Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1140)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 30.5.2017)
Náročný muzikál zvládli v Plzni se ctí. Potěší, že davové scény, které bývají pro mnohé muzikály kamenem úrazu, vyznívají přirozeně. Povedené je obsazení ústřední dvojice - P.Režný je jako Tony přiměřeně civilní, K.Falcová podává asi nejkomplexnější výkon večera, uvěřitelná je ve vážné i komické poloze. Z vedlejších rolí nejvíce zaujmou temperamentní O.Černý (Bernardo) a L.Jagerčíková (Anita). Za pěvecký vrchol inscenace považuji interpretaci písně Somewhere v podání V.Zaoralové Dvořákové. WSS otevírá stále aktuální témata a má šanci stát se diváckým hitem.
(zadáno: 25.5.2017)
SKUTR jako obvyle stvořili vizuálně zajímavou podívanou, přičemž obrazová a zvuková stránka opět hrají větší roli než samotný text. Daří se vytvořit některé silné obrazy, nicméně hlavně v první polovině se inscenace dost vleče. Děj se zdá utopený v přemíře různých symbolů a ornamentů. Moravský folklór doplňující španělské rytmy mi nijak nevadil, ale ani hru nijak neobohatil. Z herců se daří T. Medvecké, tradičně zajímaví jsou i P. Štorková a R. Mácha. Přiznivci režijního stylu SKUTRů asi nebudou zklamání, ovšem třeba v Hradci vytvořilo toto režisérské duo zajímavější inscenace.
(zadáno: 22.5.2017)
Aby se Pařízek zbavil nánosů konotací spojených s Haškovým hrdinou, tak se Švejk svého soudu za dezerci vůbec neúčastní. Inscenace je z větší části hrána v němčině, objeví se ale i čeština a maďarština. Právě jazyková nedorozumění, chyby v překladu jsou zdrojem výsostné slovní komiky, nesou ale i vážnější poselství o neporozumění mezi sousedními národy. Herecky zajímavé - první polovinu táhne především M.Baum jako generál Fink, za pozornost stojí i I.Uhlířová, která většinu svého partu odehraje v němčině. Závěr vyznívá trochu do ztracena, snad je to tím, že jde o první část plánované trilogie. (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.5.2017)
Sperr napsal hru v 60. letech minulého století, kdy ještě působila skandálním dojmem. V dnešní době už dějová linie honu na homosexuály není tak aktuální, ovšem režisér Nuckolls zdůrazňuje nechuť přijmout do svého středu kohokoliv, kdo se odlišuje. Povedeným scénickým prvkem je ohořelý hákový kříž, z něhož vesničané po konci války udělali kříž křesťanský. Symbolizuje to jejich stále sepětí s nacistickou ideologií, která jakoukoliv jinakost tvrdě trestala. Hra je hodně zalidněná, u některých postav by člověk uvítal větší rozvinutí jejich příběhu (platí hlavně pro Rova v citlivém podání J.Lásky)
(zadáno: 12.5.2017)
Funkcionalistická scéna M. Cpina ukazuje dům Wangelových jako moderní prosklenou vilku s bazénem, do dnešní doby hru posouvají i rekvizity. Jako zbytečné se jeví projekce některých scén. Paní z moře je velkou příležitostí pro E.Novotnou - její Elida je silná žena, která ale uvízla na místě, kde nežije, ale pouze přežívá. Věří, že jinde by byl její život šťastnější. Za zmínku stojí M.Siničák, který udělal z umírajícího Lyngstranda smutného klauna, který se zoufale snaží zaujmout. Všechny postavy jsou nějak sobecké, ale narozdíl od jiných Ibsenových her nejsou vztahy vyloženě patologické.
(zadáno: 9.5.2017)
Ačkoliv hra vypráví o specifické dějinné události, nenávist k cizímu elementu, davová psychóza a krajní jednání, jehož se člověk dopouští pod tlakem okolností, jsou témata univerzální. V Polárce je podávají srozumitelnou formou a v emocionálně vypjatém balení. Herecky se jedná o vyrovnanou inscenaci, dusivou atmosféru vhodně doplňují zvukový efekty i nepříjemný kouř z pálených papírů. Úplně se nepovedlo odstranit statičnost závěrečného obrazu, ve kterém jsou dopovězeny osudy postav. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.5.2017)
Čtyřlístek je inscenace, po které člověk odchází z divadla s úsměvem na tváři. Drábek vymyslel jednoduchý příběh, který prošpikoval proprietami z původního komiksu a okořenil to popkulturními odkazy. Když k tomu přidáte skvělé herce (asi nejzábavnější je P.Neškudla jako Pinďa) a zajímavě řešenou scénu, máte rodinné představení, které pobaví děti i dospělé. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.5.2017)
Dost nejasný výklad patří k největším problémům Khekovy inscenace. V programu přitom člověk najde dost přesnou formulaci "o čem hrát", do inscenace se ale tyto myšlenky dostávají ztěžka. Problém má inscenace také s tempem, zvlášť první půle je rozvleklá. M.Kačmarčík je Macbethem, kterého pohání spíš strach než touha po moci. Závěrečné vnějškové připodobnění Macbetha k Hitlerovi je spíše směšné než mrazivé. Vedlejší postavy se vlivem kostýmů a nevýrazné herecké charakterizace slévají v uniformní dav. Povedla se scéna, hlavně nápad s židlemi symbolizujícími mrtvoly na Macbethově cestě k moci.
(zadáno: 21.4.2017)
V Uherském Hradišti Ibsenovu hru ozvláštnili brechtovským přístupem - režisér Dušek připsal roli moderátora, který dění na jevišti komentuje a některé scény dokonce zastaví a nechá je zahrát znovu s jiným vyzněním. Je to celkem zajímavý nápad, nicméně nějaké nové obzory v textu neotvírá. T. Šulaj hraje doktora Stockmanna jako hyperaktivního člověka, jehož chování má někdy až manické rysy. Vše hluboce prožívá, racionálním argumentům není přístupný, přesto nepůsobí dojmem fanatika. Povedený je také výkon P. Hromádky, jehož přednosta je politický pragmatik věrně připomínající dnešní funkcionáře.
(zadáno: 12.4.2017)
Hlavní devízou inscenace je strhující výkon O. Brouska. Gyntova neposednost, místy se blížící hyperaktivitě, mu nedovoluje se v životě zastavit, ohlédnout se zpět a zvážit důsledky svých činů. I v pokročilém věku si zachovává svou dětinskost, je to celoživotní snílek. Možná, že všechno kolem něj je jen jeden dlouhý horečnatý sen. Chybí mu pevný žebříček hodno. Je to požitkář, který aktivně usiluje o to „dostat se na další metu“, kde ale zjišťuje, že pocit uspokojení se nedostavil. Zajímavá je scéna H.Hoffera, kterou tvoří šikma směřující do orchestřiště. Drobné krácení by inscenaci pomohlo.
(zadáno: 6.4.2017)
Vincenc je velmi povedená komorní tragikomedie, která si s tímto žánrem rafinovaně pohrává a nabízí divákovi spoustu humoru i silných emocí. Nebál bych se říct, že jde o jeden z nejvýznamnějších dramaturgických objevů letošní sezony. Střet "venkovských buranů" a "snobských intelektuálů" podávají výteční hradečtí herci zpočátku s výraznou nadsázkou až na hranici karikatury. Úsměvných momentů ale postupně ubývá a ukazuje se, že pod maskou stereotypu skrývají postavy pocity osamění a nespokojenosti se životem.
(zadáno: 31.3.2017)
65%. Mikuláškův Spalovač mrtvol je inscenace chladná a odtažitá, nikoliv však děsivá a mrazivá jako její předloha. Vyznačuje se mnoha zajímavými mizanscénami, v některých okamžicích ale spíše nudí. Vypreparovat z psychologického románu psychologickou drobnokresbu vede zkrátka k jisté sterilnosti celkové výpovědi. Přesto je to zajímavý pokus o modernizaci známého díla, který by divákům neměl uniknout. Musím říct, že mě bavila práce s hudbou. Z herců kromě Pechláta, který ztvárnil Kopfrkingla civilně bez patologických rysů, zaujme hlavně V.Javorský a jeho studie mefistovského našeptávače Reinka.
(zadáno: 27.3.2017)
Kiss me, Kate je dramaturgická sázka na jistotu, oddechovka s lehce nostalgickou atmosférou si svoje diváky jistě najde. Inscenace se navíc po vlažnějším začátku může pochlubit slušným tempem a na poměry oblastního divadla nezvyklým doprovodem živého orchestru. Podařilo se také najít ideální představitele dvou hlavních rolí - P.Janečková i M.Němec velmi slušně zpívají a v činoherních pasážích potvrzují svůj komický talent. Z ostatních herců zaujme hlavně J.Ondrušková a to hlavně ve scénách, kdy hraje, že neumí hrát.
(zadáno: 26.3.2017)
Celkem odvážný počin. Zajímavé je scénografické řešení - herci důmyslně využívají veškerý prostor jeviště. Starý Faust je v podání V.Helšuse člověkem zahořklým, který si uvědomuje, že svůj život promrhal a ani na jeho konci není blíž poznání pravdy o světě. T.Váhala, který hraje omlazeného Fausta, dává titulnímu hrdinovi dávku sobectví i opravdové touhy poznat svět. Rozdvojena je i role Mefista s odkazem na mužský a ženský princip tohoto svůdce - M.Polách je přímočařejší, herecky ale exceluje hlavně V.Korytářová, která přesně vystihla nejednoznačnost ďábelského pokušitele. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 23.3.2017)
A.Krob vede herce k civilnímu pojetí, jde po smyslu Havlova textu. Nějaký výraznější výklad ale chybí, což nic nemění na tom, že Havlův text stále zůstává zajímavým mixem čechovovské tragikomedie, absurdního dramatu a politické satiry. Řemeslně kvalitní, ale zbytečně pietní zpracování Havlovy předlohy. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 18.3.2017)
65%. Interview je celkem tuctová hra, kterou do nadprůměru vytahují herecké výkony J.Plesla a V.Khek Kubařové. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 13.3.2017)
Tohle je přesně ten typ her, které Kolečko umí. Na relativně malém prostoru dokáže načrtnout bláznivě nepravděpodobnou zápletku, silně nekorektní, vulgární a přesto velmi vtipné dialogy a má to i přidanou hodnotu, která se pod tou vší srandou skrývá. Několika hluchým místům se sice scénář neubrání, ale daří se všem třem hercům. Asi nejlepší je O. Pavelka jako svérázný horal Pavka.
(zadáno: 13.3.2017)
V Brně se nepokouší dělat životopisný muzikál, jedná se o bláznivou komedii, která má za úkol diváka pobavit. Písně naštěstí zůstaly v originále, a tak si je každý fanoušek Beatles řádně užije. Herecky nejzajímavější byli V.Skála a A.Novotný, pěvecky kraluje D.Vitázek jako Rockový Pánbůh (jeho Let It Be zní možná líp než originál). V první části inscenaci trochu chybí celistvost, ale druhá půle už má přímější tah na bránu. Na konci hra trochu zvážní, což nijak neruší a je to dobrá připomínka, že 60. léta nebyla jen bezuzdná sranda. Pobaví řada narážek na dobové konvence i popkulturní odkazy.
(zadáno: 6.3.2017)
Zajímavá forma, která ale bohužel moc nefunguje. Hra nemá tak zábavné dialogy jako autorčin Bůh masakru, dramatická linka zase nemá sílu a působivost třeba Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? Jednotlivým verzím jedné návštěvy chybí nějaká výraznější pointa. Člověk se sice občas zasměje, ale celé je to takové unylé. Nelze se zbavit dojmu, že by se tahle hra mnohem víc hodila na Malou scénu ve dvoře. Z herců se asi nejvíc daří J.Janouškové, která ztvárnila Ines jako lehce afektovanou a manželem nedoceněnou ženu. J.Kalužný není do role slavného astrofyzika typově příliš vhodně obsazen.
(zadáno: 1.3.2017)
Nebeský se tentokrát dost krotí, výrazná nadsázka v charakterizaci postav je ovšem přítomná i zde. Nora je rodinným dramatem o tom, jak se situace může vyhrotit, když lidé sejmou růžové brýle a zhodnotí své „rodinné štěstí“ střízlivým pohledem. Výborná je T. Dočkalová, která skvěle osciluje mezi dětinskostí a koketérií. J. Teplý hraje Torvalda s výrazně machistickými rysy. Zatímco s výkladem charakterů ústředního páru si režisér pohrál, vedlejší postavy mají jisté rezervy (nejvíce doktor Rank v podání J. Huška). Nadbytečně působí hudební vsuvky služky. Jinak jde ale o povedenou inscenaci. (více v článku na blogu)
(zadáno: 25.2.2017)
Bohužel se příliš nepovedlo překonat upovídanost první poloviny hry. Úvodní půlhodina má velmi rozvolněné tempo. Druhá polovina je podstatně zajímavější a hlavně scéna v hospodě, která je rozbuškou následujících tragických událostí, má působivě dusnou atmosféru. P. Hejcmanová hraje Vojnarku jako silnou ženu, která dokáže činit těžká rozhodnutí a navenek zůstat silnou, ačkoliv jí zevnitř užírá pocit viny. Osud Antonína Havla (J. Hejcman), asi nejvíce rezonuje se současností. Antonín lehce propadá hazardu a celý konflikt eskaluje proto, že se bojí, aby nebyl svému okolí pro smích. (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.2.2017)
Kati jsou chytře napsanou hrou, která nepostrádá ingredience McDonaghových předchozích děl. Režisér Frič Katy pojal ve výrazné nadsázce a jeviště zalidnil roztodivnými, groteskně vykloubenými figurkami. Především díky precizní herecké stylizaci tento přístup funguje. Snad jedině scéna, ve které do Harryho hospody vstoupí jeho největší konkurent Pierrepoint, působí se zbytkem inscenace dost nesourodě. Akcentování groteskních rysů předlohy sice možná poněkud tlumí temnější tóny hry, která se zabývá také tématem viny a trestu. Komediální linka ovšem v Hradci Králové vychází na jedničku
(zadáno: 16.2.2017)
Nečekejte děj ani žádné hlubší myšlenky a budete se skvěle bavit. Spousta hlášek, nekorektního humoru pracujícího se zažitými stereotypy a také dost improvizace na aktuální téma (např. Babišovo EET). Herecky perfektně odstíněné postavy. Příjemná je také stopáž něco přes hodinu, hluchých míst tudíž v inscenaci najdete jen minimun. Příjemná divadelní jednohubka.
(zadáno: 12.2.2017)
Medvědi sice vypráví o životě bratří Nedvědů, ovšem nejedná se o nějaké životopisné drama, hra nese mnoho groteskních a absurdních rysů. Divácky vstřícná inscenace obsahuje mnoho hitů známé dvojice hudebníků. Těžiště jejich životního příběhu hledá autorka hry S. Petrů v dětství na Sázavě, věnuje se také odcizení bratrů v 90. letech, které dává do souvislosti s účinkováním v bezduchých estrádách (režisérka Petrželková to bravurně vystihla převlečením hlavních hrdinů do medvědích kostýmů). Inscenace není k Nedvědům zbytečně servilní, zároveň se jim ale v žádném momentu nevysmívá.
(zadáno: 1.2.2017)
V inscenaci zazní všechna možná klišé spojená s partnerskými vztahy, nicméně snad každý divák se v některé ze situací pozná. Nutno podotknout, že Hanuš tato klišé zpracovává s vtipem a velkou mírou nadsázky. Přednášku o rozdílech mezi pohlavími doplňují také hudební čísla. Vrcholem inscenace je bezpochyby scéna marného hledání másla v ledničce doplněná geniálně přetextovanou písní Ráno M. Holanové. Herci podávají povedený kolektivní výkon, vyzdvihl bych zejména J.Smutnou, T.Novotného a Z.Kalinu.