Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1140)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 16.10.2021)
Višňový sad vypráví o konci doby hojnosti, takže je jeho nasazení v téhle době docela pochopitelné. Z Čičvákovy inscenace ale žádný zřetelný výklad Čechovova dramatu nepřišel. Děj je odvyprávěn celkem svižně, některé situace a charaktery tak zůstávají jen zlehka nahozené. Herecky je to slušná inscenace, nejvíce zaujmou P.Gajdošíková jako Varja, tedy jediná postava, která skutečně žije v realitě a nestaví vzdušné zámky, a A.Kameníková, která civilně pojala mladou Aňu. (více v článku na blogu)
(zadáno: 30.10.2014)
Hodně dekadentní Višňový sad, divák neznalý předlohy může mít problémy s rozklíčováním jednotlivých symbolů a nejspíš bude mít i zmatek v tom, kdo je kdo. Režisér Jan Mikulášek totiž využil z Čechovovy hry jen fragmenty. Inscenace podává s velkou mírou grotesknosti obraz světa, který je vymknutý z kloubů. V takovém případě pochopitelně nedá příliš práce přenést děj z přelomu 19. a 20. století do naší současnosti. Jen škoda, že některé postavy jsou redukovány natolik, že jsou na scéně skoro zbytečné (Charlotta, Piščik). Herecky velmi dobré, přestože P.Bučková je na Raněvskou až příliš mladá.
(zadáno: 25.6.2013)
Inscenační omyl, Višňový sad v podivně zrychleném horečnatém běsnění. Režisérka mohla klidně polovinu postav vyškrtat, protože v její inscenaci nedostanou v podstatě žádný prostor (Charlotta, Jepichodov, Piščik,...). Firse hraje kdovíproč posluchač JAMU, Raněvská si před odjezdem nasazuje trnovou korunu a celé se to snaží být zatraceně originální. S atmosférou Čechovových her se ale hradišťská inscenace zcela míjí. Zajímavá je snad jen scéna a netradiční pohled na postavu Lopachina (velmi dobrý Tomáš Šulaj) - není to žádný protřelý podvodník, ale nešťastník zoufale toužící po Raněvské.
(zadáno: 2.12.2011)
Viděno z TV záznamu. Oproti Višňovému sadu, který jsem viděl nedávno ve VČD, je to o poznání emotivnější a expresivnější. Ve výkladu některých postav (zvláště Trofimov, Jepichodov či Piščikov) byl ovšem režisér Petr Novotný podstatně vynalézavější než Morávek. Hereckými výkony nejvíce zaujmou Martin Stropnický a Jiřina Jirásková.
(zadáno: 19.11.2011)
Konzervativně udělaný Čechov. Herci jsou ovšem velmi dobří a dokáží v textu najít a vypíchnout aktuální konotace.
(zadáno: 27.9.2018)
75%. Text je aktuální, reaguje na problémy současné světové politiky, ale není to jen nějaká agitka. Na povrch tu zdařile vyplouvají manipulace a pokrytectví, které jsou často maskovány za slovo diplomacie. Důležitá je tu i ženská tématika a zábavné je pohrávání s antickými mýty. Špinarovo pojetí je stylizované, lehce groteskní, ale stále je to ostře formulované politické divadlo. Za některé charaktery by si člověk velmi lehce dokázal dosadit mnohé reálné politiky. Herecky slušné, nikdo zde výrazněji nevyčnívá ani nezaostává. Místy trochu ukřičené, ale jinak skutečně zajímavá inscenace.
(zadáno: 14.12.2016)
Inscenace je výrazně stylizovaná a to jak herecky, tak výpravou. Pohled na jednu z nejdůležitějších událostí soudobých českých dějin je groteskně mrazivý a hra má svůj potenciál. Bohužel se ale Kohout inspiroval především ranými historickými dramaty W. Shakespeara, které se vyznačovaly velkým počtem postav a spletitými vztahy mezi nimi.Hlavní postava však Vítěznému únoru chybí. Zajímavě načrtnuté jsou třeba osudy Jana Masaryka nebo prezidenta Beneše, většina ostatních postav ovšem inscenací jen letmo projde a nezanechá výraznější dojem. (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.10.2018)
75%. Příběh "zázračného dítěte" české hudby dává možnost divadelně působivých obrazů, které doplňuje i naživo interpretovaná hudba. Jedním z témat inscenace je pochopitelně ženská emancipace, vděčnější je ale rozporuplná osobnost Kaprálové, která si chtěla především užívat života, měla řadu milenců, absolvovala několik potratů a vůbec působila dojmem neřízené střely. Hlavním trumfem je T.Marečková v titulní roli, která Vitce dodala nezkrotnou energii, takřka dětské vzezření, ale i dostatečnou porci sebevědomí. Kaprálové v tomto podání možná nelze zcela porozumět, ale nelze jí nebýt fascinován. (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.10.2019)
Autorská inscenace Vladař je politické divadlo, které se otázce vládnutí, ovládání a mechanismům moci věnuje ze široka. Machiavelliho dílo bylo spíše jen inspiračním zdrojem. Jinak si tvůrci pomáhají příklady rozličných typů vládců, jejichž proslovy jsou do představení zakomponovány. Zobrazeny jsou různé formy, jak se vladař může dostat k moci, jak ho tato moc mění a jak začne celý jeho mocenský aparát upadat. Je sympatické, že mladý tvůrčí tým ví, o čem chce hrát i co chce říct. Něco tomu ale přece jen chybí, nějaká jednotící linka, která by z jednotlivých výstupů udělala tvar, který bude konzistentní. (více v článku na blogu)
(zadáno: 11.2.2015)
Inscenace mi přišla už poněkud přestylizovaná. Na jevišti se ztvárňovaly vyhrocené emoce, přes rampu se ale skoro nic z toho nedostalo. Výtvarně a hudebně se daří budovat zvláštní, lehce hororovou atmosféru, ale nějaké sdělení se v tom ztrácí. Ve výrazně expresivním pojetí je psychologie postav hodně nejasná, což u psychologického románu považuji za celkem závažný problém. Jaké jsou motivace jednotlivých aktérů? Asi jediná postava, jejímuž jednání jsem tak nějak rozuměl, byl Robert citlivě zahraný Janem Vondráčkem. H.Čermáková je výrazná, ale její výklad mi tetu Kláru příliš nepřiblížil. 55%
(zadáno: 21.3.2022)
65%. Muzikál nabízí řadu osvědčených hitů, slušných pěveckých výkonů a povedené choreografie, trochu ovšem trpí zdlouhavostí a některými neobratnostmi libreta. Některé písně (Sestrička z Kramárov, Zanedbaný sex) jsou na hlavní dějovou linku našroubovány dost neobratně. Samotný příběh je ale celkem zajímavý, jen škoda, že je to celé roztaženo na více než tříhodinovou délku. Z herců zaujala celá ústřední trojice Tomeš, Löbl, Tomešová, přičemž hlavně Tomáš Löbl byl hlasově opravdu excelentní. V komické rovině pobaví hlavně dvojice J. Tenkrát - M. Procházková. (více v článku na blogu)
(zadáno: 25.2.2017)
Bohužel se příliš nepovedlo překonat upovídanost první poloviny hry. Úvodní půlhodina má velmi rozvolněné tempo. Druhá polovina je podstatně zajímavější a hlavně scéna v hospodě, která je rozbuškou následujících tragických událostí, má působivě dusnou atmosféru. P. Hejcmanová hraje Vojnarku jako silnou ženu, která dokáže činit těžká rozhodnutí a navenek zůstat silnou, ačkoliv jí zevnitř užírá pocit viny. Osud Antonína Havla (J. Hejcman), asi nejvíce rezonuje se současností. Antonín lehce propadá hazardu a celý konflikt eskaluje proto, že se bojí, aby nebyl svému okolí pro smích. (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.1.2024)
Divácky atraktivní kousek v žánru psychothrilleru. Důmyslně využité prostory Malé scény, začátek, kdy herečky sedí u stejných stolků jako diváci, dokáže rychle vtáhnout a udržuje zvláštní napětí. Ve hře se často střídají různé úhly pohledu, děj mi ale přišel trochu vykonstruovaný. Hlavními tématy jsou násilí a jak moc křivdy v dětství ovlivňují člověka v dospělosti.
(zadáno: 30.1.2014)
Složitý text, který by v rukou méně kvalitního inscenačního týmu mohl dopadnout bídně. V režii Hany Burešové je ovšem Krott chytrou zábavou, ve které se filozofické pasáže střídají se scénami plnými absurdní komiky. Dramaturgicky je to výborná volba, ačkoliv se jedná o text ze 60. let, jeho aktuálnost příliš neutrpěla. V hlavních rolích excelují Jan Mazák a především Michal Isteník.
(zadáno: 16.11.2021)
Silná předloha K. Tučkové v zajímavé voicebandové interpretaci D. Šoltýsové. Pro diváka neznalého předlohy budou možná některé dějové peripetie nejasné, inscenace ovšem sází hlavně na atmosféru, která dostatečně sugestivním způsobem vykresluje lidskou zlobu a zášť, která často provází boj za "vyšší dobro". Silný kolektivní výkon, kde každá z představitelek přispívá svým dílem do podařené skládačky. Vyzdvihl bych hlavně ohromné fyzické i psychické nasazení, které roli Gerty dává J. Košková, civilnějším pojetím pak ukazuje kontrastující přístup mladé generace M. Jirounková v roli Barbory. Zajímavé zapojení folklorních prvků.
(zadáno: 19.9.2017)
Inscenace sleduje poválečný odsun Němců a brněnský pochod smrti a především dalekosáhlé důsledky těchto událostí skrze osud ženy ze smíšené česko-neměcké rodiny. Daří se poměrně přesně demaskovat, jak tenká je hranice mezi tím být násilníkem a obětí. Hraje se v kruhové aréně, diváci sedí i na pytlech lemujících hrací prostor a jsou tak vtaženi do silného příběhu. Režisér se nebojí naturalistických scén, má ovšem cit i pro divadelní zkratku a nebojí se pochmurný příběh odlehčit humorem. L.Andělové se podařilo přesvědčivě ztvárnit Gertin životní oblouk od mladé dívky až po umírající stařenu. (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.2.2024)
75%. Netradiční hra, která provokuje svou dějovou vykloubeností i kombinací poetického a drsného jazyka. Hlavně ale přináší na jeviště témata, která mohou zaujmout diváky ve věkové skupině 20 až 40 let, jako jsou nedostupnost bydlení, mateřství či profesní vyhoření. Humor je místy brutální, podstata hry je ale neveselá. Inscenace nenabízí žádný happy end ani smíření. Vzhledem k pevnému režijnímu vedení a podařeným hereckým výkonům jde ale o inspirativní záležitost.
(zadáno: 18.9.2023)
Je logické, že se Husa na provázku tímto způsobem vyrovnává s kauzou, která před lety hýbala českým divadlem. První část, v níž herci předvádí, co znamená divadelní znak a jaké možnosti interpretace skýtá třeba i tak obyčejné gesto, jako jsou rozpřažené ruce, mě hodně bavila. Ta druhá, v níž divák uslyší reakce na kauzu Frljičovy inscenace Naše násilí a vaše násilí, je poučná, ale pro člověka, který celý případ sledoval, se jedná už jen o opakování známého bez výraznějšího vkladu. Přesto oceňuji nadhled, s jakým J.Havelka hru koncipoval, závěrečný soud tady zůstává čistě na divákovi, který není nijak manipulován.
(zadáno: 1.12.2019)
Překladatel T.Vůjtek hru aktualizoval a posunul do současnosti, což se ale ukázalo jako dvojsečná zbraň. Slušně funguje pozměněný závěr, naopak přidané vulgarismy z inscenace dost čouhají. U Ostrovského kladná postava Žadova je v NDM tyran, který je ve svém fanatismu občas odpudivější než všichni ti cyničtí úředníci. Nejzajímavější postavou je Bělogubov (M.Cisovský), u kterého je dobře zachycen vývoj od patolízala v protřelého mafiána. Téma korupce je stále aktuální, v Krejčího inscenaci je ale znázorněno v dost hrubých obrysech na tříhodinový kus.
(zadáno: 2.12.2017)
75%. Konečně Havel, který mě opravdu bavil. Obludně přebujelou byrokracii herci interpretují s důrazem na grotesknost situací. A daří se jim to znamenitě - za všechny bych jmenoval J.Kalužu (morální integritu ztrácející ředitel úřadu Gross), Š.Krupu (bezskrupulózní technolog moci Baláš), A.Sasínovou-Polarczyk (rázovitá předsedkyně) či M.Cisovského (mlčenlivý a přesto nebezpečně vyhlížející Kubš). Situace člověka obklopeného neproniknutelnou byrokratickou džunglí je dnes stejně aktuální jako kdysi. Za zmínku stojí i podařená scéna M.Davida.
(zadáno: 15.9.2023)
Tradiční Mikuláškova inscenace se stylizovanými hereckými výkony a některými působivě vystavěnými mizanscénami, jen má člověk dojem, už něco podobného párkrát viděl. Dramatizace A.Petrase sleduje osudy antihrdiny Něchuljudova, který se snaží odčinit hřích z mládí, především je to ale v podání M.Königa člověk, který neví, co s životem. Inscenace otevírá také téma viny a trestu. Může člověk spravedlivě rozhodnout o potrestání druhých, nebo se vždycky bude jednat o pouhou pomstu?