolegové, protože Vilma Cibulková pro své herectví pravděpodobně upsala duši ďáblu a Lubor Šplíchal mě bude bavit kdykoliv a kdekoliv. A na vše ostatní v tomto případě vykonává pes velkou potřebu.

65 % Krásná ukázka, jak udělat rozhlasovou hru na jevišti. Škoda jen, že je to "drábkovina", míra "ujetosti" postupně přesáhla pro mě snesitelnou úroveň.