Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (736)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 29.5.2017)
Inscenace se povedla rozhodně po vizuální stránce a v momentech, kdy se jednalo o pohybové vyjádření děje a myšlenek. Bohužel herecké výkony byly dosti nevyrovnané, a tím i celkové poselství Dykovy tragédie vyznělo nedostatečně. Jedná se však o plnohodnotnou prvotinu Divadla Spektákl a následující inscenace ukázaly, že Zmoudření dona Quijota byl příslib pro specifickou tvorbu generačního divadla, jež se soustředí především na zkrácené dramatizace. Mimochodem Jáchym Kučera jako Sancho Panza svůj part zvládl skvěle a lehce zastínil zbytek účinkujících.
(zadáno: 5.5.2017)
Největší přínos inscenace je bezesporu téma, které by naše společnost měla maximálně vnímat. A sice nevyrovnání se s minulostí, zachování se v přelomových situacích, převlékání kabátů. Hra však doplácí na šablonovité postavy, v mnoha ohledech jednajících příliš nereálně, nadbytečné přeplnění obsahu, čímž děj lehce zadrhává, nebo zbytečně laciné odkazy k současnosti. Ze čtyř pro mne veskrze negativních a absolutně nesympatických postav si pak s tou svojí nejlépe poradila Zuzana Slavíková. Přes všechny výtky nicméně oceňuji, že se někdo věnuje tomuto bohužel stále současnému a bolavému tématu.
(zadáno: 4.5.2017)
Řekl bych, že i přes řadu odboček, kdy se prostě tato skvadra musí vyřádit, je příběh, jenž odráží skutečnou situaci v Polsku, dostatečně přímočarý a úderný. Rukopis E. Zembok je pak čitelný a je jistě dobře, že ze "svých Strašnic" vyvezla téma, které je jí evidentně blízké. Nápaditě je provedená výprava, kdy jako bych se ocitl uprostřed zkaženého světa. Doufám, že si na tuto inscenaci diváci cestu naleznou, protože kromě naléhavého sdělení dát developerům přes držku (aspoň já bych hned nějakému šlápl do úsměvu) potěší i herecké trio, jež najelo na vlnu, která návštěvníky Rubínu může strhnout.
(zadáno: 25.4.2017)
Tomáš Dianiška skutečně napsal neobvyklou "píčovinu", jak sám uvedl. Život jí pak vdechla režisérka Adéla Stodolová s hereckým týmem, který už má víceméně vyzkoušený z inscenace Přirození. Tentokrát už není třeba hledat přesah či hloubku, neb se jedná o čistou zábavu oděnou v obscénním hávu, kde je jen nutné nechat se strhnout stejnou vlnou, na které surfují tvůrci a připravit se na více než časté vulgarismy. Žánrem, jenž posloužil, aby se čtveřice účinkujících mohla vydovádět, byla zvolena detektivka, ale o to asi ani nejde. Grotesknost se povedla a já odešel z Rubínu s varlátky na krku.
(zadáno: 21.4.2017)
One woman show se postupně mění na one man show. Vzhledem k tomu, že do představení budete vtaženi přímo fyzicky (ale nebojte se, pokud o něco přijdete, dostanete za to pivo), ani chvilku nehrozí, že byste se nesoustředili. Navíc výkon Lucie Roznětínské je natolik suverénní, že by byla škoda neprožít pohlavní proměnu s ní. Přestože je sdělení autorky nesmlouvavé a v dnešní společnosti se gendrové vnímání opět přetřásá, nemohu se zbavit dojmu, že jsem hodinu sledoval sice perfektní a naléhavou výpověď, ale přeci jen pouze proměnu ženy v muže. Ovšem s Lucií Roznětínskou ta proměna stojí za to.
(zadáno: 21.4.2017)
Nádherná výprava, choreografie, pohybové části... na to vše se velmi příjemně dívá. Navíc režisér Jan Holec vede herečky a herce jistě a dokáže se věrně držet předlohy. Bohužel je upozaděno to zásadní, a sice sdělení o netečnosti lidí, egoistickém vidění světa jednotlivcem, který si raději hledí svého, než aby zasáhl do blížícího se neštěstí, jež prochází kolem. Přitom po téhle myšlence jistě tvůrci šli, neb její aktuálnost je nezpochybnitelná. Představení nicméně doporučuji, jen je potřeba nenechat se zlákat obrazovou přitažlivostí, ale zuby nehty se držet textu. Asi to zkusím ještě jednou.
(zadáno: 11.4.2017)
Ztřeštěné, výstřední, zuřivé, náruživé. Polská "generace nic", pro níž je svoboda pouze prostředek ke konzumnímu stylu života, ale zároveň si s tím vlastně nevědí rady, zobrazil strašnický tým věrohodně. Postavu Jakuba Gottwalda obklopovala pětice natolik nesympatických žen, že mi ho bylo celou dobu líto, i přes to, že sám zobrazoval typického představitele tápající generace. Zdařilo se navíc zakomponovat i promlouvání samotné autorky, čímž vznikla trefná a autentická výpověď. Škoda, že se nepodařil lépe vystavět příběh, což ovšem mohl být záměr, neb jaký mají vlastně oni lidé životní příběh?
(zadáno: 6.4.2017)
Hra D. Košťáka je napsána příjemným poetickým jazykem, ve kterém je i řada detailů krásně vyobrazena. Celé téma, kde jízdy taxíkem skrze matičku Prahu mají podobnost s plavbou v přítomnosti převozníka na bájné řece Styx, je rozhodně zajímavé, a neméně pak osudy všech postav, ve kterých hrají prim postoje k mezilidským vztahům. Hra S. Turunen pak na jeviště přivádí trojici žen a sleduje jejich hledání ukotvení v současné společnosti. Obě hry vznikly jako dárek k 10. výročí Divadla Letí, a kdo měl možnost tento prezent rozbalit, strávil sto minut s vlastně dost povedeným divadelním polotovarem.
(zadáno: 4.4.2017)
Oskar Bábek napsal další pozoruhodnou hru, a tak jako v Torpédu pro tebe do ní obsadil Jana Búrika a Richarda Rozkovce. I tentokrát si vybral lehce absurdní zápletku, kterou nápaditě rozvíjí skrze humor jemu vlastní, čemuž zmínění aktéři zručně pomáhají. Kromě vtipu je největší předností inscenace znatelná souhra účinkujících. Přestože se celá hra odvíjí v jakési čekárně na poslední soud, vážná linka a určité napětí tu úplně nevyniká, což je dost možná největší škoda. Ovšem nutno dodat, že jsem značně ovlivněn srovnáváním s těžko překonatelným Torpédem pro tebe. Rozhodně si však nenechte ujít!
(zadáno: 7.3.2017)
Přesná Pavlína Štorková v titulní roli obklopena elektrikou a v marném boji proti populistickému Kreónovi podává další ze svých precizních výkonů. Pokud k tomu připočtu poměrně věrohodné zasazení děje do neurčité doby, ze které cítím určitý závan dystopie, a povedené zobrazení strachu ze smrti, vychází z toho lehce nadprůměrná inscenace. Kdyby postupem času text neztratil na naléhavosti, a naopak se upravil, aby místo klasických Fričových hrátek a výkřiků zůstal konzistentní, mohla mít hra zajímavou výpovědní hodnotu. Jistě by pak po zhlédnutí zůstal zásadnější dojem, než jen "pěkně udělané".
(zadáno: 2.3.2017)
Vojtěch Bárta velmi křehce převzal krizové stavy a myšlenky, které Max Blecher zobrazuje ve své literatuře, a vytvořil krátkou koláž, kde dominují dva motivy. Motiv těžce uchopitelné puberty dospívajícího chlapce a motiv pobytu a styku s nemocničním prostředím. Tato zdánlivě neslučitelná témata se podařila propojit jen částečně, ale to možná ani nebyl záměr. Střet zdravých s nemocnými, surrealistické vidění světa a citlivé pojetí Vojtěcha Bárty, dělají z inscenace zajímavé představení, které vás skutečně vtáhne do pocitů bezprostředního neskutečna. Otázkou je, zda nešlo sdělit ještě více...
(zadáno: 2.1.2017)
Aktuální text o přijímání uprchlíků je zasazen na ostrov v severní Evropě. Jedná se o sondu do přemýšlení místních lidí ještě před samotným přivítáním cizinců. Oceňuji především, že se nejedná o prvoplánový výklad, kde by měli být zastoupeni vyznavači všech směrů v otázce přijímání uprchlíků. Je zde jednak příběh, a pak tolik paralel se skutečností, že stačí jen vybírat. Zajímavostí jistě je, že se režie ujal samotný autor. Škoda jen, že na zkoušení nebylo více času, text by si to rozhodně zasloužil. Přesto účinkující adepti herectví předvedli soustředěné výkony a neopustili nastavenou linii.
(zadáno: 2.1.2017)
Pro Jana Nebeského je Henrik Ibsen stěžejní autor, a Nora pak jeho osmou nastudovanou hrou tohoto dramatika. A že Ibsenovu jazyku a poselství rozumí, opět divákům zdařile dokazuje. Vystavil i působivou scénu, a především vybral do titulní role tu nejlepší adeptku široko daleko. Tereza Dočkalová aspiruje na jeden z nejpůsobivějších hereckých výkonů roku. Bohužel musí celou inscenaci táhnout sama, protože ostatní jí jen nepříliš zdařile sekundují (vyjma finále, ve kterém Jan Teplý konečně svoji postavu pevně uchopí). A hudební vložky Hany Seidlové jsou potom dokonalý výplod za hranicí trapnosti.
(zadáno: 1.1.2017)
Z nijak převratného nápadu, kdy si Lev Nikolajevič Tolstoj a jeho choť pozvou na své sídlo manželé Čechovovy, aby mladý Anton Pavlovič napsal rozsáhlý bilanční rozhovor s ruským velikánem, vznikla svěží komedie. Herci nápaditě využívají i rozlehlou scénu, ale kouzlo inscenace tkví v dobře napsaných dialozích, jež se zabývají jak manželskými potížemi, tak nesnázemi, které přinášejí vztahy velkého Tolstého k okolí i ke světu samotnému. Logicky na sebe největší část pozornosti strhává charismatický Tomáš Kobr v roli Tolstého. Tomu ovšem zdárně sekunduje i Diana Šoltýsová, jako Tolstého žena.
(zadáno: 1.1.2017)
Klasická precizní Fričova režie se tentokráte zaměřila na problémy, pokrytectví a sobectví společnosti. Žel se mi zdá, že text je až příliš spojen s dobou svého vzniku a přenos do současnosti ne zcela zafungoval. Nicméně už zmíněná režie, dále pak výprava a celková atmosféra, dávají inscenaci jedinečný ráz. Výkony Anežky Hessové a Hynka Chmelaře jsou standardně dobré, Miloslav König a Alena Štréblová hrají pak opravdu skvěle, ale nad všemi se mi zdá vyniká Tomáš Petřík. Jeho pastor Manders je ďábelský jak svým zevnějškem (a to nejen kontaktními čočkami), tak i celkovým pojetím. Působivé.
(zadáno: 31.12.2016)
Antická tragédie posloužila jako prostředek k ztvárnění manželské krize v současné době. Ženu, jež odlákala muže od jeho manželky, Zuzana Stavná vtipně pojala jako uvěřitelný obraz části současné zmatené generace. Dojde tak například na zaujetí mnoha zálib či anorexii. V kontrastu této povrchní bytosti pak o to více vynikne Jana Stryková jako unavená, ale stále odhodlaná Médeia, která se s nastalou situací nemíní smířit. Neřekl bych, že by vzniklo nějak zásadní představení, ale nastudováno je precizně a souboj mezi oběma ženami je hrán s potřebným zaujetím. Povedená "rubínovská" inscenace.
(zadáno: 19.12.2016)
(zadáno: 6.11.2016)
Faust, který byl oproštěn značné části textu, značné části myšlenek. O to více však je na dřeň zobrazen na jedné straně svou věčností unavený Mefisto, na druhé pak vztah mezi Faustem a Markétkou, a jejich chápání svých životů. Na této moderně pojaté inscenaci zaujme především skvěle ztvárněný Mefisto v  jedinečném podání Filipa Březiny, ale nerad bych opomněl i Denisu Barešovou a Vojtěcha Vodochodského, kteří své postavy uchopili taktéž citlivě. Myslím, že režijní práce Norberta Závodského, a jeho vhodně zvolená úprava, byla základem k povedené inscenaci pasující do směřování Divadla Spektákl.
(zadáno: 6.11.2016)
Tak přesně takhle bych si představoval, že OLDstars pojme hru Williama Shakespeara. Všechnu vážnost stranou a udělat si to po svém. Bláznivě, uvolněně a s cílem, aby to bavilo hlavně herce samotné. Když si k tomu ještě přidáte živou hudbu a zpěvy, pak vás jistě dění na jevišti vtáhne a budete na podobné, možná i stejné vlně jako účinkující. Přesto ale nelze namítnout, že by se nejednalo o Shakespeara. Zachován byl především jazyk a určitý způsob vyjadřování, což lze nejlépe vidět ve scénách, kde se velmi dobře projevují Kryštof Lepšík a Štěpánka Romová.
(zadáno: 6.11.2016)
Martin Satoranský tentokráte v OLDstars sáhl po čistokrevné frašce, kde nemusíte hluboce přemýšlet, ale o to více se budete kochat nad situační komedií. A dobře udělanou, neb s úpravou, dramaturgií a režií si Martin Satoranský pohrál s precizností sobě vlastní. V provedení, které jsem viděl, pak ještě zaskočil na jevišti. Doplnil tak perfektního Václava Matějovského v ústřední roli, jehož výkon inscenaci zcela dominuje. Pokud holdujete tomuto žánru nebo se jednoduše chcete necelou hodinku dobře bavit, pak račte do OLDstars, kde vám nabízejí roztomilý humor. Bezpochyby nebudete litovat.
(zadáno: 6.11.2016)
Vždycky, když se někdo ohání tím, že jsou dnešní děti vystavovány příliš velké dávce násilí, což může negativně ovlivnit jejich vývoj, vzpomenu si na pohádky bratří Grimmů. Mimo jiné i na Jalovce. Krutější pohádku najít by zabralo asi hodně času, ale doporučuji ten čas raději strávit v OLDstars, kde nastudovali tento příběh hravě a zdařile. Už scéna samotná je řešena nápaditě a nejen scéna. Na výsledném díle se podílel kolektiv a uznale oceňuji, že všechny nápady se podařilo poskládat srozumitelně a příběh běží krásně plynule. A to tak že zbyde i na menší odbočku do jiné pohádky. Povedené!
(zadáno: 20.10.2016)
Palec nahoru: kolektiv stvořil text a úspěšně ho převedl na jeviště. Palec nahoru: kolektiv hraje žáky třídy na střední škole, jako by se o spolužáky skutečně jednalo. Palec nahoru: kolektiv skvěle ukazuje, kterak to má dnešní mladá generace v internetové anonymitě složité. Jak těžké je bližší seznámení, prosazení vlastního názoru, apod.. Palec nahoru: za všechny ty detaily charakterizující "Google generaci". Palec nahoru: za videa. Nečekejte klasický příběh, tito mladí jsou klipovití. Pestrá mozaika životů náctiletých a Julii Vaňkové jsem tu "hejtařku" naprosto uvěřil. Za mě palec nahoru.
(zadáno: 17.10.2016)
Tahle inscenace vám dá křídla, ale musíte splnit dvě podmínky. Nejprve přijmout fakt, že je to hra Egona Tobiáše, takže zapomenout na klasické i méně klasické divadelní postupy. Pokud tento fakt přijmete, můžete se i velmi dobře bavit, protože režie Jana Friče je nápaditá a plná krásných detailů. Navíc herci hrají na 100 %, a jejich nasazení je plné energie. Více než kdybyste vypili deset litrů redbullu. Druhou podmínkou je nechat se vtáhnout účinkujícími do jejich ulítlého světa, kde jen máloco dává jasný smysl. Mně se žel podařilo splnit pouze první podmínku, přesto mám jen slova uznání.
(zadáno: 4.10.2016)
Cyklus Písně o zemi a druhá jeho druhá část. Země. Už v Prometheovi (první část cyklu) jsme toto téma mohli zaregistrovat, byť nebylo nosným tématem. Zde se však už věnuje tvůrce výhradně oslavě zemi jako půdy, Zemi jako vlasti, zemi jako lůnu matky nás všech. Do podzemí bylo navezeno několik tun zeminy, a především na ní a v ní nám Miroslav Bambušek představuje spíše pohybové divadlo, doplněné, jak má zvykem, o hru s projekcemi, světlem, tmou, živou hudbou. Celkově nemá inscenace takou výpověď jako precizně propracovaná první část, což je škoda, ale počkejme si na další pokračování cyklu...
(zadáno: 11.9.2016)
Upravený text Christine Brücknerové, kdy se po smrti setkává osm historických či literárních ženských postav v jakémsi prostoru podobnému očistci, je v OLDstars uchopen s naléhavostí všech nevyslovených křivd jednotlivých postav. Spouštěcím mechanismem je čerstvý skon postavy Karolíny Vaňkové, která přinese do ženského uskupení patřičnou jiskru, jež zažehne oheň, ve kterém si každá postava zažehrá na svůj osud. Ač se mi text zdá lehce nevyrovnaný, pohromadě drží inscenaci jak bezútěšná atmosféra, tak herecká souhra, z které bych lehce vyzdvihl trojici K. Kovaříková, Š. Romová a K. Vaňková.