Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (667)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 18.9.2015)
(zadáno: 28.12.2017)
Zajímavý a silný motiv hry byl absolutně rozbit naprosto iracionálním chováním obou postav, přičemž vyvrcholil natolik absurdně, že veškeré napětí a plíživou tíseň jednoduše uškrtil na katově uzlu. Přidám-li k tomu dost nepochopitelný rytmus inscenace, ve kterém se nejprve vše nepřirozeně dlouze natahovalo, aby se pak na konci naopak pokusilo stihnout ještě co nejvíce sdělit, vyšlo mi z toho bohužel dosti nesourodé představení. Nicméně rozhodně návštěvy nelituji, protože minimálně herectví Vilmy Cibulkové bylo radost sledovat a rovněž hudba Petry Horváthové měla příjemně mrazivou atmosféru.
(zadáno: 18.9.2015)
(zadáno: 18.9.2015)
(zadáno: 18.9.2015)
(zadáno: 18.9.2015)
(zadáno: 4.11.2020)
--- Neapol mezi toitoikami --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 11.11.2020)
--- Nicota přichází --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.12.2016)
L. Havlíková a E. Zembok zvolily pro zobrazení bezútěšné společnosti Mayenburgovu prvotinu. Životní příběh sériového vraha sledujeme jako soudní proces s prolínáním do Haarmannovi minulosti. Vypracovaná scéna přibližuje věrně atmosféru ponurého předválečného Německa, kde je cítit chudoba a absolutní ztráta morálky. Jen živé hudební vstupy trochu rozbíjely celistvost inscenace. Herecké výkony, kdy řada herců hraje více postav, jsou více než solidní, ale nad všemi ční J. Grundman. Jeho Haarmann má více poloh a všechny byly zvládnuty skvěle. Zásadní otázka, kdo vlastně nese vinu, visí ve vzduchu.
(zadáno: 30.8.2017)
Ponechám-li stranou technickou stránku věci a neskutečně trapně vyobrazenou postavu Rosencrantze, jsem velmi rád, že v LSS tentokrát nevsadili na divácky vděčný mainstream, ale skrze kvalitu "lidí z Dejvic" uvedli hru, která se nebojí být sestřihaná na dřeň. Strohost, hravost a zaměření se na psychologii postav, především pak na vztahy mezi nimi, to jsou jen některé aspekty Vajdičkova Hamleta. Výraznou předností je pak obsazení Jaroslava Plesla do role Hamleta, kterou už jednou ztvárnil. Myslím, že jeho zkušenost inscenaci dosti pomohla. A nejvíce pak oceňuji nápadité uchopení postavy Horacia.
(zadáno: 18.9.2015)
(zadáno: 18.9.2015)
(zadáno: 3.3.2016)
Tentokráte vdechl tvůrčí tým - Mikulášek, Viceníková, Cpin, herecký soubor - humornou, kreativní a nezaměnitelnou duši do zákulisí divadelního světa. Otvírá se nám tak sled obrazů všech možných hereckých trápení, pohledů, myšlenek, krizí či poslání, nad kterými jistě každý herec někdy přemýšlel. Nechte se unést na vlně koncepční práce, jež nám "Zábradlí" servíruje již pravidelně. Opět budete svědky nepřeberného množství nápadů a originality. A nedá mi vyzvednout výkon Jany Plodkové. Možná někoho překvapí její všestrannost, ale ono je to tím, že je jednoduše skvělá herečka.
(zadáno: 18.9.2015)
(zadáno: 6.11.2016)
Dramaturgie, scéna, kostýmy, hudba, režie. To vše se povedlo, navíc se k tomu přidal s precizním a charismatickým výkonem Stanislav Majer. Jenže se obávám, a už to tak i vypadá, nejvíce se bude mluvit o textu Davida Zábranského. O jeho provokativní výpovědi. Ano, špatně napsaný text to jistě není. Pokud vám ovšem narcismus a egoismus autora nebude příliš vadit. Zda přistoupíte na to, že si napsal na sebe reklamu. Hru doporučuji, ale aby dostála svému poslání (ač pochybuji, že nějaké bylo úmyslem), přál bych si, aby se ze Studia Hrdinů projela po rudé politické mapě naší domoviny.
(zadáno: 16.12.2019)
--- Domestikace v době psychopatů --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 18.9.2015)
(zadáno: 21.9.2015)
(zadáno: 12.9.2017)
Vždyť se máme vlastně dobře, v těch pohodlných, bezpečných, monotónních životech. Jenže to platí na nás, kancelářské krysy, ale co takový superhrdina? Když nemá co zachraňovat, musí si holt pomoct sám. Jan Šípal se během čtyřiceti minut vyřádí maximálně a celou dobu je vidět, jak nesmírně moc ho to baví. Samozřejmě je to jen taková blbůstka pro rozptýlení, ale onen pověstný klobouk před Janem Šípalem jednoduše smeknout musím. Jeho nadšení je nakažlivé, a aspoň v mnou viděné repríze pěkně přešlo i na většinu diváků. Jedna paní si dokonce společnou fotku s Gargyolem pověsí na zeď. A to se cení.
(zadáno: 25.1.2019)
--- Jepice na konci dne --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 23.5.2018)
Nesmírně poetický text Josefa Topola, jenž ukazuje bohatou krásu českého jazyka, je základem půvabné inscenace. Citlivé a především precizní vedení herců, kteří s tématem lásky nakládají křehce, ale s jistotou, je pak dalším plusem. Kromě poctivých hereckých výkonů Beáty Kaňokové, Tomáše Havlínka a Miluše Hradské (a též hudebního v podání violoncellisty Michala Turka) je rovněž příjemně řešena scéna. Příběh o čase, lásce, touze a těžkosti odloučení se podařilo uchopit s úctou k autorovi, a přesto s aktuálním nádechem. Krásná inscenace, jejíž obsah mne však výrazně nezasáhl. Nicméně doporučuji.
(zadáno: 28.2.2020)
--- Domeček plný buzniček --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 21.11.2017)
Zdramatizovat Frischův text má bohužel řadu úskalí. Jednak nemohli herci vyjma Martina Fingera dostat více prostoru, což vzhledem k jejich kvalitám zamrzí, pak také vzhledem k technicistnímu stylu života hlavní postavy nebylo snadné dostat do inscenace emoce. Někomu třeba mohlo vadit časové prolínání scén, přesto však tvůrci stvořili kvalitní kus, a především vsadili na vynikajícího Martina Fingera, jenž cynismus a  odtažitost umí svým skromným, ale dostatečně silným hereckým projevem ztvárnit naprosto věrohodně. Možná je i škoda, že hra nevznikla jako monodrama, rozhodně ale stojí za vidění.
(zadáno: 29.7.2016)
Nepopírám, že téma zločinů komunismu je pro mě zásadní téma. A protože se v Divadle Minor rozhodli zpracovat toto téma pro dětského diváka, moje zvědavost byla vskutku enormní. Myslím, že byl zvolen správně nejen příběh, především proto, že se jednalo o skutečnou událost, což je vhodně připomenuto v závěru inscenace, ale také celé zpracování. Jedná se o mimořádně povedený koktejl vizuálního divadla, živé hudby, loutek, masek, zpěvu, scénografie... a přitom myslím, že je dětský divák stále vtažen ve hře. Tleskám a doporučuji nejen pro děti jako výchovné představení, ale i pro všechny ostatní.