Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (736)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 1.3.2018)
Jedno z nejaktuálnějších témat pro českou společnost, (ne)vyrovnání se s minulostí uchopili v Divadle s určitou opatrností. Rozumím preciznosti držet se původního textu, aby se inscenace nerozsypala, ale přeci jen jsem postrádal větší invenci. Více než kladení si důležitých otázek tak stojí představení především na výtečném výkonu Vasila Fridricha, který nad ostatními výrazně vyčnívá. Inscenace se také může pyšnit povedenou scénografií, a protože má druhá polovina příjemný rytmus, vyzní dostatečně důrazně i samotný konec. Doufám, že diváka neopustí znepokojivost tématu se závěrečným potleskem.
(zadáno: 28.2.2018)
Samotný text by se dal zřejmě hrát i jako monolog, ale právě zapojení čtyř herců dodalo inscenaci patřičnou naléhavost a zajímavost. A přestože her o nenávisti, zášti, záludnosti či pomstě je dostatek, jako generační výpověď je Bazén (bez vody) zpracovaný v OLDstars precizně. Od režijního vedení, přes hereckou souhru, která byla už na premiéře téměř přesná, až po efektní nasvícení scény. Pominu-li nepříliš šťastný hudební zásah, jedná se o inscenaci, která je jednoznačně zdařilá a rozhodně by měla na repertoáru vydržet dostatečně dlouho. Pro mne osobně tedy více z důvodu zpracování než obsahu.
(zadáno: 8.2.2018)
David Košťák a Jan Holec adaptovali kultovní román především s důrazem psychologických dopadů komunikace planety Solaris na ústřední postavu. Tomu kdo předlohu nezná, nemusí být některé situace zcela pochopitelné, ale drží-li se hlavní dějové linky, o zásadní poselství nepřijde. V režii J. Holce se navíc jedná daleko více o lidský příběh než sci-fi, které je v inscenaci zastoupené zejména efektně vizuální stránkou. Herecky přesná Elizaveta Maximová, úsporný ale o to více přesvědčivý Jiří Štrébl pak slibují, že až si hra ještě více sedne, bude tento výlet do zákoutí lidského podvědomí zážitek.
(zadáno: 7.2.2018)
Inscenace plná magických rituálů, v jejichž sledování sice možná není jednoduché udržet plnou pozornost, ale o tom přeci tajemné obřady jsou. O spojování bytostí a vnímání světa jiným pohledem. I přes velkou dávku imaginace se autorka textu Lucie Ferenzová a režisér Jiří Ondra drží původního, byť dosti upraveného antického příběhu a výtečně jej formulují do stavu dnešní společnosti, ve které je strach z neznámého, jenž namísto odstranění poznáním příčin raději přiživujeme, hlavním motorem manipulace. Výkony Michala Dudka, Petra Pochopa a celkové vyznění dělají z inscenace pozoruhodný zážitek.
(zadáno: 4.1.2018)
Zajímavý námět vycházející ze skutečných událostí a Martin McDonagh. Z tohoto spojení, navíc ve zpracování "McDonaghova dvorního režiséra" Ondřeje Sokola, jsem si sliboval hodně. O to větší zklamání se dostavilo z poznání, že se ve značné míře vytratil McDonaghův humor i promyšlená zápletka. Přesto v Činoherním klubu dělali co mohli, aby vznikla alespoň povedená inscenace. Pominu-li scénu, která je řešená hodně nešťastně, tvůrcům se solidní komedie podařila. Herecky pak dominuje Dana Černá a Ondřej Malý. Potěšila také účast Aloise Švehlíka, byť jeho postava podobně jako i jiné je trochu navíc.
(zadáno: 4.1.2018)
Pocitová inscenace. Můžete se samozřejmě na představení připravit seznámením se s díly, které Jan Kačena (a kolektiv) využil k ztvárnění života vlků či vlkodlaků, nebo se můžete od všeho pokud možno oprostit a vnímat především atmosféru, scénu se všemi možnými detaily, režisérské vychytávky a v neposlední řadě i soustředěné herecké výkony všech tří představitelů vlčí smečky. A pokud budete alespoň částečně spokojeni či přímo okouzleni, a přesto budete tápat v naprostém pochopení, doporučuji se obrátit přímo na režiséra a možná vás po skončení představení provede i Ladovým obrázkem. Dobré, že?
(zadáno: 4.1.2018)
Možná se nejedná o objevný námět, ale rozhodně je jeho rozvinutí a hraní si s nastalou situací kvalitně a poutavě zpracované. Ačkoliv charaktery postav jsou trochu šablonovité a ne zcela dotažené, jedná se především o vtipnou inscenaci, kde je citlivě vážnější linka upozaděna a může se o to více projevit v závěru, který je sice pravda příliš doslovný, ale na půvabu celého představení rozhodně neubere. Prostorem DriveHouse, kde jsem hru zhlédl, navíc rezonovala příjemná atmosféra, jež byla nedílnou součástí inscenace, a tak jako bychom ani nesledovali postavy na hraně života a smrti. Povedené.
(zadáno: 28.12.2017)
Rádi čtete zajímavé životopisy českých vlastenců? A díváte se rádi na leckdy zaprášené předměty mapující jejich osudy v tichých prostorech muzeí? Ano? Pak se nechte průvodkyní Janou Kozubkovou vést místnostmi ve Waldesově muzeu a skrze oživlé obrazy sledujte životně důležité chvíle mecenáše umění a přítele Františka Kupky Jindřicha Waldése. Jeho poslední pouť divákům zprostředkovalo Divadlo X10 jako site specific projekt, ve kterém nechybí hudba (Markéta Dvořáková) nebo tanec (Anežka Hessová). Mějte příjemnou hodinovou procházku v obložení knoflíků a nezapomeňte na velkou osobnost naší země.
(zadáno: 19.12.2017)
Předloha, která se věnuje nejistotě v partnerských vztazích, je dle zpracování jistě zajímavá. A právě kvalita textu a chladnější atmosféra inscenace zajišťují, že hra příjemně plyne a posouvá příběh nenásilně dopředu. Natálie Nováková, jež hraje navenek živější postavu, si na jevišti s Karin Vápeníčkovou rozumí, čímž je jejich vztah ztvárněn přesvědčivě. Přesto scházelo větší sžití se s postavami nebo větší porozumění jejich vnitřnímu rozpoložení. Pravděpodobně i pevnější režie Kryštofa Lepšíka by docílila větší dramatičnosti, nicméně celkově vznikla inscenace, která si zaslouží pozornost.
(zadáno: 19.12.2017)
Daleko více než pompézní scéna a důmyslnost postrádající kostýmy mě zaujalo původní téma. Hledání tvůrčí inspirace. T. Dianiška se s postavou Williama Shakespeara sžil pevně, a proto bylo velmi uvěřitelné jeho tápání na poli psaní i následně na poli romantického vzplanutí, kde mu K. Trnková sekundovala překvapivě výrazně a velké jeviště jí nečinilo žádné potíže, naopak. Zbylá část souboru dostala příležitost především ve vděčných scénách divadla na divadle, kde si každý urval svůj prostor. Nejlépe pak obstál Radek Valenta. Na Palmovce vznikla příjemná inscenace s přesvědčivou ústřední dvojicí.
(zadáno: 11.12.2017)
Linda Dušková se v autorské inscenaci vrhla na zajímavé a svým způsobem tajemné téma spánek a s ním spojené poruchy. Překvapivě ani tak nejde o postavu Sandmana, jak napovídá název, ale spíše o zaměření se na zkoumání různorodých strachů, jež jednotlivé postavy prožívají. Ať už jde o narkoleptika, somnambula nebo dvojici žen, z nichž jedna trpí tím, že se jí sny nikdy nezdají, zatímco druhá nespí, jelikož se její sny plní. Po herecké stránce je inscenace naprosto zvládnutá. Bohužel jsou všechna témata pouze naťuklá a celek nedrží zcela pohromadě. Příjemné představení, ale potenciál nevyužit.
(zadáno: 6.12.2017)
Mnohovrstevný text asi neprošel důslednou dramaturgickou úpravou. Pokud to tedy vůbec šlo. Jiný divák třeba pochytí více, ale já jsem přesvědčen, že zůstalo mnoho témat, která se na pódiu střídají se zbytečnou rychlostí. Když k tomu přidám vracející se retrospektivní scény, není věru jednoduché selektovat různé linie příběhu, zajímavé myšlenky a osudy obyvatel slovácké vesnice. Mrzí mne výše zmíněné, protože jinak se jedná o pozoruhodnou inscenaci se zajímavým scénickým řešením, solidními hereckými výkony, z nichž ztvárnění dospívající dcery Ivanou Uhlířovou je dostatečně kvalitní pozvánkou.
(zadáno: 4.12.2017)
Jedná se o zajímavé pojetí románu Roberta Musila Zmatky chovance Törlesse okořeněné myšlenkami Thomase Berhharda a Reinera Maria Rilkeho. Inscenace je zaměřená především na autoritářské vedení moci nad druhým v podání Filipa Březiny jako Reitinga a Josefa Honzíka jako Beinberga, čímž je však potlačena prezentace Törlessových myšlenek a hra ochuzena o nesmírně zajímavý prvek. Pavel Neškudla jako Basini předvedl svůj standard a Anita Krausová v mnou viděné repríze sehrané pánské kvarteto doplnila ideálně. Rozhodně tedy stojí za vidění, byť na naléhavosti sdělení by se ještě dalo zapracovat.
(zadáno: 21.11.2017)
Zdramatizovat Frischův text má bohužel řadu úskalí. Jednak nemohli herci vyjma Martina Fingera dostat více prostoru, což vzhledem k jejich kvalitám zamrzí, pak také vzhledem k technicistnímu stylu života hlavní postavy nebylo snadné dostat do inscenace emoce. Někomu třeba mohlo vadit časové prolínání scén, přesto však tvůrci stvořili kvalitní kus, a především vsadili na vynikajícího Martina Fingera, jenž cynismus a  odtažitost umí svým skromným, ale dostatečně silným hereckým projevem ztvárnit naprosto věrohodně. Možná je i škoda, že hra nevznikla jako monodrama, rozhodně ale stojí za vidění.
(zadáno: 10.11.2017)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
Pro mne, který rád soustředěně pozoruje, a navíc si nechce přivykat na obecně přijímané zvyklosti, bylo představení radostně stráveným časem. A přestože závěrečná projekce působila neúměrně dlouho, naprosté finále, tečka za rutinní každodenností byla učiněna promyšleně a s důslednou razancí.
(zadáno: 10.11.2017)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
S mojí největší výhradou, že nadsázky bylo ve hře až příliš, se však jednalo o nadprůměrné představení a důstojné otevření prostoru DUP39 pro další divadlo.
(zadáno: 10.11.2017)
Viděno v rámci ...příští vlna/next wave. Viz blog.
Ačkoliv atmosféra představení byla velmi sugestivní, jen těžko jsem zachytil komplexnější myšlenku. Nicméně pocit, že se dívám na určitý absurdní obraz, o kterém se chci dozvědět více, než jen z pouhého dívání se, ve mně zůstal a postupem času musím uznat, že tento karneval chaosu, otroctví a smrti své místo v repertoáru MeetFactory jistě má.
(zadáno: 14.9.2017)
Pravděpodobně tím nejzajímavějším na hře je text M. Hýči o prázdnotě dnešní generace kolem třicítky. Je vážný, hloubavý a příliš nekoresponduje s dosavadní dramaturgií Studia Palmo ff. Svou délkou a hustotou je i obtížně zdramatizovatelný, což se projevuje bohužel často, kdy je poznat, že režisér úplně přesně neví, jak dál. Pánské postavy jsou slušně zahrané. Překvapil mě především J. Hušek, jenž měl složitou úlohu věrohodně zobrazit nešikovného outsidera. Ještě těžší to měla K. Trnková, nicméně svoji tragickou postavu zvládla s velkým přehledem, čímž potvrdila, že bude posilou hereckého týmu.
(zadáno: 12.9.2017)
Vždyť se máme vlastně dobře, v těch pohodlných, bezpečných, monotónních životech. Jenže to platí na nás, kancelářské krysy, ale co takový superhrdina? Když nemá co zachraňovat, musí si holt pomoct sám. Jan Šípal se během čtyřiceti minut vyřádí maximálně a celou dobu je vidět, jak nesmírně moc ho to baví. Samozřejmě je to jen taková blbůstka pro rozptýlení, ale onen pověstný klobouk před Janem Šípalem jednoduše smeknout musím. Jeho nadšení je nakažlivé, a aspoň v mnou viděné repríze pěkně přešlo i na většinu diváků. Jedna paní si dokonce společnou fotku s Gargyolem pověsí na zeď. A to se cení.
(zadáno: 12.9.2017)
Přiznávám, že mě na představení zaujaly především tři aspekty. Na festivalu v Roudnici se zajímavě hrálo s prostorem. Dokonce se využily i přilehlé ulice kláštera. Dále pak jsem celou dobu oceňoval fyzický boj účinkujících s chladným počasím. A nakonec jsem byl až oslněn výkonem Evy Sinkovičové, jež dala nelehkému textu tvář a se silným prožitkem příběh Medeie dokázala divákovi přednést působivě. Bohužel text samotný mě vlastně vůbec neupoutal, ale výše zmíněné stálo za zhlednutí a zároveň nalákalo do sklepního prostředí H2O, kde bude mít inscenace jistě jinou atmosféru. Přijďte posoudit sami.
(zadáno: 12.9.2017)
Jistě není náhodou, že po tomto textu sáhli de facto ve stejné době na DAMU, v Pidivadle i v OLDstars. Jedná se totiž o téma, které by adepti herectví již mohli mít buď odžité nebo minimálně mohli mít dostatečně blízko k pochopení postav. Myslím, že v OLDstars si s Probuzením jara poradili poměrně se ctí. Přestože venkovní scéna, kde jsem inscenaci viděl, možná ubírala na herecké souhře, a také příslušnému napětí, byla sonda do stále ještě dětských duší příjemně přesvědčivá. A ač mě samotného nijak zvlášť Wedekindův text nezaujal, mladá OLDstarovská partička pod vedením Jana Horáka nezklamala.
(zadáno: 11.9.2017)
Na inscenaci si Martin Satoranský dal hodně záležet. Od obsazení, přes úpravu textu, až po scénu, pod kterou se podepsala Marie-Luisa Purkrábková. Pro mne je příběh Shylocka jeden z Shakespearových nejzásadnějších, a vždy se v něm dle mě trefně zobrazuje aktuální stav společnosti. Také Milan Vedral si s postavou Shylocka poradil přesvědčivě. Bohužel všudypřítomná komika na pozadí velkého mejdanu a laciná milenecká linka ono zásadní vyznění výrazně překrylo. Na mne tedy až příliš efektní, ale povedené představení. Závěrem ještě pochválím Martina Letáka, jehož výkony rostou, a i zde zaujal.
(zadáno: 30.6.2017)
Po představení jsem si musel položit zcela zásadní otázku, a sice "Co tím chtěli pánové Horák a Pěchouček říct?" Možná byl záměr volné Lotzovy myšlenky a různé asociace poházet po jevišti, ale aby k nějakému sdělení došlo, musela by mít inscenace jasný tvar. Chápu určitou zmatenost, konec konců, takový text zřejmě bude, ale bohužel tím pak trpí to hlavní, což je zjištění, že ve vás divadelní zážitek zůstal i po potlesku pro jinak skvělé účinkující. Příjemná podívaná, která převážnou část večera bavila, ale od dramaturgie Studia Hrdinů bych čekal více.
(zadáno: 9.6.2017)
--- Ivoši, jsme mistři! --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.6.2017)
Vzhledem k tomu, že moralita byla potlačena na minimum a důraz byl dán na komediální situace, navíc mnou viděná derniéra byla okořeněná různými vtipy a netradičními zásahy zevnitř i zvenčí, bylo to takové milé rozloučení s mimořádně nadaným ročníkem katedry činoherního divadla. Většina účinkujících k tomu také přistoupila s tím, že ač tahle inscenace dost možná upadne v zapomnění, tak "si to naposledy aspoň užijeme". A přestože dramaturgicky a režisérsky se o žádný klenot skutečně nejednalo, o přesahu nemluvě, jsem moc rád, že jsem mohl na společném jevišti tuhle grupu zase (naposledy?) vidět.